Řádem, jak jsme uvedli, rozumíme také příslušný evoluční proces, jímž se řád vytváří, udržuje a reprodukuje, tj. evoluci s jejími specifickými konstitutivními mechanismy, s její schopností ontické tvořivosti.
Člověk je sice produktem i aktérem dvou různých evolučních procesů, avšak přírodou byl smyslově vybaven tak, aby vnímal pouze biologicky významné výsledky evoluce, část její předmětné manifestace ve svém okolí. A přestože máme téměř jistotu, že evoluce jako skrytá spojitá přestavba přírodního i kulturního prostředí reálně probíhá, její průběh nemůžeme smyslově registrovat a musíme spoléhat na rozum a představivost. Ale i rozum a představivost jsou příliš nespolehlivé v případě procesu, který je mnohonásobně delší než lidský život a kulturní dějiny.
Světově uznávaný evoluční biolog S. J. Gould uvádí pro ilustraci naší neschopnosti správně postihnout evoluci argument předdarwinovského evolucionisty R. Chamberse: "Představte si, že by efemera (jepice), vznášející se v jediném dubnovém dni svého života nad louží, byla schopna pozorovat žabí potěr ve vodě pod sebou. Celý den by u těchto tvorů nezaznamenala žádnou změnu, a tak by odpoledne, za svého stáří, byla stěží s to pochopit, že se jejich vnější žábry rozpadnou a budou nahrazeny vnitřními plícemi, že se jim vyvinou nohy, zmizí ocas a proměněný živočich pak zdomácní na souši." A Gould k tomu dodává. "Lidské vědomí spatřilo světlo světa až v poslední minutě před půlnocí na geologických hodinách. A přece se my jepice snažíme přizpůsobit starý svět svému obrazu a možná nechápeme poselství skryté v jeho dlouhé historii. Doufejme jen, že náš dubnový den ještě příliš nepokročil a že prožíváme teprve svěží časné jitro". 84
Základní potíž při registraci evoluce je v tom, že zjistitelné evoluční změny se odehrávají v nesrovnatelně delších časových periodách než změny polohy těles v prostoru či aktuální změny procesuální. A tak jsme sice aktivními účastníky evoluce přirozené i skutečnými tvůrci evoluce umělé, ale při rekonstrukci průběhu evoluce jsme odkázáni na dílčí poznatky speciálních věd. Pro širší mimovědeckou veřejnost je evoluce stále nepřístupným až záhadným procesem, jehož všeobecně srozumitelnou podstatu by snad mohla zprostředkovat filosofie. Ale ani filosofie nemá zatím s interpretací evoluce náležitou zkušenost a neumí ji uspokojivě definovat. Platí to i o evoluci přirozené, pro jejíž charakteristiku máme dnes k dispozici široké spektrum přírodovědných teorií (obecně systémových, kosmologických, fyzikálních, biologických atp.) poměrně vysoké hladiny obecnosti.
Přirozená evoluce je protientropickým ontotvorným procesem uvnitř vesmírné skutečnosti podléhající prostorovému rozpínání, ochlazování a rozpadu. Tvoří ji široká škála projevů a forem spolupráce spontánní aktivity hmoty zahrnující i všechny biotické aktivity pozemské. Tato gigantická ontická tvořivost vesmíru, generovaná patrně jeho nesymetričností, vytvořila elementární částice, 85 atomy, molekuly, kosmické objekty, Zemi, její horniny, nerosty, živé systémy, biosféru i biologického předka dnešního člověka. Tím že evoluce směřuje a udržuje se bojem proti entropii, je nutně procesem orientovaným a nevratným. I když je jakoby rozvíjením něčeho, co je v zárodku obsaženo už na počátku, je procesem předem striktně neurčeným, v opozici proti všeobecné tendenci vesmíru k rozpadu hledajícím, experimentujícím, tvůrčím.
Evoluce generuje, ale také ruší, 86 upravuje a předělává prvky, komplexy, subsystémy a systémy tak, že diverzifikovaný celek stále úsporněji využívá svého omezeného evolučního zdroje: vesmír energii koncentrovanou původně v singularitě, biosféra energii slunečního záření (kultura energii uvolňovanou a vynakládanou člověkem).
Patrně právě omezený energetický příkon biosférického evolučního procesu je hlavní příčinou jeho spontánní tendence všemi možnými organizačními způsoby čelit entropii, zpomalovat degradaci zářivé sluneční energie na dále nepoužitelné odpadní teplo. Zdá se, že tato tendence se zpředmětnila nejen v dnešních několika trofických úrovních biosféry (tvoří je především producenti organické hmoty, konzumenti několika řádů a reducenti), ale i v celé nesmírně složité diverzitě pozemského biotického společenství. Protože evoluce, obrazně řečeno, postupuje vždy "proti proudu" a ustupuje jen z důvodů taktických, probíhá na vrub spotřeby energie (tj. i hmoty a informace). Větší část této energie se v případě evoluce přirozené spotřebuje na udržení, fungování a reprodukci systému a pouze nepatrný zbytek krystalizuje v přírůstku uspořádanosti systému, v jeho přibývající organizační složitosti a nově vznikajících prvcích. 87
Pouze v případě evoluce umělé, která se částečně osvobodila od přímé závislosti na přirozené ekosystémové energii (technické civilizace objevily způsob, jak čerpat koncentrované zroje tzv. energie dodatkové - především energii fosilních paliv), nastává za jistých podmínek situace opačná: 1. četnost a diverzita kulturních artefaktů včetně dnešní tzv. spotřební techniky narůstají stále ještě víceméně úměrně rostoucím energetickým výdajům dnešních technických civilizací; 2. vzhledem k vydatným energetickým zdrojům i k odlišným evolučním mechanismům kultury se pak pouze menší část energie spotřebuje na fungování a reprodukci vytvořeného kulturního systému a větší část energie může krystalizovat v nových, záměrně i spontánně konstituovaných strukturních změnách či produktech systému.
Ze současných přírodovědeckých poznatků přitom vyplývá, že ani zdánlivě stacionární vesmír nemohl být v minulosti takový, jaký je dnes. I pro něj platí, že všechno, co dnes existuje, tu kdysi nebylo, že jeho struktura vznikla a získala dnešní formy postupně, i když nikoli rovnoměrně, nikoli spojitě a krok za krokem. Vesmír ani dnes není stacionární strukturou, tj. velkým a neměnným hodinovým strojem, jak se jevil ještě Newtonovi. Je gigantickým tvořivým procesem, jehož součástí je i jedinečná pozemská evoluce. Pozorování i výpočty ukazují, že vesmírná látka ani nemůže být v klidu, že se musí smršťovat nebo rozpínat, rozpadat nebo strukturovat, neustále přecházet do jiných stavů. Všechno to, co se Aristotelovi a jeho následovníkům po tisíciletí zdálo být věčné a neměnné, musíme dnes prohlásit za přechodné, proměnlivé a tvořivé, za velký divergentní evoluční proces mající časový počátek, a možná že i konec . 88
Přirozená vesmírná evoluce započala prudkou expanzí zárodečné kosmické hmoty před přibližně patnácti miliardami let. 89 A od té doby se vesmír neustále rozpíná, strukturuje se, ochlazuje se. Horká vesmírná éra záření (po éře hadronové a leptonové) skončila poklesem teploty na 3 000 K asi v období 700 000 let po velkém třesku. Vyplývá z fyzikálních zákonů, že po této etapě "...musela nastoupit éra tvorby hvězd, která v podstatě trvá dodnes". 90 V průběhu celého tohoto procesu se nejen oddělila látka od záření, ale postupně vznikly i všechny dnešní struktury mikrosvěta, megasvěta i našeho důvěrně známého makrosvěta. Jakoby energie, koncentrovaná původně v singularitě, se ředila a kondenzovala v rozmanitých vesmírných strukturách. 91
Také prvky Mendělejevovy periodické soustavy, hojně zastoupené na zemském povrchu, vznikly - s výjimkou vodíku a helia - v nitru hvězd. 92 Chemická předbiotická evoluce, která v zemské atmosféře bez kyslíku vytvářela první organické sloučeniny (aldehydy, kyanovodík, aminokyseliny, protenoidy, nukleové kyseliny atp.), probíhala již v celém rozsahu na naší mateřské planetě. Proto můžeme konstatovat, že nejvyšší schopnost ontické tvořivosti vesmíru se realizuje za velmi delikátních lokálních okolností: na planetě Zemi a v nesmírně úzkém pásmu fyzikálně chemických podmínek, které si později do značné míry reguluje biosféra sama.
