Platónova nauka o idejích 3. Říše idejí a její struktura Úvod O idejích V říši idejí Jednotliviny Účast Třetí člověk Poznání idejí Aristotelés

Požadavky ke kolokviu   Antická filosofie

Osnova: 1. Jaké ideje Platón uvádí? Symposion, Faidón, Faidros Ústava Parmenidés Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy Shrnutí Ideje podle Prokla 2. Jaké vztahy existují mezi idejemi? Symposion, Faidros Faidón Ústava Parmenidés, Sofistés Filébos Tímaios

Ad 1.) JAKÉ IDEJE PLATÓN UVÁDÍ? Symposion - krásno. Faidón K těmto jsoucnům patří spravedlivo o sobě, krásno a dobro (δίκαιον αὐτό καὶ καλὸν καὶ ἀγαθόν). Ty nelze vidět očima, smysly také nelze pojmout pravou jsoucnost každé věci, jako je velikost, zdraví, síla a všechny ostatní věci, co každá jednotlivá je. To se týká i většího a menšího, samého dobrého a krásného a spravedlivého, tj. všeho, co označujeme jako samo jsoucno. Stejnost (τὸ ἴσον). Od 102b se hovoří o velikosti a malosti, sudosti a lichosti, trojce a dvojce, dvojnásobku a polovině, třetině, celku, ohni, teplu, studenu, sněhu. 105c: Horečka, duše (je otázkou, zda i duše patří mezi ideje; jestliže se v Phdr. pokouší podat výměr duše, pak i duše by mohla patřit k tomu, „co je“) život, smrt. Na druhou stranu tam nemůže patřit smrt, která je definována přímo tady v Phd., ale není to jsoucnost, nýbrž děj. Οὐσία je to, čeho bytí dáváme výměr (λόγος) otázkami i odpověďmi. K takovým jsoucnům patří αὐτὸ ἕκαστον ὃ ἔστιν = „samo každé, které je“. Nejsou pouze ideje podstat, nýbrž i vlastností. To se týká především krásy, spravedlnosti, moudrosti, stejnosti apod. Faidros Mezi tyto věci patří sama spravedlnost, rozumnost, vědění, krása. Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu] Ústava Nejčastěji se uvádějí krásno samo a sama spravedlnost. V 507b je krásno a dobro. Tyto pojmy jsou ale vždy použity jako příklady, nikoli jako úplný výčet, a vždy je řečeno „a tak dále“ (479a, 507b); „a o všech pojmech“ (476a); „a tak při všem ostatním“ (479e).   ! ? Zůstává ovšem otázka – proč Platón opakovaně volí právě tyto příklady? ? !   Dále výslovně zmíněná idea Dobra. A nakonec ideje výrobků: Existuje jedna zvláštní idea pro každou skupinu jednotlivin, kterým dáváme totéž jméno (596a). Je jedna idea pro lehátko a lehátek je moc, jedna idea pro stůl atd. Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu] Parmenidés Sókratés uznává ideu podobnosti, jednosti, mnohosti. V druhé řadě uznává i ideje hodnot - idea (εἶδος) spravedlnosti, krásna a dobra (viz též 134b, 135c). Jistý si Sókratés není u přírodních věcí, zda má myslet i ideu člověka o sobě, ohně, vody. A zcela odmítá ideu vlasu, bláta, špíny a jiných bezcenných a malicherných věcí (130b-d). Ideje jsou bez odporu uznány u pouze věcí matematických a hodnotových, nikoli u všech druhů jsoucen. Parmenidés rozšiřuje říši idejí nejprve na přírodní věci, které jsou hodnotově neutrální a nejsou v žádném vztahu k lidskému poznání (jako ideje matematické) ani k lidskému jednání (jako hodnoty). A vzápětí chce pojmout mezi ideje i ty věci, které jsou z hlediska lidského jednání a hodnocení naprosto bez významu, nebo dokonce mají záporné znaménko. F. Novotný to v Úvodu komentuje následovně: Platónovy ideje se proměňují z hodnot v jsoucna. Tím přestávají být především regulativem jednání a stávají se základem jsoucna a umožňují poznání veškerého jsoucna (viz 135b). Tento přístup k idejím je dále rozvíjen v Sofistovi. V dalších kritických úvahách o idejích jsou užity následující příklady: velikost (131c, 132a-b), malost (131d), pán či panství a otrok či otroctví (133d-e), vědění a pravda (134a nn.). Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu] Sofistés Uvažuje se tu o pěti nejvyšších rodech (μέγιστα τῶν γενῶν, μέγιστα εἴδη – 254c-d), ale to jen pro zjednodušení. Předpokládá se, že jsou i jiné rody. (V Tht. 185c-d je uvedena jsoucnost, nebytí, totožnost a různost spolu s podobností a nepodobností, jedním, jiným počtem sudým a lichým. Obecnou charakteristikou všech těchto "pojmů" je, že je duše uchopuje bez pomoci tělesných orgánů - smyslů.) Jsoucno, pohyb, klid, totožnost, různost. Tímaios Tady se píše o ohni o sobě (51b) a o všech jednotlivých věcech, které jsou o sobě (αὐτὰ καθ' αὑτὰ ὄντα ἕκαστα - 51c). Ty jsou kladeny do protikladu k těm živlům, které vnímáme smysly (51c), takže se zřejmě jedná o ideje. Filébos Podobně můžeme rozumět místu Phlb. 29a-30a, kde v protikladu k živlům i duši v nás jsou uvedeny živly a duše ve veškeru (ἐν τῷ παντί – 29b), z nichž ty naše se rodí, jsou živeny a od nich ovládány (29c). Toto místo naznačuje, že skutečně můžeme přírodní věci chápat jako ideje. V Phlb. se tyto ideje nacházejí v celku světa, jehož jsme my součástí, v Tim. jsou zřejmě součástí vzoru, podle něhož je náš svět uspořádán. Listy Jako hlavní příklad je zvolen kruh. Dále ovšem následuje na Platónovy obyčeje velmi rozsáhlý výčet (342d-e). Opravdové jsoucno musíme hledat: u přímého a okrouhlého tvaru a barvy; u dobra, krásy a spravedlnosti, ale také špatnosti a nepravdy (344a-b); u ohně, vody a všech věcí přirozeně vzniklých; u všech věcí uměle vzniklých; u živých organismů; u duševních vlastností a u dějů, ať činných nebo trpných. Zvláště u těch dějů je obtížné si představit ideu - např. ideu běhu nebo ideu „být viděn“. Shrnutí   Smp. Phd. R. Phdr. Parm. Soph. Phlb. Tim. Epist. Matematické a dialektické pojmy velikost   X     X         malost   X     X         větší   X               menší   X               stejnost   X         X     sudost   X               lichost   X               trojka   X               dvojka   X               dvojnásobek   X         X     polovina   X         ?     kruh                 X přímost                 X okrouhlost                 X celek   X               podobnost         X         nepodobnost         X         jednost         X         mnohost         X         jsoucno           X       pohyb         X X       klid         X X       totožnost           X       různost           X       Etické a hodnotové pojmy krása X X X X X X X   X spravedlnost   X X X X X     X rozumnost       X           dobro   X X   X   X   X špatnost                 X Fyzická jsoucna oheň   X         ? X X sníh   X               člověk         X   X   ? vůl             X     voda         X   ? ? X živé organismy               X X "Malicherná" fyzická jsoucna vlas         X         bláto         X         špína         X         Fyzikální vlastnosti či veličiny síla   X               teplo   X               studeno   X               zdraví   X               barva                 X Biologické stavy smrt ?   X               život   X               horečka ?   X               Sociální vztahy pán (panství)         X         otrok (otroctví)         X         Duše a její stavy či vlastnosti duše ?   X               vlastnosti duše                 X vědění       X X         pravda         X         nepravda                 X Umělé výtvory (+ brdo z Kratyla) umělé věci                 X lehátko     X             děje                 X   Smp. Phd. R. Phdr. Parm. Soph. Phlb. Tim. Epist.   Ideje podle Prokla (In Parmenidem 815 nn.) Čeho ideje jsou? Existuje idea duše jakožto napodobeniny Ducha. Existuje idea celé přírody v mysli démiúrga. Existuje idea (příčina) těla v démiúrgovi. Existuje i idea látky. Existují ideje všech druhů živočichů a rostlin. Existují ideje vlastností, které činí subjekt úplným a dokonalým - např. podobnost, krása, zdraví, ctnost. Existují ideje věd (a snad i jejich předmětů), které nás pozvedají k Duchu - geometrie, aritmetika, astronomie v "teoretické" rovině. Čeho ideje nejsou? Není idea inteligentní bytosti. Nejsou ideje individuí. Nejsou ideje částí živých organismů. Nejsou ideje vlastností, které nepřispívají k dokonalosti subjektu - např. bělost, černost. Nejsou ideje umělých výtvorů. Nejsou ideje věd nebo umění, které se týkají hry, smrtelných věcí nebo uspokojování životních potřeb. Není idea zla. Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu]   Ad 2.) STRUKTURA ŘÍŠE IDEJÍ Symposion a Faidros V Smp. pochopitelně nic. V Phdr. můžeme najít dva náznaky nějakého hierarchického uspořádání. Jednak se říká, že spravedlnost, rozumnost apod. nezářily tak jako krása a jejich napodobeniny tady v hmotném světě nemají vůbec žádnou záři (250b). Proto si lidé nejsnáze vzpomínají na ideu krásy (250d). To nám něco říká pouze o "jevové nadřazenosti" krásy nebo nadřazenosti z hlediska noetického - tedy z pohledu člověka, nikoliv o jejím postavení mezi ostatními idejemi z hlediska ontologického. Naopak podle druhého náznaku se můžeme domnívat, že významnějšími jsoucny jsou moudrost a „ostatní věci hodné milování“, neboť právě moudrost (φρόνησις) by přiměla člověka ještě k větší lásce než samotná krása (250d). Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu] Faidón ÚČAST VĚCÍ NA IDEJÍCH Nejen pojmový druh (εἶδος), nýbrž i to, co s ním není totožné, ale má vždy jeho způsobu (oheň je vždy teplý, i když není s teplem totožný), se brání opaku toho pojmu. Liché: liché - nikdy sudé. Trojka (která není s lichým totožná): lichá - nikdy sudá, bude nazývána lichou, protože svou přirozenou povahou se od lichého nikdy neodlučuje. (104a) Nejen sudé a liché se navzájem nepřijímají, nýbrž ani všechny věci (ὄντα), které samy vůči sobě nejsou opačné, ale opaky vždy mají, nikdy nepřijmou onen pojmový druh, onu ideu, která je opačná k té, jež je v nich samých. Při jejím příchodu buď ustupují nebo zanikají. (b) Trojka - lichá - nepřijme protiklad - sudost (spíše zanikne). Dvojka zase v sobě má sudost. Trojka a dvojka nejsou protiklady, to co v sobě nesou (lichost a sudost) ano. HIERARCHIE IDEJÍ Hans Wagner, Strukturní zákon teorie idejí, v: Pomfil 10, Idea a třetí muž, s. 9-16. Myšlenka hierarchie idejí: Idea trojky má vždy účast na ideji lichosti, takže všechno, co má účast na trojce, má účast i na lichosti. Naopak to neplatí, takže mezi trojkou a lichostí není symetrický vztah, nejsou na stejné úrovni. Idea lichosti by mohla mít dále účast na ideji čísla a všechno, co má účast na lichosti, má účast i na čísle. A dokonce všechno, co má účast na trojce, má účast i na čísle. 1. vztah: podřízenost a nutná účast na ideji nadřízené. (číslo) lichost trojka (a, b, c) V této hierarchii vyšší idea není zobecněním nižších, ani není jimi vymezena (jako to může naznačovat Phlb.), nýbrž je zcela novou kvalitou. Naopak ona se rozpadá do idejí nižších (přitom se v nich ovšem nevyčerpává, existuje o sobě). Idea čísla není zobecněním sudosti a lichosti, lichost není jen součtem nebo souhrnem ideje trojky, pětky, sedmičky ... Lichost v sobě obsahuje trojku, pětku,..., trojka, pětka, ... však nevytvářejí lichost. Cílem této argumentace je dokázat pomocí hierarchie nesmrtelnost duše. Jestliže je duše vždy spojena se životem jako nadřazeným pojmem, nemůže do sebe přijmout opak života, tedy smrt. Ovšem vyvstávají otázky, jestli je duše sama pojmem, jestli je pojmem ( tj. ideou) život a smrt. Totožnost ideje se sebou Lichost vytvářela trojku, proto k trojce nikdy nemůže přistoupit idea opačná k tomu, co ji vytvořilo, tedy sudost. Nejen opak nepřijímá opaku, nýbrž ani věc, která v sobě přináší něco opačného vůči tomu, k čemu jde, ani ta věc sama nikdy nepřijme opak toho, co sama přináší. (105a) 2. vztah: vylučování opaku k nadřízené ideji, na níž má idea podřízená účast. (Je jasné, že tím spíše bude každá idea vylučovat opak vůči sobě samé.) Idea je totožná sama se sebou a není v ní nic opačného. lichost    x    sudost trojka    x    sudost POKRAČOVÁNÍ DŮKAZU O NESMRTELNOSTI DUŠE život    x    smrt duše    x    smrt Tím je skončen důkaz nesmrtelnosti duše po Kebétově námitce. Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu] Ústava R. 500 b-c: Ideje jsou jsoucna, o nichž platí: „uspořádané a věčně v témž poměru,“ takže „to vše ani samo nepůsobí bezpráví, ani je jedno od druhého (jedna idea od druhé – JP) navzájem nezakouší, nýbrž to vše stojí v pevném řádu a míře.