První vydání (a neupravený dotisk) tohoto textu mělo v názvu své první kapitoly "Hmota", přestože by se dalo předpokládat, jedná-li se o text z ontologie, že úvodní a ústřední kategorií bude "bytí". Důvodů toho, že tomu tak nakonec nebylo, je několik. Všimněme si alespoň některých.
Problém vymezení základních filosofických kategorií není pouze problémem filosofickým, ale je to i problém jazykový, logický, speciálně vědní a historický. S odstupem času a s rozvojem teoretického poznání jsou nám jasnější některé výchozí předpoklady, které ovlivňovaly chápání důležitých filosofických pojmů v antice i v pozdějším období. Mnohé dnešní filosofické pojmy jsou produktem dlouhého myšlenkového vývoje lidstva, a proto je v nich dodnes obsaženo vědění poznamenané dobou platnosti, tj. také iluzemi, omyly a nižší úrovní teoretického poznání přírodních i společenských jevů. Přestože antika, ve které je hmotné častokrát považováno za podstatu bytí, a do značné míry i středověká filosofie, problém filosofického vymezení hmoty, nepociťuje jako aktuální - antická filosofie vychází z objektu a objektivního řádu světa, nikoli ze subjektu jako filosofie novověká - zdá se, že již za prvními pokusy postihnout hmotný základ empirických předmětů a jevů stojí praktický, manipulativní přístup člověka ke skutečnosti. Filosof tu jakoby zobecňuje a petrifikuje zkušenost z toho, jak věci okolního světa vznikají, a to zejména jak vznikají lidské kulturní artefakty. A tak za otázkami, co je podstatou světa, z čeho svět vznikl a z čeho se skládá, cítíme nejen geniální filosofickou intuici potvrzovanou až dnešní obecnou teorií evoluce, ale i první neuvědomělý filosofický antropocentrismus posuzující vznik nových struktur výhradně podle modelu lidské produktivní činnosti.
Chceme-li se pokusit říci co je to "bytí" 11, narazíme okamžitě na problém definice. Nejčastěji používanou definici "per genus proximum et differentiam specificam" (tedy Aristotelovu) zde nelze použít prostě proto, že bytí, hmotu chceme definovat jako nejvyšší rod, který již nemáme čemu podřadit. Jaké jiné způsoby definování se nám nabízejí?
Nejjednodušší způsob definování je zřejmě ostenzivní, ukazovací. Jak je z názvu patrno, definujeme tak, že ukazujeme na objekt a říkáme: "toto je...". Pravděpodobně není nutné dokazovat, že tento způsob definice je pro náš případ - hmotu, bytí - nepoužitelný. Další možný způsob definování je výčet všech prvků patřících do definované třídy. I toto je na první pohled neprůchodná cesta, neboť vyjmenovat všechny hmotné objekty - nebo šířeji jsoucí - je nad naše síly, i kdyby jich byl jen konečný počet a všechny bychom znali. Nabízí se i jiný způsob výčtu, a to nikoli objektů dané třídy, ale vlastností těchto objektů, tzv. definice deskriptivní. Tuto definici můžeme v dějinách filosofie nalézt, dokonce i jako převládající typ po určité období. Další možnost se nabízí v podobě kontextuální definice, která vlastně definicí není. Definuje tím, že objasňovaný pojem používá v kontextu, z jehož celkového smyslu vyplyne i význam daného pojmu. S touto "nedefinicí" se asi setkáváme nejčastěji. Nepodaří-li se nám něco dostatečně přesně a uspokojivě definovat, či příjemce naši definici nepochopí, neznamená to ještě, že přestaneme tento pojem používat. A tak se snažíme, aby alespoň z kontextu vyplynulo, co vlastně máme na mysli. Poslední způsob definování, který bychom zde chtěli uvést (logika může samozřejmě předvést mnohem bohatší a košatější klasifikaci definic), je pokus definovat obecný pojem pomocí kontrárního pojmu přibližně stejné úrovně obecnosti, či přesněji stejné úrovně ontologické i gnoseologické významnosti. Jde o pojem vědomí, který se musel filosoficky konstituovat dříve (a v renesanční a raně novověké filosofii se také skutečně konstituoval), než se mohla vytvořit jeho charakteristická opozice v podobě přírodovědecky redukovaného pojmu hmoty.(Je však pravda, že rozlišovat v tomto případě definiens a definiendum ztrácí smysl, resp. jsou zaměnitelné.)
