Když jsme v roce 1991 dokončili první verzi tohoto úvodu do studia vybraných ontologických kategorií a filosofického konceptu evoluce, netušili jsme, že zájem o tuto pomůcku nás v průběhu několika týdnů přinutí znovu vydat její nepřepracovaný dotisk. Ale i ten rychle zmizel mezi pestrou paletou zájemců nejrůznějšího odborného zaměření. A tak již téměř dva roky nemají studenti oboru filosofie vhodný učební text ke studiu dnešní ontologie, která - nemá-li teoreticky propadnout - musí podle našeho názoru respektovat nejen starší filosofickou tradici, ale hlavně nejnovější vědecké poznání.
Tato podstatně přepracovaná verze úvodu do studia ontologie vychází sice z prvního vydání z roku 1991, avšak koncepty vybraných ontologických kategorií nově strukturuje, zpřesňuje a filosofický koncept evoluce nahrazuje nově vytvořeným konceptem ontologie evoluční. Jasněji a zřetelněji je tu charakterizován zejména vztah tradiční kategorie bytí a novověké kategorie hmoty, přepracována je kategorie času, prostoru i pohybu. Ve druhé části textu s názvem Evoluční ontologie je výrazněji odlišena ontologická tvořivost přirozená a umělá, přesněji jsou odlišeny dva ontické řády skutečnosti, lépe je formulována ontotvorná role umělé informace v rámci kulturního evolučního evolučních procesů. Tato část je uzavřena pokusem o charakteristiku hlavních kategorií-problémů evoluční ontologie: přírody, kultury, člověka.
Také toto vydání obsahuje krátké ukázky filosofických a odborných textů různých autorů, které mají částečně kompenzovat nedostatek dostupné literatury i probudit zájem čtenářů o samostatné studium dalších problémů.
Celkový společenský a filosofický kontext se v době mezi prvním a dnešním vydáním Úvodu do ontologie také poněkud proměnil. Především je nám autorům mnohem jasnější význam ontologické dimenze při analýze jakéhokoli filosofického problému. Je nám také mnohem bližší funkce ontologie v dnešním diferentním a křehkém světě. Lépe jsme pochopili, a snažíme se o tom přesvědčit také čtenáře, proč ontologie, navzdory pokračující gnoseologizaci filosofie, zůstane vždy její zvláštní nejvyšší instancí.
V době globálního ekologické krize totiž ontologie - poprvé v celé historii filosofie - svým významem překračuje původní všeobecně intelektuální horizont. Smíme-li tu použít názvu starší ontologické studie Egona Bondyho (Zbyňka Fišera), ontologie už nemůže být pouze "útěchou z ontologie". Nejde už totiž primárně o to, uspokojit lidskou filosofickou zvídavost, o to, jak a z čeho je svět vytvořen, jak je uspořádán, jak funguje a jak může být ontologicky vyložen. I filosofie je náhle zaskočena tím, že se musí starat o to, aby se svět, v němž žijeme, ekologicky nezhroutil, aby lidská kultura z viny člověka definitivně neskončila. A v takové chvíli se samozřejmě od ontologie neočekává pouze elegantní filosofická koncepce bytí, ale přístup, z něhož lze podat relevantní teoretickou diagnózu ekologicky ohrožené kultury. Očekává se od ní, jako od první filosofie 1, jež podle Aristotelových slov zkoumá samy základy jsoucna, jak to dnes mnozí cítíme, přísné teoretické posouzení a zdůvodnění toho, co musíme udělat, abychom spolu s vyššími formami života předčasně nezanikli.
Přestože ontologie nikdy nebude přímým praktickým návodem pro změnu světa, je zřejmé, že hovořit dnes o bytí, tj. vesmíru, biosféře, kultuře, o vzájemných souvislostech jednotlivých typů jsoucen a nevědět nic o tom, co k těmto tématům říká dnešní kosmologie, fyzika, biologie atd., znamená redukovat ontologii na krásnou literaturu, která může uspokojit naše cítění estetické a emocionální, nikoli však potřeby gnoseologické a metafyzické.
Dnešní ontologie by měla opusti úvahy o "privilegovaných jsoucnech, o smyslu, účelu a transcendenci", měla by skončit s intelektuálním vrcholovým sportem, možná pěkným na pohled, ale produkujícím pokřivenost na straně aktérů i příjemců. Měla by se přihlásit k odpovědnosti za tento svět. Například v souladu s poznatky vědy (mnohdy již vědy "zfilosofičtělé") nově přepracovat tradiční kategorie ontologie a ukázat, že význam ontologických úvah nespočívá v intelektuálním cvičení, ale v upřímné snaze odkrývat původ, podstatu a význam věcí okolo nás. Třeba by pak čas (a další) nebyl pouze "kategorií", formou nazírání či (odvozeně) nezávislým chronometrem, ale zejména důvodem našeho obezřetného přístupu ke světu, který ve své podobě po dlouhém evolučním putování konzervuje to, na čem závisíme a co nemůžeme nikdy vytvořit znovu - minulost.
O takový přístup k ontologii se také explicitně pokoušíme, a to i se všemi riziky možného nezdaru.
Za všechny kritické připomínky k textu předem děkujeme. Za správnost první části odpovídá Josef Krob, za správnost druhé části Josef Šmajs.
