Patrik Šenkár: Prozaik Michal Hrivnák. Vydavateľstvo – Editor Ivan Krasko, Nadlak 2024. ISBN 978-973-107-209-8.

Patrik Šenkár: Personálna bibliografia. Knižnica Józsefa Szinnyeiho v Komárne, Nitriansky samosprávny kraj – zriaďovateľ, Komárno 2024. ISBN 978-80-88748-19-9.

Slovenský literární vědec a specialista na slovenskou literaturu v blízkém zahraničí, také pravidelný přispěvatel řady slovenských literárních časopisů, včetně Slovenských pohľadů vydal v Nadlaku (rumunsky Nădlac, maďarsky Nagylak, tedy „velké sídlo, rezidence“), známém pohraničním rumunském městě (dříve uherské Sedmihradsko, maďarsky Erdély, něm. Siebenbürgen, rumunsky Transilvania nebo Ardeal) v župě Arad, součásti rumunského Banátu, městě asi s osmi tisíci obyvateli, z nichž se takřka polovina hlásí k slovenské národnosti a často k evangelické náboženské orientaci, a centru slovenského národního a kulturního života, monografickou studii o dolnozemském literátovi a kulturním činiteli Michalu Hrivnákovi (nar. 1936).

Patrik Šenkár (nar. 1979 v Nitře) se zpočátku zabýval interpretací literárního díla (Možnosti interpretácie literárneho textu, 2008), literaturou pro děti a mládež (Vybrané sondy do príbehov pre detí a mládež, 2010), současnou slovenskou literaturou (jeho přehled slovenské poezie, prózy a dramatu po roce 1989 je z roku 2011), později se věnoval tomu, co dnes u něho dominuje: literatuře Slováků za slovenskými hranicemi, zejména v Dolní zemi a Banátu. Zatímco první knihy vydával na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře, kde dříve pracoval, nyní je vydává nejen na maďarské univerzitě J. Selyeho v Komárně, ale, jak už zmíněno, hlavně přímo v kulturním centru Slováků v Nadlaku v dnešním Rumunsku. To se týká i této jeho zatím poslední knížky. V tom se stal dnes přirozeným nástupcem Petra Andrušky (1943–2024), svého vědeckého učitele, jemuž také editoval výběr z jeho ohlasů. Šenkár tak zasáhl nejen do oblasti zkoumání slovenské literatury v blízkém zahraničí, ukázal na její nepochybné hodnoty poznávací a estetické, ale zapojil se takto i do mezinárodního zkoumání podobných jevů jinde, tzv. menšinových/minoritních literatur. Systematicky se věnoval literární tvorbě vybraných slovenských autorů žijících a tvořících v blízkém zahraniční, k nimž především patří Dagmar Mária Anoca narozená v Nadlaku (1951) a léta působící jako docentka na Bukurešťské univerzitě, mimo jiné také autorka učebnic slovenštiny (zemřela 2022), překladatelka a skvělá básnířka, sestavovatelka dvojjazyčné slovensko-rumunské antologie a slovensko-rumunská biliterátka.