Kromě těchto obecně platných problémů je pokusům určit bytí jako pojem vlastní ještě jeden specifický problém. V rozsáhlé podobě na něj upozorňuje Martin Heidegger 12, když opakuje a rozvíjí Pascalovu logickou analýzu této otázky. Jak bylo výše uvedeno, v pokusech o definici bytí je nám odepřeno použít klasické definice, zejména pak definici Aristotelovu hovořící o nejbližším vyšším rodě. Toto je však pouze část - a nikoli ta nejdůležitější - toho, co nás nyní zajímá. Podstatné je to, že vždy musíme nějakým způsobem vyjádřit - více čí méně skrytý - vztah rovnosti mezi definovaným a definujícím. Tento vztah je možné postihnout různými operátory; logickými ( Î ,Ţ,Ű ), matematickými (=, ş , » ,), jazykovými ("to je","je to něco jako","je to např."). Každou výpověď o bytí, každou definici bytí tak musíme začít slovy "Bytí je ...", ať už ono je vyslovíme nebo zamlčíme. Zmíněné operátory tak v podstatě nejsou ničím jiným než gramatickými tvary slovesa být. Jejich použití v definici samozřejmě předpokládá porozumění významu tohoto slovesa, tedy i pojmu bytí. Naše definice se tak dostává do logického kruhu. Heidegger dále ukazuje, že tento kruh je pouze zdánlivý, ale to už je jiná kapitola.
Uvedené logické operátory, matematická aproximace a jazykové výrazy vyjadřující pouze přibližnost, podobnost však v přísné definici použity být nemohou, protože se evidentně nejedná o rovnost, přestože v nich používáme slovo je. To nás samozřejmě přivádí k otázce homonymity tohoto výrazu. Říkáme-li je může toto je nabývat tří základních významů.
Pouze v tomto třetím významu nemá smysl říkat, že Bytí je..., protože predikát je obsažen v subjektu. V ostatních dvou případech je použití je naprosto regulérní a můžeme tak bytí přiřazovat jednotlivé vlastnosti ("bytí je strukturováno") nebo jej identifikovat (bytí je bytí jsoucího). Obě tato je samozřejmě předpokládají je existenční, tj. fakt, že "bytí je".
Podívejme se na některé pokusy o vyjádření pojmu hmoty v dějinách filosofie a pokusme se je alespoň přibližně klasifikovat. První pokus o vymezení nikoli ještě pojmu hmota, ale pouze látkového principu světa se objevuje u milétské školy v podobě hledání látky, která je prazákladem materiálního světa, pralátkou. V pozadí bychom patrně mohli najít prostou životní zkušenost, že empirické věci z něčeho vznikají, že jejich rozpad a zánik je přeměnou do jiné látkové podoby. Jistě je možné vést spor o to, nakolik tato pralátka (voda, vzduch) byla skutečnou látkou se všemi svými fyzikálními vlastnostmi, zda to nebyl spíše princip vody, vzduchu, či to byla jen metafora atd. Jistou však zůstává inspirace právě onou konkrétní látkou a jejími fyzikálními a do jisté míry i chemickými vlastnostmi. Poměrně záhy se objevuje jiný - druhý - pohled na podstatu materiálního světa, pohled, který se soustřeďuje - spíše než na kontinuum vlastností určité látky - na otázku původců a nositelů těchto vlastností, tj. na elementární skladebné prvky našeho světa. To je přístup Démokritův a atomistický obraz kosmu.
V tomto okamžiku již tak můžeme rozlišit dvě ze základních koncepcí hmoty. Milétskou a jí podobné bychom mohli nazvat ontologicko-substanční, která by se dala ještě dále dělit - podle množství látek či principů považovaných za základ světa - na monistické, dualistické a pluralistické.
