První jednoduché kultury, jak již bylo uvedeno, vznikají sice v přirozených ekosystémech, avšak nevznikají v souladu s řádem přírody. Jako produkty ofenzivní adaptivní strategie hominidů a prvních lidí jsou už začátkem umělého ontického procesu, který řád přírody nenápadně narušuje a který, jak se ukáže ve fázi rozvoje technických civilizací, od počátku vznikal proti němu. 129 Počínající kulturní evoluce čelí proto opozici dvou protikladných přirozených procesů: nejprve hlavně opozici biotické evoluce, která se snaží také kulturní proces integrovat a která i hominidům, tak jako každému biologickému druhu, rámcově geneticky určila jejich roli v ekosystémovém dramatu biosféry. Později, po širším rozvinutí své umělé organizační, materiální a technologické složky, čelí kultura stále více i opozici všeobecné objektivní tendence skutečnosti k rozpadu - k entropizaci . 130
Umělý samoorganizující se systém kultury (ještě později ukážeme, že schopnost samoorganizace tu nevylučuje, nýbrž naopak zahrnuje individuální a kolektivní cílevědomost) tedy potřebuje specifickou protientropickou barieru. Kultura je totiž artificiální uspořádaností lidí, přírodních struktur, živých systémů a artefaktů. Je uspořádaností, která není jištěna přirozenou informací a která nemůže být žádnému lidskému jedinci instinktivně vrozena (vrozeny jsou pouze jisté předkulturní adaptace, všeobecné biologické předpoklady kultury). 131 Kulturní informace proto vzniká a rozvíjí se až jako informace systému, vzniká až kulturním životem samým. Na jedné straně musí ovšem existovat dílčí individuální kulturní informace pro sociokulturní integraci a osobnostní orientaci každého jednotlivce, a na druhé straně kulturní informace obecná, sociokulturně integrující celý systém příslušné kultury včetně všech individuí. Oba typy těchto informací nemohou být ovšem striktně odděleny už proto, že mají společného biologického nositele - nervový systém lidských individuí. Vedle přiměřeně diferencované kultury materiální (jíž jsou nejprve nepatrně upravené přirozené ekosystémy), musí mít už jednoduchá kultura dostatečně rozvinutou složku duchovní, informační. Pro udržení té které kultury by rozhodně nepostačovaly jen vhodné podmínky přírodní a poznatky ryze technologické. 132
Zdá se, že hlavní důvod nepostradatelnosti obecné konstitutivní kulturní informace (relativně samostatné a souvislé společenské duchovní kultury) spočívá v tom, že dílčí kulturní struktury, na rozdíl od prvků biosféry, samy o sobě, tj. bez člověka nemohou složit fungující otevřený nelineární systém kultury. Protože přirozeným způsobem nevyrostly z celku abiotických a biotických podmínek Země, nejsou pozitivně látkově a energeticky propojeny s vesmírem, tj. hlavně se Sluncem (jak je tomu např. u dílčích prvků biosféry). Jsou s ním propojeny pouze negativně, podléhají jeho všeobecné tendenci k entropizaci.
Dílčím prvkům kultury chybí schopnost vlastní sebereprodukce a sebereparace, chybí jim vlastní vnitřní informace, tj. protientropická bariera. Jsou funkčně, reprodukčně i evolučně závislé na celku kulturního společenství, na jeho integritě a protientropické barieře - na duchovní kultuře. Potenciálně je sice jejich funkce a vzájemná slučitelnost v té které kultuře zajištěna již způsobem konstrukce, ale mají-li efektivně fungovat i v kultuře jiné (což je obvykle provázeno selháváním, amortizací, vynucenou reparací a nahrazováním atp.), závisí jejich role na příslušné integrující informaci celospolečenské, sociokulturní. Je již poněkud jiným problémem, že ontotvorný systém kultury může vytvořit pouze dostatečně početná a spojitě se reprodukující lidská populace a že žádné individum nemůže obsáhnout a nést obecnou kulturní informaci jako celek.
Protože člověk je podle Gehlenových slov už od přírody (fylogeneticky) "bytostí kulturní", protože jeho bezprostřední biologický předek - hominid je přirozeným ekosystémům v širokém rozsahu evolučně přizpůsoben, není pro člověka nejprve důležité, aby okolní skutečnosti rozuměl, aby znal ontologickou podstatu věcí, aby, jak bychom dnes řekli, objektivně pravdivě poznával, ale aby se správně orientoval a adaptoval. Musí si osvojit poznatky, návyky, hodnoty a způsoby chování vyplývající z jiné organizace života, a proto i z jiného obrazu světa. A tato elementární praktická zkušenost na jedné straně a zkreslené, ba fantastické představy o sobě, kulturním společenství i o světě přírody na straně druhé (mýtus, animistická náboženství, tabu, magie, kulty, rituály atp.), plnily již roli dílčí i všeobecné kulturní informace, staly se počátkem souvislé společenské paměti, do níž teprve poměrně nedávno vstoupila řecká filosofie a věda, ale kterou dnes, pod vlivem novověké racionalistické tradice, zhusta považujeme za záležitost vědeckou. 133
Z celé této složité problematiky tu však připomeneme jen to nejpodstatnější: kultura není nejmladším přirozeným ekosystémem biosféry, a nemohla proto vzniknout na bázi genetické informace člověka či jiných živých systémů. V dědičné paměti biologických druhů je obsažena informace pouze o uspořádanosti přirozené, ekosystémové. Aby se mohly objevit první jednoduché prvky kultury, nebiologické chování, instituce, nástroje, hodnoty atp., musela vzniknout strukturní informace nového typu, konstitutivní informace umělého systému kultury. A tato kumulativní informace, která podle Lorenzova obrazného vyjádření "...představuje zrovna tak velkou zásobárnu selekcí nahromaděného vědění jako nějaký živočišný druh", 134 se konstituovala jakýmsi "druhým čtením" přírodní uspořádanosti lidskými smysly. Vznikala rozpoznáváním a hodnocením podnětů důležitých pro přežití, vznikala přeměnou původního animálního obrazu skutečnosti v primitivní obraz intelektuální.
