Zvláštní jubileum aneb Míjení ...

Ivo Pospíšil

To první v názvu znamená, že oslavy vzniku Československé republiky mohou na někoho působit poněkud zvláštním dojmem, to druhé vzdáleně související s gnostickým „být kolemjdoucím“ lze spíše než nezúčastněnost vyložit tak, že se utvářejí diskurzní skupiny, „kluci a holky, co spolu mluví“, a potom ti druzí, kteří také mluví jen spolu. Jinak řečeno: každý si mele své, aniž by se dal někým vyrušit.

Názorů na jubileum bylo vysloveno tolik, že je nelze ani zachytit, natož přečíst a rozebrat. Ani známý bonmot, že oslavujeme něco, co už není, nebyl vynechán. V některých názorech zaznělo i to, co jistě nelze vyvrátit: Československo vzniklo proto, že nemohlo nevzniknout, a to dokonce dvakrát: k tomu vedla složitá cesta, bloudění, omyly, ale hlavně úsilí a oběti, hrdinové, na které vzpomínáme. Skoro každá rodina má ve svých řadách lidi, kteří byli těchto událostí účastni. Když jsem na jaře 1968 přinesl do své třídy medaile s Masarykem, nikdo ze spolužáků nevěděl, kdo to je, s výjimkou jednoho, jehož otec byl za války v Anglii. Řadoví legionáři nebyli za první republiky nijak privilegovaní, jak se s oblibou traduje, naopak nesli ideologickou tíži republiky, kdy museli často hájit neobhajitelné, a není divu, že Československá obec legionářská byla ve své době levicová. Za války byli – pokud byli ve státní službě – jako politicky nespolehliví penzionováni a hrozilo jim každou chvíli – naposled ještě na jaře 1945 – zatčení a smrt. Po válce – pokud nepřišli podruhé jako hrdinové ze zahraničí – byli zase odsunuti, později se o nich nesmělo mluvit, byli napadáni, že bojovali proti bolševikům (v dnešním Rusku jim někteří dodnes říkají – jako v minulosti – „beločechi“), byli rádi, že nějak přežívali. Po krátké peripetii roku 1968 se vše vrátilo do starých vod. Nyní se na ně zase díváme podezřívavě: byli to vlastně zrádci své širší vlasti …a například u Zborova i na italské frontě bojovali také proti svým. Někdy si myslím, že je vlastně dobře, že se těchto konců nedožili. V tom všem se jako v kapce vody zrcadlí tradiční český postoj: drsná kritika mířící do vlastních řad, často až negace toho, co se událo. Na jedné straně je taková kritika zdravá, na druhé straně jsou události, které jsou – byť jakkoli idealizovány a mytizovány – opěrnými sloupy identity národní i individuální – stačí se podívat po evropských státech a národech, jak hájí i neobhajitelné, přinejmenším sporné postavy: od Francouzů, jejichž prezident chválí maršála Pétaina, až vyvolá protest Rady židovských institucí, ale jistě třeba rozlišovat mezi Pétainem za první a druhé světové války, Poláků s jejich Pilsudským, až po Angličany s Churchillem, na něhož asi nehezky vzpomínají početné rodiny Australanů a Novozélanďanů z Velké války; Ukrajinci také mají své postavy, které se nelíbí všem, podobně Rusko se Stalinem, který tam dosud má mnoho obdivovatelů, i když jeho postava ruský národ spíše rozděluje. Od našich realistů se traduje velmi kritický, až bolestně a mučivě trýznivý postoj k národnímu životu, často spravedlivý, jindy snad až příliš příkrý. Někteří říkají, že je to zdravé, neboť silný národ musí být k sobě náročný – tak nevím.