V případě monistické a pluralistické koncepce je situace poměrně jasná - představiteli první verze jsou vedle již uvedených např. Hérakleitos se svým ohněm, Spinoza, mechanický materialismus, představiteli pluralistických koncepcí jsou všichni ti, kteří mluví o různých živlech (voda, země, vzduch, oheň) tvořících podstatu světa. Dualistická koncepce však vnáší do tohoto pojetí trochu "šumu". Oním druhým principem totiž nebývá látka, ale jiný, nelátkový, princip - forma, duch. Aristotelés (hýlé a morfé) a Descartes (res extensa a res cogitans) jsou nejznámějšími příklady. Zejména tyto první pokusy o postižení podstaty světa splývají mnohdy se snahou o zachycení bytí; ovšem je třeba mít stále na paměti, že pojmy hmota, bytí nebyly v té době ještě zdaleka plně konstituovány a slova pro jejich označení chyběla úplně. 13
Je ještě nutné odpovědět na otázku, proč tuto podobu dualismu řadíme k ontologicko-substančnímu pojetí hmoty, zvláště když tento dualismus klade důraz na nemateriální princip (hmota, látka, res extensa je pasivní, mrtvá, inertní; oživuje, oduševňuje ji forma, duch, res cogitans). Domnívám se, že dualistické pojetí podstaty světa v podobě látka - forma (či nějaké podobné) je logickým domyšlením substančního pohledu na svět. Je-li substance chápána jako neměnný základ, v čase a všech proměnách přetrvávající podstata, musí se nutně objevit něco, co neměnnou, nepohyblivou a pasivní složku přiměje k vytváření rozmanitostí, které kolem sebe pozorujeme. A jestliže látce už byla vyhrazena role této pasivní složky, je nutné hledat aktivní princip v jiné než látkové oblasti. Objevuje se tak myšlenka, že je to forma, princip či idea, která musí přistoupit k mrtvé látce, aby jí dala odpovídající tvar a podobu. Snad bychom v této souvislosti mohli hovořit i o objevení se zárodků mnohem pozdějších představ, které v sobě již zahrnují specifická pojetí síly, energie a informace.
Kromě této tendence lze u ontologicko-substančního pohledu na svět rozpoznat ještě další orientace těsně spjaté s tímto způsobem myšlení. První je inklinování k redukci hmoty na její "prototypy", "pravzory", či dokonce na určitou smysly vnímatelnou látku. Tato orientace byla však poměrně záhy opuštěna a vytěsněna druhou, která se stala dominantní až do 19. století. Touto orientací je ztotožňování hmoty s jejími nejcharakterističtějšími - zdánlivě univerzálními - vlastnostmi. Za takovouto vlastnost byla v novověku považována hmotnost makroskopického tělesa a toto pojetí dosáhlo svého vrcholu v newtonovské fyzice. Avšak nakonec i newtonovská fyzika, jejímž základem je substanční pojetí světa, nutně sklouzává k prvně jmenované koncepci: je nucena zavést k mrtvým entitám času, prostoru a hmoty oživující princip, kterým je první hybatel uvádějící vesmír do pohybu.
Z tohoto hlediska mají k sobě velice blízko Descartes a Newton, nemluvě již o jejich čistě fyzikálních názorech. Pro Descarta je vesmír ohromným konglomerátem hmotných těles, přičemž hmota je ztotožněná s rozprostraněností (res extensa) a všechno lze vysvětlit jako mechanické stroje. (Všechno rozprostraněné (=hmotné), nikoliv však aktivní princip světa, duši a volní projevy člověka (res cogitans.))
Klasická mechanika však absorbuje ještě jeden názor, jehož první formulace jsou spojeny s antickým myšlením a linií ve svých důsledcích vedoucí k dualismu. Vracíme se tím k Démokritově formulaci atomistického pojetí hmoty. Určující snahou tohoto pojetí je hledat nikoli historickou pralátku, ale vykreslit hmotný svět jako strukturu, složenou v poslední instanci z nedělitelných částeček - atomů. "Neexistuje nic než atomy a prázdno". Tuto koncepci můžeme nazvat strukturní pojetí hmoty.
