Jakub Marek

Následující řádky se budou zabývat dvěma velikány české literatury – Bohumilem Hrabalem¹ a Egonem Bondym.² Na jedné straně zde stojí jeden z nejosobitějších českých poválečných autorů a náš vůbec nejpřekládanější autor dvacátého století,³ na straně druhé je zde neméně osobitý guru undergroundu, mýty opředený básník, prozaik a filosof.

Kromě toho, že jde v obou případech pro českou kulturu o zcela zásadní osobnosti, je zajímavý právě vztah těchto dvou autorů.

Zásadním obdobím pro sledování vztahu Bohumila Hrabala a Egona Bondyho je první polovina padesátých let dvacátého století. V této době se seznámili a spřátelili, intenzivně se stýkali a po určitou dobu, také s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem, prakticky sdíleli společnou střechu nad hlavou.

Čas podstatný pro sledovanou problematiku je tedy první polovina padesátých let, sledovaným prostorem pak Hrabalův byt v pražské čtvrti Libeň, v ulici Na Hrázi č. p. 326/24. Egon Bondy začal navštěvovat Hrabalův libeňský příbytek koncem roku 1950. Když se Bondy s o šestnáct let starším Hrabalem poprvé setkal, nevěděl o něm prakticky nic. Naproti tomu Hrabal byl o Bondym dobře informován. Nějakým způsobem ho tento jedenadvacetiletý mladík přitahoval a zajímal. Bondy od tohoto setkání nic závratného neočekával. „Protože naše generace měla svízelné estetické problémy, všichni jsme hledali tvůrčí odpověď na bezprecedentně změněnou společenskou situaci a hledali jsme ji jaksi směrem proti proudu, nečekal jsem, že by starší chápali, oč nám jde,“⁴ vzpomínal na tuto dobu Bondy. Záhy byl ale Hrabalem vyveden z omylu: „Potkal jsem člověka nejen osobně úžasně okouzlujícího, ale i takového, který našim snahám rozuměl.“⁵

Bondy se tak s Hrabalem rychle spřátelil. Spojoval je společný zájem o dějiny moderního umění (a jejich dobrá znalost), četba filozofických spisů i záliba ve studiu knihy Tao te ťing, základním díle taoismu. Zcela zásadním pilířem jejich přátelství byl také v této době všemi podceňovaný a vysmívaný výtvarník Vladimír Boudník, který byl náhodou dobrým přítelem jak Hrabala, tak Bondyho.

Vzniklo tak silné přátelství tří lidí, kteří v první polovině padesátých let tvořili, jak píše Bondy, „jakousi mikrokomunu, jež měla do značné míry společnou střechu nad hlavou a společnou kasu.“ Bohumil Hrabal zvěčnil soužití s Bondym a Boudníkem v několika svých drobnějších prózách, z nichž později vykrystalizovala rozsáhlejší novela Něžný barbar.⁶ Především v ní pak Hrabal vyjádřil svůj obdiv a vřelý vztah k oběma přátelům.

Na rozdíl od dob, během nichž žil Hrabal sám, nechodilo se v tomto období téměř do hospod. Respektive do hospody tito tři pouze docházeli, aby si přinesli točené pivo domů. Tam jej přelévali ze džbánů do lavorů, konví, kýblů a dalších rozličných nádob, aby měli piva dostatečnou zásobu a aby je nic nevyrušovalo při jejich dlouhých debatách okořeněných alkoholovým opojením. „Byly to doslova radostné chvíle chlastu. Po celé večery a noci dvakrát v týdnu jsme pili hektolitry piva, doslova bazény piva, a hovořili jen a jen o filozofii a umění,“⁷ vzpomínal na tuto dobu Bondy. Na konci osmdesátých let Hrabal o tomto období prohlásil: „Já jsem vstával a otevíral a vyprovázel, chodil svědomitě do práce, a přitom jsem měl čas i na noční hovory a přátele. Teď už by mě všechno to, co jsem tenkrát žil, zahubilo.“⁸

