František Všetička: Poetika kompozice. O kompoziční výstavbě literárního díla. Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc 2022. 162 s. ISBN 978-80-244-6208-0.

O autorovi jako asi jediném takto výrazném kompozitologovi – zdá se – nejen v Evropě, ale snad i na světě, jsem psal mnohokrát a také v Proudech. Těch knih, co autor napsal, je skutečně mnoho a zdaleka ne všechny se týkají kompozice literárního artefaktu: jsou tu práce topologické, tedy o literárních místech, kde cestujeme Vídní, Olomoucí, Moravou, Slezskem, ale noříme se také do Všetičkových historických próz, románů a esejů, literární kritiky, monografií o zasutých spisovatelích a spisovatelkách takzvaně regionálních, což je dnes nehezký, fakticky pejorativní pojem, odkazující literaturu „vidláků“ na okraj, daleko za metropole. Ale jak zkušenost ukazuje, region se často stává hlavním městem národní literatury. Všetička z kompozičního hlediska popsal celou moderní českou a dílem i slovenskou literaturu a skvěle ukázal, že i období pokládaná donedávna za „temno“ vydala své plody, jež mají trvalejší platnost. V této knize, která se v jakémsi úvodu příznačně opírá o ruskou formální školu, jejíž studie kdysi přeložil a editoval, podobně jako zvěčnělý slovenský historik a teoretik literatury Mikuláš/Nikolaj Bakoš, jako by shrnoval, syntetizoval na vyšší a hlubší úrovni vše, co o kompozici kdy napsal. Nevím, zda sousloví „poetika kompozice“ není tak trochu pleonasmem, i když takové slavné dílo kdysi napsal ruský a taky trochu italský slavista Boris Uspenskij (roč. 1937, Poetika kompozicii, 1970). Nabídku pobytu na tehdejší jeho katedře v Neapoli jsem v 90. letech minulého století musel z různých důvodů odmítnout, ale pozval jsem ho do Brna, kde přednášel a řada věcí, i když mezitím dospěl jinam, se točila právě i polemicky kolem tohoto pojmu. Ať tak či onak, je zřejmé, že poetika kompozice je širší pojem, i když s ním poetika dosti splývá. Všetička vychází z „kompoziční výstavby“, kterou dělí na architektoniku a vlastní kompozici, přičemž vše uvádí do souvislostí i s pojetím Viktora Žirmunského a doplňuje strukturu literární vědy o genologii čili teorii a historii žánrů a široké rozpětí versologie. Celou knihu autor rozdělil do řady pododdílů a zaplnil termíny a jejich definicemi s krátkými, ale výstižnými příklady, jak jsme u Všetičky zvyklí. Je to skutečně ohňostroj pojmů, často neologismů, které autor vymyslel a pokoušel se je prosadit – nebude to lehké; o tom jsem se sám přesvědčil a vícekrát o tom psal, ale za pokusy to stojí. Celá rubrika Spoza Moravy by mohla být zaplněna těmito pojmy. Zůstaňme u názvů kapitol: kompoziční výstavba, kompoziční principy, postava, čas, prostor, rytmus, stavebný exponent, stavebný moment, anticipace, introdukce a finále, zarámování, syžetová osnova. Některé pojmy jsou tradiční, jiné mají posunutý význam, jiné jsou dílem jinak pozměněny; osobně bych se přidržel pojmů incipit a explicit, jinak bych asi pojal literární prostor a čas, zarámování bych nazval tradičněji rámcování, asi bych tam nějak zakomponoval literární žánr; kompoziční výstavba, jak se zdá, pohlcuje v literárním díle vlastně vše podstatné: překračuje hranice poetiky a míří k tematický složkám (postava), navazuje na poněkud módní časoprostorové vidění písemnictví, byť má docela staré kořeny (Bachelard, Bachtin). Takřka čtvrtinu knihy tvoří bibliografický přehled české literatury o kompoziční výstavbě – a jsou to knihy a studie všelijaké od všelijakých autorů, jež Všetička do své publikace nasál a nejsem si zcela jist, zda do rámce poetiky kompozice zcela patří. Naopak řada textů tam chybí, ale jinak je to vše veskrze reprezentativní. Určitě by recepci této knihy prospělo, kdyby měl čtenář při jejím čtení možnost srovnat ji s jinými podobnými, byť jen s českými publikacemi, aby uviděl, kde je Všetičkův přínos. I když se Všetička záměrně orientuje jen na českou kompozitologickou a poetologickou produkci, možná by časem stálo za to, tohle pojetí kompozice poněkud „zmezinárodnit“ a nejde jen o Borise Uspenského. Autorova jazyková kompetence dává výborné předpoklady nahlédnout za ohradu české literární vědy a tu by se patrně ukázalo, jak je Všetičkovo dílo původní, systematické, komplexní a syntetické, takže představuje unikátní pohled na literaturu v její celistvosti. A to se nepodaří každému. Takových textů nebude nikdy ani dnes nebo právě dnes, kdy řada pojmů se „rozmazala“, znejasněla, rozptýlila, kdy je vše „asi“, „přibližně“ nebo „relativně“. A navíc: Všetičkovi to píše – radost číst: srozumitelně, jasně, stručně, pregnantně, jazykově čistě a stylově ozvláštněně, takže čtení jeho prací včetně této přináší i estetický zážitek.

Ivo Pospíšil