Cesta vedoucí k onomu rozdvojení reality, k dualismu, začíná právě ve formulaci ätomy a prázdno". Je-li podstata hmoty dána atomy a současně vedle nich existuje prázdno, ve kterém se pohybují, můžeme se tázat, jaká je podstata tohoto prázdna. Je jiná než hmotná? Zřejmě ano, protože měla-li by být hmotná, musela by být tvořena atomy a ty ovšem potřebují prázdno, aby se měly kde pohybovat, atd. Je však pravděpodobné, že v rámci Démokritova uvažování nelze prázdnu podsouvat ideální statut, tím spíše, že sám Démokritos hovoří o amérách, což jsou, podobně jako atomy, poslední nedělitelné částečky prázdna-prostoru. Otázka podstaty prázdna zůstává u Démokrita nevyřešena a idea prázdného prostoru je plně rozvinuta v klasické mechanice.
Klasická mechanika a s ní mechanický materialismus, kromě toho, že bytí je u nich chápáno pouze jako materiální bytí - i duše je pouze směsí nejjemnějších částeček a člověk mechanismem -, v sobě slučují řadu prvků ze substančního i strukturálního pojetí hmoty. Svět je podle nich atomistický, hmota má diskrétní strukturu a současně je pasivní, inertní, neměnná. Je ztotožněna s hmotností určenou mírou setrvačných a tíhových účinků, tato hmotnost je konstantní bez ohledu na pohybový stav tělesa. Hmotná tělesa mohou měnit svůj pohybový stav pouze působením vnější síly. Tato síla může být přenášena z jednoho tělesa na druhé ve vzájemných srážkách, a získáváme tak vlastně zvětšený obraz pohybů a vzájemných střetů atomů. S tím dodatkem, že první těleso uvedené do pohybu získalo tuto sílu - samozřejmě nikoliv od jiného tělesa - impulsem prvního hybatele či přímo Boha.
Veškeré děje se odehrávají v prostoru, jenž není ničím jiným než démokritovským prázdnem, které, stejně jako čas, je absolutní nezávislou entitou.(Viz kapitoly Prostor, Čas.) Všechny tyto závěry můžeme označit za přímý důsledek ztotožňování hmoty s její jednou konkrétní vlastností, která se zdála být univerzální.
Třetím pokusem o definování hmoty je definice, kterou bychom mohli nazvat "smíšenou", tj. ontologicko-gnoseologickou. Jako "příměs" v ní vystupuje gnoseologický aspekt. Konkrétním příkladem může být vymezení Baconovo: "hmota je souhrn těles s rozmanitými vlastnostmi ", ve kterém gnoseologický aspekt není ještě explicitně formulován, ale výraz "rozmanité vlastnosti " předpokládá jejich postupné poznávání. Zjevněji je gnoseologický moment definice hmoty formulován u Holbacha, podle kterého je hmota "vše, co působí na naše smysly", a programově se na jednotu ontologie a gnoseologie v definici hmoty zaměřuje Lenin, který k Holbachovu "vše, co působí na naše smysly" dodává, že "to" také existuje nezávisle na nich. ("Hmota je filosofická kategorie k označení objektivní reality, jež je dána člověku v jeho počitcích, jež je kopírována... odrážena našimi počitky, existujíc nezávisle na nich. " 14) Právě tato ontologicko-gnoseologická definice je příkladem definování obecného pojmu pomocí kontrárního pojmu přibližně stejné úrovně obecnosti: definování hmoty pomocí vědomí, smyslových vjemů.