K těmto zvláštním podmínkám, které jsme dosud ve filosofii nedocenili také proto, že mechanismus reprodukce a rozvíjení planetárního života v jeho celku dobře neznáme, patří nejen ohrožená ozonová vrstva, chránící pozemský život před tvrdým ultrafialovým zářením z vesmíru, ale i narušený celoplanetární termostat Země. Naštěstí už částečně víme, že pozemský život je jeden velký organismus, Gaia a že si s jeho autoregulativními strukturami nesmíme zahrávat. 93
Ale nesmírně složitá a jemná uspořádanost pozemské přírody, jejíž jedinečnost, hodnotu a krásu jsme zatím přehlíželi, vděčí za svou existenci spolehlivé funkci mnoha dalších regulačních systémů, zpětných vazeb a vztahů, o nichž často víme jen to, že je nikdy plně nepoznáme. Zjišťujeme, že všechny pozemské materiální útvary "...jsou složeny z atomů, které se různými způsoby navzájem spojují a vytvářejí obrovské množství molekulárních struktur..." 94 A jak už víme, molekulární struktury s velkým počtem různých tvarů a vazeb jsou drženy velmi slabými vazebnými silami; mohou tedy existovat jen "...za velmi zvláštních podmínek, při nepříliš vysoké teplotě, kdy se molekuly příliš nepohybují". 95
Protože záměrně nesledujeme přírodovědeckou stránku přirozené vesmírné evoluce, ponecháváme stranou nejen nejnovější fyzikální, chemické a biologické informace, ale i složitou otázku vzniku života. 96 Na jednu obecnou evoluční souvislost v jeho dalším vývoji však upozorníme.
V průběhu biotického evolučním procesu se totiž uplatňuje něco, co dobře známe z dějin lidské kultury: nerovnoměrnost, rychlé evoluční skoky a prokazatelná akcelerace po dosažení jisté prahové hodnoty vývoje. Jakoby to úsporně vyjádřil už P. Teilhard, když o eukaryontní buňce metaforicky poznamenal: "Nový typ stavebního materiálu pro nové poschodí vesmíru". 97
Život, jak víme, se objevil brzy po té, co vznikla Země, tj. asi před 3,8 miliardami let. "Pak setrval na stejné úrovni celé 3 miliardy let - téměř 5/6 doby své existence. V průběhu tohoto ohromného období zůstal život v prokaryontním stadiu - na úrovni buněk bakterií a sinic bez vnitřních struktur (jádra, mitochondrií a dalších), které neumožňují funkci pohlaví a složitého metabolismu. Po tři miliardy let byl nejvyšší formou života povlak prokaryont - tenká vrstva, která zachycuje a váže sediment. Pak, zhruba před 600 miliony let, se ve fosilních dokladech náhle objevují prakticky všechny stěžejní formy živočišného života, a to v průběhu několika málo milionů let". 98
Tento zlom a následná prudká akcelerace ve vývoji života, související patrně nejen s objevem biotického stavebnicového principu, ale i s tím, že u složitějších struktur může evoluce probíhat na více organizačních úrovních současně, skutečně hodně připomíná evropskou kulturní situaci po průmyslové revoluci. Připomíná období překonávání instrumentalizace a dosažení prahové hodnoty pro rychlý technický a obecně kulturní vzestup. Také ve vývoji abiotické techniky, jak ještě ukážeme, se po nástupu mechanizace a automatizace uplatnil analogický evoluční mechanismus: rychlá diferenciace, rekombinace a prolínání všech historicky objevených technických principů a prvků.
Ale ještě jeden dílčí problém v evoluci živých systémů zasluhuje ontologickou pozornost. Existuje prokazatelný rozdíl mezi přísně informačně determinovanou uspořádaností jednotlivého organismu, který i jako mnohobuněčný systém nutně výrůstá z jediné buňky (zygoty) a jehož víceúrovňová organizace musí být proto spolehlivě zapsána ve struktuře jeho dědičné paměti, a poněkud volnější uspořádaností ekosystémovou (biosférickou), která vzniká jiným způsobem (především sukcesí), a jak se zdá, nemůže mít svůj vlastní relativně samostatný informační korelát.
A také tento problém, jak ještě ukážeme, má svůj analogický sociokulturní protějšek. Podobná informační situace se objeví i na úrovni uspořádanosti kulturní. I zde se projeví jasná informační diskrepance mezi přísnou individuální uspořádaností dílčích lidských artefaktů (např. staveb, technických prvků, předmětů každodenní potřeby atp.) a volnější sociokulturní uspořádaností na úrovni regiónu, vesnice, města, lokální kultury či celoplanetární technické civilizace.
I když od jisté úrovně složitosti otevřených nelineárních systémů se na jejich reprodukci a evoluci nutně podílí informace, a v případě kultury také racionální informace vědecká, souhrnný výsledek evolučního procesu je vždy víceméně neznámý, předem nezjistitelný a nepředpověditelný. A to nejen proto, že příslušná adekvátní informace vyvíjejícího se systému vzniká nutně až spolu s ním, v průběhu jeho konstituování a transformace (dobře je to prokázáno u vývoje informace genetické, ale lze to doložit i na vývoji duchovní kultury, která, jak ještě ukážeme, může dokonce v dílčích momentech trendy kulturní evoluce předjímat), ale také proto, že průběh evoluce je na každé organizační úrovni spoluurčován mnoha nahodilými faktory uvnitř i vně systému, že je informačně zapsaným způsobem konstrukce a směrem vývoje predeterminován pouze rámcově (v biologii to přibližně vyjadřují pojmy genotyp a fenotyp). Výstižně, maje na mysli jednu divergentní linii biotické evoluce (tzv. fylum), to napsal P. Teilhard: "Vějíř, kterým končí fylum, je les tykadel, která prozkoumávají terén". 99
Hledisko evoluce, konkretizované a zpřesněné speciálními vědami, se tak může stát novým výkladovým principem filosofické ontologie, která po staletí zápasila s otázkou jak a z čeho svět vznikl, z čeho se skládá a co je jeho podstatou. Zejména díky pokroku ve fyzikálních a biologických vědách (především v nerovnovážné termodynamice) začínáme částečně chápat obecnou podstatu "přírodní technologie", tj. podstatu samovolného vytváření složitých přírodních struktur a systémů z relativně jednodušších komponent (z látky, energie a informace). Tím ovšem začínáme lépe rozumět i technologii vlastní, společenské, která je s "technologií" přírodní propojena společným povrchem Země, pozemskými látkovými strukturami, pozemskou energií biomasy, přirozenou informací.
Z faktu, že některé přírodní struktury mohou být do jisté míry teoreticky rekonstruovány lidským rozumem, popřípadě transformovány záměrnou činností člověka podle empiricky či racionálně objeveného algoritmu, plyne iluze, že také živá příroda vznikala podobně, tj. podle předem připraveného ideového scénáře. A protože fosilní nálezy samy o sobě nemohou poskytnout spolehlivý důkaz přirozeného způsobu vytvoření dnešních živých forem (také proto, že nové druhy se objevují poměrně náhle a úplně zformované), objevují se snahy "vědeckým způsobem" dokázat stvoření, objevuje se tzv. vědecký kreacionismus. 100
Podstata této obecné racionalistické iluze je ovšem pochopitelná. I když příslušný prvek (část, útvar, systém) přírody vznikal na slepo (např. údolí řeky, živočišný druh, ekosystém), zjišťujeme, že se v jeho struktuře zpředmětňovala či dokonce zapisovala informace, tj. vytvořil se v ní zhuštěný záznam jeho minulého vývoje. Tento zvláštní záznam minulosti umíme částečně odečíst a vytvořit z něj redukovaný teoretický koncept předmětu. A tento obecný postup racionální rekonstrukce produktů přirozené evoluce lze úspěšně využívat i při poznávání komplikovaných produktů evoluce kulturní: např. přirozeného jazyka, kulturní krajiny, staré architektury, životního způsobu lidí atp. Tím ovšem může vznikat a udržovat se i škodlivý sociologický mýtus racionálního konstruktivismu. 101
Z pohledu ekologického tu však vzniká ještě jeden problém. Zdá se, že tato možnost principiální teoretické rekonstrukce přírodní i kulturní skutečnosti působí na člověka katalyticky: přináší mu zvláštní uspokojení z odhalování teoretického tajemství bytí, z odkrývání skryté struktury věcí, z nalézání pravdy. A to ho pak přivádí nejen k obdivu a pokoře před nádhernými přírodními strukturami, ale také ho nepřímo vybízí k jeho vlastnímu konstruování, k technické přestavbě okolního přírodního prostředí, které, jak se ukazuje, by ani biologické aktivitě jediné nadměrné populace nedokázalo bez poškození vzdorovat.
Evoluční ontologický koncept kultury, jak jsme naznačili, může jen minimálně navázat na filosofickou tradici. Novověké filosofické koncepce dějin (Herder, Condorcet, Hegel, Marx) uznávají sice společenský vývoj, ale jen částečně a úzce sociokulturně: jako vzestup moci člověka nad přírodou, jako společenský pokrok spojený s růstem svobody, vzdělanosti a produktivity lidské práce. Protože příliš akcentují cílevědomou aktivitu jedinců a připisují jim i to, co je spíše produktem a vlastností systému - myšlení, jazyk, mravy, práci, součinnost -, nemohou docenit skrytou ontickou tvořivost kultury na různých organizačních hladinách jejího uspořádání jako strukturovaného útvaru schopného samoorganizace, ani protipřírodní charakter kulturní uspořádanosti. Nemohou správně postihnout význam funkční vřazenosti kultury do biosféry, ani otázku nevratného poškozování přírody kulturou. 102
Pro adekvátnější interpretaci kultury je tedy nezbytné rozšířit hledisko jedince a přijmout přírodovědecky nezpochybnitelný fakt pozemské vřazenosti kultury do biosféry. Na jedné straně je třeba uznat přirozenou ontotvornou evoluci relativně svébytného systému biosféry jako staršího a širšího systému hostitelského, a na druhé straně umělou tvořivou evoluci závislého systému kultury jako systému dočasně neseného a tolerovaného pozemskou přírodou.
