Jiří Hanuš a kol.: Nostalgie v dějinách. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2014. ISBN 978-80-7325-335-6.

S další knížkou brněnského Centra pro studium demokracie a kultury, kde se před časem objevil sborníček o Leninovi, přichází jako editor historik Jiří Hanuš, jenž – inspirován Půlnocí v Paříži Woodyho Allena – vyvolal úvahy svých kolegů na téma, které dnes zase všechny zajímá: Slovinec Aleš Debeljak mluví o jugonostalgii podle vzoru makedonského klasika Konstantina Miladinova (1830–1860) Touha po jihu, Rusové zase sní o carismu nebo o SSSR, je tu touha po obnově habsburské monarchie nebo Velkého Uherska, po návratu středověku se všemi jeho ingrediencemi, po likvidaci osvícenských ideálů a racionalismu, je tu touha po barokní extázi, po procesích a masových scénách autodafé. Je to součást lidského vnímání dějin obecně nebo je to jen znak určité doby? Editor to v úvodu charakterizuje mimo jiné takto: „Nostalgie má jednu nebezpečnou formu, kterou ve své filmu přesvědčivě vystihl Woody Allen. Minulost v kombinaci s povahou lidské paměti a lidskou povahou má tendenci člověka zaujmout, strhnout, až se mu zdá reálnější a skutečnější než svět, ve kterém žije. Nostalgie umožňuje zastavení, které asi patří podstatně k lidskému životu – musí to být však pouhé zastavení, nikoli setrvalé ohlížení po minulosti či po ztracených krajinách, nebo dokonce zásadní nespokojenost s přítomností.“ (s. 9–10). To je ovšem pium desiderium a k němu se ještě vrátíme.

Kniha vlastně soustřeďuje jistým způsobem vymezenou „fenomenologii“ nostalgie. To je novodobé slovo, byť ze starých řeckých kořenů („nostos“ – návrat domů, algios – touha, bolest): údajně je poprvé použil švýcarský lékař J. Hofer v disertaci z roku 1688, když charakterizoval „nemoc“ švýcarských žoldnéřů, kteří byli delší dobu mimo domov. Později se z ní stala „malade du pays“ (nemoc země) a potom „mal du siècle“, nemoc věku, Němci touhu po domově vymezují také jako bolest (Heimweh), Angličané podobně (homesickness), Velšané jako „hireaeth“ (ta je spojena s touhou po něčem nenávratném a s hlubokým smutkem, lékaři by to nazvali těžkou depresí). Dobrým moderním textem o nostalgii je americká kniha Svetlany Boym The Future of Nostalgia (2001). Zde jsme zůstali na půli cesty: místo hlubinného zamyšlení nad nostalgií jako obecně lidským jevem, jenž má však velmi konkrétní příčiny, tu je obava, strach, že by nám touha po minulosti mohla pokazit naši jistě bezchybnou přítomnost. Takto jsou pojaty i některé příspěvky: k nostalgii je tu zaujímán zjevně ironický odstup, zejména pokud se týká docela nedávné minulosti; je to hodně generační a často jen zprostředkované, ideologizované. Petr Horák zajímavě píše o nostalgii po Platónovi, také v souvislosti s válkou a úvahami Kurta Riezlera. Film tu velmi často inspiruje víc než literatura: Radomír Vlček tak ve svém pojednání u ruské dějinné nostalgii vychází z Tarkovského Nostalgie, event. Zrcadla: nemyslím si, že by ruská nostalgie byla až tak odlišná od jiných. Samozřejmě souvisí s ruským rozporem, o němž kdysi psal Nikolaj Berďajev: mezi státem a anarchií. Kateřina Hloušková píše o nebezpečné nostalgii v souvislosti s návraty k tzv. komunismu, ale vše je to hodně nepřesné, žurnalistické, bez hlubších záběrů, ale k tomu koneckonců vede i „lehčí“ útlého, esejistického sborníku. Ivana Ryčlová kompetentně píše o nostalgii v ruské literatuře; právě u Bunina a Nabokova se jakoby znovu obnovuje původní význam nostalgie jako úzkosti ze ztráty domova. Solidní je studie Svatavy Rakové o americké nostalgii jako stesku po zlatém věku národa bez minulosti, i když i zde by se našla místa pro oponování, zajímavě popisuje nostalgii po „Východě“ Denisa Nečasová na materiále pamětí dvou komunistek – Josefy Slánské (připomeňme roli Pavla Kohouta) a Marie Švermové. Nostalgie může být spojována s fundamentalismem, který  se u nás projevuje v různých ideologiích a náboženských denominacích. Materiálově zajímavé jsou úvahy Víta Hlouška o jazzovém revivalu v poválečné Evropě a Lukáše Jirsy (zase film a japonská „šťastná nostalgie“ – „nacukašii“). Nostalgie je jako každý jev přirozenou reakcí na stav prostředí, je pokusem o vyrovnání se změnami okolí. Rozhodně ji nelze pokládat – a to v žádné formě – za nebezpečnou, jedině nebezpečnou konkrétně čemu nebo komu, nikoli obecně; to bychom museli přestat být lidmi: nostalgie je právě výraz protestu proti přítomnosti prostorové i časové, to si musíme uvědomit. Nemocný není nostalgik, ale to, co ho obklopuje: léčit třeba to, co nostalgii probouzí. Navrhoval bych tedy nikoli léčbu nostalgických projevů nebo nostalgických osobností nějakými medikamenty, tedy vlastně léčbu vlastního názoru, schopnosti srovnávat a lidské svobody (z toho by měl radost Zamjatin nebo Orwell), ale hlavně společenské reality: včera i dnes. Jinak řečeno: nostalgie je skutečně téma výsostně historické, patří především historikům a dobře, že o ní píšou: jen je to s ní trochu jinak, než by si možná přáli: ona je jedním z hybatelů historických změn. Tedy bez nostalgie by nebylo dějin nebo by byly dějiny, v nichž se nic neděje. Jestliže je nostalgie nebezpečná, jsou nebezpečné samy dějiny a lidé v nich, ale tak to bylo vždycky: jak pro koho.