Problém je ovšem v tom, že tato "kontrárnost" i "stejná úroveň obecnosti" jsou pouze čímsi zdánlivým. Vědomí není duchovním protikladem materiální skutečnosti, ani není její univerzální vlastností. Takový protiklad patrně vůbec neexistuje a vlastnost vědomí získal člověk díky svému specifickému postavení v evoluci biosféry i dostatečně dlouhému kulturnímu vývoji. Za všemi novověkými pokusy definovat hmotu vzhledem k lidskému vědomí musíme proto vidět to, co za nimi skutečně je: naivní a domýšlivý dualismus evropského racionalismu, v němž je lidský rozum už předem vyhlášen za nepochybný duchovní princip, vůči němuž stojí celý okolní svět, tj. stejně nepochybný a koneckonců nediferencovaný princip materiální. Ale my víme, že takovéto abstraktní principy reálně neexistují, že není dualismu, a že omezený lidský rozum nelze stavět proti přírodě. Všechny živé systémy jsou spolu funkčně, informačně a evolučně propojeny a lidský rozum vybočuje z tohoto řádu pouze tím, že je s to pojmově reflektovat životně důležité předměty, procesy, souvislosti a ideje přírodně kulturního prostředí člověka. Dnes tedy již neexistuje žádný filosofický důvod redukovat člověka na vědomí a všechno ostatní na pouhý látkový, energetický či jiný substrát, nebo jen na objektivní realitu působící na lidské smysly.
Kromě této zásadní výhrady ke způsobu definování hmoty vztahem k vědomí bychom mohli uvést, stejně jako u předchozích definic, některé dílčí nedostatky. 1. Hmota je nezávislá na našich počitcích, ale současně je definována právě a pouze jejich prostřednictvím. Je to však skutečně nedostatek v pravém slova smyslu? Jestliže si uvědomíme, že každá výpověď o čemkoliv je naší (lidskou) výpovědí, vykreslením části obrazu světa, jak jsme schopni ho chápat, bude nám také jasné, že tento nedostatek je součástí lidské přirozenosti, je proto nevyhnutelností. Žádný podobný vysvětlující doplněk uvedené definice však dostatečně nezdůrazňují. 2. Jejich opravdovým nedostatkem je přesvědčení, že jsme touto definicí, či jiným podobným výrokem, řekli něco naprosto objektivně platného. Překonat svou vlastní přirozenost nelze, můžeme se pouze zbavit zmíněné iluze a stále mít na paměti neodstranitelnou subjektivnost našich výpovědí o světě. Je zřejmé, že zde nemáme na mysli onu subjektivnost formy výpovědi, která je kladena proti objektivnosti jejího obsahu. Je to právě obsah, který má řadu ne nepodstatných subjektivních momentů. Znamená to, že čím více zakalkulujeme tyto subjektivní momenty do našeho poznání, tím větší máme naději přiblížit se k objektivnímu postižení skutečnosti. 3. Jiná námitka vychází již pouze z obsahu ontologicko-gnoseologických definicí, a to z té části, kde se hovoří o působení hmoty na naše smysly. I když pod "naše smysly" zahrneme všechny přístroje, které nám umožňují vnímat i jevy, nacházející se pod prahem citlivosti našich smyslů (široká škála elektromagnetického záření, ultrazvuk apod.), stále zůstávají materiální děje, které z principiálních důvodů - podle nám známých fyzikálních zákonů - nelze registrovat jakkoli citlivými přístroji. Jsou to např. děje, které se odehrávají pod tzv. horizontem událostí. Horizontem událostí se rozumí časoprostorová hyperplocha oddělující od nás události, jež bychom mohli vnímat pouze za předpokladu, že signál od nich k nám vyslaný by překonal rychlost světla. V opačném případě zůstává uzavřený pod tímto horizontem a vnější pozorovatel zůstává bez informace. 15
Představiteli takovýchto objektů ve vesmíru jsou např. černé díry, jejichž hmotnost a tedy gravitace jsou fyzikálním ztělesněním oné nepřekonatelné - zdůrazňuji podle doposud známých fyzikálních zákonů - bariéry. Události a materiální děje odehrávající se v černé díře tak nemohou působit na naše smysly a přesto je snad nikdo nepovažuje za nehmotné. (Dokonce i pro mechanický materialismus by byly hmotné - díky své mohutné hmotnosti - par excellence.) Kromě toho se z této části definice dozvídáme pouze to, jak a čím hmotu poznáváme, nikoliv co hmota je. Nejvýznamnějším tvrzením z uvedené definice zůstává to, že hmota existuje nezávisle na našem vědomí. Tak to také mnohokrát zdůrazňuje i Lenin. Ale to jsme se dověděli už v samotném úvodu, kde je řečeno, že hmota je kategorie k označení objektivní reality. A objektivní znamená nezávislé na nás. Takže ještě jinak řečeno, výše uvedenou formulací se vlastně říká, že hmota je kategorie k označení objektivně existující hmoty.
