Smaltované pohárky jako nositelé vzkazu

Dana Ferenčáková

V roce 1906 napsal Konstantin Balmont: „Кто начал царствовать Ходынкой, тот кончит – встав на эшафот...“ To je možno volně přeložit takto: „Kdo začne panovat tak, že přitom dojde k tragédii jako na Chodynském poli, ten skončí tím, že vystoupí na popraviště.“ Nyní víme, že v krátké době se básníkova předpověď splnila: car Mikuláš II. byl zastřelen o dvanáct let později dne 17. července 1918 v Jekatěrinburgu a spolu s ním byla vyvražděna celá jeho rodina. Jaká je však spojitost smaltovaných pohárků s touto událostí? K čemu vlastně došlo na Chodynském poli za Moskvou a proč básník Balmont viděl v této události tak neblahou předzvěst?

Chodynské pole roku 1896

Chodynské pole bylo rozlehlé prostranství, obklopené hlubokým příkopem a rozryté po těžbě písku. V roce 1896, kdy měla probíhat korunovace cara Mikuláše II. a jeho manželky Alexandry Fjodorovny, toto místo sloužilo jako cvičiště moskevské vojenské posádky. Tradičně se zde konaly lidové slavnosti, při nichž byly na místě postaveny prodejní stánky a tribuny pro hudebníky. Korunovace carského páru byla pojata jako všelidová slavnost, při níž měly probíhat nejen ceremonie v Kremlu, ale také lidové veselice, spojené s tradičním rozdáváním dárků.

Při plánování slavností bylo objednáno jednak několik druhů pečiva, uzenin a cukrovinek, které měly být vloženy do dárkových uzlíčků, ale také 400 000 kusů smaltovaných pohárků, kterými měly být ranečky doplněny. V soutěži o nejpěknější pohárek nejlépe uspěla firma bratrů Bartelmusových, která vyráběla svoje smaltované nádobí v Plzni. Pohárky, vysoké asi 10 cm, byly ozdobeny nejen pěkným barevným vzorem, ale také letopočtem korunovace a rovněž i carskou orlicí. Smaltované nádobí nebylo v té době na trhu zcela běžným produktem, takže představovalo vzácnost. O pěkně zbarvené pohárky byl opravdový zájem.

Již v noci před korunovací se k Moskvě a k Chodynskému poli sjížděli návštěvníci s celými rodinami, aby zavčas zaujali správné místo. V den korunovace však kolem desáté hodiny došlo k tragédii. Rozkřiklo se totiž, že stánkaři upřednostňují jen některé své známé a nerozdávají dárky všem, takže na některé se nedostane. K neštěstí přispělo i dusno a horko, které vyvolalo nával u stánků s pivem a jinými nápoji. Lidé začali obléhat prodejce, vznikla tlačenice a panika, někteří nešťastníci upadli na nerovném terénu, z jam nedokázali vylézt, až nakonec asi tisíc lidí bylo ušlapáno a mnozí další byli zraněni. Obětí bylo kolem tří tisíc.

V Kremlu však slavnosti pokračovaly a car si posléze zapsal do deníku, že odpoledne ho na Chodynském poli přivítaly jásající davy, s nimiž si společně zazpíval hymnu. Památník ušlapaných na Vagaňském hřbitově v Moskvě však svědčil o tom, že vzpomínky těch, jejichž blízcí zahynuli na Chodynce, byly především bolestné a trpké.

Ale zpět k pohárkům, dodaným Bartelmusovou smaltovnou v Plzni. Ačkoli pamětní pohárek měl především připomínat chvíli, kdy na carský trůn usedl Mikuláš II., jeho vzkaz Rusku byl obecnější. Hle, říkal za sebe a za své výrobce, je možno zhotovit nejen nádobí pěkně zbarvené a pohledné, ale též hygienické, snadno omyvatelné a trvanlivé. Běžně nahradí sklenice, které jsou křehčí, a tudíž méně odolné jak vůči úderům, tak vůči vřelým tekutinám.

