Kapitola 3
Čas

3.1  Historie pojmu

Nemělo by zřejmě příliš smysl pátrat po tom, jestli to byl prostor, čas nebo snad ještě něco jiného (z toho, co někdy považujeme za elementární atributy světa), co by mohlo být určujícím (snad primárním) prožitkem při lidském osvojování si bytí světa. Jakmile si člověk uvědomil sám sebe a oddělil se tak od svého okolí, od druhých lidí, jakmile si uvědomil, že pozorovaná smrt u druhých je nedílně spjata se samou podstatou lidské existence a zjistil tak, že i jeho přebývání na světě bude mít svůj konec, stal se čas, i když dlouho pravděpodobně nepojmenovaným, neodmyslitelným prvkem jeho bytí. Je jisté, že toto byl pouze jeden z mnoha momentů, které přispěly k vědomé reflexi času. Vedle existenciálních zdrojů bychom stejně oprávněně mohli hledat i biologické, psychologické aj. předpoklady: pro uvědomění si času je jistě nutný mozek, který je schopen si pamatovat. Pamatovat a držené v paměti porovnávat s aktuálním stavem. Paměť znamená minulost. Spojíme-li pamět a princip indukce - nebo spíše pouze induktivní chování - dostaneme se velmi rychle k představě budoucnosti: včera vyšlo a zapadlo slunce, předevčírem tomu bylo stejně, proč nepředpokládat, že to tak bude pokračovat i nadále ve směru opačném, do budoucnosti? Úvahy o minulosti a budoucnosti, třeba i ještě v jejich zakuklené podobě, tak mohou pozvolna zrodit představu lineárně plynoucího času. ²⁴ To vše rovněž předpokládá již i jistou, poměrně rozvinutou schopnost abstraktního myšlení a - jak uvidíme později - abstrakce začíná dobývat stále významnější pozice.

Pokud jde o vědomou reflexi pojmu čas - nebo snad přesněji: postupně uvědomovanou - mohli bychom opakovat mnohé z toho, co bylo řečeno v souvislosti s pojmem prostoru, ovšem s tím rozdílem, že musíme mít na paměti onu existenciální dimenzi prožitku času, kterou jsme se pokusili (pouze) naznačit. To, co mají pojmy prostor a čas společné, se týká zejména klasifikace jejich jednotlivých historických pojetí (substancionálního, relačního, objektivistického ...) samozřejmě s jistými obměnami. Podobně jako tomu bylo v případě prostoru, tak i při popisu časových souvislostí se všeobecným měřítkem pro čas stává dobře pozorovatelný periodicky se opakující děj, kterým je v našem případě střídání dne a noci, popřípadě ročních období, záplav apod. Vznik měřítka, vlastně už pouhá jeho potřeba, znamená již poměrně vyspělé uvědomování si času nikoli pouze v existenciálních rozměrech. Čas je v tomto okamžiku už jednou z neoddělitelných charakteristik, které jsou nutné pro popis světa, pro popis ne jen teoretický, ale i životně orientační, praktický. Potřeba časového měřítka vede, podle našeho názoru, k fyzikalizaci a objektivizaci času. Čas již není pouhým prožitkem, ale veličinou - později přímo fyzikální veličinou, která je ve světě öbjevována". Není vyloučeno, že současná situace lidské civilizace - zejména ekologická krize - přispěje nebo už i přispívá ke změně našeho fyzikalistického postoje k času, postoje, kterým je čas chápán jako něco vnějšího, objektivního; jako by se opakoval onen zážitek smrti svých druhů, či pocit blízkosti smrti vlastní, avšak v současnosti by se již nejednalo o smrt jednotlivce, ale celého lidského společenství.

Vědomí tohoto ohrožení tak může být jednou z příčin nového přehodnocování naších dosavadních pojetí času. V pochopení času nikoli pouze jako vnějšího "nástroje", na člověku nezávislém metru, kterým měříme události, ale jako hodnoty těchto událostí se může skrývat možná i jistá naděje našeho dalšího přetrvání na Zemi. ²⁵

Ukazuje se tak, alespoň podle našeho názoru, že i tato tradiční kategorie se musí stát neopominutelnou součástí evoluční ontologie, jestliže jejím úkolem není pouhé akademické meditování o věčnosti, bohu, plnosti bytí, prožitku, transcendenci smyslu, smyslu transcendence apod. Současně to však znamená, máme-li se dobrat k opravdu užitečnému vysvětlení, neopomíjet to, jak je čas pojímán i v jiných než filosofických oborech, znamená to věnovat nezanedbatelnou část své pozornosti vědě, zejména vědě přírodní. U otázky času je to především fyzika, a zde není příliš důležité zda fyzika století sedmnáctého či dvacátého, která se přičinila o nesprávnou objektivizaci ²⁶ tohoto fenoménu. Není tedy nemístné, když analýza problému času bude postavena na rozboru této otázky především z hlediska fyzikálního pojetí času.