“ (500c) Řád, který zde ideje představují, je jediným žádoucím stavem, proto každá změna je jeho narušením, úpadkem, a proto je věčnost a neměnnost hodnocena kladně. Z daného textu můžeme konstatovat jen to, že ideje existují vedle sebe a zřejmě se k sobě nějak vztahují, ale nevíme jak - Platón pouze píše, že si navzájem nepůsobí žádné bezpráví. Základním strukturním momentem v Ústavě je nadřazenost ideje Dobra nad ostatními idejemi. Ona sama je vyjmuta z úrovně idejí tvrzením, že jí nenáleží jsoucnost, nýbrž nad jsoucnost "důstojností a mocí" vyniká. Dále jí jsou připsány funkce, jež ostatní ideje zakládají - je základem jejich poznatelnosti a dokonce i jejich jsoucnosti. V tom případě se mezi idejemi setkáme se dvěma zásadně odlišnými úrovněmi, z nichž jedna je základem a počátkem druhé: Dobro   ostatní ideje (zřejmě bez rozdílu) Význam Dobra v Platónově myšlení A. Všichni lidé touží po dobru. "Sókratés: Dobré věci totiž chceme, jak ty tvrdíš, ale ty, které nejsou ani dobré ani zlé, nechceme, ani ty, které jsou zlé. Což, zdá se ti, že mám pravdu, Pole, či ne? Polos: Máš pravdu." Gorgiás 468c "Sókratés: Nuže existuje někdo, kdo chce být ubohý a nešťastný? Menon: Myslím, že ne, Sókrate. Sókratés: Tedy nikdo si nepřeje zlé věci, Menone, když jinak nechce být ubohý a nešťastný." Menón 78a "My všichni lidé se chceme mít dobře? Anebo je tato otázka jedna z těch směšných, kterých jsem se právě bál? Neboť je jistě nerozumné se na něco takového i ptát, vždyť kdo z lidí se nechce mít dobře? 'Určitě nikdo,' odpověděl Kleinias." Euthydémos 278e "'Šťastni jsou šťastnými proto, že získali dobro,' řekla, 'a už je zbytečná další otázka, proč chce být člověk šťastný, zdá se, že odpověď je už konečná.'" Symposion 205a B. K šťastnému životu je třeba znát dobro a zlo. Nestačí vykonávat všechno s "technickou", tj. odbornou znalostí - odborná znalost musí být podřízena znalosti, jak všeho užívat. Tato znalost je označována jako moudrost (Euthydémos), znalost dobra a zla (Charmidés) nebo dialektika (Ústava, Filébos). Tato znalost musí vést lidský život. C. Pod vládou Dobra však je i mimolidský svět. Ve Faidónu (97b nn.) požaduje Sókratés výklad přírody vycházející z přesvědčení, že všechno uspořádal rozum tak, aby to bylo v nejlepším možném stavu, tedy aby všechno bylo dobré. V Tímaiovi (29d-e) je tento požadavek naplněn: "Nuže tedy mluvme o tom, na kterém základě vytvořil tvůrce přírodu i to veškerenstvo. Byl dobrý, dobrý pak nikdy ničeho nezávidí; tedy jsa prost závisti chtěl, aby se všechno stalo co nejpodobnější jemu samotnému." V X. knize Zákonů Platón dokazuje tvrzení, že počátkem přírody je duše, nikoli tělo. Přitom dospívá k myšlence, že duše je počátkem dobra i zla. Avšak jen ta, která se řídí rozumem, je božská a koná dobro, a právě tato duše působí pravidelný kruhový pohyb nebeských těles. Tedy - kosmu opět vládne dobro. (Viz také Phlb. 30a-d. - všechno řídí rozum.) D. Idea Dobra - Ústava. Je nejvyšší skutečností a základem řádu ve smyslovém i ideovém světě. Můžeme se ptát, co je dobrem pro svět, co je podstatou dobra. Na tuto otázku Platón odpověď nenapsal. Možná ji jen sdělil ústně svým žákům. Dochovala se jediná věta: ἀγαθόν ἐστιν ἕν (dobro je jedno).   Otázka hierarchie se může objevit u výrobků (jde ovšem jen o spekulaci). Máme-li ideu stolu – není pak i idea nohy stolu a desky stolu? Ty by byly podřazeny ideji stolu a ona by se z nich skládala. Musely by pak existovat ideje pro všechny polotovary, které mohou být vyráběny při specializaci výroby odděleně. Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu] Parmenidés Jednotlivé věci: podobné i nepodobné, jedno i mnohé Ideje: podobnost   X   nepodobnost, jedno   X   mnohost. Ve druhé části dialogu se řeší otázka, zda jedno je pouze jedno, nebo zda jedno jest. Sofistés VZÁJEMNÁ ÚČAST IDEJÍ Když někdo o čemkoliv vypovídá, činí z jednotky mnohost. Někdo je člověk, dobrý, ..., a přitom je to stále jedno jsoucno. Proto někteří lidé tvrdí, že nelze říkat, že člověk je dobrý, nýbrž jen tvrdit totožnost: dobré je dobré, člověk je člověk. (251b-e) Jde vůbec o možnost predikace, o možnost vůbec něco vypovídat a nezůstávat jen u tautologií, u identit. Od zkoumání jsoucna či nejsoucna samotného se debata také vrací k řeči, a tedy k původnímu problému - zda může sofista hovořit nepravdu, zda je možná nepravdivá výpověď. Zkoumání možností spojování různých pojmů (tj. idejí) na základě jejich vzájemných vztahů, které jsou dány v nich samotných, povede k nalezení nejsoucna a možnosti nepravdy. Vztah