Kulturní evoluce sice na dosaženou úroveň přirozené pozemské evoluce navazuje, využívá četné abiotické i biotické přírodní struktury a síly, ale není přímým pokračováním evoluce života. Přirozená biotická evoluce, jak vyplývá z jejího divergentního charakteru, nevrcholí jen v jedné linii, tj. v člověku (i když se to např. domníval velký teoretik evoluce P. Teilhard de Chardin), ale přirůstá a vrcholí ve všech větvích tzv. ëvolučního stromu života". 103 A nemůže-li vrcholit člověkem, tím méně může vrcholit kulturou. Jako koneckonců pouze lidmi generovaný proces je kultura od počátku novým nebiologickým subsystémem biosféry, je odlišně konstituovanou strukturou. I když jakoby roste z jedné linie biosférické evoluce - z fylogenetické linie člověka, i když spolupracuje s biotickými i abiotickými přírodními silami, jinak je strukturuje a orientuje, nutí je fungovat artificiálním způsobem.
Skutečným konstitutivním činitelem kultury není tedy spontánní aktivita vesmírné hmoty, společná tvořivá práce všech úrovní přírodních procesů, která v přirozené evoluci každou novou evoluční linii vřazuje do kontextu biotických i abiotických podmínek, která ji mnohonásobně zpětnovazebně zajišťuje a funkčně optimalizuje, ale pouze specifická, přírodou nedostatečně kontrolovaná aktivita strukturované pospolitosti lidí. Teprve souvislé lidské kolektivní vědění, společenské síly kooperace, řízení a dělby práce vytvářejí samoorganizující se systém příslušné regionální kultury, který po všech stránkách převyšuje poznávací i produktivní schopnosti jedinců.
Tedy nejen člověk jedinec či přirozená evoluce, ale také duchovní a materiální tvořivost kultury vytváří nové ontické struktury . Konstitutivní informací těchto struktur, jak již bylo uvedeno, nemůže být informace přirozená, nýbrž informace umělá - duchovní kultura. Duchovní kultura tedy od počátku integruje kulturní společenství, je s to obrátit dílčí přírodní síly včetně lidských bytostných sil proti původní přírodě. Takže už kultura velmi jednoduchá, tvořená převážně jen lidmi a jejich novými vztahy k ostatním živým systémům a věcem, je nestandardním, protipřírodním subsystémem biosféry.
Avšak pouze biosféra jako celek je nejmenším pozemským systémem schopným dlouhodobé samostatné evoluce. Všechny její prvky a subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura, jsou nesamostatné, závislé na celku života: podléhají univerzálnímu rytmu každého konkrétního živého - vzniku, rozvoji a zániku.
Člověk je sice také normálním pomíjivým živočišným druhem, 104 ale jeho evoluční linie (čeleď hominidů) byla z neznámých důvodů výjimečná. Biologický předek člověka byl totiž přirozenou evolucí vybaven tak, že po jisté době dokázal zažehnout evoluci umělou. Zažehl nenápadný proces, který přírodu zaskočil, neboť jeho podstatou je nejúčinnější adaptivní strategie živočišného druhu vůbec: strategie útočná. Namísto přizpůsobování se změnami své vnitřní biologické struktury, které jsou pomalé a omezené, přešel člověk k záměrnému a rychlému přizpůsobování svého okolí. Proto dnes zjišťujeme, že kulturní evoluce je konkurenční evolucí evoluci přirozené a že tempem a rozsahem své expanze vyvolává globální ekologickou krizi.
Kultura, jak již bylo řečeno, je od počátku možná jen jako systém s vlastní vnitřní informací - duchovní kulturou. Systémový charakter kultury a specifické mechanismy umělého evolučního procesu však záměrný moment duchovní složky kultury (lidskou cílevědomou aktivitu) nejen rozvíjejí (např. ve specializovaných vědeckých a vzdělávacích institucích), ale také omezují, transformují a ruší. Košatá struktura lidských kulturních činností sice generuje všechny úrovně a linie umělé evoluce, ale člověk jako bytost v individuálním projevu cílevědomá se stává také jen jejím podřízeným prvkem. Lidé, protože jsou nuceni vzájemně spolupracovat, jednají nakonec podobně "jako buňky složitého organismu s kolektivní inteligencí a přizpůsobovací schopností..." 105 Ve výsledcích aktuální i dlouhodobé činnosti lidí se pak realizuje nejen to, o co lidé usilují, ale také to, co nezamýšlejí a nechtějí, co vyplývá z odkazu minulých generací, z forem uspořádání a fungování systému jako celku. 106
Známá Hegelova kategoriální dvojice odcizení - osvojení (Entfremdung - Aneignung) už v minulém století tuto situaci částečně reflektovala. Byla to však reflexe abstraktní a antropocentrická, i když už přihlížející k charakteru vývoje kulturního systému. Z hlediska antropocentrického, z oprávněného požadavku lidské individuální seberealizace a svobody, nejsou ovšem ontologické problémy kultury teoreticky postižitelné.
Prvním vážným signálem, že nemusí jít jen o odcizení sociokulturní, ale že může vznikat také odcizení a útlak technologický, do té doby neznámý, byla např. Marxova reflexe svébytnosti velkých abiotických technických systémů (továren) z období průmyslové revoluce. Ve strojové soustavě tehdejší továrny byl totiž člověk začleněn už jen jako doplněk, jako živý přívěsek stroje. Právem se psalo o převrácení subjekt-objektového vztahu, o útisku sociálním i o útisku technologickém. Takže už tenkrát se v této oblasti prosazovaly nikoli ideály vědců, plány konstruktérů a zájmy člověka-obsluhy, ale železná logika chodu mechanického technického systému. 107
A tato svébytnost strojového systému, u něhož lze ještě vypátrat nejen jeho konstitutivní informaci, ale i ušlechtilé důvody jeho konstrukce, může být současně ilustrací toho, že i jiné kulturní produkty a subsystémy, např. trh, peníze, jazyk, město atp., nemohou nikdy fungovat jen jako nástroje realizace aktuálních lidských zájmů. Vznikly spontánně, jako specifické subsystémy kulturního systému, který je potřebuje pro své zachování, regulaci a evoluci, a nelze je proto podřídit ani jakkoli mocné politické moci. Ve smyslu Caprova výroku, že "stroje se stavějí, ale organismy rostou", můžeme tedy říci, že všechny dnešní kulturní subsystémy vyrostly postupně, v průběhu evoluce a že plní různé systémově optimalizační funkce, které zatím dobře neznáme.
Antropocentrický zájem filosofie o seberealizaci, svobodu, zdraví, vzdělání a osobnostní rozvoj jedince, se stal samozřejmou součástí novověkého chápání kultury. V situaci globálního ekologického ohrožení všech vyšších forem života kulturou se ovšem musíme ptát, proč tyto formy života včetně člověka dodnes existují, proč přežily? Přežily kromě jiného proto, že přirozená evoluce vypracovala důmyslné biologické mechanismy jejich ochrany. Velmi zjednodušeně řečeno, pro zachování a perspektivní rozvoj populace (druhu) bylo velmi často třeba obětovat prospěch i život jedinců.
Přesun akcentu z biologicky jištěné perspektivy lidského rodu na okamžité pozemské blaho jedince je snad také důkazem, že kultura není dědicem přirozené evoluční moudrosti přírody. V souvislosti s pokusem o záchranu člověka a kultury bude třeba zdánlivě kruté a "nekulturní" způsoby zajišťování dlouhodobé biologické prosperity druhu znovu studovat. Úzký teoretický a praktický zájem o prvek systému, který je integrován do širšího funkčního celku, bývá obvykle zavádějící. Jde-li o člověka jedince, odsouvá do pozadí nejen váhu obecných vnitřních podmínek rozvoje kultury, ale i studium a váhu obecných podmínek lidské kultuře vnějších: studium přírodních předpokladů a protipřírodní povahy kultury.
Nejen biosféra, ale také globální kultura je dnes velkou disipativní strukturou. Je složitým otevřeným systémem, který sice zahrnuje četné přirozené prvky a subsystémy, ale který disponuje všemi znaky své vlastní integrity a sebestrukturace. Proto ani kulturní evoluce, koneckonců generovaná pouze žijícími lidmi, nemůže být jen jejich dílem, ale je vždy dílem všech předcházejících generací kulturního společenství.
Lidská individua, která jsou koneckonců zdrojem kulturní evoluce, se sice daří v jejím průběhu lokálně technologicky i sociálně osvobozovat, ale jejich celková závislost na nadindividuálním systému kultury se určitě nesnižuje. Vždyť to, co roste, transformuje se, diferencuje se a nově se strukturuje jsou především rozmanité prvky a subsystémy duchovní a materiální kultury, a pouze částečně také obsah lidského individálního vědomí, lidské dovednosti a schopnosti.
