„Opustit město či neopustit?“ To je otázka, kterou začíná jedna z kapitol románu Dlouhé časy Vladimira Rafejenka, a zároveň dilema, které řeší mnohé z jeho postav. Jenže co když vám v cestě stojí nejen muži se zbraněmi, ale i něco víc? Co když město Z, nápadně podobné Doněcku, nedělí od zbytku Ukrajiny jen frontová linie, ale také magická hranice, kterou lze překonat jen smrtí?

Dlouhé časy jsou první knihou, kterou se ukrajinský spisovatel narozený v Doněcku v roce 1969 představil českým čtenářům. Jejího vydání se ujalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny, přičemž mu dodalo i zajímavou grafickou podobu, v níž vynikají obrazy Matěje Lipavského. Rafejenko v současnosti sice pracuje na své první knize v ukrajinštině, rodnou řečí spisovatele i jazykem jeho dosavadních děl je však ruština. Podobně jako hrdinové jeho románu je sám jedním z vyhnanců, které válka na východě Ukrajiny donutila opustit domov a začít nový život v Kyjevě.

Sokrates Ivanovič Gredis, dřívější profesor filozofie a Litevec, který nikdy v Litvě nebyl, spolu s Koljou Veresajevem, věčně připitým bývalým chemikem, vedou lázně v okupovaném městě Z. Pomáhá jim Gredisova chráněnka Líza, která přestože není psychicky v pořádku, ví a vidí víc než všichni ostatní, jak už to u jurodivých ve východní literatuře bývá. Lázně nesou provokativní název Pátý Řím (Proč pátý, proč ne čtvrtý, ptá se jeden z ruských vojáků) a dějí se v něm věci neslučitelné se smýšlením racionálního člověka. Ovšem v ulicích není situace o moc lepší. Lidé mizí, přízraky se objevují a na nepozorné obyvatele číhají mandelinky bramborové. Zatímco se tři zmínění hrdinové potýkají se světem magického realismu, kde se zhmotňují symboly propagandy a starých ideologií, čtenář sleduje ještě druhou rovinu románu ve vsuvkách nazvaných Veresajevovy pohádky. Název je ale poněkud zavádějící, jde totiž o povídky, které působí spíše jako okna z fantastického města Z zpět do reality, do složitých osudů „obyčejných“ obyvatel, kterým válka mnoho bere a nic nevrací. Právě tyto střípky nesou největší citový náboj. Hlavní linka příběhu pak tíseň vyzařující z povídek odlehčuje absurdním humorem, a nakonec dodává i naději, že to vše může jednou skončit, i když ne zrovna přirozeným způsobem.

Určitě je na místě ocenit práci překladatelek Jekateriny Gazukiny a Terezy Chlaňové, které se musely poprat s nepřeberným množstvím kulturních reálií pro českého čtenáře ne vždy pochopitelných a podařilo se jim to se ctí. O mnoha odkazech na ukrajinskou současnost i minulost pak vypovídají velmi nápomocné vysvětlivky, které zabírají na konci knihy přes čtyřicet stránek. Nemálo z nich je věnováno osobnostem ukrajinské historie. Těch se totiž v knize objevuje celá řada, a nakonec se dokonce sejdou v jedné snové scéně. Mychajlo Kocjubynskyj a Oles Hončar si předčítají ze svých próz, Nestor Machno se pře s Jevhenem Konovalcem, celý večírek režíruje Oleksandr Dovženko a neobeznámenému čtenáři by z těch jmen mohla jít hlava kolem.

Dvě roviny románu, mytologická a realistická, se střetávají, doplňují a z jejich kolize vzniká mozaika obrazů o jedné zemi a o jejích problémech. Dlouhé časy jsou o současné válce, o přesídlencích, o propagandě, o bezohlednosti všech stran a malém člověku zmítaném velkými událostmi. Zároveň jsou však o Ukrajině jako takové, odkud přišla a kam snad směřuje, a v neposlední řadě o tom, co znamená být Ukrajincem – i když na poslední otázku už v úvodu románu odpovídá citát litevského básníka Tomase Venclovy:

Národnost není věcí původu,
ale otázkou svobodné volby.

Bc. Tomáš Erhart je studentem magisterského studia oboru Ruský jazyk a literatura na Masarykově univerzitě. Pochází z Českých Budějovic.