Romanopiskyně a literární vědkyně jedním dechem

MALITI FRAŇOVÁ, E. Arianina kniha. Bratislava: Slovart, 2017.

MALITI FRAŇOVÁ, E. Andrej Belyj / Celistvosť (v) mnohosti. Bratislava: Ústav svetovej literatúry, Veda, 2018.

Autorka (roč. 1953) je slavná slovenská spisovatelka, ale také literární vědkyně, jedno nejen nevylučuje druhé, ale vhodně se doplňuje, je to však pořád vzácný úkaz, kdy jedna činnost nestojí vysloveně výše než druhá, i když medializace svědčí spíše ve prospěch beletrie. V českém prostoru je známa podstatně méně, i když skrze slovenské pražské instituce své dílo popularizuje: známa je také užšímu okruhu rusistů a literátů, jak dokládají i jména recenzentů, a literárním fajnšmekrům, neboť její divadelní hry jsou známy i na západ od řeky Moravy. V knihovně mám její Krpatý vrch, ale i další povídky, její práci o symbolismu, sborník o něm, který redigovala, práci o Zoře Jesenské. Bělého román Petěrburg přeložila do slovenštiny, stejně jako osetínský epos – to vše jsem nejen registroval, ale taky o tom dílem psal.1 Její nový román má typicky – stejně jako její v podstatě všechna předchozí díla prozaická i dramatická – postmoderní hravou frakturu. Hlavní postava bloudí tímto světem a hledá jeho smysl, především lásku, a současně píše román, zalidněný různými jinými postavami. Kdybych měl strukturu díla, v níž se střídají různá místa, jimiž hlavní ženská postava prochází, nějak charakterizovat, přirovnal bych ji k postmodernímu Labyrintu světa a lusthauzu srdce 21. století. Kniha osudu, jíž manipulují kustodi: „Ku košu pristúpil vetchý muž s niekoľkými vláskami po bokoch hlavy, podľa výzoru to bol dozaista kustód. Obzrel sa, či ho nikto nevidí, akoby cítil pohľady tých troch, čo ho sledovali spoza rohu. Potom hodil do koša nejakú knihu a zlovestne sa zarehlil. Celá scéna pȏsobila dosť príšerne, no trojica myslela len na jedno: čo je to za kniha? A vyplynula im odpoveď: bola to kniha osudu!“ (s. 147). Ta kniha a vůbec svět knih, metatextovost, jsou pro autorku příznačné: je klíčem k lidskému osudu, ale skutečným pramenem poznání sebe sama je zase člověk sám: „Asi to vážne nebola láska. Ale nedošlo ani k chybe, stal sa zázrak. Veď zázraky sa niekedy stávajú. Päťdesiaťročná Ariana, ktorá o sebe ešte stále nevedela dosť, z ničoho nič prestala byť sama. Niekto bol v nej, nejaká ďalšia bytosť. Trocha žasla: ,Žeby to bol člověk?’ Potom si kládla otázku, odkiaľ sa bytosť vzala, no neodpovedala si, nemalo to zmysel. Bytosť jednoducho prišla a bola tu“ (s. 168). Je zřejmé, že autorka se v literatuře vyzná, že ji tvoří jako umělkyně, ale současně jako odborník na písemnictví, na kompozici, teorii vyprávění, na celou poetiku. To někdy zanechává v díle – a nejen tomto – určitou stopu papírové šustivosti: to je to, co nás na takové literatuře láká, ale současně nás nastražuje, jako když čteme autorčina oblíbeného Bělého nebo třeba Vladimira Nabokova nebo koneckonců i Jamese Joyce.

Odborná kniha, která autorce takřka současně vyšla, dosvědčuje její vysokou erudovanost, neboť literaturu nahlíží z pozice vědce, ale i literární tvůrkyně. Její komplexní pohled na klíčového autora z hvězdné světové trojice experimentálních romanopisců 20. století – Jamese Joyce, Marcela Prousta a Andreje Bělého (1880–1934) – je silou knihy, jak o tom píše jeden z recenzentů, který publikaci doporučil do tisku, ale současně i poněkud její slabší stránkou: komplexnost textu zahrnuje využití různých vědních okruhů, tedy např. psychologie, sociologie, translatologie, ovšem kromě filologie jako takové. Na druhé straně nelze Bělého (v. jm. Boris Bugajev) vysvětlit bez těchto disciplín, ale jde jen o to, jak se postupuje: zda od textu k širším kontextům nebo jde o relativně izolované výkladové celky jako víceméně zde. Takto jsou koncipovány např. kapitoly o vizi „nového člověka“ nebo o eschatologické vizi Bělého. Autorka pojímá svou knihu jako soubor relativně autonomních studií, z jejichž jedna je anglicky a jedna rusky. Velkým přínosem je jednak analýza Bělého poezie v první části knihy, jednak objevná analýza působení románu Petěrburg na slovenskou postmodernu (Pavel Vilikovský). Zaujme také rozlehlost studií, jejich důkladnost a pečlivost analytická i bibliografikcká. V slovenském prostředí – na rozdíl od českého – je ruská literatura stále živá nejen čtenářsky, ale hlavně poetologicky, je stále také inspirativní, jak dokládá nejen Maliti, ale dříve např. Andrej Červeňák na příkladu Dostojevského. Trochu mi zde chybí větší zření k evropským souvislostem, jak naznačeno výše. Je pozoruhodné, že slovenské instituce včetně grantových agentur, věnují této produkci takovou podporu, i když víme, že někdy také výběrově: ale v podstatě neznám slovenskou knihu tohoto typu, která by nebyla podpořena ze státních zdrojů, a to poměrně často, i když nikoli vždy, autorů různých ideových a poetologických východisek a směřování. S tím se v českém prostoru v podstatě nesetkáváme. Kniha Evy Maliti Fraňové patří k špičkovým dílům slovenské literární vědy.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil


[1] POSPÍŠIL, I. Reprezentace, disperze, syntéza. (Symbolizmus v kontextoch a súvislostiach. Zostavila E. Maliti. Bratislava: Ústav svetovej literatúry SAV, 1999.) Opera Slavica 2000, roč. X, č. 3, s. 56–58; POSPÍŠIL, I. Živý a zaujatý výklad tabuizované slovenské překladatelky. (MALITI FRAŇOVÁ, E. Tabuizovaná prekladateľka Zora Jesenská. Bratislava: Ústav svetovej literatúry, Veda, 2007.) Novaja rusistika 2009, Nо. 1‚ s. 93–95; aj.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Monografie o brněnském historikovi (František Všetička)
1 | 2018
  1. Nová interpretácia a preklad Danteho Raja (Monika Pamulová Šavelová)
1 | 2017
  1. Sama realita je už báseň (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Zakázané prózy (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Reformní komunista a liberál Jiří Dienstbier (Ivo Pospíšil)