Vítr přináší hezké počasí. Antologie nejmladší makedonské poezie. Přel. Ivan Dorovský a Dagmar Dorovská. Tribun EU, Brno 2014.

S finanční podporou Ministerstva Makedonské republiky na počest tradiční česko-makedonské konference, kterou v Brně v květnu 2014 zorganizovala Společnost přátel jižních Slovanů v ČR spolu s Ústavem slavistiky Masarykovy univerzity, vyšly péčí manželů Dorovských dva svazky z makedonské literatury, které představují významné vývojové etapy. Další přidanou hodnotou jsou literárněhistorické a vztahové komentáře Ivana Dorovského. Ve studii místo doslovu Velká voda jako symbol představuje Dorovský dílo Živka Činga (1936–1987) v kontextu próz Vlada Maleského (1919–1984), Slavka Janevského (1920–2000) a Dimitra Soleva (1930–2003). Velká voda (1971), nevelký román, který uchvacuje obrazností, promyšlenou kompozicí a silnou mystickou vrstvou, a trs povídek jsou čtenářským zážitkem. Jestliže tu Dorovský mluví na ruské lince o souvislostech s poetikou Isaaka Babela, Alexeje Remizova, Vsevoloda Ivanova, Borise Lavreňova nebo – pokud jde o narativní dovednost – Nikolaje Leskova či Williama Saroyana, lze ještě dodat Williama Faulknera a celou mytologicko-magickou vrstvu světové literatury 60.–80. let 20. století. Stoprocentní pravdu má v tom, že kdyby psal Čingo anglicky, byl by všeobecně znám jako špičkový prozaik. Velkou vodu a některé povídky přeložila Ludmila Nováková (1932–2008), další pak pořadatel svazku. Dobrá práce a nezastupitelný přínos k poznání moderní makedonské literatury.

Podtitul Antologie nejmladší makedonské poezie klame. Stejně jako příliš optimistická, leč jinak dobře napsaná studie Vesny Mojsovové-Čepiševské. Nevypadá to, že by vítr přinášel hezké či krásné počasí. Spíše je to pium desiderium. Básníci se narodili v 80. letech 20. století, první z nich Ivan Antonovski dokonce 1990; jsou tedy – s výjimkou jednoho – třicátníci. Většinou vystudovali filologické obory na Skopské univerzitě, tedy vlastně elita národa, ale…Nevím, jestli je dobře, celá básnická garnitura u jižních Slovanů, nejen v Makedonii, vyrůstá v poněkud skleníkovém prostředí univerzit; vždy jde o relativně dobře situované lidi se strmým kariérním růstem: Antonovski psal poezii už jako dítě (pokud mě neklame zrak): první sbírku Dětské myšlenky napsal, když mu bylo devět (nyní je mu 24). Takřka vždy jde o temné barvy, prostor zaplněný reáliemi elektronického věku, jenž je všude zhruba stejný, a současně vyprázdněné budoucno. Není ani třeba dodávat, že kromě obecné nálady této doby se sem promítá i specifická, kritická situace makedonského národa a státu. Básníci všemu rozumějí, jsou sebevědomí, sečtělí a zcestovalí, elektronicky gramotní. To se promítá do jazyka a tematiky jejich poezie. Ale to obecné zůstává: stesk, smutek, nejistota, bezradnost v základních lidských citech tváří v tvář monitorům. Je vždy těžké kompetentně psát o poezii, kterou kritik zná jen z překladů; nicméně podle dobrého překladu to dílem možné je. O lecčems svědčí již samotné názvy básní: Triptych o zničení, Don Quijote neměl skutečné dědice, Poslední večeře, Osamělost. Básníci a básnířky píšou e-maily a esemesky, zajímá je software, jsou zasaženi západním světem, ale jinak je jejich obraznost spíše tradiční: snad s výjimkou mladého profesora Zvonka Taneského. I erotika této poezie je tíživá, zajatá ve zdech moderního města, naplněná nejistotou a žárlivostí, nevyhýbající se vulgaritám (např. Duško Krstevski). Silná literárnost této poezie, spíše však jako doklad toho, co se dnes děje v hlavách třicátníků i kolem nich; ale mohu se mýlit. Jinak dobré dílo, dobrý překlad, důvod k těžkému přemýšlení…

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.