Mezi literární reportáží, cestopisem a gonzo literaturou

SZCZEREK, Z. Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Přeložil Michal Lebduška. Brno: Větrné mlýny, 2017.

Krakovský žurnalista Ziemowit Szczerek má na svém kontě kromě reportáží, povídek a překladů také dvě knihy věnované Ukrajině (a nejen jí). V pořadí druhou z nich je Tetování s Tryzubem (Tatuaż z tryzubem, 2015), ta první má možná trochu podivný název – Přijde Mordor a sežere nás – a lákavý, ale zavádějící podtitul – Tajná historie Slovanů. Historií jako takovou se totiž kniha příliš nezabývá, historií se spíše vysvětlují vztahy mezi zeměmi. Ani k odkrytí velkých tajemství nedochází, spíše než v převratných odhaleních je autor originální tím, že se nebojí říkat pravdu nahlas, takže to, co odhaluje, jsou spíše „veřejná tajemství“. Kniha vyšla v Polsku v r. 2013, v r. 2014 vyšel také ukrajinský překlad a v r. 2017 překlad do češtiny.

V průběhu 14 kapitol, které jsou vlastně volně provázanými povídkami, si může čtenář na základě kusých výpovědí postav postupně seřadit evropské (převážně slovanské) země od těch nejkulturnějších a nejcivilizovanějších až po ty, kde je největší „bordel“. Ta škála by mohla vypadat třeba takto: Německo – Česko – Slovensko – Maďarsko – Polsko – Ukrajina – Rumunsko. Podle potřeby lze doplnit další státy (nebo i regiony), pořadí se může i měnit, a to podle toho, zda autor zrovna představuje názor hrdé ukrajinské dívky s očima jako dva výstřely, taxikáře s osobitým názorem na to, kam by měla Ukrajina směřovat, nebo haličského separatisty, který se nemůže jmenovat jinak než Taras. Slované už v podstatě neexistují, nebo přinejmenším neexistuje slovanská kultura. Vše, co je v postsovětském prostoru dobré, tu bylo už dříve. Vše, co si „Slované“ postavili sami, je barbarské, nedokonalé – a samozřejmě to przní vše, co dostali do vínku od civilizovanějších předků. Jejich kultura (pokud nějaká) je zaostalá a měla by následovat kulturu západní, nic osobitého v ní není. Autor to často demonstruje na architektuře, především tedy na architektuře postsovětské Ukrajiny, na zchátralých domech Lvova, na unaveném asfaltu místních komunikací, na všudypřítomných chruščovkách… Skoro bychom těmto teoriím jeho postav uvěřili, kdyby nám na příkladu svého vypravěče neukázal něco, co nás bude dráždit a rozčilovat a upřímně štvát až do samotného konce knihy: autor nás totiž přesvědčuje o tom, že na Ukrajinu jezdíme proto, abychom se ujistili, že je to jinde horší než u nás. Proto – hierarchicky podle výše uvedeného pořadí – jezdí Poláci na Ukrajinu a Češi a Slováci do Polska a Němci k Čechům (ale k Ukrajincům taky) atd. Důkazem toho je i polský žurnalista Lukáš Ponczyński, který je hlavní postavou a snad i trochu autobiografickým vypravěčem celé „reportáže“ o Ukrajině. Nejen on je ale v knize vyobrazen jako nechvalný „dobrodruh“ hledající rozklad, zmar, „bordel“ a celkovou destrukci – a nejen on tuto estetickou kategorii mylně zaměňuje za krásno. Podobně smýšlí také dvě Varšavské polonistky, které se s ním setkávají na své obligátní výpravě po stopách Bruna (Brunona) Schulze (mají s sebou Skořicové krámy) a které sní o tom, jak krásné by bylo žít uprostřed rozkladu, který vidí všude okolo. (Dodejme, že autor nevyobrazuje Ukrajinu dnešní, ale takovou, jakou ji viděl během svých cest před několika lety.) Ponczyński si nejdříve neuvědomuje v plné míře krutý důvod svých cest, všemožně se snaží své chování omlouvat důvody kulturními a jinými, ale nezdá se, že by jej zajímala právě kultura. On i další postavy příběhů hledají postsovětskou exotiku, rozptýlení, dobrodružství a východní „hardcore“, cestují často zdrogovaní a opilí a přitom se ještě posilňují Vigorem, lékem na potenci, o němž ale zprvu nevědí, k čemu slouží. Až postupně si ústřední postava uvědomuje své nízké pohnutky, podnět k přemýšlení mu zavdají Udaj a Kusaj, dva příležitostní souputníci Ponczyńského, věčně zdrogovaní, kteří si v jednom zapadlém restauračním zařízení, zoufale se snažícím napodobit západní vzory, začnou fotografovat nejen interiér, ale vůbec vše kolem včetně obsluhy. Jejich průvodce po Ukrajině Taras, který se vzdal snahy stát se Polákem, si uvědomí, že jeho polští kamarádi jezdí na Ukrajinu jako do zoo a fotografují si místní lidi, jako by to byla vystavovaná zvířata. Urazí se a na dlouhou dobu přeruší s Udajem, Kusajem i Lukášem Ponczyńským styky. Když se přece jen s Lukášem znovu setkává, historie se opakuje a Taras opět odchází uražen. Tentokrát si však i sám vypravěč uvědomí, že by se měl stydět. Stydí se, když mu později večer ukrajinský taxikář podává ruku, a stydí se, když on, Polák na cestě domů, přechází bez problémů a bez popotahování ukrajinsko-polskou hranici, ale postarší ukrajinský spisovatel, který míří do Krakova na autorské setkání, si musí na hranici prožít martyrium a pokorně snášet ponižování pohraničníků (s. 227):

