Pečlivé čtení a invence aneb o Kunderovi jinak: co na to mladí kunderologové?

BLAHYNKA, M. Sedm kapitol o díle Milana Kundery. Ilustrace Michaela Doubková. Křenovice: Nakladatelství Kmen, 2019.

Vynikající knihou přispěl Milan Blahynka ke Kunderovu životnímu jubileu; na rozdíl od jiných ukázal ve svých příspěvcích k fascinující linii sahající od 50. let 20. století k žhavé současnosti. Je Blahynka pravděpodobně jediným českým kunderologem, jenž se tímto světovým autorem zabýval nepřetržitě a zvládl „pečlivým čtením“ jeho nejen české, ale hlavně francouzské prózy ukázat na kontinuitu jeho tvorby, třeba i proti jeho vůli. Kniha je nedeklarativní, je koncizní, neboť Blahynka je znám láskou k detailu, který o literatuře vypovídá víc než dlouhá líčení. To, co Kundera sám už na Blahynkových raných příspěvcích ocenil, a zdá se, že i oceňuje, je schopnost skutečně porozumět romanopisci tak, že našel záchytný bod/body v jeho tvorbě, ukázal na Kunderu básníka a prozaika jako na dvě oddělené činnosti, neboť je sám takto odděluje i sám Kundera, odmítl snahy o jeho politickou kompromitaci, zkoumal jeho české i francouzské Umění románu, podal rozbor Žertu, ukázal na to, že nepřestal Kunderu číst ani v době tzv. normalizace, na rozdíl od Kundery, který se od svých raných děl odstřihl, chválí je Blahynka jako součást kontinua jeho tvorby, a proto do přítomného svazku zařadil i studii Zahrady Milana Kundery, kterou poznámkami a komentářem uvedl do dobových souvislostí. Už tehdy vlastně poukázal na to, kolik měl Kundera a jeho dílo oponentů, ať již šlo o argumenty čistě ideologické nebo vkusové či i hlubší rozbory, jež však většinou demonstrovaly nepochopení nebo falešné chápání, přičemž osobní motivace ponecháváme stranou. Studie Zahrady Milana Kundery se objevila v slavném brněnském časopise Host do domu 15. září 1956 a vyvolala polemiku. Ta vlastně přímo i nepřímo pokračuje i v 21. století, kdy se, jak Blahynka píše, česká rozumující kritika vrhla na výklad erbovního motivu zahrady, aby Blahynku zase opravila jako už kdysi, i když jde o zcela jiné, vzdálené generace. Sám Kundera mu koncepci zahrady jako všeprostupujícího motivu, nebo chcete-li emblému, potvrdil. Od té doby se táhne komunikace mezi romanopiscem světového jména a tehdy mladým kritikem jeho poezie. Další studie souboru Jeden z pochybných básníků aneb Malá epizoda z padesátých let pojednává o Blahynkově činnosti v Krajské lidové knihovně v Olomouci v roce 1957 a o besedě, kterou uspořádal s Milanem Kunderou; najdeme tu partii o Oldřichu Králíkovi, slavném olomouckém znalci středověké i moderní literatury, zmiňuje také rukopis Monologů, který mu autor poslal právě v souvislosti s touto besedou (to je jistě cenný dokument!). Vynikající je kapitola Milan Kundera prozaik s oním oddělením básníka a prozaika, včetně Kunderova pojetí románu v obou knihách, důraz na takřka zapomenutého Vladislava Vančuru. Studie vyšla roku 1957 (Plamen) a v dnešním komentáři Blahynka zmiňuje setkání s Kunderou v jeho pražské svobodárně a rozhovor, v němž Kundera jeho postup, zejména rozbor kompozice a její číselné struktury, náležitě ocenil. Ve zkoumání kompozice a numerologie pokračuje Blahynka ve studii Magie jmen, čísel a prvočísel, kde se jedná především o románu Nesmrtelnost. Stejně jako stavba románu, tak i stavba Blahynkovy stati je značně složitá, ale současně jde o velmi čtivý text (původně v slovenském překladu, Slovenské pohľady 1994, č. 7). V triptychu Třikrát Milan Kundera ukázal na to, že českost romanopisce nemizí, i když píše jiným jazykem. Demonstruje jeho postupy na romámech Pomalost (La Lenteur, 1995) a Setkání (Une Recontre, 2009; možná bych volil spíše název Střetnutí). Pomalost je také podle Blahynky dominantou Kunderova přístupu. Podobně se zabývá Zrazenými testamenty/závěťmi (zkoumá i