Helena Pavlincová
Střízlivost a střídmost sub specie aeternitatis
Masaryk o alkoholu
Kdo by neznal proslulá vinařská místa moravského Slovácka – Hodnonín, kde se Tomáš Garrigue Masaryk narodil, a Mutěnice, Čejkovice, Čejč, kde vyrůstal. V Masarykově rodném kraji bylo pití vína něco přirozeného, a tak víno pil už jako malý chlapec. Později na sebe prozradil, že nikdy nepil kořalku, a pivo se naučil pít až v Brně, kde studoval na gymnáziu. Přestože na Valašsku a Slovensku viděl, jak zhoubné může být pití alkoholu, nepoznal hned, jaký má hluboký sociální dopad.
Záhy však, v habilitačním sociologickém spise Sebevražda (1881), se rozepsal o škodlivosti pití. V požívání alkoholu viděl příčinu degenerace a dekadence, narušeného mravního i tělesného zdraví, životní omrzelosti, a věřil v dědičnost těchto sklonů. Argumentoval větší nemocností a úmrtností pijáků, duševní i tělesnou méněcenností dětí zplozených v opilosti a dětí pijáků vůbec. Masaryk, pověstný svým aforistickým vyjadřováním, vystihl i vztah mezi alkoholem a pohlavní promiskuitou pádnou větou: Kde Bakchus topí, za kamny sedí Venuše. A nejen to – rozpoznal i souvislost alkoholismu a sebevražednosti.
O patnáct let později se k tomuto problému vrátil v článcích Moderní člověk a náboženství (Naše doba, 1896). V nich rozborem Garborgových Umdlených duší dospívá k závěru, že delirium sebevražednosti je po opici: Ani Bakchus ani Venuše nepomáhají, nezbývá tedy než revolver nebo morfium – anebo kostel a kněz.
K zásadní změně v Masarykově vztahu k alkoholu došlo na přelomu století, před jeho padesátým rokem. Poznal, že alkohol je spíš k zlému, a přestal jej zcela pít. Jednou se s tím dokonce písemně svěřil svému velkému kamarádovi, malíři Hanuši Schwaigerovi. Ten prý mu odpověděl na korespondenčním lístku: „Máš recht, Tomášu, že´s přestal pít. Já už taky nepiju, protože nemožu.“ V roce 1901 se Masaryk v přednášce Sociologický význam alkoholismu na vídeňském VIII. mezinárodním kongresu proti alkoholismu vyznal z toho, že dlouho tápal a nemohl se rozhodnout, zda je správná střídmost či abstinence, ale že už skoro celý rok nepije, neboť našel důkazy, že abstinence zaručuje vyšší kvalitu života, radostnější a čistší postoj k věcem i lidem.
Tímto rokem zahájil Masaryk přednáškové turné, v němž upozorňoval na škodlivost alkoholismu a výhody abstinence. V červenci 1905 obohatil výroční schůzi německé velkolóže II. řádu dobrých templářů v Gdaňsku příspěvkem Etika a alkoholismus, velkou kampaň vedl od září 1905 na Vsetínsku; jeho slova tu zřejmě padala jak naklíčené zrno do úrodné půdy, neboť občané tohoto kraje ho nedlouho poté zvolili za poslance. O abstinenci mluvil častěji zejména mládeži, neboť věděl, že staré už nepředělá.
Na podzim 1912 líčil vysokoškolákům veškerá úskalí studentského života a důtklivě je varoval především před hospodou. „Když se člověk v hostinci stravuje, není na tom nic závadného. Ale hospoda stravuje rovněž ducha a tělo mladého člověka. To vysedávání v hospodě, to pivaření – to ničí… Proto se rozumný student stane abstinentem. Nebude pít, vůbec nebude pít! To je dnes jediné pravidlo. (…) Není radosti tam, kde člověk ničí zdraví a sílu. (…) Alkohol znamená také nižší úroveň mravní a společenskou.“
Na pivo si Masaryk nikdy nezvykl, pivo mu nechutnalo.
Dokládá to i drobná, rovněž na fotografii zachycená událost, která se odehrála
v Brně. V roce 1929 navštívil prezident Masaryk pivovarsko-sladařskou výstavu.
Když se pořadatelé chlubili oceněným vzorkem, z nabízeného korbele se nenapil,
pouze olíznul prst namočený v pěně a řekl: „Brr, to je hořké.“ (kliknutím
na foto získáte větší obrázek)
V dobách prezidentování ho doktoři nutili, aby pil před jídlem skleničku vína; nechutnalo mu a zjistil, že to jde bez vína také a ještě lépe. Zprvu chtěl i své hosty nutit, aby jedli bez vína nebo piva, ale neměl úspěch. Tak je nechal, ať každý dělá, jak se mu líbí. Považoval to za soukromou záležitost každého z nich, ale sám se držel svého předsevzetí a jen občas podotkl, že nemírné pití je hloupé.