Hodnotitelé jubilea rozhodně netrpěli nedostatkem sebevědomí, až mi z toho někdy běhal mráz po zádech. Vypalovali svoje názory jako salvy z kulometu, až jsem překvapením tajil dech, kolik zde máme novodobých géniů v politice, vědě, literatuře, umění i v armádě. Moc se s tím – až na výjimky – nemazlili. Především se řada z nich snažila všelijak snížit osobnosti s jubileem spjaté a také poukázat na nezralost našeho národa, který má pořád co dohánět – nic proti tomu; Masaryk už nevypadá jako tatíček: ve snaze o jeho zlidštění jsme se dovídali spíše o jeho stinných a slabých stránkách, takže člověk musel přemýšlet, jak mohl zvládnout to, co zvládl, a stát se tím, kým se stal. O Benešovi nemluvě, ten byl dokonale strhán, i když se mu neupíraly ani kladné vlastnosti, Štefánik se v českém prostředí obvykle odbude nějakou chladně pochvalnou větou, někde se najde i zmínka o jeho konci a taky o tom, jak na Slovensku žije známá konspirační teorie, takže ani tu Beneš nedopadá dobře. Mnichov nebyl zradou západních demokracií, ale naší vlastní chybou – vše jsme si zavinili sami špatnou politikou vůči menšinám, svou neústupností trvat na integritě území republiky a své spojence jsme od počátku nesprávně pochopili, takže Mnichov byl logickou tečkou za nepodařeným státem. A nakonec jsme se museli dočíst i to, že Rakousko bylo vlastně demokratičtějším státem než meziválečné Československo, jež bylo od samého počátku odsouzeno k zániku. A radikálnější levice přišla s tím, že se doba první republiky neprávem idealizuje, že i tu umírali lidé hlady. Vím, že byly i jiné stati, úvahy jiného obsahu, často i protikladného… Celkový dojem je však velmi smíšený: na jedné straně oficiální jednoznačný názor, snad i patos, na straně druhé názor, že Československo vzniklo podvakrát, pokaždé v jiných historických souřadnicích, jako důsledek spíše vnějších okolností, zásluhou politiků velmocí, jako v té době jev nevyhnutelný nebo dokonce zvnějšku vynucený, prostě nedalo se té šance nechopit. Podobně ostatně zdůvodňují někteří Slováci vznik své první republiky: nebylo ji možné nevyhlásit, jinak by se Slovensko opět stalo součástí velkého Maďarska (Alexander Mach). Dějiny se dějí a vyznat se v nich je obtížné. Jen kolik bylo těch posunů v hodnocení za posledních třicet let!

Nelze popřít ani to, že jsme v i našich porážkách našli věci pozitivní: v tzv. rozdělení Československa v roce 1993 jsme dáváni za vzor, že jsme se Slováky neválčili, v naší ústavě z téhož roku anticipujeme zjevně vznik nadnárodních celků a v tom jsme ve střední Evropě i jinde výjimeční (ústavní právníci tuto inovaci bystře zaregistrovali až po pětadvaceti letech, takže je otázka, kdo vlastně tuto ústavu vytvářel), takže sama oslava je z tohoto zorného úhlu zvláštní. I jiná jubilea byla slavena nebo budou vzpomínána v nedalekém budoucnu, jak se zdá, také mimo úzce nacionální rámec. Nastala móda nových pojmenování a umisťování nových soch – není jisto, zda to nahradí skutečnou celospolečenskou, celonárodní diskusi, jež by dnes byla žádoucí. Ten, kdo se zabývá žánry, si mohl v této souvislosti uvědomit značnou inovaci tradičního žánru oslavy jubilea.

Žádný z uvedených názorů nelze však zcela odmítnout, jejich autoři mají na ně v rámci svobody slova a svobody vědeckého bádání svaté právo, ale jejich koncentrace vyvolává zvláštní pocity. Ale ani to není zcela podstatné: mnohem důležitější je fakt, že se zde neodehrála ani jedna skutečně kvalifikovaná polemika, skutečný svár idejí, který si taková událost zaslouží. Od takového otevřeného střetávání sine ira et studio bychom mohli očekávat nové „nasvícení“ celé události, její význam i její stinné stránky… celý kontext, bez něhož nelze ani analyzovat, ani hodnotit, ani vidět, jaký význam má pro náš dnešní život, jakou odpovědnost před generacemi před námi i po nás vlastně máme. Já vím, řeknou: vždyť vznikly desítky knih a stovky studií, také nějaká diskuse a beseda, všude bylo plno oslav a vyznamenávání, projevů; ano, je to tak, ale chyběl tu jasný hlas nebo hlasy, jež by, jak se dnes říká, „řadového občana“ přesvědčily, že šlo o událost, která – při veškeré kritice a pochybování – byla něčím, oč stojí za to se přít, kterou stojí za to seriózně, ale pokorně, ne s drzým čelem, reflektovat. To střetávání bez hněvu a zaujatosti, nikoli míjení kolemjdoucích, je to nejpodstatnější, co tu chybělo. Neboť jen ono je důkazem existence pospolitosti, společenské, národní… Jako by se tím verifikoval smysl existence oslavovaného státu a odpovídalo se na otázku po jeho smyslu. A je to odpověď dost ambivalentní… Mnoho znamení, jež doprovázela jubileum státu, ukazuje, že patrně stojíme na další vývojové křižovatce.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Výrazná osobní reflexe člověka a světa (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Střípky z dějin dvou rodů (Dana Ferenčáková)
2 | 2012
  1. Edvard Beneš a sport (Milan Strmiska)
1 | 2012
  1. Prostý/obyčejný člověk a řadový občan u nás skutečně existuje (Ivo Pospíšil)
1 | 2011
  1. Dotek žhavého drátu (Ivo Pospíšil)