(...pokračování: II/XI)
Poláci ve Francii
Poslyšte, rytířstvo jaré!
Smutného varyta žely;
Kéž zpomínky slávy staré
Znov by k ní vás probouzely!
Poslyšte, jak slávy věnec
V svatém pro vlast drahou boji
Získal odvážný mládenec,
A rekovně podleh zbroji.
Už tento nepatrný zlomek z rozsáhlejší skladby českému čtenáři připomene patos Čelakovského Ohlasu písní ruských. Ostatně Niemcewiczova stejně jako Čelakovského poezie se napájely ze zdrojů dosti příbuzných.
Julian Ursyn Niemcewicz byl nejen básník, ale také dramatik a prozaik. Ve své době sehrála význačnou roli jeho komedie Poslancův návrat (Powrót posla), pocházející z roku 1790. V próze dlouhou dobu poutal pozornost jeho historický román Jan z Tęczyna, napsaný ve stylu Waltera Scotta. Svůj dokumentární význam dodnes mají Niemcewiczovy Deníky mé doby (Pamiętniki czasów moich).
Niemcewicz na svých početných cestách poznal značnou část tehdejšího světa. Navštívil Německo, Anglii, Itálii, cestoval i přes Čechy a delší dobu pobýval ve Spojených státech, kde se dokonce oženil. Zcela zvláštní náklonnost měl však k Francii, mimo jiné proto, že se stala posledním útočištěm Poláků po prohraných povstáních. Poprvé se dostal do Francie roku 1785, v Paříži přitom shlédl řadu divadelních představení, což mělo nepochybně vliv na jeho dramatickou tvorbu. Z francouzské literatury také překládal, z Voltaira jeho epos Henriada a z Racina tragédii Atalia.
Autor Poslova návratu se aktivně zúčastnil také povstání z let 1830-1831, po jeho pádu odjel do Anglie a od roku 1833 až do své smrti pobýval v Paříži. Do francouzské metropole se uchýlil mimo jiné proto, že se tam zdržoval kníže Adam Jerzy Czartoryski, vůdce polské šlechtické emigrace. Kontakty s knížetem Adamem Jerzym byly natolik úzké, že kníže později napsal první monografii o Niemcewiczovi. Pařížská léta spadají již do básníkova pozdního věku, tvůrce Zpěvů historických pracuje tehdy převážně ve Společnosti literární, při níž založil historickou sekci, jež se stala jeho pracovní doménou. Zároveň pokračoval v psaní svého deníku.
Julian Ursyn Niemcewicz zemřel 21. května 1841 v Paříži ve věku osmdesáti tří let. Rok nato skonal jeho přítel generál Karol Kniaziewicz. Oba byli slavnostně pochováni v Montmorency v katedrále svatého Martina, teprve později byly jejich ostatky přeneseny na
Smutného varyta žely;
Kéž zpomínky slávy staré
Znov by k ní vás probouzely!
Poslyšte, jak slávy věnec
V svatém pro vlast drahou boji
Získal odvážný mládenec,
A rekovně podleh zbroji.
Už tento nepatrný zlomek z rozsáhlejší skladby českému čtenáři připomene patos Čelakovského Ohlasu písní ruských. Ostatně Niemcewiczova stejně jako Čelakovského poezie se napájely ze zdrojů dosti příbuzných.
Julian Ursyn Niemcewicz byl nejen básník, ale také dramatik a prozaik. Ve své době sehrála význačnou roli jeho komedie Poslancův návrat (Powrót posla), pocházející z roku 1790. V próze dlouhou dobu poutal pozornost jeho historický román Jan z Tęczyna, napsaný ve stylu Waltera Scotta. Svůj dokumentární význam dodnes mají Niemcewiczovy Deníky mé doby (Pamiętniki czasów moich).
Niemcewicz na svých početných cestách poznal značnou část tehdejšího světa. Navštívil Německo, Anglii, Itálii, cestoval i přes Čechy a delší dobu pobýval ve Spojených státech, kde se dokonce oženil. Zcela zvláštní náklonnost měl však k Francii, mimo jiné proto, že se stala posledním útočištěm Poláků po prohraných povstáních. Poprvé se dostal do Francie roku 1785, v Paříži přitom shlédl řadu divadelních představení, což mělo nepochybně vliv na jeho dramatickou tvorbu. Z francouzské literatury také překládal, z Voltaira jeho epos Henriada a z Racina tragédii Atalia.
Autor Poslova návratu se aktivně zúčastnil také povstání z let 1830-1831, po jeho pádu odjel do Anglie a od roku 1833 až do své smrti pobýval v Paříži. Do francouzské metropole se uchýlil mimo jiné proto, že se tam zdržoval kníže Adam Jerzy Czartoryski, vůdce polské šlechtické emigrace. Kontakty s knížetem Adamem Jerzym byly natolik úzké, že kníže později napsal první monografii o Niemcewiczovi. Pařížská léta spadají již do básníkova pozdního věku, tvůrce Zpěvů historických pracuje tehdy převážně ve Společnosti literární, při níž založil historickou sekci, jež se stala jeho pracovní doménou. Zároveň pokračoval v psaní svého deníku.
Julian Ursyn Niemcewicz zemřel 21. května 1841 v Paříži ve věku osmdesáti tří let. Rok nato skonal jeho přítel generál Karol Kniaziewicz. Oba byli slavnostně pochováni v Montmorency v katedrále svatého Martina, teprve později byly jejich ostatky přeneseny na
František Všetička
Mohlo by vás z této kategorie také zajímat
2 | 2019
- Equus bůh, zvíře, loutka, herec (Martin Maryška)
1 | 2018
- Obraz ženy v poézii Sergeja Jesenina (Katarína Jalová)
2 | 2017
- Danteho politická kritika v Pekle (Monika Šavelová)
2 | 2016
- Vajanského jubileum v literárnej histórii (Viera Žemberová)
1 | 2015
- Hranice osvícenské kritiky paměti (Jakub Blecha)