Když viděl, jak lidé prahnou po alkoholu, jak uctívají jeho kult, zdálo se mu, že ve společnosti nepřevažuje křesťanství, ale úplně jiné náboženství s třemi bohy: jeden bůh je víno, voda sluneční, druhý pivo, voda vařená, a konečně spiritus, duch, voda ohnivá. Duch je hlavní bůh a všichni ti bohové nejsou neviditelní, dají se koupit a mohou se přijímat.
V osvětových přednáškách Masaryk vyvracel některé mýty o pití. Např.: 1. není pravda, že alkohol je potravou. Připouštěl, že snad trochu pivo, ale opravdu jen trochu. Ovšem relativně za stejné peníze, které se vydají za pivo, se nakoupí mnohem více lepší potravy.
(kliknutím na foto získáte větší obrázek)
2. Alkohol není také lékem: Statistiky dokazují, že
nemocnice bez alkoholu mají lepší výsledky léčby než ty, které nemocným
alkohol dávají. Alkohol sám vyvolává mnohé nemoci – scvrknou se ledviny a
scvrkají se játra. Ve Švédsku si dokonce všimli, že lidé nepijící jsou vyšší –
alkoholik se scvrká, poněvadž celé tělo degeneruje. Alkohol způsobuje i
duševní choroby a piják je náchylnější k sebevraždě. Alkohol je jed a pití je
smrt po částech.
3. Vyvracel i pověru, že alkohol hřeje a že zvláště v zimě je zapotřebí se oteplit: Uváděl případ norského polárního badatele Fritjofa Nansena, který vyzkoušel na sobě i na svém mužstvu, že expedice k točnám je nejúspěšnější na základě protialkoholistickém. Aby se polárníci zahřáli, nepili alkohol (přestože v těch místech je hodně zima), nýbrž různé ovocné šťávy – a výprava měla ohromný úspěch. A naopak, je dokázáno, že v horkých krajinách vojáci, kteří pijí lihoviny, slábnou a padají.
4. Nepití je proti přirozenosti lidské. Člověk prý musí mít radost ze života: A Masarykova odpověď? Lidé pitím slábnou na těle i na duchu, ničí sebe i svou rodinu – to že jsou radosti životní? Jakápak je to radost ze života, když jednotlivec, rodina, národ degenerují?
5. Další mýtus – pití prý podněcuje tvořivost a fantazii: Podle Masaryka ale zkušenosti vynikajících lidí dosvědčují, že je nikdy nic pořádného nenapadlo, když se napili. Slavný německý fyzik Hermann Ludwig Ferdinand von Helmholtz to o sobě výslovně konstatuje, a platí to jak pro vědce a filosofy, tak pro básníky a umělce. Tvůrčí činnost se pitím podlamuje.
6. Také se říká – a to je poslední mýtus, že lidé chodí do hospody, protože potřebují společnost, přátelství a kamarády: Ano, na to Masaryk. Bez přátelství nikdo nemůže žít, ale alkoholové přátelství je špatné přátelství. A upřesňuje, že přátelství je poměr duše k duši bez závoje a stěny alkoholických mlh.
Masaryk spoléhal na to, že inteligenti pochopí nezbytnost abstinence a půjdou ostatním příkladem. Kdyby lékař, učitel nebo vychovatel pití trpěl nebo k němu radil, dopouštěl by se zločinu. Každý přece vidí, jak alkoholismus brání člověku konat jeho povinnosti. Kupříkladu lékař… jak je to hrozné, když ho musíte přivézt z hospody k nemocnému, jak nepozorně vyšetřuje. A stejně soudce a profesor a učitel. Takový učitel může studentům vykládat, co chce, duchovní může dětem evangelium třeba rozkrájet, a když ho pak vidí pijícího a snad opilého?
Zkrátka: Alkoholismus prýští z touhy po pozitivní slasti, ale též z nespokojenosti se sebou samým a svým okolím. Otupuje duševní činnost člověka, jeho rozum, cit i vůli. Zmenšuje chápavost, zeslabuje pozornost. (…) Oběti alkoholismu přesahují daleko oběti války; ale oběti alkoholismu pouze neumírají, nýbrž plouží se bídně svým chorobným životem a vštěpují svůj úpadek příštím pokolením.