jednoty a mnohosti se objevuje už v Parmenidovi, kde je příkladem jednoty opět konkrétní člověk a příkladem mnohosti jeho levá strana, pravá strana, dolní část, horní část, ... , a také ve Filébovi. Tam je mnohostí to, že konkrétní člověk je velký a malý, těžký a lehký, anebo mnohost představují jeho jednotlivé údy. Dále se zkoumá, zda pojmy pohyb, klid a jsoucno jsou zcela neslučitelné nebo zda je lze mísit libovolně všechny, a vytvořit tak jakési jedno. (251d) Pokud by byly naprosto neslučitelné, klid ani pohyb by nebyl (nebyl by spojen se jsoucností) a nebyla by možná žádná výpověď, protože ta je vždy spojením dvou pojmů. Také by tím byly vyvráceny teze všech filosofů, protože ti spojují buď pohyb se jsoucností (synové země) nebo jedno se jsoucností (eleaté) nebo nehybné ideje se jsoucností (přátelé idejí). (-252b) Kdyby naopak měly mezi sebou společenství (ἐπικοινωνία) všechny věci, byl by pohyb nehybný (měl by účast na klidu) a klid by se pohyboval. (252d) Zbývá poslední možnost: některé pojmy lze spolu spojovat, jiné ne. Je to podobně jako s hláskami - jedny k sobě patří, jiné nelze spojit. Přitom samohlásky se spojují se všemi, a dokonce prostředkují mezi souhláskami, které by se jinak spojit nemohly. (253a) Jestli se pojmy k sobě hodí nebo ne, je dáno jejich logickým obsahem, tím, co znamenají. Proto pohyb je, ale pohyb není v klidu. Pohyb a klid se totiž logicky vylučují. Dialektické umění Které hlásky lze spojovat a které ne, to ví ten, kdo se vyzná v mluvnickém umění. Které tóny se dají spojit a které ne, pozná jen ten, kdo má hudební τέχνη. (! - To jsou příklady, analogie ze smyslového světa.) A stejně je tomu u rodů jsoucna: poznání, které rody se shodují a které se nesnášejí a zda jsou mezi nimi takové, které procházejí všemi, náleží umění, a to snad největšímu. Toto umění umí „rozdělovati jsoucna podle rodů (γένη) a ani nepokládati tutéž ideu (εἶδος) za jinou, ani jinou za tutéž“ a je to dialektické vědění (διαλεκτικὴ ἐπιστήμη, 253a-d). Ovšem tady lze hledat výměr filosofa, nikoliv sofisty (253e). Dialektické hledání nejsoucna Zkoumání nebude probíhat na všech idejích (rodech), nýbrž pouze na těch největších (μέγιστα τῶν γενῶν) - jsoucno (ὄν), klid (στάσις), pohyb (κίνησις). (254c-d) Z těch pohyb a klid jsou spolu neslučitelné, jsoucno se směšuje s oběma. Dále každá z těchto věcí je různá od zbylých dvou a každá je totožná se sebou - tím nám přibývají další důležité rody - totožnost a různost (ταὐτόν, θάτερον). (254e) Host nejprve ukazuje, že tyto dva rody jsou rozdílné od těch tří prvních. (255a-d) Různou se věc stává vždy v poměru k něčemu jinému. Různost proto prostupuje všechny ideje, neboť každá z nich je různá od ostatních nikoliv pro svou vlastní podstatu, nýbrž proto, že má účast v ideji různosti. (255d-e) Pohyb je totiž pouze pohybem, pro dialektiku v tom pojmu nic jiného není. Jestliže je pohyb různý od klidu, nemůže to být z jeho podstaty, nýbrž pouze spojením s růzností. Stejně tak pohyb sám od sebe není totožnost, avšak je totožný sám se sebou, protože všechny rody mají účast na totožnosti. (256a) Z toho plyne, že kterýkoliv rod, např. pohyb je „totéž“ i „ne totéž“. „Totéž“ s ohledem na jeho účast v ideji totožnosti a v poměru k sobě samému, „ne totéž“ s ohledem na společenství s růzností. (256a-b) Díky účasti na různosti je totiž pohyb něco jiného než totožnost. Pohyb je také různý od pojmu různosti, takže je nerůzný i různý. (256c) Existují tedy vztahy, které vyplývají z podstaty jednotlivých pojmů. Proto je pohyb něco jiného než klid a nikdy nemůže být něco totožného s klidem. Stejně je na tom totožnost a různost. To jsou ty pojmy, které jsou spolu neslučitelné. Jiné vztahy vyplývají z totožnosti a různosti. Tyto dvě ideje, které jsou stejně obecné jako jsoucno, protože na nich má účast všechno, co je, odlišují od sebe všechny ideje, které nejsou navzájem protikladné už svým obsahem. Totožnost potvrzuje ideu v tom, čím ona sama je, a různost ji odlišuje od všech jiných idejí. (A to i od těch, na nichž může mít ta idea účast - pohyb není „totéž“, i když má účast na totožnosti. Uspořádání idejí na základě