Jeho monografie o próze Michala Hrivnáka do tohoto okruhu patří (autor ji věnuje svým rodičům, kteří se jejího vydání již nedožili; oba zemřeli právě v roce 2024). Publikace se skládá z řady komponent, přičemž jejich jádrem je interpretace Hrivnákovy prózy; autor se však nevyhýbá ani jeho publicistice a medailonům významných osobností slovenské komunity v Maďarsku, mezi nimiž jsou László Sziklay a Ondrej Áchim Likier, tedy literární vědec a pěstitel slovakistiky v Maďarsku a agrární politik, jehož národnost však není dosud zřetelně vymezena. Ostatně problém národní identity je v této odborné sféře klíčový, a přitom často znejasňovaný a relativizovaný. Myslím, že i v interpretační kapitole o Hrivnákových povídkách publikovaných v periodickém tisku, časopisech, sbornících a almanaších se Šenkárovi daří vytvořit si jasné stanovisko a ostrý, moderní pohled na zkoumané jevy a alespoň poněkud je vymanit z automatismu tradice. Jako ostatně ve všem, snaží se autor i zde pohlédnout na specifickou oblast minoritní literatury, tedy slovenské v Maďarsku a Rumunsku, s citem, nově, ozvláštněně, svěže, třeba z pozice časoprostoru, areálu střední Evropy, z hlediska lingvistického, regionalistického, ale i s důrazem na svět dítěte a jeho zrcadlení v uměleckém díle – a právě to se týká i drobných próz M. Hrivnáka. Ten je ovšem komplexní osobnost, učitel, spisovatel, novinář, publicista, literární kritik, básník i prozaik, ale hlavně organizátor kulturního a literárního života Slováků v Maďarsku i mimo ně. Šenkár se dokázal na Hrivnáka podívat nejen z hlediska tématu, ale také poetiky, uměleckých prostředků a dotknout se i ožehavého problému interetnicity – to vlastně již v obecné úvodní kapitole Identita, jazyk, vzdelávanie, kultúra, literatúra Slovákov v Maďarsku. Podstatnou součástí přítomné publikace je seznam literatury, tři resumé (v slovenštině, angličtině a maďarštině), jmenný rejstřík a především rozsáhlá obrazová příloha, kterou spisovatel laskavě poskytl, skutečný to průvodce po životě a činnosti M. Hrivnáka. Rozsáhlý medailon autora knihy a ediční poznámka dotvářejí zajímavý opus, jenž Hrivnáka ukazuje jako jednoho z těch, kdo se zasloužili o posílení autority slovenské literatury v Dolní zemi, ale i na Slovensku, mezi slovenskými čtenáři a koneckonců i mimo Slovensko.

Jakousi volnou přílohou je vydaná bibliografie autora této monografické studie doc. Patrika Šenkára. Jak jsme již připomněli výše, okruh jeho zájmů je široký – a to pomíjíme jeho organizační a expertní agendu, o které se píše mimo jiné v autorském medailonu v knize o Hrivnákovi. Jestliže se jádrem jeho díla – jak bibliografie ostatně dokládá – stala literární činnost Slováků v blízkém zahraničí – je důležité, že se věnuje nejen jednotlivým autorům, dílům a dějinám této literatury, ale vidí vše i jako teoretický a metodologický problém. Rozpětí jeho publikační činnosti je značné, své studie uveřejňuje kromě Slovenska v Maďarsku, Rumunsku, České republice i jinde, a to často ve specializovaných periodikách a sbornících a v různých jazycích. Tím se dostává do prostoru obecných zkoumání těchto jevů, jejichž rozsah je v celé světě obrovský a Evropa je jen drobným vzorkem – mnohem větší a složitější je to v Asii, všech Amerikách a zjevně, byť jinak, i v Africe. V našem prostředí se to týká areálu střední Evropy, Balkánu a východní Evropy, stejně jako komplexního areálu slovanského, které se navíc prostupují, interagují a vytvářejí tranzitivní zóny. Z tohoto důvodu je dobře, že Šenkár navazuje na tradice bádání již zmíněného doc. Petra Andrušky, na kterého rád vzpomínám i ze svého působení na UKF v Nitře, ale i na literární komparatistiku, mimo jiné na Dionýze Ďurišina, v širším měřítku i na pražsko-brněnskou školu obou Wollmanů, Franka a Slavomíra, spjatých se Slovenskem. Potvrzuje to i autorova účast na brněnských česko-slovenských konferencích a jejich publikačních výstupech, jak jsou ostatně v přítomné bibliografii zachyceny. A je dobře, že se tento výzkum na Slovensku i jinde plodně rozvíjí: jde o badatelské pole složité, často kontroverzní, delikátní; o to větší zásluhu mají ti, kteří se na něm pohybují.

Ivo Pospíšil