Milan Syruček: Archívy vydávají svá tajemství. Deus nakladatelství s. r. o. v. náklad. Česká citadela, Praha 2024. ISBN 978-80-908519-6-2.

O Milanu Syručkovi (roč. 1932) a některých jeho knihách jsem nejednou psal. Sám ve svých dvaadevadesáti letech tvrdí, že chce do stovky dosáhnout počtu čtyřiceti knih a že už má připraveny další. Musím tu zopakovat, že jsem jeho články poprvé četl v tehdejším deníku Mladá fronta někdy kolem roku 1969 a bylo mi jasné, že sestava redakce svazáckých novin vydávaných tehdejším Československým svazem mládeže (ČSM), předchůdcem pozdějšího normalizačního SSM byla velmi kvalitní a soustřeďovala relativně mladé lidi na vrcholu kariéry: to se ukázalo i poté. Aniž bych uváděl další jména, u Milana Syručka to platilo dvojnásob; postupně se z něho stal odborník na mezinárodní vztahy. Sám o tom nejednou psal a mluvil, zejména o vztazích s Henrym Kissingerem, o tom, jak údajně dohodl mírová jednání o Vietnamu v Paříži s tím, že jednal s Ho Či Minem, jehož osobně velmi dobře a snad i důvěrně znal, naznačoval i spolupráci s různými rozvědkami, ale bylo to dost mlhavé, takže na to nelze mít pevný názor. Jak se uvádí na záložce této knihy, v srpnu 1968 (myslí se tím zjevně onen týden po 21. 8., kdy vycházela tzv. legální, zde se nesprávně uvádí ilegální, vydání novin s informacemi o okupaci) se podílel na vydávání Mladé fronty, poté se stal zpravodajem ve Francii, prostě životní dráha dosti dobrodružná a do jisté míry zahalená tajemstvím. Ať tak či onak, tato kniha přináší populární výtahy z odtajněných dokumentů z USA i odjinud, jinak řečeno, hlavním hrdinou jeho nové knihy jsou archivy a postupné zveřejňování jejich obsahu. Člověk nemusí být odborníkem, aby věděl, že tajné služby všech států odtajňují jen to, co samy chtějí a co jim už výrazně neškodí, co je „prošlé“, neaktivní, většinou však i tak až pod tlakem různých zákonů o právu na informace. Trochu mě překvapuje, že do svých výzkumů Syruček nezařadil UFO nebo UAO nebo i jinak, tedy problematiku neidentifikovaných létajících (vzdušných) objektů a mimozemšťanů, které se dostaly, tentokrát oficiálně do oběhu na přelomu 10. a 20. let tohoto století, kdy se na toto téma konalo i slyšení v americkém Kongresu. Přítomnou knihu uvedl předmluvou Dominik kardinál Duka, ale v ní se o knize moc nedovíme, spíše o životních osudech autora úvodního textu a dalších společenských souvislostech, nicméně jde o zajímavé čtení. Kardinál a jiní byli také přítomni – pokud jsem správně vnímal média – na prezentaci knihy. Ono „hrabání“ v archivech, jak o tom autor píše, se týká tajných služeb, tajné diplomacie, Archivu národní bezpečnosti USA, Stasi apod., ale jde většinou o věci víceméně známé odjinud. Není to archivní bádání přísně vědecké, kde by musely být poznámky a komentáře, přesné odkazy, prostě běžná archivnická akribie, jde o knihu čtenářskou, atraktivní, zaplněnou historiemi, historkami, osobními zážitky a příběhy, literárními portréty apod. To se týká například odposlechu telefonátů Helmuta Kohla v režii STASI, ze starší doby francouzské sledování mladého Adolfa Hitlera (nebylo to však nic platné), o nálezu třetího dílu Dumasovy románové trilogie (Rytíř de Sainte-Hermine), americké ponorky z roku 1862, jsou tu i údaje o bádání o konci Puškinova souboje, jinak řečeno, autor čerpá některá fakta z druhé i třetí ruky, o nálezu partitury Glinkovy opery; někdy mám o některých informacích jisté pochybnosti, ale to není podstatné. Jinde se dovíme o tzv. prvním Čechovi v Americe Augustinu Herrmanovi/Heřmanovi (rok narození není přesně znám, zemřel 1686, zvaný také Bohemian nebo latinsky Bohemiensis), pobělohorském exulantovi, jenž se z Holandska dostal do Ameriky a stal se významnou postavou Nového Amsterdamu, pozdějšího New Yorku a jenž je dosud v USA připomínán v různých místních názvech. Nejen historikům je znám příběh vytyčování státních hranic nové republiky po roce 1918, což bylo důležité zejména pro dnešní Slovensko a tehdejší Podkarpatskou Rus. Najdeme tu také noticky o Trumanovu vztahu k Židům, o tajné spojce mezi Havanou a Washingtonem Barbaře Waltersové, o historii horké linky Moskva-Washington, o sovětském ozařování velvyslanectví USA v Moskvě, což údajně mělo své nedávné pokračování v Havaně, o atentátu na letadlo Raúla Castra. Hodně místa je věnováno odtajněným materiálům o