Smaltovny v Brně a v Plzni v druhé polovině devatenáctého století

Chemik a magistr farmacie Eduard Bartelmus (1805–1877) pracoval nejdříve jako chemik v železárnách hraběte Huga Františka Salma v Blansku. Jelikož se mu vydařily jeho pokusy se smaltováním litiny, v r. 1832 si nechal patentovat svůj vynález na zdraví nezávadný smalt, který bylo možno nanášet na litinové nádobí. Hned příští rok po obdržení privilegia na tuto výrobu – tedy r. 1833 – založil v Brně smaltérskou dílnu na rohu nynější ulice Štefánikovy a Hrnčířské. Továrna se brzy rozrostla, k Eduardovi přibyl jako spoluvlastník jeho mladší bratr Gottfried Bartelmus (1811–1873), oba přibrali jako společníka Josefa Tarische a brněnský podnik byl zaprotokolován jako „Gebrüder Bartelmus + Tarisch Fabrikation eisener Kochgeschirre“. Početní členové Bartelmusovy rodiny sice později pokračovali v podnikání v Brně a jejich prostřední bratr August Bartelmus (1810–1891) dokonce založil na Špitálce další smaltovnu spolu s Josefem Wittem v roce 1863, ale Eduard Bartelmus už v r. 1839 opustil Brno a přestěhoval svůj provoz do Nového Jáchymova u Berouna.

Šíře jeho podnikání však byla málo přehledná, při vyhledávání ložisek černého uhlí se zadlužil a nezbývalo mu nic jiného, než aby nakonec přenesl svou výrobu do vzmáhající se průmyslové Plzně. Tam získal pro společné podnikání spolumajitele plzeňské vagonky Františka Belani, spolu s ním založil novou akciovou společnost a získaný kapitál oběma umožnil, aby v roce 1870 vybudovali ještě další smaltovnu v Plzni u nádraží. V ní pak byl Eduard Bartelmus ustaven ředitelem a František Belani se stal členem správní rady. První kroky byly velmi obtížné zejména proto, že provoz nebyl obsazen zkušenými dělníky, i když se přihlásili mnozí z těch, kdo pracoval v Bartelmusově podniku v Novém Jáchymově. Nehledě na to už v roce 1871 bylo vyrobeno 418 tun smaltovaného zboží.

Plzeňská továrna dokonce překonala i krach na vídeňské burze v r. 1873, kdy musela být podpořena hypotékou. Přesto, že akciový kapitál byl výrazně snížen, v roce 1876 již bylo opět v továrně vyrobeno 656 tun smaltovaného zboží a výroba opět pozvolna stoupala. Eduardu Bartelmusovi však nebylo dopřáno, aby se radoval z nové prosperity, neboť v r. 1877 zemřel. Jeho podnik pak převzal jeho synovec Moritz Bartelmus z Brna (1852–1921), syn bratra Gottfrieda. Smaltované nádobí získalo nové vzezření tím, že smalt byl nanášen nejen na jeho vnitřní plochy, ale i na vnější povrch, což bylo pro toto nádobí typické. Továrna byla modernizována, vybavena elektrickým osvětlením a byl pořízen nový parní stroj. V r. 1888 bylo vyrobeno 1510 tun smaltovaných výrobků a z toho již bylo 380 tun nádobí oboustranně smaltováno. Koncem 19. století se v továrně vyrábělo jak litinové, tak plechové smaltované nádobí, litinová smaltovaná kamínka a sporáky, kotlíky, vany, umývadla, vodovodní výlevky a žlaby. Podnik svým exportem zásoboval téměř deset evropských a dokonce i mimoevropských zemí.

V Brně mezitím splynuly smaltovny z Hrnčířské i Špitálky a po různých převodech vlastnictví zřídily ředitelství ve Vídni, přičemž v r. 1895 přijaly název „Emailwerke und Metallwarenfabriken AUSTRIA“. A právě do tohoto období spadá dodávka smaltovaných pohárků pro carskou korunovaci v r. 1896.

Pro úplnost je třeba dodat, že koncem 19. století byla poptávka po smaltovaném zboží tak velká, že v Brně prosperovala ještě další továrna na nádobí. Společníci Ignaz Gottlieb (1853–1936) a Wilhelm Brauchbar (1841–1924) zakoupili Czerwinkovu továrnu na plechové výrobky, v r. 1870 ji přejmenovali na „Brněnskou továrnu na smaltované a železářské zboží“ a v roce 1889 ji přemístili ze stísněných prostor v Údolní ulici na rozlehlejší prostranství v ulici Na Poříčí, kde postavili nový závod. Jejich firma s úspěchem vyvážela své výrobky jednak do Číny a jednak do Ruska, kam směřoval největší podíl jejich exportu.