Znamená to, že všechny uvedené definice včetně posledně jmenované jsou přehlídkou omylů a ztraceného času? Abychom mohli na tuto otázku odpovědět a nedopustili se přitom hrubé chyby, je nutné vzít v úvahu to, co jsme dosud v uvedeném rozboru opomíjeli, historický kontext, ve kterém jednotlivé pokusy definovat hmotu vznikaly. Leckteré, z našeho hlediska, naivnosti, přílišné zdůrazňování určitých momentů by se ukázaly jako bezprostřední reakce na dobové poznání či součást obsáhlejších polemik s ideovými protivníky. Toto však přenechme dějinám filosofie. My se zde můžeme pokusit o jiné srovnání. Přenesme představitele jednotlivých "definicí hmoty" do našeho století a pokusme si představit, jak by asi formulovali svá stanoviska se znalostí současné fyziky:
1) To, z čeho všechny věci vznikly, je energie falešného vakua a superhustý stav prvotní singularity. Všechno, co jest, co bylo, co bude, vzniká jejím zřeďováním a opětovným částečným zhušťováním. Tak se objevily např. zárodky nehomogenit, budoucích galaxií, ve kterých opět procesy zhušťování a zřeďování, jako důsledky gravitačního působení, měly rozhodující vliv na formování jejich struktury - hvězdných systémů, popřípadě i planet, včetně naší Země. Zředěním singulárního stavu pralátky vznikají rovněž z původní jediné fyzikální síly dnes známé čtyři základní fyzikální interakce - gravitační, elektromagnetická, silná a slabá. Kdo až posud se ve svém poznání dopracuje, zjistí, že stačí mít dostatek původní pralátky a pomocí procesů zhušťování a zřeďování můžeme vytvořit celý nám známý vesmír.
2) Neexistuje nic než protony, elektrony, neutrony, mezony, fotony, neutrina, kvarky, gluony,... a jejich pole. To jsou elementární jednotky tvořící základní strukturu hmoty, pohybující se se ve vlastním poli i v poli ostatních částic vzájemně tak ovlivňujíc pohyb vlastní i pohyb ostatních; jejich jednotlivé specifické vlastnosti umožňují některým velmi snadné, jiným těžší a složitější, vzájemné spojování, vytváření různě pevných vazeb, čímž jednoznačně určují vlastnosti těles, která tímto způsobem vznikají. Elementární částečky hmoty tak vytvářejí mezi sebou specifické vazby, kterými se spojují ve vyšší celky, tyto opět vytvářejí vyšší struktury, a tak dál až k předmětům přístupným lidskému vnímání.
Nebo o něco později, v novověku:
Rozhodující silou v obrovském mechanismu vesmíru je gravitace, která je určována hmotností jednotlivých těles. Právě na hmotnosti hvězd závisí jejich budoucí vývoj včetně velmi rozdílných způsobů jejich vzniku a zániku, hmotnost a gravitace určují strukturu galaxií, na celkové hmotnosti vesmíru závisí jeho časová konečnost či nekonečnost, hmotnost určuje vlastnosti časoprostoru. Shrnuto: základní entitou vesmíru je látka, charakteristická hmotností, doprovázená polem (zářením) a pohybující se v jednotném kontinuu časoprostoru. Tato látka je však sama o sobě mrtvá, inertní. Jednotlivá tělesa se pohybují pouze proto, že si ve vzájemných střetech předávají energetické impulsy a uvádějí se tak do pohybu či naopak klidu, mění své pohybové stavy. Tyto impulsy měly svůj počátek ve velkém třesku, Prvním Impulsu, který dal rovněž vzniknout základním fyzikálním silám.