různé přístupy překladatelů). Zmínka o negativních hodnoceních Orwellova románu 1984 ukazuje více než to, co Blahynka uvádí, neboť názor, že jde o dílo povrchní a dokonce škodlivé („zapůsobil neblaze“) třeba brát s rezervou: jde především o zcela jiný postoj k románu a hlavně o jeho jiný výklad. Ostatně Šimečkova závěrečná studie Náš soudruh Winston Smith je spíše ideologická a aktualizační, než že by se zabývala teorií románu. Reflexe M. K. Čechořipský de la douce France, která vyšla v brněnském Hostu roku 1996 a byla dedikována Jiřímu Veselskému, pracuje v souvislosti s Pomalostí s magií čísel, ale také jmen. Blahynkovo hledání trvalých stop a úchytných bodů v Kunderově díle tu pokračuje. Vyjadřuje to mimo jiné takto: „Kunderovy knihy jsou do značné míry všechny Žertem, všechny Směšnými láskami, všechny zahradou širou a všechny – už také – psány tak, aby se musely číst zvolna – také Pomalostí“ (s. 160). Poslední sedmá (příznačně!) studie souboru je stará jen několik let (LUK 2014) a soustředí se na Kunderův zatím poslední román Oslava bezvýznamnosti (vyšel nejdříve italsky, teprve potom francouzsky). Blahynkův výklad je i tu velmi přesvědčivý a znovu ukazuje – v konfrontaci s jinými, jak je důležité pozorně číst, a to nejen proto, že román není psán česky, a Blahynka umí jazyky srovnávat a interpretovat posuny významu a prezentovat skryté významy a skrytou českost či český ráz románu, byť spíše absentující: „Není tím, že nyní paradoxně obdařil bezvýznamnost hlubším významem (slavit bezvýznamnost přece znamená jakoby mimo vůli autorovu a jakoby snad i proti ní, významně ji zvýznamnit), tím, že v ní objevuje hodnotu, jakou to, co se obecně považuje za významné, naopak zcela postrádá. Oslava bezvýznamnosti je tak přirozeně oslavou i autorovy rodné bezvýznamné země – z hospodářského, politického, vojenského, globálního hlediska země stále bezvýznamnější. Je návratem k ní, nejmenované, ležící mezi Paříží a Moskvou, mezi metropolemi, kde se ,odehrává’ fuga zatím posledního Kunderova románu a kde se významné věci propadají do bezvýznamna“ (s. 202). A dále, jakoby komplementárně: „Konečně otázka poslední: jak číst absenci výslovně, jmenovitě českých motivů v Oslavě bezvýznamnosti? Není to vzkaz těm, co si myslí, že jsou pupkem země, v níž se prodrali k moci a kterou ve svém zájmu chtějí vidět jako pupek Evropy, jíž to případně osladí? Není to vzkaz, jak jsou bezvýznamní, že a jak velice je zcela bezvýznamné, co si o čemkoli myslí, čeho se při své namyšlenosti domýšlejí třeba i o něm, aniž jsou s to pořádně si ho přečíst, jak se to přihodilo jeho jakoby chápavému mravokárci? (s. 203–204).

Blahynkova kniha je podle mého soudu svým rozpětím a hloubkou klíčovou prací o Kunderovi v českém prostředí a pravděpodobně vůbec. Nelze o ní kompetentně psát, zvláště na malém prostoru, aniž by se autor svou znalostí Kundery Blahynkovi alespoň přiblížil. Právě proto tu zůstává poměrně široké pole působnosti pro zevrubné pojednání o Blahynkově pojetí Kundery vůbec, zejména o jeho románovém umění, o jeho pojetí románu a jeho pohledu na literaturu, celistvosti Kunderova díla, o tom všem, co je vtěleno do konkrétních Kunderových děl a Blahynkových poučených analýz. Zde bych se již nyní, spíše intuitivně, od Blahynky asi odlišoval. Kniha je na jedné straně rekapitulací, svéráznou syntézou, ale také východiskem provokujícím nové úvahy.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Mýty kolem univerzit aneb jaké bychom je chtěli mít a jaké je máme (Boleslav Stuchlík)
2 | 2018
  1. Odehnalova nová sbírka (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. O češtině takřka všechno (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Nikoli záhady, ale nejistoty (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Léto v Baden-Badenu. Román (Ivo Pospíšil)