Znáte ten vtípek o pánovi, který přijde k doktorovi-psychiatrovi s problémem: "Pane doktore, to je hrozné, nikdo si mne nevšímá, všichni mne přehlížejí." Doktor: "Další, prosím."? Jo, nic moc, ale já to nepřipomínám pro srandu, já se tak dnes cítil. Na záchodě máme čidla pohybu a ta rozsvěcují světla. Dobrá věc. Není třeba se ničeho dotýkat (vodovodní baterie stejně jako el. podavač ručníků jsou taky na čidlo). A tak přijdu a... nic. Zůstává tma. Stojím tedy potmě u pisoárů, čidlo není rozbité poprvé, takže se už umím trefit i potmě, když přijde proděkan a... čidlo zabliká a rozsvítí se. A proděkan kouká, že už tam stojím a jak je to možné, že ve tmě. No, vysvětlení je v tom vtipu: všichni mě ignorují, dokonce i čidlo pohybu na hajzlu. Dost mě to sebralo, tak jsem si to šel po chvíli vyzkoušet znovu. A fakt. Normálně se na mě... ignorovalo. Teprve až když jsem začal máchat rukama, udělalo světlo.
Je tu ještě naděje, že to není tak hrozné, upínám se k ní. Měl jsem tmavé kalhoty, černé sako, proděkan přišel jen ve světlé košili a i kalhoty měl světlejší než já. Takže byl i v té tmě pro čidlo detekovatelný, narozdíl ode mne (dokud jsem nezačal máchat rukama, které víc vykoukly z rukávů). Snad je to tak. I když je fakt, že někdy bych si moc přál, bych byl neviditelný, ale nějak řiditelně, ne že na mne čidlo bude házet bobek jak se mu zlíbí.