3) Po miléťanech, atomistech a Newtonovi nám zůstávají definice ontologicko-gnoseologické. Zde si však již nemusíme všechny představitele tohoto pojetí vmýšlet do našeho století, protože sem patří reálně a naše hra tak ztrácí smysl. I když bychom našli v poslední době názory, které jsou postaveny na úzké (=nekritické) spojitosti našeho vnímání a objektu tohoto vnímání; např. antropický princip. Např.: Vesmír musí být složen z látky ani ne příliš řídké, ani ne moc husté, protože v prvním případě by se rozptýlil, aniž by stačil vzniknout pozorovatel, v druhém případě by zase ještě před objevením se pozorovatele zkolaboval zpět do singularity. Ale to už je jiná, zcela samostatná problematika.
Vidíme, že žádná doba nemusí zůstat ušetřena jednostranných interpretací faktů, upřednostňování určitých momentů či vlastností. Můžeme však docílit stavu, abychom nebyli jednostranní, abychom nebyli pod vlivem dobových vědeckých poznatků a nesnažili se je začlenit do širšího obrazu světa, který je rovněž produktem své doby? Odpovědět jednoznačně kladně na tuto otázku by zřejmě bylo jednou z naších iluzí, která by ve svých důsledcích vedla k deformaci tohoto obrazu. Můžeme si však svoji jednostrannost uvědomit (alespoň se o to snažit), počítat s ní v našich teoriích a pokusit se tak uvedenou deformaci kompenzovat.
Proto zde také nebudeme rozmnožovat řadu definic hmoty a tvrdit, co hmota je, ale omezíme se na pokus říci, co hmotou nazýváme. Ještě před tím se však pokusíme objasnit význam slov příbuzných, jako jsou svět, příroda a vesmír.
Významově nejméně určitým je zřejmě slovo svět. Mluvíme o světě zvířat, světě filmu, o útěku do vlastního světa, o kulturním či civilizovaném světě, máme atlas světa, světové oceány, podnikají se cesty okolo světa apod. Slovo svět v těchto souvislostech vymezuje určitou oblast objektivní reality, duchovní či materiální, které se týká naše sdělení. Podobně i v ontologickém slova smyslu má slovo svět velice široký význam a bez dalšího zpřesnění je pro nás téměř nepoužitelné. Pomineme-li však tyto - vlastně odvozené - významy, můžeme říci, že pojem svět znamená, z hlediska šíře jeho záběru, totéž co vesmír; odlišnost a významové posuny jsou již způsobeny frekvencí a způsoby používání těchto slov. Podobně je tomu i s pojmem příroda. Pod pojem příroda obvykle nezahrnujeme duchovní skutečnost či duchovní principy, chápeme ji ovšem nesprávně jako mimolidskou realitu - na rozdíl od pojmu svět. Ovšem stejně jako v případě slova svět, i slovo příroda může mít některá další upřesnění, např. pozemská příroda. Výraz "pozemská příroda" tak naznačuje, že může existovat i nějaká ne-pozemská, což podporuje i správná představa, že fundamentální přírodní zákony platí i mimo naši planetu. Opět se zdá, že příroda je zhruba totéž co vesmír. Obsah pojmu vesmír se však přesto něčím odlišuje od předchozích pojmů. Především tím, že maximálně objektivizuje, odlidšťuje ontologický obsah pojmů příroda a svět. Myslím, že je to patrné již ze samotného způsobu vymezení těchto pojmů: přírodou nazýváme veškerou mimolidskou skutečnost a to ještě máme na mysli především přírodu pozemskou a až následně uznáváme i přírodu vně naší planety, kdežto vesmír je naše označení pro souhrn materiálních objektů a vztahů mezi nimi v jejich přirozeném vývoji od úrovně mikroskopické až po nám známá největší měřítka (i když si většinou představujeme především megastruktury: planetární a hvězdné systémy, galaxie atd.). Mlčky a samozřejmě se předpokládá, že součástí tohoto vesmíru je i nějaká Sluneční soustava, ve které je planeta Země a na ní život i kultura.