totožnosti a různosti má mnohem obecnější dosah než řád založený na vnitřním obsahu idejí.) Totožnost a různost se vztahují stejně ke všem idejím nezávisle na jejich obsahu. Ideje jsou tedy pořádány: obsahově ("logicky") - protiklad klidu a pohybu, účast obou v jsoucnu; formálně - na základě totožnosti a různosti. Strukturní zákon teorie idejí ve Faidónu byl pouze obsahový, na základě podstaty každého pojmu. Z ní vyplývala veškerá uvažovaná účast i protiklad, na němž věc mít účast nemůže (trojka nemohla mít účast na sudosti). Nalezení nejsoucna Pohyb jest = pohyb je jsoucno. Pohyb je jiný (různý) rod než jsoucno samo = pohyb je ne-jsoucno. Závěr: pohyb je jsoucno i nejsoucno. To platí pro všechny rody (ideje). I samo jsoucno je tolikrát nejsoucí, kolik je ostatních rodů, od nichž je jsoucno jako jsoucno odlišné: klid, pohyb, totožnost různost jsou = jsoucna. Jsoucno samo jako ne-klid, ne-pohyb atd. Z toho plyne, že jakožto ne-klid je jsoucno různé od klidu jakožto jsoucna, a je tedy ne-jsoucnem. Ne-jsoucnost neznamená neexistenci, nýbrž různost. Je-li něco na základě různosti ne-klidem, není ještě proto pohybem. Naopak každé jsoucno různé od pohybu i klidu je zároveň nepohybem i neklidem. Řád protikladů totiž přesně určuje druhou složku vztahu. Obsahovým protikladem pohybu může být jedině klid. U různosti se jedná pouze o formální protiklad, takže vůči pohybu je protikladem všechno, co je ne-pohyb. Obsahový protiklad je jen jeden, formálních je nespočet. Obsahovým (ontologickým) protikladem vůči jsoucnu je nejsoucno, to, co vůbec není a o čem nelze hovořit ani jinak je vyjádřit. Takové nejsoucno měl na mysli Parmenidés. Platón objevil nejsoucno, jež je formálním (dialektickým) protikladem vůči jsoucnu. Souhlasí s tím, že o tom, co vůbec není, nelze mluvit ani to myslet, avšak tvrdí, že v myšlení a řeči lze vyjádřit formální (dialektické) ne-jsoucno. Toto „dialektické“ nejsoucno potom neznamená opačnou věc vůči jsoucnu, nýbrž různou, tak jako „ne-velké“ nemusí být vůbec malé, protože tento výraz se netýká velikosti, tj. obsahu, nýbrž totožnosti a různosti. (257b) Ne-velkým může být cokoliv kromě samotné velikosti, tedy i jsoucno a pohyb jsou „ne-velikostí“. K nejsoucnu Jakýkoliv rod, různý od jsoucna, je kvůli své různosti ne-jsoucnem. To je nejsoucno, které se hledalo kvůli sofistovi. To je εἶδος nejsoucna, které je (existuje) stejně jako „ne velké“ a „ne krásné“. Dialektika tak dokázala vymezit určit nějaký druh idejí. Objevila nejsoucno a vymezila je pomocí několika idejí, pomocí jsoucna a různosti. (Podobně by bylo možno vymezit druh nekrásna, nevelikosti...) Naproti tomu jsoucno, pohyb, klid, krása, velikost jsou ideje, které vymezit jinými idejemi nelze, protože jsou jednoduché, není v nich mnohost. Pro nás z toho plyne, že odhalováním struktury mezi rody Platón došel k objevu nových druhů, nových rodů. Jsou to ovšem zápory, jejichž uznání za ideje popírá Aristotelés. Závěr ze zkoumání vzájemné účasti idejí: Rody jsoucen se spolu směšují. Jsoucnost a různost procházejí všemi i sebou navzájem. - Totéž by mělo platit pro totožnost. - Jsou to rody, které stojí v hierarchii idejí nejvýše (všech pět rodů je nazváno „nejvyššími rody“), všechno má na nich účast. Účast na pohybu a klidu už bude komplementární, protože pohyb a klid se nemohou směšovat. Zdůrazněna ovšem není hierarchie, nýbrž právě slučitelnost nebo spojovatelnost jednotlivých rodů. Proto dialog nedospívá k vymezení nějakého rodu pomocí jiných rodů. Nejsoucno není odloučeným rodem, ale spíše druhovým pojmem, pod nějž lze shrnout jiné rody. Různost + jsoucno = nejsoucno. Proto různost nabývá účasti v jsoucnosti. Není však jsoucnem, nýbrž něco různého od jsoucna samotného - tedy nejsoucno. Jsoucno zase nabývá účasti v různosti, je různé od všech ostatních rodů (jsoucen, neboť mají účast na jsoucnu), proto v tisíci a tisíci případech není jsoucí. Stejně tak ostatní věci, jednotlivě i v souhrnu, „namnoze jsou a namnoze nejsou“. (259a-b) Úvaha se vrací k řeči a mínění, k možnosti říkat nepravdu. TOTOŽNOST (ne-D-jsoucno, ne-D-pohyb, ne-L-různost...) JSOUCNO (ne-D-pohyb, ne-D-klid, ne-D-totožnost...) RŮZNOST (ne-D-jsoucno, ne-D-pohyb, ne-L-totožnost...) POHYB (ne-L-klid, ne-D-jsoucno, ne-D-různost...) KLID (ne-L-pohyb, ne-D-jsoucno, ne-D-různost...) -D- = dialektická negace; -L- = "logická" (obsahová) negace. "Logická" či obsahová negace vždy implikuje i negaci dialektickou, naopak to neplatí. Dialektická negace má tedy mnohem širší dosah - objevuje se mezi každými dvěma odlišnými pojmy, obsahová pouze mezi protikladnými. Nejsoucno lze najít pouze v rámci dialektické negace. NEJSOUCNO, ŘEČ, MÍNĚNÍ A NEPRAVDA Řeč (λόγος) máme jen díky směšování idejí. A bez řeči by nebyla filosofie. Proto bylo třeba obhájit směšování idejí vůči těm, kteří hájili jednotu každé věci a popírali mnohost, kterou přináší analytický soud. (259e-260a) Ukázalo se, že nejsoucno je, teď jde o to, lze-li je myslet a říkat. Pokud ano, bude sofista polapen. Zkoumání probíhá přes otázku, zda lze směšovat slova, jména (podobně jako dříve hlásky či ideje). I zde se ukazuje, že některá slova se dají spojovat, jiná ne. A i zde se objeví dvě podmínky - spojovaná slova se musí k sobě hodit formálně i obsahově. K sobě se hodí ta slova, která dávají smysl, jsou-li vyslovována po řadě za sebou. (261e) Smysluplná řeč po formální stránce vzniká pouze spojením subjektu (podstatného jména) a predikátu (slovesa). Říci několik jmen za sebou nebo sloves za sebou ještě nic nevypovídá. Nejkratší řeč je spojení jednoho jména se slovesem („člověk se učí“). (262b-d) Teprve takové spojení něco vypovídá (na rozdíl od pouhého jmenování) a teprve takové spojení je řečí. Po obsahové stránce se určuje řeč pravdivá a nepravdivá. Řeč musí být vždy o něčem, nelze mluvit o ničem. Pravdivá řeč vypovídá o subjektu něco jsoucího, nepravdivá něco různého od jsoucna, mluví o nejsoucnu jako o jsoucnu. To znamená, že vypovídá o subjektu jsoucna různá od těch, která se k němu vskutku vztahují (Theaitétos letí). (262e-263b) Nepravdivá řeč říká o subjektu, který je konkrétním jsoucnem v konkrétní situaci a má v té chvíli účast na určitých jsoucnech - tedy je s nimi spojen (např. Theaitétos sedí, je tedy spojen se "sezením" - a následně s klidem), jiná jsoucna, s nimiž subjekt není spojen ("Theaitétos lítá"). Nepravdivá řeč tedy vypovídá spojení, které není skutečné, není jsoucí - je různé od jsoucích spojení. Myšlení je rozhovor duše se sebou bez hlasu, tedy jakási vnitřní řeč, proto také je pravdivé nebo nepravdivé. Mínění je zase výsledek myšlení, tedy i pro ně platí stejný závěr. A zdání je smíšenina vjemu a mínění, takže také může být pravdivé nebo nepravdivé. (263e-264b) Nyní je jasné, že existují obrazy a napodobeniny jsoucen (neboť existuje nepravda a obraz a napodobenina a klam nebo přelud jsou nepravdivé), a proto může existovat klamavé umění, do něhož byl dříve sofista zařazen. (264c-d) Řeč tedy vychází z možnosti spojování idejí (rodů). Nauka o idejích tedy zcela podstatným způsobem zasahuje i do teorie jazyka. Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu] Filébos Sókratés tvrdí, že tato cesta zkoumání - dialektika - je nejlepší ze všech, avšak je obtížná. Hledat u každé věci jedinou ideu, která v ní je. Zkoumat, zda v dané ideji není určitý počet dalších idejí. Pokud ano, každou z nich rozebírat stejným způsobem. Na nejnižším stupni přejít k nesčíslným jednotlivinám. Tak se původní jednotka stane nesčíslností. (16c-17a) Tento postup pak používá Sókratés v dialogu několikrát, např. při určování druhů neomezeného rodu (24a nn.), druhů vědění (výrobní - τὸ δημιουργικόν, vzdělávací a vychovávací). Výrobní se dále dělí podle přesnosti - méně přesná vědění: hudba, lékařství, zemědělství, kormidelnictví..; přesné: stavitelství; atd. - 55d nn.), nakonec je podle původního požadavku (12c-13a) rozdělena na druhy i slast (slasti spojené se strázněmi; tytéž slasti, avšak v očekávání, nikoli jako přítomné; čisté slasti samotné duše - 31d-34c). VĚDĚNÍ (ἐπιστήμη) VÝROBNÍ (τὸ δημιουργικόν) VZDĚLÁVACÍ A VÝCHOVÁVACÍ (τὸ περὶ παιδείαν καὶ τροφήν) méně přesná (bez matematiky) LÉKAŘSTVÍ, ZEMĚDĚLSTVÍ, HUDBA přesnější (s matematikou) STAVITELSTVÍ čistá, teoretická ARITMETIKA (GEOMETRIE) nejpřesnější DIALEKTIKA Výsledek sporu o dobro: dobro jako jedno lze vymezit pomocí tří idejí – krásy, úměrnosti a pravdy. Přitom je jasné, že k tomu všemu má rozum mnohem blíže než slast, takže i když rozum není pro člověka dobrem, je na žebříčku lidských dober mnohem výše. (65a-67a) Příkladem takového podřazování a postupu od obecného k jednotlivému může být i διαίρεσις ze Sofisty a z Politika.     