Snad není příliš velkým omylem, když se budeme domnívat, že stejným způsobem, jakým se objevila myšlenka prázdného prostoru, vznikala i představa prázdného času, časového intervalu, ve kterém neprobíhají žádné procesy, kromě samotného plynutí času (nebo, kdybychom se chtěli přidržet našeho příměru s vodou, představa plynoucí řeky, po které nic neplave, která s sebou nic neunáší, kromě vody samotné). Toto pojetí je kromě jiného vtěleno i do pojmu věčnosti, který je výsledkem abstrakce překračující veškerou myslitelnou paměť minulosti a do představy o budoucnosti, vznikající protažením linky času do nekonečna. Obraz prázdného času má samozřejmě i další specifické důsledky. Hypostazovaný rovnoměrně plynoucí čas, nezávislý na jakýchkoli dějích a procesech, které se ve světě odehrávají, vede k přesvědčení o univerzalitě současnosti, která je chápána jako jediný okamžik absolutního plynutí času univerzálně platný pro všechny události, pro všechny, kdo jsou schopni "běh času" vnímat. Z tohoto přesvědčení je možné vyvodit myšlenku - a to poměrně snadno, protože je tu implicitně obsažena - o nekonečně rychlém působení na dálku. V explicitní podobě se objevuje až v novověké vědě; právě Newtonova koncepce času je charakteristická absolutní simultánností, tj. předpokladem, že čas je pro celý vesmír jednotný a stejný, že současnost má stejnou hodnotu pro všechny pozorovatele ve vesmíru, nezávisle na jejich vzájemném rozmístění a pohybovém stavu, a že signály se mohou šířit nekonečnou rychlostí, tedy že působí v celém univerzu okamžitě.

Radikální změnu pohledu na čas přináší - podobně jako u prostoru - zejména Einsteinova teorie relativity, ale i kvantová mechanika a moderní kosmologie. Nejvýraznější a nejpodstatnější změnou v pohledu na čas je nové pojetí vzájemné souvislosti času a materiálních dějů. Teorie relativity ukázala, že čas není absolutní, tj. nezávislou, nepodmíněnou veličinou, ale že jeho plynutí je závislé na charakteru materiálních procesů a na zvolené vztažné soustavě, z které se provádí měření. V této souvislosti výraznou změnou prochází pojem současnosti. Jedno ze základních tvrzení teorie relativity se týká maximální možné rychlosti, jíž se mohou šířit materiální děje. Touto mezní rychlostí je rychlost světla ve vakuu. S předpokladem existence konečné mezní rychlosti ovšem okamžitě padá představa absolutní simultánnosti - okamžitého působení na dálku - tj. představa o absolutní univerzální současnosti.

A) Dvě vzájemně se nepohybující vztažné soustavy

Podstatně odlišná situace se objeví v případě B), kdy se vztažná soustava y pohybuje přímočaře rovnoměrně naznačeným směrem. I z náčrtku je zřejmé, že čas příjmu signálu z bodu 0 bude pro jednotlivé pozorovatele odlišný (shodnou se pouze pozorovatelé 1 a 2, kteří jsou spojeni se vztažnou soustavou zdroje signálu). Nejnižší hodnotu bude mít čas t_n3 (okamžik, kdy signál dojde k pozorovateli 3), naopak nejvyšší bude t_n4. Signál u všech pozorovatelů tak nebude zachycen současně, proto ani informace o události v 0, kterou signál přenáší, nedojde ke svým příjemcům ve stejný okamžik.

Současnost se tak ukazuje jako relativní pojem, vyjadřující reálné souvislosti událostí, kde limitujícím faktorem je konečná mezní rychlost šíření jakéhokoliv signálu. Pro nás, jako pozorovatele vesmíru, to např. znamená, že naše aktuální přítomnost pozorování vesmírných objektů je jejich více či méně vzdálenou minulostí a právě tak, pokud nás pozoruje vzdálený astronom, sleduje vždy naši minulost.

