Jurij Wićaz – zapomenutý lužickosrbský cestopisec

Letos si připomínáme 40. výročí úmrtí a 115. výročí narození lužickosrbského novináře a překladatele Jurije Wićaze. V české literatuře publikoval i pod jménem Jiří Wičaz. Hodně se už o něm psalo v lužickosrbských a českých časopisech jako například v Rozhladě, Serbských Nowinách nebo Česko-lužickém věstníku, a přesto musíme konstatovat, že je Wićaz – hlavně mezi mladými lidmi – téměř neznámý, a to jak v Lužici, tak i v České republice.

Přitom je to člověk, kterého můžeme považovat zastavitele mostů mezi Lužickými Srby a Čechy. I když bydlel většinu svého života – 60 let – mimo Lužici, myslel často na svůj domov a zůstal ve spojení s lužickosrbskými přáteli, jak zjistíme v jeho korespondenci třeba s Janem Cyžem, Mikławšem Krječmarem nebo Vladimírem Zmeškalem a jak čteme v jeho vzpomínkách „Z Kamjenskim nosom“, které vyšly v šedesátých letech.

Věnoval se překladu do češtiny a hornolužické srbštiny a psaní článků, kromě toho vydal (vedle průvodce po Bulharsku) sám dvě knížky, totiž už uvedené cestopisy-vzpomínky. Tam píše o svých pobytech a cestách v zahraničí, když působil jako korespondent ČTK. Část rukopisu třetí knihy se navzdory informacím v různých článcích z minulých let v různých lužickosrbských a českých časopisech nachází v Lužickosrbském kulturním archivu (SKA) v Budyšíně. Asi by to byla nejzajímavější část jeho tří cestopisů, protože v ní chtěl psát o svých pobytech ve Francii, Belgii a Lucembursku, jak čteme v dopise Pawołu Völklovi: „Myslím, že právě tolik stran (okolo 70 až 80) ještě pošlu, jakmile to bude možno. Bude to Francie, Belgie a Lucembursko. Tím by končil třetí díl Kam. nosu.“1 Bohužel jej Wićaz nedokončil, a tak se čtenář dozvídá pouze o jeho návratu do Evropy v roce 1946 – o cestě na lodi z Alexandrie do Marseille (kde cestoval jako „diplomatický kurýr“2 ) a o návratu do Prahy a návštěvě Lužice. Jak píše v tomtéž dopise, plánoval i čtvrtý díl, kde se chtěl věnovat svému pobytu v Anglii a Spojených státech amerických.

Hlavními tématy jeho dvou knih, publikovaných v letech 1961 a 1963, jsou dějiny dané země, popis krajiny a kultury, tradic a občas i setkání s lidmi těchto zemí. I když najdeme velké rozdíly v koncepci knih, zvlášť historii a krajinu popisuje všude velmi podrobně. V prvním díle se čtenář ještě dozví trochu více o jeho práci, v druhém pak už méně. Jazyk, který používá Jurij Wićaz, můžeme charakterizovat jako jednoduchý, ale zároveň i velmi obrazný. V knihách najdeme jak spisovný, tak i hovorový jazyk, knižní výrazy a hodně frazeologismů. (Pouze třetí kniha tyto znaky bohužel nenese.) Frazém se nachází například hned v názvu knih – Z Kamjenskim nosom. Znamená to něco jako „mít (dobrou) intuici/čich“.3 Čtenář určitě souhlasí s Marjou Kubašec, která píše v předmluvě k prvnímu dílu: „Kdekoli se objevilo něco lákavého pro novináře, tam byl Jurij Wićaz – zdá se, že si ze svého rodného města Kamence opravdu přinesl příslovečnou kameneckou specialitu, takzvaný ‚Kamenecký nos’“.4

Hlavní rozdíl mezi knihami a většinou cestopisů veydaných ve stejné době je v tom, že Wićaz své cestopisy-vzpomínky psal o cestách, které podnikal od dvacátých do čtyřicátých let, ještě před dobou socialistickou, tedy že knihy vznikly někdy až více než 30 let poté, co se cesta konala, a že Wićaz tehdy necestoval ve službách socialistického Československa.