„Na hraničním přechodu jsem ukrajinskému pohraničníkovi ukázal novinářskou průkazku, aby mě pustil před hromadu mravenců. Přes Ukrajince jsem prošel rychle. Na polském přechodu jsem vešel do branky pro občany EU. Díval jsem se, jak pohraničníci v brance vedle, v brance pro horší, pro unternárody, ponižují nějakého staršího Ukrajince. Byl šedivý a vysoký, měl elegantně zastřižené vousy. Říkal, že je spisovatel a že má v Krakově autorské setkání. Říkal to ostatně elegantní polštinou. Polští pohraničníci, sráči, kterým bylo dvacet a kousek, mu tykali a ptali se, proč nejede propagovat svoji knížku do Kyjeva.

Zatínal jsem pěsti a styděl jsem se.

Tak strašně jsem se, kurva, styděl.“

Těmito slovy kniha končí, poslední řádky vrhají na vše, co bylo dosud řečeno, jiné světlo. Kdyby je autor nenapsal, mohl by se na něj čtenář oprávněně zlobit, ale zde se celá teorie o „unternárodech“ hroutí jako ten nejhorší stereotyp, přiznaný nebo latentní – na tom nezáleží.

Ostatně stereotypů je kniha plná, je to vlastně přímo kniha o stereotypech. A není nad turisty a cestovatele vhodnějšího materiálu, na němž by se dalo ukázat tolik zkreslení a omylů o konkrétní zemi. Ty stereotypy jsou často samozřejmě založené na faktech, na reáliích dané země, zkreslení nastává obvykle až tehdy, když kromě nich nic jiného nevidíme, když nic jiného než tyto „typické znaky“ nevyhledáváme. A tak autor naplnil svou knihu maršrutkami, bábuškami, opilými Ukrajinci a Poláky, dokonce i opilými bábuškami, dále starými volhami, chruščovkami, lesknoucími se kupolemi pravoslavných chrámů (ideálně s paneláky na pozadí), velkými sklenicemi majonézy, vigorem, pomníky Bandery a samozřejmě také Poláky, kteří na západě Ukrajiny hledají stopy vlastní historie, anebo taky Poláky, kteří na Ukrajině hledají „ruskost“. Stejně jako na konci knihy autor zpochybňuje ten provokativní a vtíravý stereotyp o „unternárodech“, vyvrací také další stereotypy – právě tím, jak vehementně se na ně soustředí, jak je kumuluje a přehání a jak je tímto ironizuje, tak právě tím vším je vyvrací. Pozorný čtenář si toho jistě záhy všimne, ale kdyby ne, autor mu dává vodítko, když prozrazuje v některých kapitolách svou autorskou strategii. Tyto kapitoly jsou vlastně takové „metareportáže“ o světě reportáže, v nichž má i postava Lukáše Ponczyńského svůj pseudonym (byť je sama možná jakýmsi pseudonymem či alteregem Szczereka) – pseudonym, pod nímž, jak se přiznává, píše tzv. gonzo reportáže. A k těm se nakonec ostatně hlásí i sám autor, například na autorském čtení, spojeném se křtem českého překladu knihy, který proběhl v Brně v kavárně Trojka 23. dubna 2018.