3.2  Základní vlastnosti času

Obdobně jako u prostoru, ukazuje se účelné rozlišovat i v  případě času jeho vlastnosti kvantitativní a kvalitativní. Mezi metrické, tj. kvantitativní, vlastnosti času lze zařadit jeho homogenitu a izotropii, což znamená, že fyzikální zákony se nemění s časem (homogenita) a jsou symetrické vůči časové souřadnici (izotropie). Je ovšem třeba si stále uvědomovat, že právě toto jsou otázky, jejichž řešení stále ještě není definitivní. Podobně platí toto tvrzení v souvislosti s topologickými vlastnostmi času. K nim se počítá především dimenzionálnost, spojitost a přetržitost, jednosměrnost, nevratnost, nekonečnost a konečnost. Všechny uvedené vlastnosti jsou času přisuzovány buď na základě empirických zkušeností nebo teoretických konstruktů, které mají víceméně hypotetický charakter.

Co tím máme na mysli? Například vlastnost jednosměrnosti je vyvozována z tranzitivnosti okamžiků: jestliže okamžik t_a předchází okamžiku t_b a okamžik t_b okamžiku t_c, pak t_a předchází t_c. Nejinak je tomu s nevratností času. Naše empirická zkušenost nás ubezpečuje, že nelze zvrátit plynutí času do opačného směru tak, abychom pozorovali (podle nynějších hodnot) spád událostí směrem do minulosti. Nevratnost času je často spojována s a) kauzálními vztahy mezi materiálními procesy a s b) entropií. Ad a) Použití kauzálních souvislostí (vztahy příčina-účinek) jako kritéria nevratnosti času není však zcela bez problémů. Můžeme je zde pouze naznačit poukazem na logický kruh ve vztahu kauzality a času. Příčina je to, co předchází účinku, je dříve než účinek. A účinek je naopak později. (Samozřejmě tu neplatí tvrzení opačné; to, co je dříve, nemusí být ještě příčinou). Příčina a účinek jsou takto určeny směrem plynutí času, a nelze je proto považovat za jednoznačné kritérium vratnosti či nevratnosti času. Ad b) Jiné kritérium se hledá ve druhém zákonu termodynamiky a směr času se ztotožňuje s růstem entropie. Ale proto, že zákon růstu entropie není všeobecně platný, např. růst uspořádanosti živých systémů a biosféry jako celku je dnes vědecky dostatečně prokázaným faktem, ani toto kritérium není zcela vyhovující. Domníváme se, že hlavní překážka spočívá v tom, že jsme se doposud zcela nezbavili univerzalistického pohledu na čas, spojeného s klasickou newtonovskou koncepcí, která se v běžném životě, tj. při manipulaci s makroskopickými předměty, bez problémů osvědčuje. Těžko přivykáme představě, že každá úroveň organizace materiální struktury může mít vlastnosti velmi odlišné od těch, které jsou pochopitelné "zdravému rozumu", a to včetně času. Je třeba připustit myšlenku o změnách i podstatných vlastností času se změnami materiálních struktur, a v důsledku toho můžeme hovořit o konkrétních vlastnostech času jen v souvislosti s konkrétní úrovní organizace hmoty. A pro úplnost zmíníme další vlastnost času tohoto typu, kterou je jeho jednorozměrnost, tzn., že časová charakteristika jakékoliv události je plně určena jedním bodem na časové ose, jedinou veličinou (narozdíl od trojrozměrného prostoru, kde je třeba veličin tří).

3.3  Čas a vesmír

Nejdiskutovanější otázkou se stala, zejména v souvislosti s objevy moderní fyziky a vznikem relativistickým modelů vesmíru, podobně jako u prostoru, otázka konečnosti či nekonečnosti času. Zde je na místě uvést, co budeme rozumět pod pojmem čas. Bude to pro nás taková charakteristika našeho světa, která nám udává souvislost stupňů a momentů vývoje materiálních soustav, sled jejich střídajících se stavů a jejich pořadí a trvání. To vše vytváří tzv. časovou strukturu světa. Jinými slovy můžeme říci, že tím, jak vnímáme čas, reflektujeme zachovávání identity momentů bytí (=trvání věcí) a současně i jejich vývoj, proměnlivost (=změna).