Kulturní evolucí se tedy primárně proměňuje a rozšiřuje systém, který vytváří své nové prvky, části a subsystémy, tj. např. instituce, organizace, materiální a technické prostředky, regulativy, hodnoty atp. Lidé, kteří tento evoluční pohyb vyvolávají, se spolu s ním samozřejmě proměnují také, ale jen pomalu a omezeně, v závislosti na svém zařazení v rámci rychle rostoucí složitosti a diverzity kultury. Proměňují se v závislosti na tom, co jim kulturní systém umožní a dovolí. Přitom jde hlavně o využívání potenciální polyfunkčnosti lidského organismu, zejména jeho schopnosti učení a kapacity přírodou vytvořeného mozku. Snad bychom právě o něm dnešními počítačovými pojmy mohli metaforicky říci, že příroda vytvořila jeho dokonalý hardware, zatímco kultura, do níž se člověk socializuje, vytváří pouze jeho software.
Lidé vždy zůstanou záměrně jednajícími lidmi a nikdy nebudou poslušnými molekulami kulturního organismu. Ale tradiční záměrná individuální aktivita v globálně integrované kultuře bude stále více záležitostí parciální a lokální, stále méně bude určovat strukturu a chod celku kultury. Průměrný občan tu bude nucen pracovat pro systém, jehož podobu a trajektorii si svobodně nezvolil, protože o ní v bifurkačních bodech evoluce často rozhodly evoluční systémové mechanismy kultury samy. A jak už víme, ve fázích extrémní společenské nerovnováhy o nové vývojové linii nerozhodují pouze politické reprezentace, ale také malé nahodilé fluktuace. 108 Tento růst významu nahodilosti pro budoucnost kulturního systému může být snad jistou zárukou širšího smyslu individuální iniciativy, protestu, odvahy a nekonformity lidí.
Kulturní společenství, anologicky jako společenství biotické, může však vytvářet své vlastní struktury nejen z lidských jedinců, ale i z pozemské relativně volné látky, energie a informace. 109 A tak také v lidských dějinách vznikají jak malé každodenní věci, tak velké systémy (výrobní, dopravní, informační, regulační atp.), které se i přes svou existenční dependenci na člověku chovají značně autonomně, které se díky souvislé kulturní tradici víceméně samovolně reprodukují a rozvíjejí jako relativně samostatné subsystémy kultury. A teprve díky tomuto systémovému přístupu můžeme pochopit, proč nadindividuální kulturní struktury i lidské bytosti integrují a ovládají tak, že si je podřizují jako orgány, tkáně a buňky velkého společenského organismu.
Protože všechny tzv. primitivní kultury byly z dnešního hlediska orientovány výrazně atechnicky, na zachování integrity kulturního společenství, na reprodukci tradicí vytvořené formy sociálního chování, jejich materiální složka byla jen málo přeměněnou přírodou. Přirozené ekosystémy poškozovala pouze lokálně. Rozvíjela se pomalým empirickým hledáním, fixováním a předáváním efektivních praktických algoritmů (pomalou transformací přirozených ekosystémů, živých organismů, dílčích přírodních struktur a procesů). Duchovní složka těchto kultur, o které samostatně pojednáme až v souvislosti s nástinem role kulturní informace, byla sice značně diferencovaná, ale rozvíjela se poměrně pomalu (i když mnohem rychleji než genetická informace živých systémů). A právě proto velmu dlouho napomáhala zachování dynamické rovnováhy mezi kulturním a biotickým společenstvím. 110
Zhotovení i užívání nástrojů a dalších jednoduchých abiotických technických prvků už sice předpokládá existenci příslušné kulturní informace (osvojení souboru dosti složitých technologických znalostí), ale praktické použití techniky zatím ještě nepotřebuje žádnou umělou energetickou a funkční strukturu. Nástroj lze připojit přímo k člověku, k lidským bytostným silám, a proto nemá žádný svůj vlastní technický metabolismus s negativními účinky na prostředí.
Jednoduchou materiální kulturu (s výjimkou nástrojů, sídel a dílčích umělých artefaktů), jakkoli už patří k jinému řádu, z velké části reprodukuje a energeticky saturuje sama biosféra (domestikovaná zvířata, kulturní rostliny, enzymatické procesy při úpravě potravin atp.). Umělé materiální složky kultury mají dlouhou životnost, fyzickou i morální, a proto při pomalém tempu vývoje lokální kultura biosféru příliš nezatěžuje ani svou reprodukcí, ani svou evolucí. Naopak, protože tempo umělé evoluce je pomalé, některé její prvky mohou být tak říkajíc zadarmo (podobně jako prvky přirozených ekosystémů) optimalizovány mnohonásobným spontánním střetáváním s ostatními přírodními strukturami. 111
Řád kultury sice nad řádem přírody lokálně čím dál tím více vítězí, a do značné míry si i velmi složité přírodní struktury podřizuje (příkladem mohou být domestikovaná zvířata, umělé zemědělské ekosystémy, růst lidské schopnosti ovládat vlastní bytostné síly kulturním způsobem), ale na instrumentální úrovni abiotického technického pokroku, tj. bez možnosti produktivně využít dodatkových energetických zdrojů, nemůže ještě dojít k narušení globální dynamické rovnováhy biosféry. Zatím neoslabené přírodní ekosystémy jsou pro lidskou kulturní aktivitu dostatečně rozsáhlé a elastické. Také proto nemohou lidské kulturní expanzi zabránit.
Neolitická revoluce, historický proces, který vytvořil téměř všechny dnes známé druhy domestikovaných zvířat a kulturních rostlin, je prvním velkým důkazem teze o spontánní tvořivosti kulturní evoluce. Tato patrně nejhluší technologická změna vůbec sice člověka z přírodního řádu částečně vyřadila (vystoupil z přímého regulačního vlivu přirozených potravních řetězců), ale sféra zemědělství ani kultura jako celek tím neunikla vlivu systémové integrativní síly biosféry. Tradiční zemědělství se v průběhu několika tisíciletí stalo víceméně örganickým" subsystémem původních ekosystémů. Empiricky nalezená forma všestranného využití domestikovaných zvířat a kulturních rostlin sehrála pozitivní roli při vytvoření podmínek jeho vnitřní soběstačnosti a rovnováhy. A dokonce, dlouho před průmyslovou revolucí, umožnila i jakousi specifickou biotickou mechanizaci zemědělské práce. 112
V zemědělství, které ještě nepoužívá umělá hnojiva ani jiné chemické prostředky, neexistuje problém nebezpečných odpadů, ani dnešní problém biologicky závadných potravin a krmiv. Naopak, zemědělský odpad, zejména chlévský hnůj, má vysokou užitnou hodnotu. Napomáhá reprodukci přirozené úrodnosti půdy, neboť jeho návrat na pole uzavírá umělý bezodpadový koloběh látek, podobný tomu, jaký zjišťujeme v přirozených ekosystémech.
Akceleraci potenciální tvořivosti kulturní evoluce, srovnatelnou s akcelerací tvořivosti života po rozšíření eukaryontních organismů před 600 miliony lety, přináší ovšem průmyslová revoluce. Pomineme-li záměrně její technologickou podstatu (složitý technologický a společenský problém přeměny instrumentalizace v mechanizaci), zjištujeme, že v jedné části světa zahájila rychlý spontánní vývoj abiotických technologií, že artificiálním způsobem jakoby oživila tu část relativně pasivnější anorganické přírody, kterou nebyly s to integrovat živé systémy. Prostřednictvím abiotické techniky se tedy podařilo další část přírodních struktur a sil začlenit do umělých fungujících systémů a obrátit proti původní přírodě, proti životu. Teprve s odstupem času dobře vidíme, že to byla především energie fosilních paliv (energie uhlí, pocházející z nerovnováhy biosféry ve starších geologických dobách), která roztáčela kola průmyslové revoluce. Poprvé v dějinách kultury nastalo rozsáhlé a nekontrolované čerpání a ničení tzv. přírodních zdrojů. A tento proces buhužel stimulovala i produktivně zaměřená přírodní věda.