V Brně 31. 1. 1994 Autoři
Ontologie jako pojem a filosofická disciplína
Pojem ontologie (slovo odvozeno z řečtiny; on, ontos - jsoucí, logos - výklad) se objevuje až v 17. století - 1613 Goclein, 1656 Clauberg 2 - a jeho použití ve filosofickém významu je spojeno se jménem Christiana Wolffa, který jím chce nahradit pojem metafyziky ve smyslu üčení o bytí vůbec". Ontologie jako filosofická disciplína se zajímá o bytí ve smyslu jeho nejobecnějších určení, vlastností a projevů. V tomto smyslu se tedy příliš nevzdaluje původnímu (Aristotelovskému) významu pojmu metafyzika (ve smyslu první filosofie). Podle Slovníku filosofických věd 3 je ontologie "pouze věda o obecném bytí, tj. bytí abstraktním, nikoliv absolutním... začíná abstrakcemi a nevychází z kruhu... nespočívá na žádné solidní bázi a nemá jiný výsledek, než diskreditaci metafyziky, s kterou byla často směšována". Heslo ovšem nezůstává jen u hodnocení, ale nabízí i řešení, když nám navrhuje, abychom "nechali ontologii s jejími nejasnými atributy, mlhavými spekulacemi a vykřičeným jménem Wolfově škole a pokračovali v bádání ve stopách Aristotela, Leibnize, Descarta, Malebranche s respektem k zakladatelům metafyziky." Dále se zde dovíme, že ontologie je podle Wolffa jednou ze součástí matafyziky, která se takto skládá z 1. ontologie, 2. psychologie, 3. racionální kosmologie (věda o duši a přírodě) a 4. teologie (věda o Bohu). Podstatně smířlivější nebo alespoň neutrální stanoviska najdeme v dalších slovnících. Např. Bordas uvádí, že ontologie - ve smyslu historickém, ovšem stále legitimním - je jméno vytvořené Wolfem jako ekvivalent metafyziky v obecnějším významu ("první filosofie"), v současném smyslu pak je ontologie tou součástí filosofie, která studuje buď možné vlastnosti bytí nebo nejobecnější kategorie jsoucna, strukturu existence v nejširším slova smyslu, tvořící tak protiklad fenomenologii. 4 Filosofická encyklopedie 5, stejně jako všechny ostatní slovníky, nejdříve cituje Aristotelovu Metafyziku a píše o vědě, "která studuje bytí jako bytí a jeho atributy", uvádí, že pojem ontologie byl často používám jako synonymum pro metafyziku, äby nahradil neschopnost metafyziky vyčerpat všechna určení, která implikuje otázka bytí". Ontologie je tedy "úsilí o zachycení podstaty a řádu věcí, věda o bytí, které je postaveno proti stávání (Platón), o substanci, centru kategorií (Aristotelés), poznávání bytí jako absolutní danosti. V tomto smyslu tíhne ke směšování s metafyzikou, dokonce i teologií." Budeme-li v téže encyklopedii však číst dále, najdeme i upozornění na modernější přístup k ontologii: "... díky otázkám jazyka, které jsou vlastní současné filosofii, se dostává i nového čtení Aristotelově větě 'bytí důsledně řečeno je řečeno v několika významech'. Ontologie se zbavuje veškerého tradičního substancionalismu, odříkává se nedostatečností tradiční metafyziky a klade bytí jako problém. Dostáváme tak dva typy otázek, podle toho zda přitakáme primátu bytí, nebo poznání." 6
Velmi dlouho byla ontologie chápána především tak, jak to formuluje např. Gunter Jacoby: üčení o tom, co existuje o sobě vůbec, nezávisle na poznávajícím vědomí". 7 Tradiční ontologické koncepty z velké části přistupují k otázce bytí - ať už je jeho podstata spatřována v čemkoli (materiálních živlech, pojmech, světovém duchu, substanci) - právě z hlediska "god's view", božího, absolutně nezúčastněného pohledu, či lépe nadhledu, kdy se zdá, že bytí reflektujeme takové, jaké skutečně je. Zásadní zlom tohoto přístupu souvisí s novověkou gnoseologizací filosofie (zahájenou už vlastně J. Lockem, který začíná upřednostňovat gnoseologoii před ontologií), která je tradičně spojována se jménem I. Kanta a která v podstatě pokračuje dodnes. Ontologie je od té doby spojována s otázkou po předpokladech našeho způsobu poznávání a prožívání bytí, což často vede, jak to např. vidíme v ontologii existenciální, k redukci bytí na smysl a význam bytí jen pro člověka.
1 V literatuře je možné se vedle latinského termínu philosophia prima setkat i s výrazem řeckým - hc prw 'th jilswji 'a -, který sám Aristoteles použil patrně jen jednou (Metafyzika, Bekker 1026a, 24) a který se později objevuje v komentářích (Asclepius, Aspasius, Olympiodorus, Simplicius).
2 Filosofický slovník, Praha 1985, s. 21, Filosofický slovník, Praha 1986, s. 343.
3 Dictionnaire des sciences philosophique, Paříž 1875, s. 1219.
4 G. Legrand: Vocabulaire Bordas de la philosophie, Paříž 1986. s. 242.
5 Encyclopédie philosophique universelle. Les notions philosophique. PUF 1990, díl 2, s. 1804-1806.
6 Vztah bytí a poznání zde ovšem nechápeme ve smyslu tradičního konfliktu materialismus-idealismu (materiální bytí-ideální (i neosobní) vědomí), ale na straně bytí šířeji, kdy bytí může zahrnovat i principy ideální, na straně poznání pak úžeji, kdy jde pouze o jednu z aktivit lidského vědomí.
7 Filosofický slovník, Praha 1985, s. 22.