Ve většině případů nemůže být čas chápán jako homogenní uplývání, jeho průběh je určen charakterem materiálních procesů; z tohoto hlediska je třeba upozornit, že dosud jsem měli stále na mysli (nebylo-li to uvedeno výslovně jinak) fyzikální formy (prostoru a) času; tj. takové jejich podoby, které odpovídají makroskopickým anorganickým strukturám, podléhajícím specifickým zákonitostem. U tohoto pojetí zůstaneme ještě i v případě otázky konečnosti času.

Otázka věčnosti či počátku světa zřejmě stála i u zrodu filosofie. Nás však bude zajímat až to její řešení, které se nabízí několik posledních desetiletí v souvislosti s formulací principů relativistické fyziky a zejména vznikem relativistické kosmologie. První tři modely vesmíru (z roku 1922 od A. A. Fridmana, pomineme-li sporný pokus Einsteinův), od kterých jsou v podstatě odvozovány všechny současné kosmologické představy, mají společnou jednu podstatnou charakteristiku, kterou je určení časového počátku našeho vesmíru. Tímto počátkem je tzv. singularita, extrémní stav kosmické hmoty, který specifickými procesy - mezi ně patří zejména rozpínání - dal vzniknout vesmíru v jeho dnešní podobě. Je-li singularita počátkem rozpínání našeho vesmíru, znamená to tedy, že je i počátkem času? Nabídka odpovědí na tuto otázku je dána v souvislosti s dotazem, co bylo před singularitou?

1) Jestliže uznáme singularitu jako absolutní počátek vesmíru a tím času, ztrácí tato otázka smysl, neboť kde nebyl čas, nebylo ani žádné před tím. (Fyzikové zde rádi vzpomínají výrok Augustinův, který na otázku, co dělal Bůh před stvořením světa, odpověděl, že Bůh buď neexistoval, nebo dělal peklo pro hlupáky, kteří kladou podobné otázky. ²⁷)

2) Další odpověď rovněž hovoří o ztrátě smysluplnosti této otázky, ovšem z jiných důvodů. Předpokládá, že za extrémních podmínek singularity dochází ke změnám časoprostorových forem a přestávají tak platit naše pojmy dotazující se na čas a prostor.

3) Nejjednodušší odpověď spočívá v tvrzení, že k singularitě, jak je popisována v těchto modelech, nedošlo, vesmír se ve své minulosti k tomuto stavu pouze přiblížil. Čas tedy nebyl singularitou přetržen. Uvádím zde tuto odpověď pouze pro úplnost, protože se zdá, že následující výzkumy její předpoklad nepotvrdily a v současnosti v podstatě není sporu o tom, že singularita je reálný fyzikální stav, s kterým je nutné v úvahách o minulosti vesmíru počítat.

I když se tak zdá být prokázáno, že vypočítaná singularita je i fyzikální realitou, stále nám zbývá ještě několik řešení. I v případě absolutního počátku našeho vesmíru můžeme uvažovat o nekonečném čase, neboť ten je dán množstvím událostí, které proběhly od singularity do dnešních dnů, a těch je nekonečné množství. Ovšem splní-li se předpoklad, že i čas je diskrétní, tzn., že jedno kvantum času - chronon - může být spojováno pouze s jednou událostí, potom i počet událostí bude konečný a v důsledku toho i čas počítaný od singularity.

Nejperspektivnější řešení zůstává otevřené. Vychází z předpokladu, že i teorie relativity je již svým způsobem klasická a není způsobilá popsat fyzikální skutečnost, ve které dominantní roli hrají kvantové jevy. Můžeme tak hovořit o vzniku kvantové kosmologie a jí je nutno přenechat konkrétní řešení otázky času jako fyzikálního jevu. V rámci filosofie se můžeme zamyslet nad tím, nakolik je pojem času, jak jej běžně chápeme, použitelný ve všech úrovních organizace materiálních struktur. Pokusíme se naznačit o jaký problém se jedná. Za běžně používaným pojmem času se skrývá zcela konkrétní fyzikální pohyb, v našem případě je to rotace Země a její oběhy okolo Slunce. Otázka potom zní, nakolik je tento pohyb dostatečně vhodným měřítkem časových charakteristik kvantových dějů vytvářejících časoprostorovou strukturu raného vesmíru? Domníváme se, že je to jeden z četných projevů antropocentrismu, když chceme tyto fáze vesmírné evoluce bez vědomí nutných korekcí popisovat naším každodenním zážitkem času. Říkáme-li, že vesmír je starý 15 miliard let, chováme se vlastně jako Newton, protože vyjímáme jeden určitý nám důvěrně známý fyzikální pohyb - rotaci Země, stavíme jej mimo veškeré ostatní dění jako nějaké absolutní hodiny, které nám po odečtu sdělí, že od počátku vesmíru uplynulo tolik a tolik let. Snadno při tom zapomínáme, že rok, čas, o kterém zde hovoříme je pouze jinak vyslovený jeden specifický fyzikální pohyb, který se objevuje až a pouze v určité etapě vesmírné evoluce a vůbec není jisté, zda je to pohyb pro tuto etapu dominantní a charakteristický. Tím méně je pravděpodobné, že toto mechanické měřítko (nebo i atomové, budeme-li odvozovat jednotku času nikoli z rotace Země, ale z kmitů atomu cesia) je vhodným univerzálním měřítkem i pro procesy podstatně odlišného charakteru, pro procesy, ve kterých vůbec nejde o pohyb těles či atomů.