Rozvoj instrumentálně orientované vědy měl však minimálně tři důsledky: Za prvé. Protože v podstatě rozšiřoval původní lidskou schopnost empiricky postihnout algoritmy pro ovládání dílčích přírodních sil, a nikoli respekt k přírodě jako hostitelskému prostředí kultury, nutně posiloval kořistnický přístup k živé i neživé přírodě. Za druhé. Tento typ vědecké orientace akceleroval technický a technologický pokrok. Vznikaly základní prvky mechanické globální technosféry s vysokými nároky na suroviny, energii i geografický prostor. Rychle se rozvíjely velké abiotické technické systémy (továrny) s vlastním přírodě nepřizpůsobeným metabolismem, s imanentní tendencí k rozšířené reprodukci a evoluci. Za třetí. V antropocentrické společenské atmosféře praktický úspěch aplikované vědy upevňoval iluzi, že člověk není přírodní bytostí, nýbrž že je přírodě nadřazen. Zdálo se, že příroda jako skutečnost nižší úrovně člověka znalého jejích zákonů poslouchá, že ji člověk svými zásahy zlepšuje, že ji humanizuje. V praxi i v teoretickém uvažování vítězí panský postoj člověka k přírodě. 113
Také dnešní postindustriální fáze umělé technické tvořivosti kultury je duchovně zakotvena v racionalitě klasického období. Je založena na parciálním a deformovaném poznání přírody, které jen minimálně přihlíží k hodnotě, integritě a charakteru evoluce biosféry. I když tu konečně vznikají technologie vůči přírodě méně agresivní, technologie málo odpadové a bezodpadové, celkový charakter lidského postoje k přírodě se příliš nemění. Přibližně v míře, v jaké se daří vytvářet k přírodě ohleduplnější výrobu, rozšiřuje se nebezpečná spotřební orientace v životním způsobu lidí. A tato orientace má skrytou ekologicky negativní dimenzi v tom, co jsme již připomínali: vyrůstá z krátkozrakého akcentu dnešní kultury na blaho jednotlivce, z jeho nezpochybnitelného práva na vlastnictví a spotřebu, ze souboru lidských práv, která nerespektují práva jiných živých bytostí. Nic tedy nemohlo zabránit tomu, aby se běžným předmětem spotřeby poprvé v lidské historii stala i energeticky a materiálově náročná technika. 114
Kulturní a spotřební technika (jejíž ekologickou podstatu dobře vyjadřuje české slovo spotřebič) funguje na podobných principech jako technika produktivní, rovněž vyžaduje suroviny, energii, vodu, vzduch a půdu. Stárne fyzicky i morálně a svým umělým metabolismem poškozuje živé systémy právě tak zákeřně jako technika produktivní. A protože tato technika současně rozšiřuje oblast lidské svobody (v domácnostech šetří čas a jakoby nahrazuje služebné), protože umožňuje cestování (osobní automobily), pohotovou informovanost atp., bude její omezování či důsledná ekologizace (zejména tam, kde ještě tyto potřeby nebyly přiměřeně saturovány) narážet na základní hodnoty demokratické společnosti, na pochopitelný odpor veřejnosti. 115
Potenciální nesoulad přirozené a umělé evoluce, jak už bylo uvedeno, existoval od počátku kultury. V období technicky nerozvinutých kultur a málo početných populací to byl ovšem nesoulad, který normální funkci a evoluci biosféry neohrožoval. Kulturní společenství neztrácelo sice přirozený potenciál k exponenciálnímu růstu populace, ale bylo nuceno žít z normální přírodní nadprodukce, která postačovala jen pro nepříliš husté osídlení. Přirozené ekosystémy poškozovalo pouze lokálně. Přestože některé oblasti světa byly v neolitu nadměrnou pastvou a nevhodnou zemědělskou technologií vážně narušeny, pro další plošné rozšiřování kultury byly stále ještě k dispozici původní přirozené ekosystémy. 116
Globalizace lidské kultury, tj. překonávání hranic dříve izolovaných regionů, celoplanetární migrace lidí, výměna surovin, zboží, technologií, služeb, informací atp., vytváří situaci, v níž se lidstvo ocitlo poprvé. Existuje globální technosféra, globální dělba práce, globální informovanost, trh, finance a součinnost, což násobí protipřírodní síly kultury a nutí biosféru - lze-li to tak říci - měnit strategii: Nemůže-li se bránit převahou, silou, brání se slabostí, svou snadnou zranitelností, fragilitou. A na takovou změnu v reakci přírody nejsme ani svým přírodním, ale ani kulturním vývojem připraveni. Bráníme se nutné změně kulturní strategie. V konfrontaci se slabostí přírody selhávají naše základní kulturní archetypy, naše přirozenost nám brání jednat s přírodou šetrně, nechápeme, co se stalo a raději pokračujeme v tradičním způsobu života, hájíme tradiční hodnoty a chování. Také proto nemůžeme zásadní ekologický obrat v evoluci kultury spojovat jen s rychlou změnou lidského individuálního vědomí, jen s občanskou výchovou a vzděláváním. Později ještě ukážeme, že některé relativně samostatné subsystémy kultury, především politika, věda a technologie mohou reagovat operativněji.
Komplikovanou otázkou, která ovšem mechanismy přirozené i umělé evoluce zprůhledňuje, je povaha a role informace v evolučním procesu. V biologických vědách, v kybernetice, v teorii systémů i v teorii komunikace je problém informace předmětem intezivního studia již několik desetiletí. 117 Ve filosofii, v sociologii a v psychologii se běžně pracuje s pojmy příbuznými: rozum, racionalita, vědomí, poznání, mysl, duše atp. Pro evoluční ontologii však vyhovuje obecný systémový koncept informace.
Protože rozlišujeme dva různé řády, dva ontotvorné evoluční procesy, musíme uznat, že existují také dva různé typy informace: informace přirozená, biotická a informace umělá, kulturní. V souladu s konvencí rozumíme biotickou informací informaci dědičnou, genetickou. Kulturní informací budeme označovat přibližně to, co se rozumí pojmy duchovní kultura, individuální a společenské vědomí, Hartmannova duševní a duchovní vrstva skutečnosti, Popperův 2. a 3. svět. 118
Žádný z těchto dvou různých typů informace není však uspokojivě ontologicky tematizován. V souvislosti s rostoucím významem kontextu se dnes ve filosofii objevují názory, že žádná informace vlastně neexistuje. 119
S podstatou kulturní informace však těsně souvisejí specifické strukturní a systémové formy kultury, strhující tempo kulturní evoluce, přírodě nepřizpůsobený látkový a energetický metabolismus kultury. Souvisí s ní i rozdíl ve způsobu ontické tvořivosti přírody a ontické tvořivosti kultury, souvisejí s ní i četné analogie a izomorfní mechanismy společné oběma opozičním systémům.
Již jsme v jiné souvislosti naznačili, že vedle univerzální vesmírné tendence entropické, tj. vedle procesů destruktivních a dysfunkčních, mohou se za zvláštních podmínek udržovat a rozvíjet i procesy zcela opačné: protientropické, konstitutivní, eufunkční. Jistá část skutečnosti (příslušný otevřený nelineární systém) může získat schopnost (zejména díky vnitřní informaci) vytvářet složitější a účelnější uspořádanost, než jakou má její okolí. Může dokonce toto okolí druhotně entropizovat tím, že je využívá jako svou látkovou a energetickou zásobárnu, jako "výživu" svých prvků, částí a subsystémů. A tak se také v systému udržuje vysoká úroveň uspořádanosti - řád. I. Prigogine, který zkoumá převážně systémy s chemickou úrovní organizace, a proto s pojmem vnitřní informace systému nepracuje, připomíná, že "...silně nerovnovážný systém můžeme označit za organizovaný ne proto, že se v něm realizuje plán, nepřítomný v aktivitě na elementární úrovni..., ale z opačného důvodu: zesílení makroskopické fluktuace, které proběhne v potřebném okamžiku, způsobí přednostní volbu jedné cesty reakcí z řady apriorně možných". 120 Je tedy zřejmé, že případná existence vnitřní informace systému, do níž se toto rozhodnutí systému jako přírůstek organizovanosti zapíše, může zajistit trvalé uchování a reprodukci tohoto přírůstku.
Pouze jinak řečeno, od určité úrovně složitosti systému, která je nutně spojená s jeho křehkostí a omezenou životností (složité, jak ukazují analýzy molekulárních struktur, živých i sociálních systémů je integrováno slabými vazebnými silami), musí systém - pro to, aby uchoval a byl s to rozvíjet organizaci, jíž v evoluci dosáhl, část své diferencované funkční struktury vyčlenit, nebo přesněji obětovat pro funkce informační. Musí v něm dojít k dělbě práce mezi potenciálně polyfunkčními prvky (např. molekulami a tkáněmi, ale také konkrétními jedinci, institucemi atp.), což ovšem znamená nejen omezení jejich variety, 121 ale i otevření nových možností jejich uplatnění ve vysoce specializovaných strukturách (funkčních, informačních) v rámci jednoho systému.
Složitý nelineární systém - má-li se udržet a čelit entropickým procesům - si tedy vytváří příslušnou paměťovou strukturu (např. pro zápis informace genetické nebo pro uložení informace kulturní), která je ve srovnání s ním poměrně jednoduchá (konstrukce nosiče informace může být dokonce budována lineárně), ale zato vysoce stabilní. Relativní stálost informačního záznamu (jako příklad tu může sloužit jazyk nukleových kyselin nebo jazyk kulturní, tvořený různými znaky a pravidly jejich řazení), má ve srovnání s křehkostí a pomíjivostí celého systému jednu zásadní přednost: informace, není-li přerušeno její předávání (rekombinace, přepisování), plní funkci jeho antientropické bariéry. Protože je v ní zakódována organizační struktura systému, jistí a umožňuje reprodukovat to, čeho bylo vývojem dosaženo (u relativně jednoduchých struktur plní funkci této bariéry patrně vazebná energie sama). 122
Informace ve smyslu duplikátu uspořádanosti i ve smyslu komunikativním, sémantickém je spontánním produktem vývoje složitých nelineárních systémů. V plném rozsahu to platí i pro informaci kulturní, která vzniká až se vznikem kultury a o jejíž podstatě a funkci pojednáme samostatně.