Jak k tomu došlo? Jako biologický druh je člověk prvkem biosféry, je dočasným účastníkem progresivní evoluce života. Není ovšem korunou tvorstva, vrcholem, k němuž veškerý přírodní vývoj směřoval. Je pouze vrcholem jedné evoluční linie biosféry, dědicem její parciální a omezené evoluční perspektivy. Je prvkem univerzálního přírodního řádu, do něhož patří nejen svou strukturou látkovou a energetickou, nýbrž i strukturou informační, charakterem a obsahem své genetické paměti.
Genetická informace člověka, specifický projekt jeho dnešní morfologie, fyziologie a částečně i etologie, vznikala postupně, v průběhu dlouhé evoluce biosféry. Protože se formovala stovky miliónů let, neboť každá dnešní živá forma je souvislou fylogenetickou linií spojena s počátkem života, obsahuje instrukce (zejména z období několika posledních milionu let) pro pobyt člověka v pomalu se měnícím přirozeném prostředí Země. Jako součást celkového informačního bohatství biosféry nemůže zahrnovat žádné alternativní instrukce pro tvorbu kultury, žádnou zprávu o budoucí kulturní uspořádanosti, která před člověkem na Zemi neexistovala.
Ale nejen to, genom člověka je paměťovou strukturou jedné biotické evoluční linie, je přirozenou informační strukturou, do níž se historická evoluční zkušenost druhu zapisuje univerzálním jazykem nukleových kyselin. Vzhledem ke komplikovanému mechanismu kódování (jak víme, důležitou roli zde hrají mutace a rekombinace) nelze lidskému genomu přímo sdělit relevantní informaci z jiného jazyka, např. z našeho přirozeného pojmového jazyka. 135
Není tu ovšem jen bariera jazyková, kterou lze částečně vyřešit překladem (např. při genových manipulacích). Je tu také zatím nepřekročitelná bariera fyziologická: césura mezi genetickou pamětí lokalizovanou v jádře a cytoskeletu buňky, a pamětí epigenní (která je základem paměti nervové) lokalizovanou převážně na plasmatické membráně buňky (ale např. i ve struktuře vazeb mozkových buněk). Jinými slovy řečeno, je tu také stále ještě víceméně platné ústřední dogma molekulární biologie, které kromě jiného tvrdí, že přenos informace z nukleové kyseliny do bílkoviny je možný, ale v opačném směru možný není. 136
Ale nám pochopitelně nejde o nadbytečné cytologické podrobnosti. Hledáme odpověď na filosofickou otázku, kde, kdy a jak vznikne nezbytná informace pro kulturní evoluční proces.
Připomeňme tu znovu jen výchozí situaci. Genetická paměť člověka je jeho pamětí druhovou, vysoce stabilní, schopnou samoudržování. Aby mohla být jeho skutečnou "výrobní dokumentací", aby mohla plnit funkce reprodukční a evoluční, musí obsahovat všechny relevantní informace o jeho organizační struktuře a současně i část informací o struktuře jeho okolí, musí být pamětí spojitou a objektivní (víme ovšem, že je to složitější, že do hry vstupuje problém kontextu a interpretace a že už pro vytvoření identické buňky je potřeba celé buňky, že nestačí její geny). 137
Epigenní paměť člověka, především však její část, paměť šedé kůry mozkové, z níž se v průběhu kulturní evoluce vytváří paměť společenská - skutečná konstitutivní kulturní informace, je ovšem svou biologickou podstatou pamětí krátkodobou, behaviorální, vázanou na životní zkušenost individua a zanikající spolu s ním. Netýká se primárně struktury lidského organismu, ale struktury jeho vnějšího prostředí (obrazu světa), a patrně také proto se do dědičné paměti zapisovat nemůže. 138
Na rozdíl od vysoce spolehlivé genetické paměti, která je pamětí celého druhu a která zajišťuje naši funkční kompatibilitu s biosférou (s řádem vesmíru), nemůže být naše kulturní paměť (naše vědomí) nikdy plně objektivní. Některé vědomé procesy lokalizované v nejvyších strukturách mozku (v tzv. neocortexu) jsou dodnes spojeny s jeho hlubšími a staršími strukturami (označovanými jako archicortex, paleocortex či jako limbický systém), tj. souvisejí s původní vázaností našeho předka na Umwelt, souvisejí s öbrazem světa", který sloužil přežití a reprodukci druhu a nikoli postižení pravdy.
Z hlediska dnešních nároků na adekvátní teoretickou rekonstrukci skutečnosti byly ovšem rané kulturní obrazy světa značně primitivním a rigidním kulturním výtvorem. Ale snad i proto dobře plnily svou kulturně adaptivní funkci. Přísné uchovávání toho, co se jednou osvědčilo, je totiž biologicky důležitější než získávání čehokoli nového. A nejstarší mechanismy selekce kulturní informace dlouho "...plní úkol analogický úkolu genomu ve vývoji druhů". 139 Proto staré vrozené vzorce chování, fixované už ve struktuře mozku hominidů, jsou dodnes důležitými konstitutivními faktory kultury, jsou pozadím i našeho dnešního úsilí o záměrnou technickou transformaci přírody. 140
Zvláštní roli a význam kulturní informace pro člověka a evoluci kultury lze snad nejlépe vyjádřit tezí, že jako organismy sice plně odpovídáme okolní přírodní skutečnosti, tj. jsme s ní informačně i funkčně kompatibilní a žijeme v ní přímo, nezprostředkovaně, ale že naše vědomí (kulturní informace) této skutečnosti odpovídá pouze rámcově. Intelektuálně tedy žijeme v přírodě zprostředkovaně, tj. podle časově a lokálně podmíněného a individuálně zabarveného obrazu. V každodenním kulturním jednání je pro nás skutečností, a tedy i relevantní kulturní informací pouze to, co o skutečnosti víme, jak skutečnost prožíváme a interpretujeme, jak si ji duchovně konstruujeme a rekonstruujeme. Jen velmi obtížně dokážeme rozlišit to, co patří skutečnosti samé, a to, co do ní individuálně i sociokulturně vkládáme.