Počátky výroby smaltovaného nádobí v Duminičích

V Rusku ve druhé polovině devatenáctého století patřilo smaltované nádobí k vyhledávanému a dováženému zboží, protože doma se pokusně začalo vyrábět teprve od osmdesátých let v dílnách Malcovova podniku. Sergej Ivanovič Malcov (1810–1893) zdědil po svém otci hutní závod ve vesnici Pěsočné v Kalužské gubernii a brzy rozšířil své podnikání o sklárnu, pilu, cihelnu či cukrovar. Ve svém pěsočenském hutním závodě se pokusil vyrábět i smaltované nádobí, když si přizval na pomoc německého odborníka Gottlieba Henricha Karla Molla (1859–1926). Brzy po svém příjezdu v r. 1880 však tento německý chemik Malcovovu továrnu opustil a spolu s Cypljakovem a Labunským začal podnikat ve smaltovně v Duminičích. Moll tam zřídil cech se šesti pecemi a stem dělníků, který vyráběl jak kuchyňské nádobí, tak konve, vědra a vany. V roce 1908 smaltované výrobky závodu dostaly cenu na výstavě v Paříži. Spisovatel Vladimír Němirovič Dančenko (1858–1943) navštívil Duminičskou továrnu v r. 1881 a napsal, že dokonce i v Rusku je možno uskutečnit americký sen o podnikání, jak se o tom přesvědčil v Mollově smaltovně v Duminičích.

G. H. K. Moll byl obdařen všestranně podnikavým duchem. V říjnu 1910 si podal žádost o výstavbu provozovny na výrobu gramofonových desek ve vesnici Aprelevka u Moskvy. Ještě v tomtéž roce za ním přijeli dva další němečtí specialisté a první gramofonová deska tam byla vyrobena 15. 12. 1910. Bohužel bouřlivé události první světové války a říjnové revoluce zhatily jejich plány. Po revoluci otec i syn Mollovi byli dvakrát vězněni a v roce 1918 byla znárodněna jak jejich továrna na gramofonové desky „Metropol-Rekord“, tak také jejich smaltovna a chemička. V r. 1921 se Mollova rodina vrátila do rodného města Neumünsteru a tam G. H. K. Moll po pěti letech zemřel.

Výroba smaltovaného nádobí v Lysvenském závodě

Počátek velkovýroby smaltovaného nádobí, provozované trvale až do dnešních dnů na tomtéž místě, je připisován teprve Lysvenskému hutnímu závodu na Urale. Ve vesnici Lysva, která leží 86 km za Permí směrem na Nižní Tagil, vlastnil hutní závod hrabě Pavel Petrovič Šuvalov (1847–1902), patřící k nejbohatší dvorské šlechtě. Vzděláním byl právník a v žurnále Věstnik Jevropy publikoval například „Poznámky o konstituci“. Po smrti svého otce v r. 1898 zdědil rozlehlá panství v Kalužské, Kyjevské, Permské, Moskevské a Petrohradské gubernii a rovněž doly a hutě na Urale.

Železářský podnik v Lysvě existoval od r. 1785 a vyráběl zpočátku litinové a plechové výrobky, označované firemním znakem jednorožce. Hrabě Šuvalov vlastnil akcie firmy z jedné třetiny a podnik velmi zvelebil. Zasloužil se o zavedení železniční vlečky do Lysvy a postavil martinské pece. Plechová krytina, vyráběná v závodě, byla oceněna zlatou medailí na výstavě v Paříži v r. 1900.

Když do Lysvy přijeli polští odborníci ze závodů Vulkan a Lebor, lysvenský závod zahájil v září 1913 výrobu smaltovaného nádobí. Touto produkcí se zabývali jednak místní a jednak přespolní zaměstnanci, jejichž počet rychle vzrůstal. Závod dodával na moskevský a petrohradský trh především kuchyňské nádobí, jako například hrnky, rendlíky, pánve a pekáče, ale též zařízení koupelen – tedy klozetové mísy, vany, konvice anebo vědra. Prosperitě lysvenského závodu napomohly i zakázky pro armádu, která si v r. 1909 v podniku objednala hliníkové polní láhve či ešusy, jimiž chtěla doplnit svoje zásoby těsně před vypuknutím první světové války. Hrabě Pavel Šuvalov zemřel bezdětný, ale zaměstnanci na něj s vděčností vzpomínali a na památku mu postavili pomník před vchodem do závodu. Ten byl sice po revoluci odstraněn, ale znovu byl obnoven v r. 2009.

Říjnová revoluce způsobila všestranné komplikace. Z rozhodnutí Sovnarkomu dne 4. 3. 1918 byl lysvenský závod znárodněn a polští smaltéři odjeli. Jelikož si s sebou odvezli znalosti technologických postupů, výroba mohla být obnovena až koncem dvacátých let. V roce 1935 vyrábělo smaltované nádobí v SSSR jen pět podniků: v Lysvě, Luhansku, Moskvě, Kyjevě a Charkově.