I když uspokojivé vysvětlení odlišnosti ontické tvořivosti přírody od ontické tvořivosti kultury stále ještě hledáme, kvalitativní informační rozdíl mezi oběma opozičními strukturami zjišťujeme zejména na úrovni vzniku a reprodukce jejich dílčích prvků. Na vyšších organizačních hladinách obou systémů - na úrovni uspořádání a evoluce lokálních kultur či ekosystémů - naopak zjišťujeme až překvapivé analogie. Jde zejména o proces konstitutuování složité vrstevnaté organizace přirozených ekosystémů i neméně důmyslné organizace lokálních kultur včetně jejich dílčích subsystémů (jazyka, hodnot, ritualizovaného chování atp.)
Původní přirozené ekosystémy, v nichž jsou všichni jejich živí tvorové na abiotické i biotické prostředí dokonale adaptovaní, vznikaly dlouhým procesem náhodného přiřazování v časové následnosti, sukcesí . 123 Zdá se proto, že i základní předpoklady jejich společné adaptability na charakter abiotického prostředí i předpoklady jejich adaptability na sebe navzájem jsou fixovány v jejich dědičné paměti. A je-li tomu tak, pak má jejich genetická informace jistý individuální přesah, jímž vysvětlíme nejen konkrétní ekosystémové sdružování při samovolné náhradě zničených a poškozených ekosystémů, ale i to, proč jsou ekosystémy - a koneckonců i celá biosféra - samy sebe organizujícími systémy se schopností seberegulace a evoluce. Vysvětlíme tím, proč dílčí ekosystémy (podobně jako celá biosféra) vykazují jistou "kolektivní inteligenci a aktivitu", a proč nepotřebují svůj souhrnný a samostatný informační korelát.
Vraťme se však k dědičné informaci druhu, tj. ke genetické informaci individua. Z divergentního charakteru vývoje živých systémů můžeme soudit, že je přirozená evoluce v rámci vytváření druhů koncipovala koneckonců na slepo, metodou pokusu omylu, bez předem připraveného scénáře. Znamená to, že spolu s růstem přirozené uspořádanosti a diverzity pozemského života přirůstala také diverzita a objem přirozené informace.
Protože genetická informace živých systémů je vysoce stabilní, v přirozené evoluci se musí nutně prosazovat (na rozdíl od evoluce kulturní) mírný primát významu somatické struktury (fenotypu) před strukturou informační (genotypem). Zjednodušeně řečeno: na změnu vnějších podmínek může živý systém reagovat příslušnou adaptivní změnou, byla-li ovšem její možnost připravena nahodilou mutací v genetické paměti systému. 124 Tato strukturní a funkční změna se nejprve odzkouší u většího počtu jedinců (což je možné v relativně izolované populaci) a teprve potom - je-li výhodná - se u této reprodukčně úspěšné populace zafixuje v genetické paměti a předává se informačně. Tak nějak podle J. S. Goulda mohly v průběhu času v izolovaných populacích vzniknout nejrozmanitější přírodní konstrukce v rámci formování nových biologických druhů. A tak snad také vysvětlíme nejen přirozenou rozmanitost dnešní biosféry, ale i to, proč její dílčí prvky a subsystémy odpovídají celkovým abiotickým i biotickým podmínkám, které dnes na Zemi existují, a proč jsou živé systémy vzájemně kompatibilní.
Primitivní kulturní společenství jako umělý systém vznikající uvnitř přirozených ekosystémů, chce-li se udržet a chce-li je ve svůj prospěch využívat a transformovat (entropizovat), musí být od počátku producentem a nositelem nové konstitutivní informace. Zejména první jednoduché kulturní struktury vznikaly jen v přirozeně uspořádaném světě. A právě proto muselo primitivní lidské společenství své dílčí artefakty tvořit způsobem téměř opačným než příroda. Aby totiž nové kulturní produkty za života jedné generace vůbec vznikly, nemohlo úsilí o jejich vytvoření probíhat pouze na slepo. Intelektuální osvojení výsledku a postupu činnosti (jakýsi kulturní genotyp produktu), které lze získat nejen opakovaným individuálním tvůrčím aktem, ale především socializací, tj. učením a účastí na společenském životě, musí mít v kulturní činnosti nejen větší význam než produkt sám (fenotyp), ale i časový předstih před jeho vytvořením.
Potřebný časový předstih informační struktury před strukturou funkční vzniká fixováním různých kulturních informací ve vědomí lidí i ve specializovaných formách tzv. společenské paměti. Snadná přístupnost těchto informací pak umožňuje jejich ukládání, předávání, rekombinaci, hodnocení, využívání atp. A v tom také patrně spočívá část tajemství závratného tempa umělé kulturní evoluce. I když i v kulturní poznávací činnosti hraje nahodilost a spontánnost důležitou roli, společnost kulturní informace získává, kombinuje a předává stále více systematicky a záměrně. 125
Konstitutivní kulturní informace, nejprve nesená jen biotickými paměťovými strukturami lidského mozku, není ovšem prostým jazykovým překladem přirozené informace genetické, zapsané v živých systémem. Je od počátku kvalitativně odlišná. Její odlišnost - obrazně řečeno - byla dokonale zajištěna tím, že člověk tuto informaci z velké části odečítal jen z jedné úrovně přirozeného uspořádání světa, převážně z povrchu jemu dostupných smyslově vnímatelných předmětů. A přestože lidský poznávací aparát nebyl přirozenou evolucí konstruován a zaměřen na pravdu, ale na přežití, mohla být i tato informačně ochuzená představa věcí, představa zabarvená nedostatečnou sebereflexí, tj. představa z části fantastická a z části reálná, základem účinných algoritmů k záměrné transformaci prostředí. Mýtus, magie, kulty a rituály mohou být tedy první kulturní konstitutivní informací, mohou být pozadím prvních užitečných technologických scénářů. 126
Kultura - na rozdíl od biosféry, která je energeticky "živena" a tím současně také integrována zhora, z vesmíru (z naši životodárné hvězdy) - se mnohem výrazněji vytváří zdola, ze Země, aktivitou jednoho biologického druhu. Fungující systém kultury oživuje a integruje jen stále diferencovanější a lépe systémově organizovaná kolektivní aktivita lidských jedinců. A to i přes to, že žádné individuum nenese a ani nemůže obsáhnout narůstající obecnou kulturní informaci jako celek. 127
Jak jsme již naznačili, kvalitativní odlišnost kulturní informace od informace přirozené neruší některé podobnosti v ontické tvořivosti přírody a kultury. Nejen evoluce ekosystémů, ale i průběh evoluce kulturní připomíná vývoj a růst velkého organismu s poměrně slabými vazebnými silami mezi prvky. Zejména dnešní nekoordinovaný evoluční růst kultury připomíná přirozenou sukcesi biosféry, tj. vývoj globálního systému, v němž dominuje poměrně slabě integrovaná aktivita jeho relativně autonomních složek. A v žádném takovém slabě integrovaném otevřeném nelineárním systému, jehož vývoj je ovlivňován rozsáhlým souborem vnitřních i vnějších faktorů, nemůže z pochopitelných důvodů vzniknout jedna koncentrovaná vnitřní informace. Také kulturní systém musí spoléhat na problematickou kolektivní inteligenci lidstva, na rozptýlenou a vysoce diverzifikovanou duchovní kulturu planety. Jako celek proto postupuje téměř na slepo, protože neumí a ani nemůže vytvořit souhrnný scénář pro vlastní optimální strukturu a chování ve vzdálenější budoucnosti.
Podobnost funkce některých informačních procesů v přirozené a kulturní evoluci shrneme do dvou poznámek.
1. Slabě integrovaná uspořádanost některých přírodních a kulturních systémů - např. ekosystémů a kulturních regionů - vzniká nutně bez speciálního informačního korelátu, tj. bez plánu, procesem spontánní přírodní a kulturní tvořivosti. Tento proces sice v oblasti kultury zahrnuje individuální i kolektivní cílevědomost, ale ve svém celku probíhá víceméně živelně, takže na jedné straně vede k nebezpečnému poškozování přírody kulturou, ale na druhé straně, podobně jako v přírodě, optimalizuje a zlepšuje některé systémy tak říkajíc zadarmo, bez nákladného a neúčinného společenského řízení. 128
2. Formální podobnost některých informačních mechanismů přirozené a umělé evoluce neruší ani nezmenšuje kvalitativní rozdíl mezi přírodou a kulturou. Tuto podobnost nelze spojovat ani se změnou ekologické orientace kultury. Protipřírodní orientace kultury, jak ještě ukážeme, je založena hlouběji, v povaze samotné kulturní informace, kterou dnešní evoluční mechanismy kultury pouze využívají, rozšiřují a dokonaleji rekombinují.
84 Gould, S. J.: The Panda's Thumb. New York 198O, česky Pandin palec. Praha 1988, s. 311-312. Nepřímo se k tomu vyjádřil i N. Hartmann: "Náš poznávací aparát nemá žádný zvláštní orgán na uchopení života... má vysoce vyvinutý orgán na chápání věcí..." Hartmann, N.: Neue Wege der Ontologie. Stuttgart 1964, S. 33. Také Teilhard de Chardin se domnívá, že naše schopnost postřehnout evoluční změny je nepatrná. "Když začíná ve kterékoli oblasti kolem nás rašit něco skutečně nového, nejsme nikdy schopni to rozeznat..." Teilhard de Chardin: Le phenoméne humain. Paris 1955, česky Vesmír a lidstvo. Praha 1990, s. 103.