Za Hrabalem, Bondym a Boudníkem v celém průběhu jejich soužití docházeli na návštěvu mnozí jejich známí a přátelé. Do bytu v ulici Na Hrázi za nimi chodili např. Karel Marysko, Mikuláš Medek, Jiří Šmoranc či Ivo Tretera. Nikdo se však nedokázal na delší dobu začlenit do silně propojené trojčlenné „mikrokomuny“, která si zkrátka vystačila sama. „Později se každý, kdo mohl, vytahoval tím, že tam pobýval s námi, ale to vůbec není pravda. Velmi zřídka jsme připouštěli kohokoli dalšího. Nějak, aniž bychom se domluvili, byli jsme nejraději – po večerech a nocích – jen ve své trojici,“⁹ shrnul Bondy.

Společný čas trávila tato trojice hovory o filozofii a umění. Neustále si měla co říct, jak o tom svědčí i ono stranění se ostatní společnosti a téměř nulový styk se zbylým světem v období vzájemného soužití. Každý měl ve vzájemných debatách svůj vlastní názor, který byl ostatními plně respektován. Nikdy nevznikaly tendence k vytvoření nějaké společné koncepce či umělecké skupiny. Vzájemný vztah však všichni tři prožívali velmi intenzivně.

Příznačným rysem jejich přátelství byl také fakt, že byť si byli velmi blízcí, navzájem si vykali. I to je jistě známkou určitého vzájemného respektu a uznání, které bylo nepochybně jedním ze základních kamenů jejich vztahu.

Nebylo to však pouze silné a intenzivní přátelství, kvůli kterému se Hrabal, Bondy a Boudník záměrně stáhli na okraj společnosti. Zároveň je nutno si uvědomit, že se jednalo o dobu padesátých let – období, kdy byl v celém sovětském bloku včetně Československa násilně prosazován sovětský ideologický model, a to v oblastech politiky, ekonomiky i kultury. Šlo o dobu ideologicky motivované absolutní likvidace soukromého sektoru, násilné kolektivizace zemědělství a důsledného policejního trestání jakéhokoli odporu proti stávajícímu režimu. První polovina padesátých let byla také dobou politických procesů, při nichž nezřídka padaly tresty smrti, období nejsilnější totality. Egon Bondy zmiňuje¹⁰ v poznámkách o této problematice razie v kinech, na plovárnách, na ulicích či zákaz zdržet se u kohokoli na návštěvě déle než do 22 hodin a toto období dává na úroveň situaci, kdy je v zemi vyhlášeno stanné právo. S odstupem času (r. 1985) hovoří ve filmu My žijeme v Praze…¹¹ o této etapě jako o době, kdy situace v Československu byla „doslova šibeniční a koncentrační“.

Bondy, Hrabal i Boudník v této napjaté době pociťovali určitou úzkost a potřebu najít „uměleckou reflexi oné turbulentní doby“¹². Ona nejistota a nesvoboda, v níž museli dennodenně existovat, paradoxně prospívala jejich uměleckému snažení. Texty autorů žijících v  komunistické totalitě Československa kupodivu neztrácely kontakt s globálním pohybem evropské literatury, a ačkoli nebylo možné je zveřejňovat, byla z nich cítit svoboda a odvaha.

Vyrovnat se s touto nepříznivou dobovou situací pomáhalo této trojici také společné studium filozofických spisů, četba oficiálně zakazované beletrie i vzájemné posuzování vlastních prvních tvůrčích pokusů.

Ona nepokojná doba společně s jejich přátelstvím, soužitím, společnými zájmy a uměleckými ambicemi zanechala zákonitě určité stopy v dílech všech tří. Během společného soužití zjevně cítili, že jejich zážitky mají určitý umělecký potenciál, a tak jeden druhého bedlivě pozorovali a vzájemnému pozorování také částečně přizpůsobovali své chování. „Vědomí, že je člověk pozorován, samozřejmě rázem promění život v estetickou inscenaci, takže realistické zachycení pak už může jen zkreslovat zkreslené a tím umocňovat podvrh,“¹³ napsal o této problematice Jaromír Typlt. Vzájemné působení naznačuje i sám Egon Bondy: „Neboť každý z nás reagoval podle své nátury, je zcela očividné, že pro všechny byla naše pivní symposia významným životním i uměleckým ziskem.“¹⁴

