SVOBODA, J. Toulky po ztracených krajinách. Ostrava: Ostravská univerzita, 2018.

Memoárová literatura psaná literárními historiky nebyla u nás nikdy početná. V přítomnosti ji obohatil ostravský Jiří Svoboda (1931), autor monografie o Vojtěchu Martínkovi a editor jeho díla. Rodák z Místku absolvoval svá vysokoškolská studia na olomoucké Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde studoval češtinu a filozofii. Největší vliv na něho měl tehdy a celoživotně Oldřich Králík, jenž jej k literárněhistorické práci vlastně nasměroval. O tom se Svoboda zmiňuje na několika místech svých vzpomínek.

Autorovým druhým oborem byla filozofie, jejímž dominujícím představitelem na začátku padesátých let byl na olomoucké fakultě J. L. Fischer. Portrét tohoto filozofa, způsob jeho přednášení a myšlení, a především jeho jedinečnost (na fakultě i ve svém oboru) patří k nejlepším kapitolám knihy. Posluchačův dojem z jeho učitele je následující: „Fischer měl nesporné osobní kouzlo, spočívající v ochotě podělit se s posluchači o svoje poznání, vstupoval energicky do našich niter a učil nás přemýšlet. Nebylo snadné jeho přednášky vnímat a porozumět tomu, co sdělovaly. Panovalo v nich napětí zvláštního druhu, které nespočívalo v předkládaných faktech, ale v názorech a v pochybnostech, k nimž se prof. Fischer často přiznával a které neustále objevoval i rozvíjel na dalších příkladech z dějin filozofie. Jako učitel působil na studenty nejen svým projevem, ale i poněkud neobvyklým chováním, které nebylo hrané a patřilo k němu, stalo se součástí jeho osobnosti.“ Obdobně výstižný je portrét Svobodových spolužáků Vladimíra Justla (interpreta a editora Holanova díla) a Jiřího Opelíka (čapkovského badatele). O Oldřichu Králíkovi píše Svoboda několikrát, ale jeho celistvá charakteristika podána není, byť se Svoboda k němu jako k učiteli neustále hlásí.

Jiří Svoboda prvním rokem studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ideologická vyhrocenost na počátku padesátých let jej však vypudila z Prahy do idyličtější Olomouce, kde na Univerzitě Palackého jako druhý obor navštěvoval filozofii (odtud portrét J. L. Fischera). Autorovo filozofické zázemí se v jeho memoárech projevuje zejména v kapitole, kde Zenonovu myšlenku o letícím, ale stále stojícím šípu spojuje se srpnovými událostmi roku 1968 a s úsilím tehdejší české společnosti vůbec. Předtím se Svobodova filozofická orientace projevila v knize Cesty a zastavení, konkrétně v kapitole o Masarykově České otázce (a stejně tak ve studii o Karlu Kosíkovi z knihy Tvorba a ideje).

Svoboda ve svých memoárech zdůrazňuje své bytostné sepětí s krajem, rodinou a rodem. Výsledkem tohoto sepětí je vědomí si vlastního životního postavení, z něhož vyplývá neobyčejná míra sebekritičnosti, někdy až neobyčejně drásavá. Např. o svých textech ze sedmdesátých a osmdesátých let kriticky uvádí: „Slova, která jsem ve svých textech užíval, zněla podivně a cize, jako by vůbec nebyla moje. Podobala se pouťovým balónkům, volně se vznášejícím někde vysoko nade mnou; byly křehké a při nepatrném doteku se rozprskly a nic z nich nezůstalo. Tak vznikly některé moje texty v tom čase, byly mrtvé v okamžiku, kdy jsem je vytvořil.“

Tento postoj vůči sobě uplatňuje někdy i na druhé, výsledek tohoto postupu a přístupu je mnohdy zcela překvapující. Tak je tomu např. v portrétu rusisty Jaroslava Sekery, který se jinak vždycky jevil jako zarputilý dogmatik.

Autor memoárů usiluje sice o objektivitu, přesto však ji v některých případech nedociluje. Jde především o literárního historika a esejistu Drahomíra Šajtara, odborníka komunistickým režimem notně postiženého, který se v knize několikrát mihne, ale jeho vědecký přínos není náležitě doceněn. Drahomír Šajtar je osobnost, která je srovnatelná s Oldřichem Králíkem. V mnoha případech byl dokonce iniciativnější než on. Na druhé straně se Svoboda taktně vyhýbá při zmínkách o Jaromíru Dvořákovi a Milanu Blahynkovi připomenutí jejich neblahé činnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech. Stejně tak pomíjí úzkoprsé a nekvalitní jednání opavského Jiřího Urbance. Svoboda je prostě rozporný idylik, na sebe vypoví všechno, ale o konjunkturálních nehoráznostech a nedouctví některých raději pomlčí.

Jinak je Jiří Svoboda v Toulkách po ztracených krajinách přitažlivým esejistou, který se dobře čte, zejména tam, kde jde o známé osoby a figury.

doc. PhDr. František Všetička, CSc. (*1932) je literární teoretik, beletrista a překladatel. Jeho teoretické myšlení formoval ve svých počátcích zapomínaný a nedoceňovaný anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy (výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy). Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou.

Kontakt: fvseticka@seznam.cz