85 Ukazuje se, že také svět elementárních částic je značně složitý. "Do roku 1935 se počet částic zvýšil ze tří na šest, do roku 1938 na osmdesát a dnes známe více než dvě stovky ëlementárních" částic..., v takové situaci už přívlastek ëlementární" není příliš na místě". Capra, F.: The Tao of Physics. Bantam Books 1984, slovensky Tao fyziky. Bratislava 1992, s. 59.
86 Musíme tu ovšem rozlišovat minimálně dva druhy rušení či zániku pořírodních a kulturních struktur: rušení vyvolané entropickými procesy, tj. v podstatě přirozeným rozpadem, a rušení vyvolané změnou projektu při reprodukci systému, změnou konstitutivní přírodní či kulturní informace.
87 Dobrým příkladem může být klimaxový ekosystém. Za normálních podmínek v něm existuje přibližná rovnováha mezí tím, co neustále dorůstá a tím, co se současně spotřebuje a rozpadá.
88 Aristotelés, maje na mysli stálou vesmírnou nadlunární oblast, napsal: Ü všech těles, jejichž hybná podstata je nezničitelná, je zřejmé, že zůstávají tím, čím jsou, i co do počtu..." Aristotelés: O nebi. O vzniku a zániku. Bratislava 1985, s. 233.
89 O první fázi vývoje vesmíru populárně pojednal např. Weinberg, S.: The first three minutes. New York 1977, česky První tři minuty. Praha 1983.
90 Krempaský, J.: Vesmírné matamorfózy. Bratislava 1986, s. 117. Snad nejde o přehnanou antropomorfizaci, když spolu s autorem užijeme formulace, že "...život hvězdy se v určitém smyslu podobá životu člověka. Má svůj zrod, období dospívání, etapu zralosti a stáří spojé s ukončením životní poutě". Tamtéž, s. 123.
91 Je-li tomu tak, že dnešní struktura vesmíru vznikla koncekonců druhotnou kondenzací látky a energie rozptýlené z původní horké singularity, pak z jistého hlediska tepelná smrt vesmíru, která kdysi zneklidňovala fyziky i část veřejnosti, už vlastně nastala. Reliktové záření přináší kromě jiného zprávu, že průměrná teplota vesmíru je o pouhé tři stupně vyšší než absolutní nula, tj. 3oK.
92 "Při výbuších supernov a jiných explozívních procesech ve vesmíru se tyto prvky dostávají do mezihvězdného prostoru a poskytují podmínky pro vznik nových hvězd a i takových objektů, z vesmírného hlediska nevýznamných, jakým je naše Země. My jsme však rádi, že je právě taková jaká je". Krempaský, J.: Tamtéž, s. 131-132. Také J. Grygar se k této otázce vyjádřil podobně. "Když se podíváte na vesmír vcelku, tak zjistíte, že ...se skládá ze 3/4 z vodíku a z 1/4 helia. Když se podíváte na kteroukoliv planetu, je celkem málo přítomen vodík, a helium vcelku vůbec ne. Takže my jsme ta špína, my představujeme to nepatrné znečištění původního vodíku a helia vesmíru. Samozřejmě znečištění, řekl bych, docela hezké". Grygar, J.: Velký třesk a Bible. Ostrava 1990, s. 33.
93 Hypotéza Gaia J. Lovelocka vznikla v souvislosti s výzkumem otázky života na Marsu. Inspirovala ji myšlenka, že stálost teploty a chemického složení atmosféry Země vyžaduje existenci aktivního kontrolního systému. Podle autora si biosféra sama reguluje a udržuje klima a složení atmosféry tak, aby byly pro rozvoj právě existujících forem života optimální. To ovšem neznamená, že je to regulace účelná či plánovaná, protože její vznik je samovolný právě tak jako např. vznik vnitřní informace systému. Podrobněji Lovelock, J.: The Ages of Gaia. New York 1988. Ovšem idea pozemského života jako jediného velkého organismu se objevuje už u P. Teilharda: "Při pohledu na živou látku rozestřenou po Zemi v celku se od prvních stadií její evoluce začínají rýsovat náznaky jediného obrovského organismu". Teilhard de Chardin: Tamtéž, s. 96. Seznam autorů termínu Gaia lze rozšířit i o I. Asimova, který v sci-fi cyklu Nadace (vzniká v letech 1961-1983) toto jméno použil pro jednu z planet, která byla vyjímečná právě tím, že žila a prosperovala jako jeden organismus.
94 Capra, F.: Tamtéž, s. 152.
95 Capra, F.: Tamtéž, s. 58.
96 Také vznik života z abiogenních prvků vcelku správně předpokládal P. Teilhard. "Není přehnané tvrdit, že jako člověk v pohledu paleontologie anatomicky splývá s masou savců, kteří mu předcházeli, tak se buňka směrem dolů kvalitativně i kvantitativně ponořuje do světa chemických konstrukcí. Její prodloužení směrem vzad zřetelně konverguje k molekule". Teilhard de Chardin: Tamtéž, s.71.
97 Teilhard de Chardin: Tamtéž, s. 75. Na podobný problém upozurňuje S. J. Gould, autor uznávané "teorie přerušovaných rovnováh". Má za to, že současná evoluční teorie nemusí trvat na posloupnosti změn, protože "...nový druh nevzniká v určité oblasti postupně, ustavičnou přeměnou svých předků. Objevuje se naráz a 'plně zformovaný'". Většina druhů pak "...během svého trvání na Zemi nevykazuje žádné změny směřující k určitému cíli". Gould. S. J.: Tamtéž, s. 181.
98 Gould, S.: Tamtéž, s. 139.
99 Teilhard de Chardin: Tamtéž, s. 101.
100 K filosofické kritice vědeckého kreacionismu viz např. stať Bělka, L.: Fénix "vědeckého kreacionismu". In: Vesmír 1991, č. 12, s. 671-673.
101 Podrobnou kritiku této iluze podává Hayek, F. A.: Law, Legislation and Liberty. London 1973, česky Právo, zákonodárství a svoboda. Díl 1. (Pravidla a řád), Praha 1991, s. 9-32.
102 Jisté přeceňování individuální stránky člověka je pro řešení řady otázek užitečné a patrně nezastupitelné. Jedinec je skutečně hlavním nositelem vlastností a schopností, které produkuje společenský systém. Nejsou to však nikdy jen vrozené či získané schopnosti jedinců, co ve vývoji systému rozhoduje. Studium vlastností jedinců nás proto nikdy nepřivede k poznání a pochopení toho, co je celek a jak tento celek funguje.
103 "Jednou a jen jednou v průběhu své planetární existenc se Země mohla obalit životem. A také jednou a jen jednou byl život s to překročit práh reflexe. Jen jednou uzrála chvíle pro myšlení, tak jako pro život. A od té chvíle člověk chtěj nechtěj tvoří špičku celého stromu - na to nesmíme zapomínat. V něm a výlučně v něm se od té doby soustřeďují všechny naděje na budoucnost noosféry a to znamená i celé biogeneze a nakonec kosmogeneze." Teilhard de Chardin: Le phenoméne humain. Paris 1955, česky Vesmír a lidstvo. Praha 1990, s. 229.
104 Formulace "pomíjivý druh" nezní sice v souvislosti s člověkem libozvučně, ale je patrně jedním z dostatečně ověřených biologických poznatků. Když S. J. Gould odmítá myšlenku A. R. Wallace, že lidské bytosti "jsou jistě předurčeny k vyšší a trvalejší existenci", uvádí: "Dovolil bych si odporovat. Průměrný druh fosilních bezobratlých žije, jak to dokládají fosilní záznamy, tak 5 až 10 milionů let... Obratlovci mají sklon žít kratší dobu." Gould, S. J.: The Panda's Thumb. New York 1980, česky Pandin palec. Praha 1988, s. 142.
105 Capra, F.: Wendezeit. Bausteine für ein neues Weltbild. Scherz Verlag, Bern, München, Wien 1983, S. 307.
106 Filosoficky podnětným způsobem to formuloval G. W. F. Hegel. Lidé "...uskutečňují své zájmy, ale tím se uskutečňuje ještě cosi dalšího, co je vnitřně obsaženo v jejich záměrech, ale co si neuvědomovali a co nezamýšleli... v bezprostředním činu může tkvět víc, než tkví ve vůli a vědomí jednajícího". Hegel, G. W. F.: Vorlesungen zur Geschichte der Philosophie, slovensky Filosofia dejín. Bratislava 1957, s. 34-35.
107 Tento problém podrobně analyzoval K. Marx. "Dílčí dovednost vyždímaného strojového dělníka mizí jako nicotná a bezvýznamná věc před vědou, před obrovskými přírodními silami a společenskou masovou prací, jež jsou ztělesněny ve strojovém systému... stroje hrají fakticky mnohem důležitější úlohu ve výrobě než práce a dovednost dělníka, jíž se lze naučit za šest měsíců a jíž se může naučit každý čeledín". Marx. K. Kapitál. Díl I. Praha 1953, 451-452. Objektivní logika chodu kulturního systému jako celku není sice tak mechanisticky deterministická, poskytuje více prostoru lidské individuální seberealizaci a svobodě, ale ve svém celku je stejně železná, nelze ji zastavit ani z ní vystoupit.