Ale nám pochopitelně nejde o gnoseologickou stránku problému, tedy o to, že o struktuře přírodního i kulturního světa můžeme mít jen částečnou a zkreslenou představu. Za zásadní považujeme to, že tato deformovaná představa světa je pro umělý evoluční proces kultury relevantní onticky, tedy to, že evoluční kulturní tvořivost probíhá od počátku podle přírodě neadekvátní informace, podle neekologické "výrobní dokumentace". Děje se v rozporu se složitou vrstevnatou strukturou a systémovou povahou pozemského života - biosféry. Kulturně konstitutivní informací se stává to, co původně sloužilo pouze přežití, orientaci a adaptaci jedince a společenství: pružná, přibližná a biologicky nespojitá lidská individuální paměť mozková (epigenní). Transformace této oportunní, obtížně reprodukovatelné a nestabilní paměti na paměť trvalou, spojitou a alespoň v intenci objektivní, je velkým problémem celé pozdější kultury.
Nejde tedy o žádný paradox, když kultura, provázená lidským úsilím vytvářet podmínky pro člověka stále výhodnější, tzv. humánnější, nebo - jak se uvažovalo až donedávna - úsilím vytvářet skutečnost kvalitativně vyšší a dokonalejší, než jakou je příroda sama, působí nakonec ambivalentně: aktuálně a lokálně život člověka zlepšuje, ale jeho životní perspektivu v měřítku planety, biologicky danou perspektivu jeho druhu, ohrožuje; přirozenou uspořádanost, na níž život a zdraví člověka závisí, redukuje a ničí. Ale to už je problém ontické role kulturní informace, o němž stručně pojednáme v další kapitole.
Pochopení protipřírodní ontické tvořivosti kultury předpokládá poznání procesu, jímž získáváme, zpracováváme a využíváme kulturní informaci. Je mimo veškerou pochybnost, že mimořádnou roli tu sehrává příroda sama, či přesněji přírodou vytvořená nervová soustava člověka a v jejím rámci pak zejména lidský mozek. Vždyť vše, čeho jsme zatím dosáhli, "... je výsledkem kulturního vývoje, jenž se opírá o mozek stále stejné kapacity". 141
Lidský mozek jako specializovaný informační subsystém lidského organismu se patrně vyvinul k obdobnému účelu jako mozky jiných vyšších živočichů. Fylogenetická evoluční tvořivost biosféry jej směrovala pro co nejtěsnější spolupráci s lidským genomem: fixuje vysoce diferencované vzorce chování, jeho nejmladší vrstva, neocortex může sloužit řízení motoriky příčně pruhovaného svalstva našeho málo specializovaného organismu, může koordinovat naši aktivitu na základě pokusu a omylu. Zdá se však, že "důmyslný způsob" jeho konstrukce (jeho hardware) jej předurčuje i pro mnoho jiných sociokulturních funkcí: umožňuje vytváření a využívání nových a nových pracovních programů. 142
Zjišťujeme, že struktura lidského mozku se po několik milionů let téměř nemění. Náš mozek nejen uchovává všechno podstatné z naší animální minulosti, podle Lorenzových slov jakousi základní melodii reakcí, na níž kulturní epochy komponují své variace, ale právě tak dobře se hodí i pro získávání a zpracování dnešních teoretických poznatků. Má dostatečnou schopnost zapamatování, kombinování, asociace, metaforie, invence atp., tedy potenciální schopnost duchovní tvořivosti. Nové vlastnosti a funkce může patrně získávat a přebírat proto, že byl už přirozenou evolucí konstruován polyfunkčně a že jako orgán citového i rozumového prožívání světa byl nucen řídit oblast, která se v předkulturním období i v prvních fázích kulturní evoluce nejrychleji rozvíjela a která nemohla být ani rámcově naprogramována geneticky: bohatě diferencovanou sociální aktivitu.
Bylo již řečeno, že "předmětem" kulturní informace, na rozdíl od "předmětu" informace genetické, je předevšm vnější svět člověka. Snad i proto může lidské vědomí minimálně zasahovat do vegetativní oblasti (zejména u evropských ras). Může však poměrně snadno (v závislosti na pochopení skutečnosti a na postižení příslušných technologických algoritmů) ovlivňovat oblast lidského praktického jednání, může ovlivňovat kulturní činnost člověka. Místně i časově podmíněná obecná kulturní informace je totiž nejen společensky determinujícím rámcem lidského individuálního vědomí, ale je i jeho soubornou nadindividuální formou, na které se podílí, kterou částečně paměťově fixuje a do níž (po nezbytné společenské selekci) může vstoupit, do níž se všechny důležité kulturní informace "zapisují" . 143
Protože lidské vědomí kulturní informaci v pravém slova smyslu neprodukuje, nýbrž spíše ze struktury okolní skutečnosti odečítá a dešifruje, má smysl klást otázku, která organizační úroveň vnějšího světa byla určující předlohou pro obsah výchozí kulturní informace, a tím i pro způsob založení lidské kultury jako nové nebiologické skutečnosti. Zdá se, že to byla úroveň makroskopických předmětů . 144
Přirozená, smyslově a rozumově nezprostředkovaná genetická informace se týká především vlastností, interakcí a uspořádání molekul, tj. "výchozí organizační úrovně" výstavby živých systémů. Týká se převážně vnitřku smysly postižitelných organismů a systémů. Závislost kulturní informace na racionálně senzorickém zpracování světa je ovšem odkazem k povrchu a statice věcí, k formám skutečnosti, které člověk jako velký živočich dokáže spolehlivě rozlišovat a které jsou významné pro jeho přežití. Jde o tzv. střední měřítko, o mezokosmos, tj. o dimenzi nepříliš vzdálenou rozměrům samotného člověka. 145