Následující moderovaná diskuse s autorem prozradila jeho zájem o politiku, kulturu a historii střední a východní Evropy, jeho zájem o problematiku regionů a jejich vzájemných vztahů. Byť na první pohled jeho Lukáš Ponczyński nevyhledává kulturní události na svých cestách po Ukrajině, je v knize patrná výborná znalost reálií, historie i politiky Ukrajiny, ale také dalších zemí, které mají v knize své zastoupení, ať už v podobě aktérů, idejí nebo jen dalších stereotypů.

Autor v knize představuje někdy až za vlasy přitažené teorie, za nimi ale tušíme inteligentně položené a stále aktuální otázky: Je Ukrajina střední Evropa (a je to vůbec Evropa), nebo je Ukrajina východ? Kam bude a kam by měla směřovat? Jaké geopolitické podmínky umožnily některým zemím rychlejší růst? Spojuje Slovany ještě něco jiného, kromě jazykové příbuznosti? Takové otázky vyvolávají u autora cesty do Lvova, Drohobyče, Mukačeva, na Podkarpatskou Rus, ale později také třeba do Oděsy nebo do samotného srdce Mordoru – do Kyjeva. Souvislost s Tolkienem tu přitom není náhodná, v knize se objevuje několikrát pojmenování „Mordor“ jako název pro nějaké hrozivé místo, především je však upomenuta ona známá interpretace Pána prstenů, v níž je mapa Středozemě přímočaře chápána jako obraz Evropy, v níž skřeti jsou pracující třída, elfové aristokracie a lidé buržoazie. A nechybí ani zlidovělé fráze „za Sojuzu bylo líp“ nebo méně známé „i komunismus by na Západě udělali líp“.

V knize se smývá hranice mezi reáliemi a stereotypy, mezi fakty a výmysly, rozostřeny jsou zde také hranice žánrů; polská žurnalistika je známá svou literární reportáží, pro kterou je příznačná jistá míra subjektivity, ovšem příměsí gonzo literatury překračuje autor míru subjektivity, která by byla pro literární reportáž únosná. To ale není vůbec špatná strategie, zvláště když si autor vybírá provokativní témata a chce si pohrávat se čtenářem. A i když se možná čtenář v průběhu nejednou rozčílí (protože se možná sám pozná ve varšavské polonistce nebo v krakovském novináři a bude si muset přiznat své nejnižší pohnutky), knihu neodloží, protože je čtivá, a autorovi nakonec všechnu tu provokaci promine, když si přečte ty dojemné poslední řádky.

Mgr. Markéta Poledníková – studentka oboru Filozofie a absolventka oboru Ruský jazyk a literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ráda čte českou a ruskou literaturu a cestuje na Ukrajinu.

Kontakt: 415780@mail.muni.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2018
  1. Rozhlas jako téma (Ivo Pospíšil)
  2. Tomuto světu už nerozumím… (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Živko Čingo: Velká voda a jiné prózy (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Lužičtí Srbové jinak a nově (Ivo Pospíšil)
  2. Z kultúrnej vzájomnosti Slovákov a Čechov (Viera Žemberová)