roli CIA ve svržení vlády Lidové jednoty chilského prezidenta Allenda, což jsou rámcově známé věci, i s úlohou Henryho Kissingera, jenž tu vypadá poněkud jinak než ve zprávách, o jeho roli v mezinárodních vztazích, ale i o chilských událostech 70. let minulého století byly a jsou různé názory a vedou se polemiky, dokonce o oprávněnosti vojenského puče samotného, který byl ve své době jednoznačně mezinárodně odsouzen. Syruček tu charakterizuje politické zaměření chilských socialistů a Allendeho osobně, připojuje i kapitolu o roli Austrálie. Tato partie je nejpodrobnější, s četnými citacemi z archivu přeloženými do češtiny, ale bez přesných odkazů. Následuje podobná kapitola o americkém zásahu v Kolumbii, podobně o situaci v Peru. Do výkladu je začleněn i slavný tzv. Mitrochinův archiv, to je obecně také známá věc, stejně jako útěk Olega Gordijevského, sovětského rezidenta s diplomatickým krytím v Británii, to bylo obrovské eso 80. let minulého století; Syruček odkazuje také na svou předcházející knihu z roku 2022 Odtajněno: atomová bomba i na Prahu. Dosti podrobně se tu pojednává o vztazích USA s Ruskou federací po rozpadu SSSR v roce 1991. Zde jsou kabelogramy, diplomatická korespondence apod., jež se většinou týká Jelcinovy éry. Je to doba, kdy bylo „zaděláno“ na další i nynější problémy na východě Evropy. Důležitou součástí knihy jsou problémy jaderné bezpečnosti a, upřímně řečeno, z některých odkazů musí čtenářům běhat mráz po zádech. Incident v Goldsboro a další, Stevensova studie, zprávy Sandia; některé nehody popisuje autor velmi zevrubně. Z Archivu národní bezpečnosti USA čerpá zprávy amerických velvyslanců v Moskvě, ukazuje na protiklad Bidena a Putina, popisuje Putinův vzestup na vrchol, uvádí i některé víceméně známé údaje o jeho soukromí, zmiňuje i polský film o Putinovi, kde byla využita AI. Méně se někdy uvádí Putinův negativní vztah k Leninovi a Stalinovi a dvojakost jeho postoje k sovětské minulosti jako součásti ruské ideologické doktríny, pokud se Ruská federace nějakou vyhraněnou ideologií řídí, informuje o vnitřních nařízeních po 24. únoru 2022, uvádí i oficiální reakce Ruska na Trumpovo zvolení. Další kapitola obsahuje názory Johna Mearsheimera, který sleduje vývoj rusko-ukrajinského konfliktu. Poté se zase vrací domů, když exploatuje Archiv Pražského hradu a informuje o jeho pozici v archivní službě, ochraně materiálů a publikační činnosti jeho pracovníků, zmiňuje nepřímý důkaz o atentátu na Lenina a Masarykovu roli, osobnost teroristy Borise Savinkova. Závěr knihy se týká manželek československých prezidentů, tajné ruské či spíše ukrajinské lásky Ludvíka Svobody (Ljuda Uvarenko, poznal ji v Kyjevě, došla s ním až do Prahy a tam pobývala až do roku 1947, kdy už její pozice milenky ministra obrany byla neudržitelná). Vysloveně osobní jsou momentky se sovětským reportérem Gavrilem (správně Gavriilem) Gryzlovem, návštěva jediného oficiálního (prorežimního) sovětského spisovatele, který dostal Nobelovu cenu za literaturu Michaila Šolochova (tam by to chtělo upřesnit, kde za ním vlastně byli, je to hodně mlhavé), jsou tu také čeští nobelisté a seznam politiků, na něž byl spáchán atentát, jsou tu i oblíbená jídla československých prezidentů. Pokud jde o české nositele Nobelovy ceny, resp. návrhy na ně, je tu přece známá kniha českého germanisty a nordisty známého i na Slovensku Josefa B. Michla (1918–2001) Laureatus & Laureata (Arca JiMFa, Třebíč 1995), tu by měl autor uvést.

Jak již řečeno, slabinou knihy je její roztříštěnost, menší soustředěnost, tak trochu každý pes jiná ves, zejména když se blíží ke konci, jsou tu jen drobty historek, glosy a noticky; také poněkud vadí heterogenita věrohodnosti: od autentických osobních zážitků, které někdy popsal už jinde, k čerpání z archivů až po informace z druhé ruky. A také některé nepřesnosti a chyby, ale errare humanum est a není jich ostatně tolik. To, co je nesporným kladem této nové Syručkovy publikace, je její atraktivita, novinářská zběhlost, rutina, čich na události, svižný styl a především informační otevřenost bez vyslovené autocenzury, snaha o objektivitu, nechci přímo napsat to divné slovo „vyváženost“, prostě tacitovské sine ira et studio, i když to není přímo investigativní novinařina. Upřímně se těšíme na další autorovy knihy.

Psáno pro Slovenské pohľady

Ivo Pospíšil