Můžeme to říci ještě vyhraněněji. Čas jako objektivní fyzikální veličina neexistuje. Čas je naším pojmenováním sledu událostí, ze kterých jsme si vybrali některé názorné a našim smyslům přístupné a učinili jsme z nich etalon. Poté, co jsme tento etalon hypostazovali, zbavili jej jeho fyzikálního obsahu, jej chceme zpětně vesmíru vnutit a ocejchovat celou vesmírnou historii. Je však zbytečné říkat, že vesmír se vyvíjí v čase, protože fakt, že se vyvíjí zakládá možnost časového popisu. Ještě zřejměji vystupují tyto neporovnatelnosti na povrch, vezmeme-li v úvahy i nefyzikální podoby pohybu.

3.4  Nefyzikální koncepce času

Tento problém uvádí i řadu dalších otázek, shrnutých v problematice nefyzikálních koncepcí času. Samo tvrzení, že některý z pohybů se stal měřítkem času je formulováno zcela v závislosti stále přetrvávajícího paradigmatu, v němž je čas chápán jako něco nezávislého, k čemu přistupujeme zvnějšku a můžeme k tomu přiložit zvolené měřítko. Skutečnost je však taková, že samo toto měřítko je časem. Měření biologických, psychologických či historických procesů obvyklými časovými jednotkami, vlastně zvoleným fyzikálním pohybem, nemusí vždy plně odpovídat skutečnému časovému průběhu. Objevily se tak pokusy zavést biologický čas, které původně vycházely z empirického poznatku, že např. stáří jedince udané v letech nevystihuje plně jeho skutečné biologické opotřebení. Je samozřejmé, že mezi fyzikálním a biologickým časem existuje úzká souvislost daná spjatostí organismů s jim vlastním fyzikálním prostředím a neustálou korekcí biologických pochodů v závislosti na periodických změnách v okolí (denní a roční období apod. ), ovšem stejně tak je pochopitelné, že tyto fyzikální děje nemohou být spolehlivým etalonem dějům biologickým, podléhajícím specifickým zákonitostem. Největším problémem je otázka kritéria biologického času. V rámci biologických procesů nenalezneme takový, který by se pravidelně opakoval v neproměnné délce a mohl tak posloužit jako měřítko ostatním biologickým pochodům a změnám. Tempo biologického času nebo jeho hustota je mnohem proměnlivější, než je tomu u času fyzikálního. Jedním z kandidátů na měřítko biologického času byla např. fyziologická práce (činnost organismu spočívající v produkci, resp. přeměně a transportu energie), vystihující schopnosti organismu např. při hojení ran. (U desetiletého dítěte probíhá hojení 5x rychleji, než u člověka šedesátiletého). I když i touto formulací stále zůstáváme v zajetí poměřování fyzikálním časem (rychleji vůči čemu?), přece jen se poměrně jasně ukazuje značná rozdílnost tempa stejných biologických procesů v různých obdobích. Budeme-li hodnotit časové tempo a "délku" časového období hustotou událostí, můžeme učinit následující srovnání.

Dětství je na množství událostí mnohem bohatší (za daný časový interval stihne organismus vykonat větší množství fyziologické práce než ve stáří) a je tedy z hlediska času biologického delší než stáří, kde je tomu naopak. Toto naše srovnání se zkomplikuje, budeme-li uvažovat i čas psychologický.