Knížku o nostalgii považuji za velmi dobrou již proto, že se v ní o nostalgii píše, ale i konkrétně kvůli několika dobrým příspěvkům. Jde jen o to, aby takové publikace spíše než uzavíraly naopak otvíraly novou diskusi, byly počátky polemik, debat, disputací, aby si prostě nevystačily samy, jak to dnes většinou bývá, aniž by projevily touhu podstoupit dialog, a tedy opustit svůj monolog. To totiž předpokládá názorový protifundamentalismus, elementární toleranci. Monologismus – to by se Michail Bachtin divil – je kupodivu znakem naší podivné doby stmívání: singles, mamahotely, izolacionismus, uzavřené rezidence hlídané ozbrojenci, ovšem za zády s jinou armádou – bezdomovců, „lidmi popelnicových polí“, „vyloučených lokalit“, násilí, nebezpečných pohlavních deviací; zvykli jsme si až příliš lehce na ta slova i na ty skutečnosti – stejně jako v minulosti na jiná slova a jiné jevy. Disperzní diskurzní skupiny, jak jsem to kdysi nazval. To však stojí u počátků neporozumění a mohlo by to mít vbrzku, a dnes již ve světě má, dějinné následky – i bez nostalgie. Proto jako optimista nemohu tuto knížku brát jinak než jako první krok k diskusi o jevech, které jsou důležité, ovšem k diskusi lidí s různými názory: jen ta může přinést výsledky a porozumění.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. K otázkam výslovnosti u študentov cudzích jazykov (Elena Nikolajová Kupferschmidtová)
  2. Uměřené memoáry šťastného člověka (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Čtyřikrát Alois Lang (Ivo Pospíšil)
  2. Ruská avantgarda (Ivo Pospíšil)
3-4 | 2010
  1. Vzpomínka, analýza, bibliografie