Masaryk o jídle
Ze vzpomínek pamětníka víme, že Masaryk tíhl k vegetariánství. Svědčí o tom další drobná příhoda z Brna, kam přijel počátkem července 1910 na politickou poradu. Cestou z nádraží potkal svého známého, hodonínského učitele dr. Emanuela Havelku, a pozval ho na večeři do vegetariánské kuchyně, která byla v České ulici: „Vy jste zvyklý na slováckou vepřovou s knedlíkem, kvůli mně můžete udělat jednou výjimku. Bude vám třeba také chutnat.“ A co si objednali? Zeleninovou polévku, zeleninové řízky a k pití ovocnou šťávu. Nebylo to prý zlé a nebylo to laciné. Masaryk si pochvaloval, Havelka také, ale pak se šel přece jen dojíst tím vepřovým.
Masaryk v době svého prezidentování propagoval střídmost. Sám jedl třikrát denně: k snídani napřed něco ovoce, ždibec másla a zavařeniny na topince, občas kousek opékané slaniny a tak asi půl sklenice neslazeného čaje; jídával někdy i vejce na měkko, ale nepovažoval to za moc zdravé jídlo. K obědu měl několik lžic bílé polévky, malý kousek masa, víc zeleniny, kousek moučníku, ovoce a černou kávu. K večeři si zvykl na talířek kaše nebo kousek buchty s mlékem obarveným kapkou kávy. Ani svým hostům nepředkládal k obědu víc, až na jeden ústupek, předkrm, obyčejně rybu; říká se, že prý takový zákusek podněcuje apetit. Masaryk sice nevěděl, k čemu je to dobré – podle něho stačilo ukojit přirozený hlad. Mezi tím trojím jídlem nepožíval nic, jen o páté doušek čaje, když byla společnost. Žaludek si potřebuje odpočinout, a toho se mu dostane vyhladověním. Přejídat se je jako nosit nad své síly těžká břemena. Tlouštíci se nedožijí dlouhého věku, protože ukládají většině svých orgánů přílišnou námahu. A nadto tloušťka není pěkná na pohled. I to patřilo k jeho programu humanitnímu, aby lidé byli krásní.
Pravděpodobně všichni známe Masarykovu fotografii v elegantním bílém stejnokroji. Když ho prvně v tomto oblečení viděl ministr (později předseda vlády) Antonín Švehla, poradil, aby prezidentovi ušili aspoň šest takových šatů a aby mu je dávali, kdy to jen půjde. Že je to ohromná věc pro stát, když je prezident krásný. Masaryk měl velké osobní charisma, knížecí vystupování a krásnou postavu, ale říkal, že držení těla, úpravnost a ladnou eleganci má každý ve své moci. Proto si také všímal zevnějšku druhých lidí a leckterému z tehdejších generálů nemohl odpustit obtloustlost, která je průvodním znakem obžerství a pití piva. Vzdělaný člověk se má pozorovat, má přemýšlet o své dietě; je špatné nemyslet a jíst a pít, co hrdlo ráčí, přes míru a proti rozumu. (…)
K jeho zdraví a svěžesti přispívala nesporně i rozumná životospráva. Když ráno vstal, vykoupal se ve studené vodě a pak sokoloval – cvičil. Denně hodinu až dvě chodil nebo si vyjel na koni. Stejně důležitá byla pro něho čistota – čistota zubů a úst, čistota těla a čistota vzduchu. Co se týče kouření, jako kluk si hrál na mužského – v roce šedesátém šestém (ve svých šestnácti) chtěl Prušákům ukázat, že je Čech, tož si ubalil cigarety z bílo-červeno-modrého papíru a z těch před nimi bánil. Později na univerzitě chvíli kouřil cigarety, ale víc ho těšilo je dovedně udělat. Kouření, pití a nestřídmost nepovažoval za potřeby, ale za špatné návyky. Normální člověk jí, když má hlad a až má hlad. Ale s pitím je to jinak: lidé nepijí, až mají žízeň, nýbrž pijí bez skutečné potřeby, ze zvyku. Žít do sta let by nemělo být žádné umění, má-li člověk zdravé návyky. Růst na zdravém vzduchu a sluníčku, rozumně jíst a pít, žít mravně, pracovat svaly, srdcem, mozkem, mít starosti, mít cíl – to je podle Masaryka celý recept makrobiotiky. A neztratit živý zájem, protože zájem, to je právě život sám, bez zájmu a bez lásky není života. Lidé ale dosud myslí víc na to, jak život prodloužit, než jak jej opravdu naplnit. Měří život podle jeho délky a ne podle jeho velikosti.
*
Masaryk tedy v rámci svých humanitních ideálů a sub specie aeternitatis radil k abstinenci a střídmosti. Jednou předpověděl: „Budoucnost patří střízlivým!“ A jindy naznačil: Budu se na vás dívat, jak si vedete. Připomněli jsme si tu rady našeho krásného prezidenta, připomeňme si také, že se na nás dívá…