Slovanská knihovna – můj osud

VACEK, J.: Slovanská knihovna – můj osud. Mozaika vzpomínek. Praha: Národní knihovna České republiky. 2016. 176 s. ISBN: 978-80-7050-671-4.

Knihu uvádí pěknými slovy současný ředitel Slovanské knihovny Lukáš Babka. A to je dnes vzácné, že jeden z agilních autorových nástupců kladně hodnotí svého předchůdce, je to skoro ojedinělé a tím více to nutno ocenit. Kdesi jsem už vícekrát uvedl, že psát dnes memoáry je nyní nejen nevděčné, ale i nebezpečné: proto si memoaristé buď nasazují růžové brýle, nebo se soustředí spíše jen na sebe, anebo jsou přísně výběroví a to, co je tzv. pod jejich rozlišovací schopností, prostě ignorují – jsou to většinou věci dnes kontroverzní nebo přímo zakazující jakoukoli upřímnost. Lidé, jako byl Václav Černý, už asi nejsou, aby nám odhalili veškerou hloubku lidské emoce, ty lásky a nenávisti – a nebrali si servítky. Jiní spekulovali tak, že si psali extra memoáry pro každý režim – jen změnili znaménka. Paměti dlouholetého pracovníka a ředitele Slovanské knihovny v Praze, instituce s pevnou mezinárodní pověstí, místa doslova klíčového pro světovou slavistiku, ale nejen pro ni, takové rozhodně nejsou; jsou sice, jak sám autor v podtitulu píše, mozaikou, tedy jsou poněkud fragmentární, ale jsou psány s noblesou, skoro bych řekl, že si dr. Vacek vybral ten nejlepší způsob, jak psát dnes memoáry, nelhat a přitom si ani neublížit. Jeho memoáry jsou laskavé, ale současně se nevyhýbá věcem kontroverzním; autor není sebestředný, naopak, rád se upozaďuje, je skromný a k sobě kritický, ale nikoli tak, abychom mu přestali věřit, je prostě upřímný v tom nejlepším slova smyslu, ale současně v sobě nezapře bystrého a inteligentního pozorovatele, bibliologického diplomata, vědce, i když tuto stránku své činnosti nijak nezdůrazňuje. Jeho memoáry jsou zkrátka a dobře tím, čím mají být: svědectvím o lidech, době a místě a skrze ně samozřejmě o autorovi jako součásti velké doby (nikoli naopak), která přinesla klady i zápory: tak to také dr. Vacek vidí. A samozřejmě knihy, neboť to je svět sám o sobě, a kdo je tak trochu knihomol, to dobře ví. Zvláště když v knihách někdy úřady vidí nepřátele a knihy – když už se hned nepálí – tedy alespoň zakazují a odkládají mimo zrak veřejnosti. To zažil autor v době tzv. normalizace. Tu ovšem vznikají paradoxy, neboť se musela zakazovat i „pravověrná“ díla kdysi ortodoxních komunistů, kteří se však „pomýlili“, anebo dokonce emigrovali. Do oddělení zvláštních fondů (tedy fakticky libri prohibiti) dr. Vacek přirozeně často nahlížel, jak jinak. Objevil tam dokonce český překlad proslulého revolučního dramatu Obrněný vlak 14–69 sovětského Sibiřana Vsevoloda Ivanova (1895–1963; mimochodem spisovatele se zajímavými vztahy: byl třikrát ženatý, jeho první žena Marija Sinicynová mu utekla s českým důstojníkem, dcera Marija je herečkou v Moskvě, syn Vjačeslav Ivanov (roč. 1929) je proslulý ruský sémiotik, v 90. letech minulého století a později profesor na Stanfordu a v Los Angeles, nevlastní syn Michail (1926–2000), vlastní syn známého čekisty a slavného spisovatele Isaaka Babela, byl malířem – patřil k tzv. Skupině devíti a Skupině osmi – a je toho ještě víc – na internetu http://ogrig.ru/po-sledam-fakira-sivolota) z roku 1924 – překladatelem byl masarykovec a benešovec, v té době jistě levičák, později však známý ministr školství české protektorátní vlády Emanuel Moravec. Ale mnohem podstatnější jsou Vackovy vzpomínky na významné osobnosti, které tak či onak zacházely se slavistikou; často to byli špičkoví slavisté, kteří určovali charakter tohoto nešťastného oboru na dlouhá léta. Užitečný jmenný rejstřík nám jejich jména zachytil v plné šíři, takže Vackova kniha je vlastně encyklopedií světové slavistiky a humanitních věd vůbec. Najdeme tu také řadu pražských emigrantů ze slovanských zemí, zejména z Ruska, takže Vackovy paměti jsou i důležitým dokumentem o životě této komunity po druhé světové válce. Jsou to věci často delikátní. Autor sice někdy štiplavě komentuje, ale nikdy ne zcela zle: naopak, spíše vyzvedává hodné, pilné, pracovité lidi, bez nichž by taková knihovna, jako je pražská „Slovanka“, neexistovala. Od detailů abstrahujeme, abychom text nezahlcovali detaily. Slovanská knihovna zaujímá v slovanském světě významné místo: byla také místem, kam chodili pražští Slováci, studenti, spisovatelé, dojížděli badatelé ze Slovenska za prameny pro svá díla. Hovořit o jejích knižních fondech, o tom, že je dodnes v jistém slova smyslu nezastupitelné, by bylo vožením sov do Athén. Celkový noblesní, elegantní ráz Vackových memoárů dokreslují – kromě již zmíněného jmenného rejstříku – také vkusné, střízlivé a uměřené fotografie ilustrující, jak šel čas. Dobré, poctivé svědectví.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Levoboček: Původ T. G. M. tentokrát jako beletrie (Ivo Pospíšil)
  2. Silná kniha bez senzací (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Nová interpretácia a preklad Danteho Raja (Monika Pamulová Šavelová)
2 | 2017
  1. Historie s lehkou ironií (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Slováci a druhá svetová vojna (Ivo Pospíšil)