Psychologický čas je již svou podstatou mnohem subjektivnější, vychází z perceptuálního času, tedy z toho, jak vnímáme procesy a děje ve svém okolí, a jeho tempo je závislé na intenzitě jejich prožívání. Proto i různě staří lidé hodnotí tempo času vlastního bytí různě. Dětem se zdá, že jejich nedospělý věk trvá věčně, staří naopak vzpomínají, jak rychle to uteklo apod.  Vedle fyziologické práce, která nepředstavuje samozřejmě jediný pokus o nalezení kritéria biologického času, se objevuje i pojem biologické hodiny, aniž by však měl plnit funkci kritéria. Biologické hodiny, které "měří" čas organismu biologickými rytmy, jsou mnohem zřetelněji napojeny na vnější svět a synchronizují svůj chod s ději v  přírodě, které jsou pro organismus důležité (spánek a denní a noční doba, měsíční i roční cykly). Problém biorytmů by však filosofie již měla přenechat psychologům a neurofyziologům. Nesporné je to, že právě různé hodnoty času biologické a psychologické vedou k někdy i značným disproporcím ve vnímání času i k objektivním odlišnostem jednotlivých organismů podle jednoho časové měřítka (fyzikálního) shodných.

Jestliže uznáme jistou pozitivní hodnotu časů biologického a psychologického, není důvod odmítat ani čas historický, pro který je ještě mnohem obtížnější nalézt objektivní kritérium.

Změna pojetí času tak není jen technickou, terminologickou záležitostí či dokonce pouze akademickou kratochvílí, ale má v mnohém přesah etický a axiologický. Pojem čas, je naším postižením souvislostí (návazností, podmíněností bezprostřední i široce zprostředkovanou) elementárních změn (strukturních a dynamických proměn systémůa jejich částí), které jsou základem relativně samostaných dějů a procesů, v konečném důsledku i evoluce vesmíru. Jestliže přistoupíme na stanovisko, že čas není objektivní veličinou, extenzí světa, ale naším čtením procesů a událostí, pak jediným místem - kromě naší mysli - kde čas nalezneme, jsou předmětné struktury, výsledky těchto procesů a dějů. Tyto struktury - krystalizované horniny, ropa, rostliny a zvířata, lidská civilizace - nejsou nositeli hodnot pouze pro své nezastupitelné místo a funkci ve vesmíru, ale také pro to, že ztělesňují čas, přesněji představují v hutné podobě veškeré minulé události a procesy vedoucí k jejich vzniku. Zničit tyto struktury není jen destrukcí aktuality, ale především nenapravitelným zničením a popřením minulosti a v důsledcích i možné budoucnosti.

²⁴ Jistě nebude příliš nepravděpodobné, když, dovolíme-li si jistou spekulaci, řekneme, že tato představa neúprosně plynoucího času je podporována např. i tím, že úsvit prvních velkých civilizací i drobnějších lidských pospolitostí bývá přirozeně spjat s vodními zdroji - moře, řeky - a tyto samotnou svou podstatou se přímo nabízejí k tomu, aby posloužily jako obraz pomáhající člověku vyjádřit "tok" času, podobně jako třeba příliv a odliv nebo proud řeky.

²⁵ Toto existenciální vzepětí pohledu (pravděpodobně nejen) na čas není jediným a vůbec ne prvním v dějinách. Stačí připomenout přelom 19. a 20. století, atmosféru fin de siecle a zájem o problém času a dějin v tomto období, zájem, který je latentně přítomen vlastně po celé 20. století až po dnešek, kdy je probouzen novými skutečnostmi. Nebo můžeme jít mnohem dál do dějin na přelom tisíciletí, kdy se střetávají mytologické a první křesťanské interpretace světa lišící se mimo jiné i v pojetí času. Mytologická představa, podle které je svět v podstatě věčný - jeho časová omezenost se týká pouze vzniku z prvotního chaosu, ten je však již bez počátku - je postupně vytlačována křesťanským názorem, podle kterého má svět absolutní počátek, Stvoření, které je současně i počátkem času. Tento počátek je nutně pak spojen s předpokladem konce světa, návratem k věčnosti.

²⁶ Tím zde máme na mysli příliš rychlé odložení tohoto problému stranou jako vyřešeného, hotového, pojímání této veličiny, která vstupuje do našich rovnic nikoli jako neznámá.

²⁷ I. Tretera v Dějinách filosofie, díl II. Praha 1986 uvádí Augustinovu odpověď v podobě: "Bůh v oné době připravoval peklo pro vyzvědače svých tajemství." s. 27. Dále z textu vyplývá, že Augustin hovoří o stvoření světa Bohem ne v čase, ale s časem.