I když lidské vnímání makroskopického uspořádání skutečnosti bylo na počátku, tj. bez dnešních pojmových ideálů a teoretických interpretačních konstrukcí, zabarvené výrazně biologicky, i když bylo synkretické, tj. splývalo s projekcí nereflektovaných pocitů, potřeb a představ do věcí samých, do jisté míry už umožňovalo objektivně rozlišovat různé předměty, jejich vlastnosti a vztahy. Pojmenování a nahrazení věcí symboly, které bylo patrně nejvýznamnějším kulturním aktem, znamenalo nejen možnost manipulovat s nimi myšlenkově (pomocí slovní magie), ale stále více i možnost manipulovat s nimi prakticky . 146
Zejména vytvoření symbolů, které podle slov L. von Bertalanffyho "daleko překračuje biologickou výhodu", dovršilo oddělení vnitřního a vnějšího světa, tj. upevnilo archetypální pocit netotožnosti člověka a přírody, pocit lidského neuspokojení ze stavu světa. Víceméně svobodně utvářené jsoucno pojmových symbolů, které získalo svou svébytnost, jakoby definitivně rozdělilo to, co původně odděleno nebylo: svět a jeho obraz v mysli člověka. 147
Symbolismus tedy nejen učinil kulturní evoluci nevratnou, ale také umožnil, aby probíhala rychleji: praktická metoda pokusu a omylu mohla být nahrazena metodou rozumovou, tj. pokusem a omylem v pojmových symbolech (Bertalanffy); kauzalitu mohla doplnit finalita - účelnost (budoucí cíl mohl být anticipován ve svém symbolickém obrazu - Bertalanffy). Z hlediska, které sledujeme, je ovšem nejvýznamnější to, že symbolismus vytvořil předpoklady pro umělý jazykový zápis, tj. pro novou formu uchování v přírodě neexistující kulturní informace. Nejen zpředmětněné a vyslovené intelektuální představy, ale nyní i představy zaznamenané se tak mohly stát hlediskem, projektem či přímo návodem pro dílčí změnu prostředí. 148
Formativní vliv předvědeckého způsobu poznávání (přecenění významu roviny makroskopických předmětů) na charakter kulturní informace, který dnes kritizujeme, byl na počátku spíše pozitivní, byl hlavní příčinou toho, že kultura byla úspěšná, že se v kompetici s biosférou udržela. Na druhé straně však tento pragmatický způsob poznávání světa hrubě nerespektoval celkovou strukturu jeho přirozené uspořádanosti, zejména uspořádanosti ekosystémové, biotické. A složité vztahy na ekosystémové úrovni (látkové, energetické a informační), vztahy na úrovni molekul, buněk, tkání a subsystémů živých organismů, vztahy na úrovni populací, ekosystémů či biosféry jako celku, jimž jsme dokonale evolučně přizpůsobeni, nebyly ani později explicitním předmětem instrumentálního přírodovědeckého poznání. Veřejnost je proto uspojivě nezná ani dnes, a nemá tím náležitou představu o jejich struktuře, funkci, evolučním významu a hodnotě. Ale tato idylická fáze kulturního vývoje, kdy nebylo nutné, aby lidé světu ontologicky rozuměli, kdy stačilo se správně orientovat, adaptovat a seberealizovat, ekologickou krizí definitivně končí. A je už jinou otázkou, že jednou zažehnutý a jistým způsobem založený kulturní evoluční proces nebude snadné v souladu s jeho ontologickým pochopením transformovat.
A tak i dnes, kdy rychlý rozvoj teoretického poznání ve speciálních přírodních vědách nás informuje také o méně přístupných úrovních přirozeného uspořádání skutečnosti, předěláváme jemně a důmyslně uspořádanou přírodou podle neadekvátních myšlenkových schemat a archetypů. Jedinečnou planetu Zemi, jejiž nevyjádřitelné nádheře se obdivovali všichni kosmonauté, 149 lehkomyslně transformujeme pro naše krátkodobé spotřební zájmy a hodnoty, aniž si uvědomujeme, že se chováme protipřírodně, tj. i proti zájmům svého vlastního druhu, jehož evoluční perspektivu kdysi jistily biologické mechanismy biosféry samy. Dobýváme a obsazujeme Zemi, aniž si uvědomujeme, že umělá uspořádanost se na jejím omezeném povrchu může trvaleji rozvíjet jen v podřízenosti širší a fundamentálnější uspořádanosti přirozené, tj. ekosystémové, biosférické. 150
Zachování přirozené přírodní uspořádanosti nemá však význam pouze biologicko-reprodukční, tj. pro člověka a ostatní vyšší formy života bezprostředně existenční. Má neméně závažný význam konstitutivně kulturní, informační. Intelektuální informaci, jak jsme již naznačili, vlastně nevytváříme, neprodukujeme, ale rozpoznáváme, dešifrujeme a rekonstruujeme. Získáváme ji z produktů přirozené evoluce (z neživých i živých struktur okolní skutečnosti), v nichž zkrystalizoval nevratný vývojový proces naší planety a v nichž je proto zpředmětněno, a jazykem nukleových kyselin i přímo zapsáno, fantastické množství informace. 151
O významu biotického informačního bohatství, které ovšem nepatří nám, ale biosféře, nemáme zatím náležitou představu. Tušíme, že genetická informace živých systému, kterou vytvořila evoluce a která se z naší viny nenávratně ztrácí, funguje jako ničím nezastupitelná protientropická bariéra života, jako evoluční pojistka či zvláštní "duchovní kultura" přirozených ekosystémů i celé biosféry.
Již dříve jsme uvedli, že přirozené ekosystémy ani biosféra jako celek nemohou mít jednu hlavní koncentrovanou (řídicí) informaci (uloženou někde v tomto světě či mimo něj). A přehlížíme-li zatím fakt, že bez zachování přirozené informace rozptýlené v živých systémech nemůže biosféra ve svém vzestupném vývoji pokračovat, pak snad uznáme alespoň její aktuální význam kulturní: rozmanitost biosféry nesmíme redukovat také proto, že pouze její stále přesnější studium a reinterpretace mohou nakonec opravit tu část naší pragmatické kulturní informace (úzce instrumentální poznání přírody), která prostřednictvím technických aplikací nejvíce přispěla k vyhrocení dnešní ekologické krize. A zejména to by nám mělo pomoci vytvořit kulturu ohleduplnější k přírodě. Snad by to mohlo zpomalit hrozivé tempo vymírání biologických druhů, a tím i barbarského ničení "přirozené duchovní kultury biosféry".