Intenzita, s níž se Hrabal, Bondy a Boudník navzájem umělecky ovlivňovali, však rozhodně nebyla u každého z nich stejná. Nejsilnější větví této „trojbodové inspirační sítě“ byla právě ta směřující od Egona Bondyho k Bohumilu Hrabalovi.¹⁵ Pro Hrabala bylo soužití s Bondym a Boudníkem zcela zásadním inspiračním zdrojem, z něhož více či méně čerpal po několik desetiletí. Naproti tomu Bondy vnímal tuto dobu poněkud odlišně. Ačkoli tehdy prožíval mnoho radostných a příjemných chvil a ačkoli s odstupem času vzpomínal na tuto dobu s nostalgií jako na „staré dobré časy“, převládaly u něj ve výsledku spíše negativní pocity související s dobovými problémy, a to jak těmi celospolečenskými, tak i jeho osobními. Zábavné historky prožité během soužití se svými dvěma přáteli se tak nikdy nestaly látkou pro jeho literární pokusy. Ve své biografické knize Prvních deset let¹⁶ Bondy píše: „To, co jemu [Hrabalovi] připadalo zábavné a pitoreskní z pohledu zvenčí, pro mne byla dost hrozná každodenní realita. Proto ačkoli jsem při všech těchto věcech zažil i spoustu neopakovatelného napětí a srandy, nikdy jsem na to s velkou srandou nevzpomínal a nebylo to pro mne nikdy žádnou literární inspirací, s výjimkou pár všeobecně známých básniček z r. 1951 nebo nejvýš ještě z r. 1952.“¹⁷ Ostatně, ve zmíněné vzpomínkové knize také Bondy věnuje tomuto období svého života (19511955) mnohem méně prostoru než létům předchozím i nadcházejícím. Kapitola, v níž Bondy tuto dobu popisuje, se jmenuje příznačně „Dlouhé pivo“.

Situace ale nebyla taková, že by Bondy byl proti jakémukoli literárnímu zvěčnění jejich vzájemného vztahu. Hrabalovy rané texty, které tuto dobu zpracovávaly, se naopak Bondymu velmi zamlouvaly. Sám je označil za „omračujícím způsobem krásné“.¹⁸¹⁹

Můžeme tedy říci, že Bondy ovlivnil Hrabala silněji než Hrabal Bondyho, a to i přesto, že byl Bondy o šestnáct let mladší. V románovém interview Kličky na kapesníku²⁰ se László Szigeti Hrabala dotazuje: „Kolik lidí jste znal, kteří byli, jak bych to řekl, nad vámi?“ A Bohumil Hrabal v odpovědi na tuto otázku zmiňuje na prvním místě právě Egona Bondyho.²¹

Jakub Marek – vystudoval bohemistiku na FF UK, nyní studuje Učitelství českého jazyka a literatury na Filozofické fakultě UK.

Literatura

BONDY, Egon. Prvních deset let. Maťa: Praha, 2002. ISBN 80-7287-062-9.

BONDY, Egon. Předmluva. In MAZAL, T.: Spisovatel Bohumil Hrabal. Praha: Torst, 2004. ISBN 80 7215 226 2.

HRABAL, Bohumil. Kličky na kapesníku. Práce: Praha, 1990. 

HRABAL, Bohumil. Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 6. Pražská imaginace: Praha, 1994b. ISBN 80-7110-147-8.

KOZELKA, Milan. Život na Kdysissippi. Host: Brno, 2008. ISBN 978-80-7294-262-6. 

MAZAL, Tomáš. Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. ISBN 978 80 200 1924 0. 

MAZAL, Tomáš; SAX, Pablo de. My žijeme v Praze… [film], Československo, 1985.

PILAŘ, Martin. Underground. Kapitoly o českém literárním undergroundu. Host: Brno, 1999. ISBN 80-86055-67-1.

PRCHAL, Jan. Biografický slovník. Polenska Linda: Polná, 2002. ISBN 80-38-8985-0. 

TYPLT, Jaromír F. Bondy nejen Bondyho. IN Host 13, 1997, č. 3, s. 21-35.