V současné době Lysvenský závod na smaltované zboží opět dodává na trh nádobí nejrůznějšího sortimentu a barev, které je vystavováno na domácích i zahraničních výstavách. Kromě toho Lysvenský železářský závod zavedl zcela novou výrobu polymerizovaných plechů v široké škále barevnosti, které jsou používány především pro karoserie dopravních prostředků anebo též jako střešní krytina. Nejen smaltované nádobí, ale také polymerizované plechy jsou stále označovány firemní značkou jednorožce.

Na nynější cestě od socialismu ke kapitalismu podnik už značně pokročil. Vlastníkem závodu v Lysvě se stal generální ředitel podniku Andrej Tuněv (narozen 1951), kterému bylo dne 14. 7. 2015 prodáno 90 % akcií. Výrobky závodu jsou pečlivě uchovávány v muzeu, které vede kurátorka G. R. Chamzinová.

Tradice výroby v ČR nezanikla

Nynější největší českou firmou, vyrábějící smaltované hrnce a hrníčky, rendlíky, pánve a pekáče, misky, naběračky a čajníky je firma BELIS v Českých Budějovicích. Ještě koncem 19. století byly ve městě tři smaltovny, spojené do veřejné obchodní společnosti Westen + Hasenclever, kterou v roce 1905 odkoupila firma M. Ullmana. Ta byla po r. 1948 znárodněna a v roce 1951 byla z jednotlivých výrobců vytvořena firma SFINX.

Podobný osud čekal i další továrnu na smaltované nádobí bratří Gottliebových. Herbert (1891 – pravděpodobně 1949) a Adolf (1884 – pravděpodobně 1949) zdědili podnik v Brně po svém otci Ignazi Gottliebovi (1853–1936), ale poněvadž o celé rodině bylo známo, že je židovského původu, v předvečer druhé světové války bratři uprchli do zahraničí, aby se zachránili před nacisty. Ještě v průběhu války a tedy za jejich nepřítomnosti byla výroba přenesena do Brněnce u Svitav. Změna majitele nastala v roce 1946, kdy byl podnik znárodněn stejně jako ostatní podobné závody a při reorganizaci v roce 1963 byl provoz začleněn do komplexu firmy SFINX. Právě podle exportního závodu této firmy, která dodávala na trh nádobí značky BELIS, pak byl pojmenován nynější úspěšný český výrobce.

Pro zajímavost je možno doplnit, že firma SFINX zcela nezanikla, nyní je nositelem této značky podnik v Holešově v kroměřížském okrese, který vyrábí karamely a lízátka. Jde o velmi starou tradici podnikání v tomto městě, protože již v roce 1863 zde zahájil Philips Kneisl první velkovýrobu cukrovinek v českých zemích. Nyní je tento provoz firmy SFINX včleněn do švýcarského nadnárodního koncernu NESTLÉ.

Jelikož vzpomínky bývají obvykle nejtrvaleji uchovávány v názvu lokality, i v Brně dosvědčuje přítomnost bývalé Bartelmusovy továrny ulice Hrnčířská, která ústí kolmo do Štefánikovy ulice v místě původní smaltovny. Název SFINX se také zachoval v označení bytového a obchodního komplexu, postaveného na místě bývalých průmyslových hal. Velká zelená písmena potvrzují, že zde kdysi stávala smaltovna. Historii českého smaltéřství navíc dokumentuje nevelké muzeum Jindry Šmídové v Netvořicích u Benešova.

Literatura

BÁRTA, V. Bartelmusové. Minulostí západočeského kraje VII. Plzeň, 1970.

HUČKA, J. Z historie Železáren a smaltoven Bartelmus. In: Sborník Západočeského muzea v Plzni. Plzeň: Západočeské muzeum, 1993, s. 81–89.

SCHIEBE, J. Čím byla Plzeň účastna při korunovaci posledního cara? Plzeňsko 1928, roč. 10, č. 6, s. 116–117.

SLÍVA, V. Brněnské maličkosti. Brno: Seven Pages, 2019.

SMUTNÝ, B. Brněnští podnikatelé a jejich podniky 1764 – 1948. Brno: Archiv města Brna, 2012.

ДЕМИНА, М. Т. – ФЛЕРОВ, А. В. – ЕЛИЗАРОВ, А. Н. – ШЕМАНОВ, Ю. А. Техника художественной эмали, чеканки и ковки. Москва, 1986.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Krásná Durancie a chrabrý Ota (Dana Ferenčáková)
2 | 2012
  1. Edvard Beneš a sport (Milan Strmiska)
1 | 2012
  1. Puškinův Památník a ten druhý (Ivo Pospíšil)
1 | 2011
  1. Dotek žhavého drátu (Ivo Pospíšil)
1 | 2010
  1. Jedu na venkov...