První kulturní informace byly odvozeny převážně jen z empirického poznání jedné úrovně přirozeného uspořádání přírodní skutečnosti. Snad i proto vznikla a upevnila se iluze - později vydatně posílená autoritou novověké přírodní vědy - o jednoúrovňovém uspořádání věcí v prostoru a čase. Je to iluze téměř všeobecná, snadno pochopitelná, avšak dnes mimořádně nebezpečná. 152 Souvisí nejen s prostupností našeho prostředí pro záření (a s neprůhledností a skrytou strukturou většiny předmětů), ale také se schopností lidského vědomí posilovat prožitky a vágní vjemy emocemi, fantazií, symboly a pojmovými ideály. Zdá se, že jejím pozadím je převážně stacionární rámec vnímané skutečnosti (pevné rozvržení těles v prostoru), který nám v každém okamžiku umožňuje registrovat pohyb jako mechanické přemístění.
Vedle dosud nedoceněné kulturotvorné síly tohoto prvotního rozvržení světa, které se znovu a znovu reprodukuje, však nesmíme podcenit ani jeho slabou stránku: už někde zde je totiž biologický kořen lidské posedlosti předělávat přirozeně uspořádaný svět, kořen lidské fascinace technikou a magií jejího algoritmu. 153 A s tím patrně souvisí i pozadí všech dnešních lidských obav z neprostupné divoké přírody, z hustých a hlubokých lesů, bažin a močálů. Patrně již někde zde je kořen lidské neschopnosti registrovat pomalé evoluční změny, vnímat nebezpečí, které nám hrozí v delší časové perspektivě.
Nejen větší péče citovému prožívání přírody v rodinné a školní výchově, ale také rozvoj neinstrumentálního teoretického vidění přírody ve speciálních vědách, může postupně reprodukovat jiné, subtilnější a méně přístupné organizační úrovně přirozeného uspořádání skutečnosti. Nesmíme však zapomínat, že tu budeme stále narážet na původní bariery biologické: Racionální složce lidského vědomí, jejíž systematické společenské drezuře se v technických civilizacích věnuje téměř celý obsah povinné školní výuky mládeže, byla totiž fylogenezí vymezena jen "malá podkrovní světnička" v lidském mozku (Jung). A tato část jeho struktury je i dnes nesena původními animálními vrstvami, nesmírně významnými pro normální funkci lidské psychiky. Geny tak - podle Wilsonových slov - "stále drží kulturu na vodítku". 154 Takže sice nemáme žádnou záruku, že se kultura rychle zbaví své dosavadní agresivity vůči přírodě, ale víme již, že musíme co nejrychleji vytvořit nezbytný informační předpoklad pro její funkční kompatibilitu s přirozeným prostředím.
Zásadní ontotvorný vliv obsahu (struktury) kulturní informace na protipřírodní evoluční tvořivost kultury už totiž nemohou korigovat ani mechanismy jejího dalšího zpracování, ukládání a šíření. Takže v principu platí to, k čemu se ještě později vrátíme: chceme-li změnit systém s vnitřní informací - a kultura, jak jsme ukázali, je takovým velkým otevřeným nelineárním systémem - musíme usilovat nikoli jen o dílčí změny konečných produktů systému, ale především o jeho nevratnou změnu informační, o změnu jeho "genotypu". A tak nás úvaha o ontické roli kulturní informace vrací zpět k předmětné stránce kultury, k technice a její protipřírodní struktuře, kterou humanisticky zaměřená filosofie před vznikem globální ekologické krize nezkoumala.
Teprve aktuální hrozba ekologického konfliktu vyvolává potřebu vytvořit evoluční ontologický koncept kultury. Pouze ten totiž umožňuje pochopit její protipřírodní ontickou tvořivost. Širší přijetí hlediska opozice přírody a kultury komplikuje ovšem fakt, že ve filosofii i v běžném povědomí není pojem kultury chápán adekvátně, tj. jako kategorie systémová, ontologická a ekologická.
Protože kultura, jak jsme již připomínali, je zvláštním opozičním subsystémem biosféry, hledisko systémového přístupu nejlépe ukazuje to, co je jako základní funkční princip vestavěno v každém přirozeném ekosystému a co patrně platí univerzálně - pro každý otevřený nelineární systém: 1. rozvoj a ochrana jednoho prvku nezajišťují rozvoj a ochranu celého systému; 2. složitý systém se snaží uchovat nerovnováhu, diverzitu a spolupráci všech svých složek a subsystémů; 3. z dílčích složek a subsystémů vytváří systém své vlastní kreativní, regulační a kontrolní struktury.
Z tohoto hlediska pak také lépe pochopíme, proč onticky vysoce produktivní technické civilizace ekologicky selhaly. Selhaly totiž proto, že nerespektovaly závaznost zejména prvního uvedeného principu: samozřejmě a nereflektovaně rozšiřovaly svobodu a moc člověka nad přírodou. Jejich protipřírodní ontická tvořivost nemohla být dostatečně korigována ani evolučně biologicky, ale ani koncepčně sociokulturně: respektovala úzké hledisko emancipace a seberealizace lidských jedinců.
Filosofie, která byla teoretickou oporou novověkého úsilí o emancipaci člověka od přírody, by proto měla převzít svůj díl odpovědnosti a viny na dnešní ekologické situaci. Situace je totiž natolik vážná, že dezorientovaná veřejnost potřebuje vědět, jak a proč ekologická krize vznikla, kdo ji zavinil a co je třeba pro její vyřešení udělat. A snad v takové chvíli musí filosofie vystoupit z profesní izolovanosti a nedvojsmyslně říci, že ji dnešní krize zaskočila, že tuto krizi nepředpokládala a že také proto kladla a preferovala jiné otázky. Měla by srozumitelně, tj. bez předstírané hlubokomyslnosti říci, že globální ekologická krize nevzniká jako důsledek rozporu člověka a přírody, protože takový rozpor neexistuje a ani by krizi tohoto typu nevyvolal. Člověk je částí přírody a je a jí jako každý jiný druh evolučně přizpůsoben, je jí biologicky usměrňován a opatrován. Tato krize vzniká až jako důledek hypertrofie lidské útočné adaptivní strategie, jako důsledek planetární expanze kultury, jako důsledek populační exploze člověka.
