Kontinent Rusko v nové sbírce Jindřicha Zogaty

ZOGATA, J. Stopy Sibiří (Taškent – Irkutsk – Bajkal – Bratsk – Moskva 17. 8. – 25. 8. 1988). Brno: Jan Sojnek – nakladatelství Galium, 2018.

Nebyl to asi úmysl, spíše kouzlo nechtěného, že delegace českých spisovatelů na vrcholu perestrojky odjela do SSSR právě na konci srpna 1988, snad aby oslavila dvacetiletí vstupu armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Začalo se mluvit o velkých změnách a nikdo nevěděl, co bude a co dělat. Zasažení Ruskem – tak lze charakterizovat novou reminiscentní sbírku Jindřicha Zogaty, ale současně drsná konfrontace s tímto kontinentem, ono proslulé odi et amo, obdiv, úžas, respekt, ale otřes z jeho dějin, dávné i nedávné minulosti a nejasné současnosti a matných výhledů, zvláště když jim prostá žena radí, aby nevěřili ani Gorbačovovi. Není to běžné „cestovní“ panoráma, jaké měli básníci rádi i dříve, když cestovali po světě a hledali inspiraci tu v přírodě, tu v ženách – i to však v Zogatovi najdeme, ale mnohem hořčí a hlubší. Jiné měření času, jiný prostor, jiná minulost; burlaci táhnoucí Rus tu jsou symbolem pohybu celého kontinentu, jenž nelze předvídat: „Praská všemocný led/Poprvé a hned naposled/mužici vlekou zemi/kam vehnána je opratěmi…“ (s. 12–13). Pravěk Sibiře, mamutí hřbitovy, pastviny archeologů.

Sbírka vzniká nyní, ale vrací se do roku 1988, aniž by mohla nezakopnout o uplynulých třicet let mezitím, o zánik této velké země a její nový počátek, za zády s hrůzami gulagů, tekoucí dějiny i věčně zmrzlá půda, říční veletoky spoutané betonem přehrad, kus prózy s peticí Valentina Rasputina (byl i v Brně, zemřel 2015), sugestivní Gorod Katorga, mihnuvší se stín i Oparina, jímž nás kdysi krmila škola, s jeho koacerváty, setkání se sibiřskou magistrálou a tajgou, ruskou „děrevňou“, střední Asie, Taškent a zase Moskva s Puškinem, jeho postavami, Arbatem a nakonec znovu Rusko jako osudová země jako v Gogolově tirádě o trojce, jež se řítí a nikdo neví kam. Sžíravá báseň Vzájemnost s postavou neznámého vojína a zvacím dopisem se vpaluje do popisů přírody a do toho báseň Rozpadlé řetězy: „Andělovi vyžehlili hrby/ a nazvali ho Rus/děrevni do ostrvi/k sušení sněhu pod pauz// […] Vražda za vraždou/Domino mohyl/jsou-li když nejsou/ kdo je a kdo byl// Houžve a oka/spouští slepého obra/Kyklopy zeširoka/zítřka se dobrat.“ (s. 152). Není náhodné, že se básník, jehož rok 1968 osudově zasáhl a změnil mu život, nyní vrací k cestě, kterou podnikl už jako postupně znovu se do literatury vracející básník a prozaik s křídly nalomenými dvaceti lety mlčení, do země, jež se na konci 80. let minulého století stávala klíčem i k naší svobodě. Jsou to vzpomínky na vzpomínky, několik vrstev s prolamovanou minulostí tak, jak se to v lidské paměti prostupuje a převrací. Včera jako dnes, pokaždé však jinak.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2017
  1. Proti zapomnění (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Užitečný terminologický slovník s otazníky (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Brno stalinistické. Průvodce městem (Ivo Pospíšil)
2 | 2014
  1. Petr Novák: Kamínky (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Radegast Parolek: Kruté i krásné dvacáté století (Ivo Pospíšil)