Pracuje-li současná přírodověda s pojmem hmota, používá jej v nejméně dvou významech. 1. Hmota jako skutečný ekvivalent bytí, tj. celá vesmírná skutečnost od elementárních částic, jejich silových vazeb, po kupy galaxií, projevy života včetně lidské materiální kultury. O takto pojaté hmotě se mluví např. v teoriích expandujícího vesmíru, kde se setkáváme s výrazy "hmota byla koncentrována v minimálním objemu", "rozpínání vesmírné hmoty" a - zjednodušeně řečeno - je v nás vzbuzována představa "všeho existujícího". 2. Avšak stejně časté je použití pojmu hmota v o něco užším významu, kdy je hmota zaměňována (nesprávně) s látkou. Zcela běžně tak v odborné literatuře můžeme číst spojení jako jsou např. "hmota a antihmota" (autoři mají na mysli látku složenou z částic a antilátku tvořenou antičásticemi), "skrytá hmota ve vesmíru" (látka neemitující dostatečné množství záření a neviditelná tak pro naše teleskopy), "průměrné rozložení hmoty ve vesmíru" (tj. rozložení látky v nejrůznějších podobách od elementárních částic, přes planety, hvězdy až po kupy galaxií), apod.
V každém případě je zde pojem hmota zbavován svého ontologického obsahu, je "fyzikalizován", stává se předmětem manipulace jako každý jiný objekt vědeckého zájmu a pokud je tajemný, pak "pouze" ve svých konkrétních vlastnostech a projevech, které můžeme dnes jen tušit, nikoli svou abstraktní podstatou.
Snahy definovat hmotu se jeví v těchto souvislostech jako pokusy stručně postihnout strukturu a fungování objektivního světa redukcí na nejpodstatnější vlastnosti. Ve vztahu k pojmům vesmír, svět a příroda jde o pokus vyjádřit obsah těchto pojmů bez další potřeby zpřesňování měřítek, pozemskosti či "mimozemskosti", bez uvádění dalších charakteristik. Rozdíly mezi pojmem hmota na jedné straně a pojmy vesmír a příroda na straně druhé je, z tohoto hlediska, možné spatřovat v přesunu akcentu i v úrovni abstrakce a z toho rovněž vyplývajícího specifického způsobu použití těchto pojmů.
Doposud známé obecné vlastnosti takto charakterizované hmoty jsou v rámci možností předmětem dalších částí našeho textu. Zde je pouze vyjmenujeme: zachování a změna, pohyb, spojitost a diskrétnost, prostor a čas. Dále můžeme podle stupně našeho poznání rozlišovat jisté typy úrovně materiální skutečnosti, reflektovat její strukturovanost. Jednotlivé úrovně jsou charakteristické 1) formou dominantního pohybu (některá ze základních fyzikálních interakcí), 2) systémem zákonitostí, které jsou vlastní objektům jednotlivých úrovní, 3) kvalitou vzájemného působení, 4) genetickými vztahy, historickým vývojem, způsobem přenosu informace a 5) časoprostorovými parametry.
8 Domníváme se, že zde neobstojí námitka, že vědomím je mnohdy v dějinách filosofie chápáno vědomí neosobní, ne-lidské. A to proto, že neznáme jiný projev vědomí než vědomí člověka (narozdíl od hmoty, která se nám jeví v nesčetných podobách).
9 Tato neochota se projevuje např. i v jisté zdrženlivosti vůči tradiční klasifikaci filosofických směrů na materialismus a idealismus, které chápeme spíše jako důsledek antropocentricky položeného protikladu hmota-vědomí a tedy jako historickou záležitost. Současná filosofie a i věda má, podle našeho názoru, na starosti zcela jiné problémy.
10 Nakolik je možné či nemožné takto oddělovat ontické a ontologické, bytí a jeho poznání je dalším problémem, který sice můžeme na chvíli odsunout, ovšem návrat k němu je nezbytný.
11 Ale i hmota, vědomí.
12 M. Heidegger: Bytí a čas, ...
13 Nemluvě o pojmu informace, který se zde snad objevuje v "larválním stádiu".
14 V. I. Lenin: Materialismu a empiriokriticismus. Praha 1952, s. 115.
15 Podrobněji Krob, J.: Horizonty vesmíru a poznatelnost. In: sb. Filosofie v dějinách a současnosti. Brno 1986, s. 263.