Globální ekologická krize, jak jsme již dříve uvedli, je rozporem dvou velkých pozemských opozičních procesů: spontánní ontické tvořivosti přírody a zatím nekorigované protipřírodní ontické tvořivosti kultury.
Evolučně ontologická reflexe této krize se ovšem nemůže vyčerpat tím, že prokáže závislost kultury na přírodě a objasní odlišný způsob přirozené a umělé tvořivosti. Tato reflexe se nevyčerpá ani uznáním významu specifických kategorií (jak to kdysi správně připomínal N. Hartmann), jimiž musíme oba odlišné evoluční procesy interpretovat. Pouhé konstatování kvalitativní odlišnosti dějin přírody a dějin společnosti, například ve smyslu Vicova vyjádření, že lidský svět může být lidmi poznán, protože byl lidmi vytvořen, 155 má ještě dosti daleko ke konečnému axiologickému a pragmatickému řešení dnešní opozice přírody a kultury.
Díky systémovému přístupu můžeme i ve filosofii akceptovat hledisko, že kvalitativní rozdíl mezi přírodou živou a přírodou neživou, který byl tvrdým oříškem teoretického uvažování po celá staletí, nespočívá v přítomnosti zvláštních látek, účelů či nadpřirozených sil, ale ve vyšší úrovni přirozené organizace živých systémů (v jejich fantasticky složité organizaci z téhož pozemského abiotického materiálu - molekul). Vyplývá z toho, že hranice mezi živým a neživým je relativní, že živé systémy z pozemského abiotického prostředí přirozeně vyrůstají a že se do něj zpět navracejí (jsou s ním látkově, energeticky i informačně jednotné). Živé systémy tedy k přirozenému řádu přírody neodlučitelně patří, abiotické i biotické prostředí využívají, doplňují a pozměňují, a to dokonce takovým způsobem, že dnešní životní prostředí Země (především volná krajina) je z velké části jejich produktem. 156
Speciálně vědní poznání přírody by tedy samo o sobě mělo postačit k tomu, aby veřejnost pochopila, že dílčí organismy, uspořádané do přirozených ekosystémů, pozemské abiotické prostředí neničí, nedevastují, nýbrž naopak, že jsou s ním v termodynamické rovnováze. 157
Podstata opozice přírody a kultury je ovšem taková, že parciální přístupy speciálních věd ji uspokojivě postihnout nemohou. V rozdílném způsobu uspořádání spočívá tento problém pouze koneckonců. Jeho těžiště - nemá-li jít jen o nový akademický problém - se totiž z roviny ontologické musí přesunout do roviny etické a pragmatické. A také proto je třeba nezřetelnou ontickou hranici mezi přírodou a kulturou veřejnosti ukázat jako zásadnější a östřejší".
Problém opozice přírody a kultury tak přesahuje kompetenci dílčích věd, a to minimálně ve dvou směrech. Za prvé. Nejde o dva organizační stupně samovolného uspořádání světa, o dvě fáze přirozené ontické tvořivosti. Kulturní uspořádanost koření sice také v přírodě, ale nikoli v přírodě vůbec, nýbrž v jediné evoluční linii divergentní evoluce života. A my zatím nevíme, zda přirozená evoluce chladně neexperimentuje i s člověkem, zda jeho prostřednictvím nehledá nějakou novou evoluční variantu svého předen nenaplánovaného vývoje. Zatím můžeme vážně počítat pouze s tím, že kulturní uspořádanost je s přirozenou uspořádaností nekompatibilní, že uspořádanost biosféry nenávratně poškozuje a že tento fakt nevysvětlíme přírodovědeckými metodami přímo z uspořádanosti přirozené.
Za druhé. Protože ontická evoluční tvořivost kultury je v rámci širší a původnější ontické tvořivosti přírody možná jen za cenu přiměřené destrukce přirozených systémů a struktur, nejde tu jen o problém adekvátního postižení odlišných evolučních mechanismů kulturní evoluce. Při dnešním charakteru a rozsahu kultury jde současně o problém nevratného poškozování pozemského života (včetně života lidského) a jeho genetické informace, tj. jde o dříve neznámý problém planetárního rizika, planetárních hodnot, odpovědnosti a viny. 158
Již jsme ukázali, že filosofická analýza tohoto problému se musí opírat o přiměřený ontologický koncept bytí. Jinými slovy, jde-li o vážný filosofický problém, musí být jeho axiologie podřízena ontologii, a nikoli naopak. Ontologie je ve filosofie stále onou nejvyšší instancí, která koneckonců rozhoduje každý životně důležitý spor. Dnešní lidský nárok na část zemského povrchu, tj. nárok nás všech na život, prostor, potravu, reprodukci a rozvoj, je takovým - pro nás i pro biosféru - životně důležitým axiologickým sporem.
Kdysi tento nárok samozřejmě vyplýval z divergentní povahy biotické evoluce. Konkurenční ontotvorný proces kultury ještě neexistoval. Trvá však tento nárok v nezměněné podobě i dnes, kdy z původní biotické aktivity naší evoluční linie vznikla technická civilizaci, svou expanzí ohrožující nejen tzv. méně rozvinuté kultury, ale i celý živý svět?
A snad jen ekologicky odpovědná, tj. ontologicky fundovaná filosofie může veřejnosti ukázat, že globální ekologická krize je bezprecedentním konfliktem části a celku, že je lidmi zaviněným konfliktem subsystému technosféry s jeho hostitelským biotickým systém. Ontická tvořivost vesmíru, jejíž oprávněnost oživit povrch naší planety a vytvořit člověka nelze zpochybňovat, se tu střetává s hodnotově problematickou, závislou, ale nekorektní tvořivostí umělou. Doufejme jen, že i tehdy, když technická civilizace svůj tradiční antropocentrismus neopustí, když dnešní ekologické silí o změnu hodnot a protipřírodní povahy kultury ztroskotá, že gigantické evoluční síly vesmíru "zasáhnou" na záchranu velkolepého pozemského života alespoň v hodině dvanácté.