Vzhledem k tomu, že se jeho popisované cesty konaly v letech 1927 až 1946, vznikla na jedné straně časově neobyčejně velká diference mezi cestou a sepsáním vzpomínek. Na druhé straně neodráží popis země ve srovnání s jinými soudobými knihami „aktuální“ situaci této země v padesátých a šedesátých letech, kdy knihy napsal. Wićaz nepíše třeba o socialistickém Bulharsku, ale o zemi před druhou světovou válkou. Upozornit musíme zároveň též na to, že Wićaz nebyl v první řadě spisovatel, a tak také v roli spisovatele necestoval, na rozdíl od mnoha autorů cestopisů v době socialistické. Byl korespondentem ČTK a cestoval proto – většinou – ze služebních důvodů. „Téměř dvanáct let“, jak píše v prvním díle svých vzpomínek, tedy nejdelší období své práce v zahraničí, působil třeba v Bulharsku.5 O této zemi napsal i spolu s dalším autorem malého průvodce (Průvodce Bulharskem6 ). Pobyt v Turecku a na Blízkém východě pak byl zároveň útěkem před nacisty, jejichž vliv se rozšířil i do východní Evropy (Bulharsko, Rumunsko apod.).

Za první světové války byl Wićaz povolán k vojenské službě v Německém císařství v roce 1917. Ale ještě před koncem války se mu podařilo utéct a po „tragikomické odysei“ se v roce 1918 vrátil do Budyšína, kde se zapojil do lužickosrbského národního hnutí.7 Do Prahy se vrátil v roce 1919. Kvůli dezerci pak byl z německé strany stíhán, a proto mohl navštívit Lužici až po konci druhé světové války.

Wićazovy cestopisy (kromě třetího dílu) zaujímají zvláštní místo nejen v lužickosrbské literatuře, ale i celkově v lužickosrbské, německé a české (československé) cestopisné literatuře jak šedesátých let, tak i dnes. Je to zvláštní kombinace různých témat, jazykových forem a literárních stylů. Podstatné je také to, že cestopisy – a u Wićaze zvlášť – jsou vždy zajímavým a důležitým dokumentem své doby. Je velká škoda, že knihy Jurije Wićaze nebyly zahrnuty do školních osnov a povědomí o něm je tak dnes v Lužici minimální. Doufám, že letošní výročí pomůže obrátit k němu větší pozornost – jak ve školách, tak u veřejnosti.

Judith Wjenkec


[1] Dopis Jurije Wićaze Pawołu Völkelovi ze dne 7. 5. 1967 (SKA Sign. SI XXII/ 148 C). („Myslu, zo runje telko /wokoło 70-80 stronow/ hišće pósćelu, tak ruče haž móžno. To budźe Francoska, Belgiska a Luxemburg. Z tym by třeći dźěl Kam. nosa był wotzamknjeny.“)

[2] Wićaz, Jurij: Z Kamjenskim nosom, 3. díl, fragment rukopisu, nezveřejněný, 1967, str. 42 (SKA Sign. SI XXII/148 C).

[3] Ivčenko, Anatolij/ Wölkowa, Sonja: Hornjoserbski frazeologiski słownik. Obersorbisches phraseologisches Wörterbuch, Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina 2004, str. 220.

[4] Kubašec, Marja: Předsłowo, v: Wićaz, Jurij: Z Kamjenskim nosom. Što dožiwi serbski nowinar we swěće, Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina 1963 (2. wudaće), S. 6. („Hdźežkuli so něšto wabjaceho za nowinarja připowědźeše, tam Jurij Wićaz bě – jako by sej ze swojeho ródneho městačka Kamjenca woprawdźe přisłownu Kamjensku specialitu, tak mjenowany ‚Kamjenski nós‘, sobu přinjesł […].“).

[5] Wićaz, Jurij: Z Kamjenskim nosom. Što dožiwi serbski nowinar we swěće, 1. díl, Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina 1963 (2. wudaće), str. 59.

[6] Starý, Václav; Wičaz, Jiří: Průvodce Bulharskem, Praha: Nakladatelství Orbis 1938.

[7] Dopis Jurije Wićaze Bogumiłu Šwjelovi ze dne 23. 10. 1920 (SKA Sign. N XIII/35).


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2016
  1. Władysław Tatarkiewicz, polský vědec a akademik (Hana Vondrů)
1 | 2015
  1. Mág ruské avantgardy Velemir Chlebnikov (Danuše Kšicová)
1 | 2013
  1. Píseň vítězné lásky (Danuše Kšicová)
2 | 2012
  1. Pařížské přítelkyně (Danuše Kšicová)
1 | 2011
  1. Lev Nikolajevič Tolstoj (Danuše Kšicová)