rybář udičník   neumění umění (τέχνη)   umění tvořivé umění získávací   výměnné zmocňovací     zápasnické lovecké     beze jména živolovectví     chodolovectví vodolovectví     ptáčnictví rybářství     lov ohradou lov úderem     lov ohňový lov hákový     vidličaření udičnictví   Výměr udičníka je dán pravou větví rozboru. To je jedna větev z postupu od jednoho k nespočetnosti z Filéba. Tento postup vytváří následující strukturu: hierarchický vztah, kdy každý rod dělíme na dva druhy = διαίρεσις. To, co je na nižší úrovni, spadá pod všechny pojmy dané větve na úrovních vyšších; vztah vylučovací, který se týká pojmů na stejné úrovni v pyramidě, pokud náleží do téhož rodu. Tato problematika podřazování a hledání zlomu pro další dělení nalezeného pojmu souvisí s definicí i u Aristotela, který se pravidly definování zabývá hlavně v Topikách a Druhých analytikách. Vztahy mezi idejemi neexistují jen ve vertikálním směru, nýbrž i v horizontálním. To je vidět z příkladů, které Sókratés podává na osvětlení dialektické činnosti, i z použití této metody na dělení slastí. Slasti, které jsou všechny totéž, pokud jsou slastmi, mohou být protivné jiným slastem (12e-13a). Příkladem může být slast spojená se strázní (dále ji lze dělit na slast duše ve spojení s tělem a na slast samotné duše) a slast čistá. Takže na jedné úrovni se tu objevuje vztah totožnosti (nebo podobnosti) a zároveň protikladnosti (nebo různosti). V příkladu s hlasem, hláskami a jednotlivými proslovy je tomu ještě jinak. Vychází se od mnohosti promluvy a přes hlásky se dospívá k jednomu gramatickému umění. Jeho jednota je zaručena tím, že hlásky lze poznat jedině v souvislosti s druhými. Máme tři druhy hlásek: samohlásky, souhlásky ("polosamohlásky" podle Jowetta), neznělé souhlásky - p, f, t ... (podle Jowetta). Především u souhlásek je zřejmé, že nemohou být poznány bez samohlásek ("bé", "cé" atd.). Ovšem hlásky vůbec se poznávají až v souvislé řeči, nikoli tedy samy ze sebe. Tudíž prvky každého druhu (samohlásky, souhlásky) jsou spolu i s prvky jiných druhů spojeny obsahově, nejsou na sobě nezávislé, ani se nevylučují. Naopak teprve spolu získávají místo ve vyšších rodech. A i při tomto počítání hlásek jde o "určitý počet" (18c). Jedná se tedy už o velmi provázanou strukturu, která ovšem nenáleží pouze světu idejí, nýbrž i světu věcí. To se v ještě větší míře týká dělení jsoucen do čtyř rodů (23c), i když i zde se stejně jako u dialektiky (16c) užívá termín "jsoucna". Ovšem "studenější" a "teplejší" nelze chápat jako ideje. Spíše jen to, co patří do omezeného rodu, který je vlastně určen kvantitativně - pomocí čísla a míry. Výčet idejí: [Symposion, Faidón, Faidros] [Ústava] [Parmenidés] [Sofistés, Tímaios, Filébos, Listy] Vztahy mezi idejemi: [Symposion, Faidros] [Faidón] [Ústava] [Parmenidés, Sofistés] [Filébos] [Tímaios] [Obsah kurzu] Tímaios Ještě jinou strukturu světa idejí najdeme u vzoru, podle nějž tvůrce tvořil svět. Je to věčný živočich, který v sobě objímá všechny myslitelné živočichy (νοητὰ ζῷα), takže tito jsou jeho částmi (30c-d). Je nejkrásnějším ze jsoucen, které jsou chápána rozumem (νοούμενα – tamtéž). Právě tyto výrazy – νοητά, νοούμενα – spolu s údajem, že tento živok je věčný (37d), odůvodňují pojetí tohoto živočicha jako souhrnu idejí. Pak z toho vyplývá následující uspořádání: Je to celek, jehož části jsou jako u každého živočicha organické, tj. souvisí spolu a nemohou bez sebe existovat. Jejich uspořádání musí být takové, aby celek mohl fungovat jako živý organismus. Ovšem o bližším vztahu jednotlivých živočichů, kteří jsou součástí tohoto celku, nevíme nic. Jediný údaj se týká právě vztahu celku a jednotlivých myslitelných živočichů, a to ještě s důrazem na celek.