* * *
Povahu a hloubku opozice přírody a kultury lze patrně nejlépe ukázat na protipřírodní dimenzi nejaktivnější složky společenské materiální kultury, na evoluci abiotické techniky a dnešní globální technosféry.
Lidská kultura vzniká v době, kdy na zemském povrchu již neexistuje ani žádný relativně nevyužitý materiální substrát, ale ani žádný vhodný životem neobsazený prostor. A tak umělá ontická tvořivost kultury může postupovat jen za cenu odpovídající destrukce produktů a podmínek tvořivosti přirozené. 159
Technika, jak víme z dějin filosofie, nebyla nikdy oblíbeným tématem filosofování. Předekologická filosofická reflexe techniky se zaměřovala na lidské a společenské stránky technického fenoménu. Zájem o protipřírodní dimenzi techniky, o problém jejího systémového charakteru a o její funkční vztahy s přírodou aktualizuje až dnešní ekologická krize. A protože naše civilizace je výrazně technická, jsou to problémy ontologicky a ekologicky zásadní. 160
Právě na vývoji systémů abiotické techniky, na dominantní evoluční linii nástroj - stroj - automat, dobře vidíme způsob, jakým se člověk prosadil jako zdroj a aktivní činitel umělé kulturní evoluce. Evoluce techniky totiž dobře znázorňuje nadindividuální systémový rozměr kultury, znázorňuje expanzivní povahu její ontické tvořivosti. Tato evoluce ve velmi krátké době jakoby uměle öživila" další část pozemské anorganické hmoty, v přirozených podmínkách podléhající pouze entropizaci (pokud ovšem není právě vestavěna do živých systémů), neboť její chemická evoluce na Zemi byla již víceméně ukončena.
Uvedené zjištění může být současně považováno za důkaz, že obě evoluce, přirozená i umělá, potřebují jako svůj zdroj relativně volnou látku a energii a že dostatečně mohutný energetický příkon je s to za jistých podmínek i poměrně velké abiotické struktury (např. makroskopické předměty, technické prvky, nástroje i dílčí subsystémy) začlenit do umělých či kombinovaných (antropo-technických) systémů, schopných účelného fungování, specifické reprodukce a evoluce. 161
Přestože první dva historicky nejstarší abiotické technické systémy (člověk-nástroj, člověk-stroj) jsou kombinované, tj. výrazně antropo-technické, mají v zárodku už všechny rysy pozdějšího plně technického systému (technického automatu), v němž se díky spojitému energetickému příkonu bez lidské účasti odehrává naprogramovaná činnost přírodních sil a procesů. 162
Z porovnání přirozené a umělé evoluce už částečně víme, že růst přirozené i technické (kulturní) uspořádanosti musí být koneckonců podobný. I přes jinou výchozí úroveň, odlišné konstitutivní principy, jiný typ paměti a informace, jiné konečné formy atp., se přirozená a umělá ontická tvořivost odehrávají v otevřených nelineárních systémech. Nejen biosféra, ale také dnešní technosféra a kultura jako celek jsou globálními disipativními strukturami. Kultura svou principiální závislostí na člověku zůstává sice i dnes funkčním subsystémem biosféry, ale přirozenou ekosystémovou energií není vyživována přímo, nýbrž složitě zprostředkovaně: závisí na energii lidské práce a na energii člověkem z okolní přírody uvolňované a koncentrované.
Abiotická technická evoluce připomíná sice opačný směr vývoje dnešních mnohobuněčných organismů, tj. začíná na úrovni makroskopických předmětů (nástrojů) a směřuje k ovládnutí molekulárních dějů (k tzv. vysokým technologiím, k mikroelektronice, genovým manipulacím atp.), ale také potřebuje tři základní evoluční předpoklady: 1. vlastní paměťovou strukturu pro reprodukci, fungování a evoluci příslušných technických forem; 2. předmětné tělo technických konstrukcí umožňující jejich průběžnou společenskou korekci a selekci; 3. spojitý, dostatečně mohutný a stabilní látkový a energetický zdroj.
V první a nejdelší fázi abiotického technického vývoje, ve fázi instrumentalizace, byli jedinými nositeli paměťové struktury techniky, nositeli její jakési jednoduché genetické informace, hlavně konkrétní jedinci. Šlo tu nejen o tradicí předávané představy a technologické poznatky člověka výrobce, ale i o analogické poznatky člověka uživatele. Později, ve vyšších fázích technického vývoje, se genetická informace techniky (vzhledem k narůstající složitosti) nutně "zdvojuje", přičemž grafická forma jejího záznamu se osamostatňuje a odděluje se od člověka konstruktéra a ve formě výrobní a provozní dokumentace se vřazuje do společenské duchovní kultury jako relativně samostatný vnější informační korelát techniky .
Předmětné tělo techniky, jehož fyzická životnost je vzhledem k trvalému působení rozkladných přírodních procesů zpravidla pouhým zlomkem životnosti informačního záznamu (genetické informace techniky), plní nezastupitelnou roli zprostředkovatele vlivu vnějších podmínek (přírodních i kulturních) na ideový koncept technické konstrukce. Toto tělo však - na rozdíl od těla živých systémů - stárne výrazně i morálně, neboť je předmětem trvalého funkčního, estetického i ekologického hodnocení, předmětem dalšího zdokonalování i specifické kulturní selekce. 163
Na rozdíl od evoluce živých systémů se spontánní selektivní procesy v kulturní oblasti neomezují pouze na předmětné struktury a hotové artefakty. Selekci, a to dokonce selekci společensky usměrňované a řízené, podléhají již procesy získávání a zpracování kulturní informace, selekci podléhají technologické a společenské ideové projekty, ale také organizace a instituce, poznatky, regulativy a hodnoty.