108 "Nejsem první, kdo to říká a pravděpodobně nebudu poslední, kdo si všiml, že vývoj našich velkých společností směřuje k rozdrobení rámců a kontextů střední úrovně a redukci jedinců na zaměnitelné atomy, zbavené všeho ve prospěch centrální anonymní moci. Myslím, že už je to zcela zřejmé". Lévi-Strauss, C.: Od Rousseaua k Burkeovi. In: Sciphi I. Scientia et Philosophia. Praha 1991, s. 99.
109 Touto relativně volnou látkou, energií a informací nemohou být na počátku kultury ani základní biogenní prvky a molekuly, ani přirozená ekosystémová energie (sluneční záření), ale ani informace genetická. V bioticky vysoce uspořádaném světě může nová kulturní uspořádanost vznikat nejprve jen z lidí, živých systémů a minimálně upravených přírodních předmětů. Může vznikat (na základě nové kulturní informace) jen rušením a přestavbou už vytvořeného přediva vztahů, prvků a částí přirozených ekosystémů.
110 I tak zvané |primitivní národy|, které zkoumají etnologové, mají hlubokou úctu k rostlinnému a živočišnému životu. Tato úcta je u nich vyjadřována tím, co my považujeme za pověry. Ale ve skutečnosti vytvářejí tyto "pověry" velmi účinný blok pro zachování určité přirozené rovnováhy mezi člověkem a prostředím..." Lévi-Strauss, C.: Tamtéž, s. 105-106.
111 Touto spontánní optimalizační tendencí se zatím společenské vědy ani filosofie příliš nezabývají. Přitom je nepochybné, že i kulturní systémy se za normálních podmínek samovolně zdokonalují a rozvíjejí společenskou sukcesí. Rozvíjejí se, či přesněji rostou směrem k vyšší diferencovanosti, k účelnější vnitřní organizaci, k optimálnějšímu využívání svého vždy omezeného evolučního zdroje. Na příkladu vytváření spontánního řádu nepřímo na tento problém upozorňuje Hayek, F. A.: Law, Legislation and Liberty. London 1973, česky Právo zákonodárství a svoboda. Díl I, Praha 1991.
112 Rozdíl mezi pluhem, který táhne vůl, a pluhem taženým dnešním traktorem, je sice z ekologického hlediska podstatný, ale z hlediska ryze technologického (kypření a převracení půdy) je to rozdíl spíše kvantitativní.
113 Domníváme se, že novověká filosofie a věda, která je dnes viněna za vznik ekologického problému, tento postoj sama nevytvořila. Pouze pojmenovala to, co bylo samozřejmým předpokladem lidského vztahu k přírodě od počátku. Pregnantně to formuloval Descartes: Soudí, že "...je možno dojít znalostí v životě velmi užitečných a že místo oné spekulativní filosofie, jíž se vyučuje na školách, možno nalést jinou, praktickou, jejíž pomocí, poznajíce sílu a působnost ohně, vody, hvězd, oblohy a všech ostatních těles nás obklopujících tak zřetelně jak známe rozličná zaměstnání svých řemeslníků, mohli bychom všeho toho použít stejným způsobem ke všem účelům, pro něž se to hodí, a stát se tak jakoby pány a vládci přírody." Descartes, R.: Rozprava o metodě. Praha 1946, s. 69.
114 K problému ekologické dimenze spotřební techniky viz např. Cetl, J., Hubík, S., Šmajs, J.: Příroda a kultura. Praha 1990, s. 78-85.
115 Je stále více zřejmé, že pojetí lidské individuální svobody bude třeba vybudovat na jiných základech. Lidská práva a povinnosti se totiž vztahují k bytosti, která žije nejen ve ve světě lidí, ale také spolu s jinými druhy ve společném živém světě. A oba tyto světy úzce souvisejí. "Kdyby člověk začal respektem ke všem ostatním formám života vedle svého, nemohlo by se mu stát, aby přestal respektovat některé formy života v rámci samotného lidstva". Lévi-Strauss, C.: Tamtéž, s. 104.
116 Úživnost přirozených ekosystémů pro člověka se neolitickou revolucí zvýšila téměř tisíckrát. "Paleolitický lovec potřeboval pro svou obživu 10 km2, neolitický pastýř 10 ha, středověký zemědělec 2/3 ha orné půdy..." Dorst, J.: Ohrožená příroda. Praha 1974, s. 142.
117 Pojem informace vůbec však není dosud uspokojivě definován. Protože jde o pojem vágní a mnohoznačný, pro každý konkrétní účel musí být vymezení informace upřesněno. N. Wiener kdysi informaci definoval jako "...název pro obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním". Wiener, N.: The Human Use of Human Beings. Cybernetics and Society. New York 1954, česky Kybernetika a společnost. Praha 1963, s. 32.
118 Popperova koncepce tří světů má tuto schematickou podobu: 1. svět fyzických objektů či fyzických stavů; 2. svět stavů vědomí, myšlenkových (mentálních) stavů; 3. Svět objektivního obsahu myšlení, především obsahu vědeckých idejí, uměleckých myšlenek a uměleckých děl. Srovnej Popper, K. R.: Objective Knowledge. An Evolutionary Approach. Oxford 1979, p. 106.
119 S poněkud extrémním názorem, že nic takového jako informace vlastně neexistuje, že např. text v zavřené knize sám o sobě není informací, vystupuje především chilský filosof Maturana, H.: Die Organisation und Verkörperung von Wirklichkeit. Vielweg Braunschweig 1985. Srovnej též Fiala, J.: Biologické základy poznání (H. Maturana). In: Sciphi I. Scientia et Philosophia. Praha 1991, s. 35-55. Dále též Adamovský, P.: Jak rozumět Batesonovi a Maturanovi. In: Kontext III, č. 4, 1987, s. 23-54.
120 Prigogine, I., Stengers, I.: Order out of Chaos. London 1984, p. 176.
121 S pojmem omezení variety, který má patrně klíčový význam i pro pochopení lidské seberealizace a svobody, pracoval zejména Wienerův současník W. R. Ashby. Srovnej Ashby, W. R.: An Introduktion to Cybernetics. London 1956, česky Kybernetika. Praha 1961, s. 160-168.
122 Příkladem takových struktur mohou být krystaly, sněhové závěje, písečné duny, charakteristická podzimní oblaka atp.
123 S jistou licencí můžeme říci, že sukcesí vzniká i konečná podoba příslušné lokální kultury, že kulturní sukcesí vznikla celá dnešní planetární diverzita kultur. Přísně informačně determinované prvky a subsystémy kultury (dílčí technologie, stavební konstrukce, kulturní a spotřební techniku, správní instituce atp.) nelze totiž optimálně funkčně propojit pouze podle teoretického scénáře. Všechny snahy ignorovat vysokou funkční a evoluční hodnotu společenské živelnosti, heterogenity a selekce skončily, jak víme, nezdarem.
124 Můžeme tedy říci, že vnější fyzikální síly neutvářejí organismy přímo a že vedle nahodilé genetické variace se na jejich konečné formě podílí zejména přírodní výběr. Genetické variace nejsou směrované (jak se domnívá lamarckismus) a evoluce pracuje jakoby na slepo, tj. využívá chyb, mutací, využívá nespolehlivosti přenosu genetické informace.
125 Souhlasíme s S. J. Gouldem, že "lidský kulturní vývoj se od našeho vývoje biologického výrazně odlišuje svou lamarckistickou povahou. Co se v jedné generaci nového naučíme, předáváme přímo potomkům výukou i písemnictvím. Získané vlastnosti jsou děděny v technologii i v kultuře. Lamarckistická evoluce je prudká a kumulativní." Gould, S. J.: The Panda's Thumb. New York 1980, česky Pandin palec. Praha 1988, s. 85.
126 Duchovní kultura jako jediná skutečná kulturní informace nemůže však - podobně jako informace genetická - příliš předběhnout reálný evoluční proces. Je koneckonců pouze informačním korelátem, tj. produktem kulturní evoluce jako celku. A nic na tom nezmění ani fakt, že vlivem úspěšných technologických aplikací vědy se nám tento vztah může jevit obráceně: může se nám zdát, že celá materiální kultura je vlastně jen zpředmětněním kultury teoretické.
127 Z hlediska obsahu se obecná kulturní informace týká přírody i kultury, ale není to jen informace přísně racionální. Žádné lidské individuum ji sice aktuálně nenese celou, ale společenská dělba práce, rostoucí profesní diverzita, trh, peníze, mocenské struktury atp. umožňují konkrétním jedincům efektivně využívat také toho, co sami neznají. Tímto problémem se podrobně zabývá F. A. Hayek. "Civilizovaný jednotlivec může být vskutku velmi neznalý, neznalejší než mnohý divoch, a přece může ohromně těžit z civilizace v níž žije". Hayek, F. A.: Law, Legislation and Liberty. London 1973, česky Právo, zákonodárství a svoboda. Díl I. Praha 1991, s. 18.
128 Svůj závazný informační předpis, svou skutečnou výrobní dokumentaci, mohou mít jen dílčí prvky technických systémů, některé technologické procesy, některé prvky materiální kultury atp. Pro rozsáhlejší útvary kultury člověk žádný závazný informační předpis sestavit neumí.