Funkci všeobecné látkové a energetické báze technické evoluce plní sice pozemská příroda, avšak vlastním ontotvorným procesem techniky je evoluce kultury jako celku. Technika - řečeno schematicky - je tedy specifickým subsystémem subsystému biosféry, je subsystémem kultury.
Protože - jak již bylo uvedeno - dominantní roli v evoluci techniky hrají informace odvozené z organizační úrovně makroskopických předmětů, jsou i první produkty této evoluce nejprve makroskopické (nástroje, stroje). Abiotická technika tedy vzniká a rozvíjí se jako typická protipřírodní struktura: je látkově, prostorově a energeticky náročná (už např. zhotovení prvních kovových nástrojů a zbraní vyžadovalo velké množství recentní biomasy - dřeva).
Jakkoli byl abiotický technický pokrok nejprve pomalý, dnešní tempo technické tvořivosti je o několik řádů rychlejší než tempo přirozené tvořivosti biosféry. Zdá se, že tajemství této vysoké evoluční rychlosti spočívá nejen ve vydatných energetických zdrojích, ale i v charakteru umělého evolučního procesu kultury. Empiricky se jakoby potvrzuje to, co už kdysi abstraktně vyjádřil P. Teilhard slovy, že "prahem reflexe jsme vstoupili do úplně jiné oblasti evoluce". 164
Na rozdíl od pomalé, dílčím způsobem usměrňované, ale v principu slepé evoluce živých systémů, má lidstvo v případě techniky, a do jisté míry i celé kultury, určitou možnost ovlivnit charakter, tempo i směr vývoje. Je koneckonců jediným demiurgem umělého technického světa. Je nejen tvůrcem techniky, ale i její genetické informace: tradicí a vědou předávané zkušenosti, technologických poznatků, plánů, projektů, výrobní dokumentace. Proto i jistá nadbytečnost nerealizovaného empirického a technického poznání, do jisté míry analogická redundanci genetické informace živého systému, není nutně neefektivní. Naopak, v situaci ohrožení obyvatelnosti Země se stává podmínkou perspektivnější alternativy technického vývoje.
Genetická informace techniky, která vzniká a rozvíjí se až spolu s technikou samou, slouží sice také jako instrukce pro fungování a reprodukci příslušné technické formy, avšak, na rozdíl od genetické informace živých systémů, je zatím zapsána (s výjimkou pro některé technické systémy řízené programově) vně látkového těla techniky - v hlavách lidí a ve specifických strukturách společenské paměti. Operativnost a pružnost této informace však souvisí nejen s tím, že je dobře přístupná. Souvisí i s tím, že je vázána na epigenní paměť ve struktuře vazeb lidského mozku, s tím, že ji vytváří lidská symbolická aktivita. Můžeme ji dnes proto doplňovat, předělávat, rušit a zlepšovat stále rychleji, a to i bez kdysi nezbytného zpředmětnění v objektivní materiální skutečnosti, např. simulací a extrapolací některých funkčních podmínek pomocí počítačů. Lze ji nově orientovat, prověřovat logickými kritérii, pobízet usměrňovanou selekcí i tzv. společenskou objednávkou. A také v této vysoké evoluční rychlosti a flexibilitě technických konstrukcí je jistá naděje, že se nám nakonec podaří vytvořit techniku kompatibilní s přírodou. 165
Instrumentální technika měla příznivé ekologické parametry proto, že byla funkčně a energeticky napojena na lidské bytostné síly, a tím i na energetickou a funkční bázi biosféry. Výsledný instrumentální antropo-technický systém (člověk používající nástroj) přírodu ovlivňoval pouze svým působením na pracovní předmět, tj. nikoli svým vlastním provozem, existencí a chodem "na prázdno".
Mechanická technika není ovšem zdokonaleným nástrojem, ale již první fungující technickou soustavou, která nahradila značnou část energetických a motorických funkcí lidského organismu (ruky). 166 Proto ani spojení s člověkem (obsluhou) v mechanickém antropo-technickém systému ji nezajišťuje příznivé ekologické parametry. Zejména na počátku svého vývoje je materiálově a energeticky náročná, svým plně umělým technickým provozem, svým přírodě nepřizpůsobeným metabolismem, poškozuje živé systémy a nevřazuje se do funkčního celku biosféry. 167
Tím, že mechanická technika funguje a reprodukuje se na úkor čerpání do té doby téměř nedotčených neobnovitelných přírodních zdrojů (nerostných surovin a fosilních paliv), a nikoli již v přímé závislosti na obnovitelných zdrojích biomasy (jako technika instrumentální), nemá zatím žádnou účinnou negativní zpětnou vazbu s živou přírodou (s výjimkou špatně měřitelného lidského zdraví a sílícího ekologického vědomí společnosti). Naopak, má s ní společensky zprostředkovanou zpětnou vazbu pozitivní: podněcuje růst populace, extenzívní růst kultury i spotřebitelské tendence lidí.
Ale nejen to. Umělý metabolismus vznikající technosféry, odlišný od metabolismu navzájem přizpůsobených živých systémů, svými produkty, odpady a zplodinami poškozuje živé systémy, nebezpečně narušuje funkci lokálních i globálních regulativních systémů života, funkci ozónové vrstvy i funkci globálního termostatu Země. 168 Z částečné počáteční slučitelnosti a koevoluce vzniká vztah antagonismu mezi přirozeně a uměle vytvořenými funkčními systémy - mezi biosférou a technosférou.
Umělá ontická tvořivost kultury sice nad přirozenou ontickou tvořivostí přírody stále ještě vítězí (zejména díky vydatným zdrojům dodatkové energie), ale zatím nevíme, zda v homeostatických podmínkách naší planety nejde již o symptom budoucí porážky. Možná že tu vedle zákonitosti zachování hmoty a energie platí i nějaká systémově evoluční zákonitost "zachování přirozené uspořádanosti", tj. vlastně vázané energie, která tu zkrystalizovala v důsledku dosud nepřerušené disipace energie slunečního záření. Charakteru, rozsahu a úrovni rozvoje přirozené uspořádanosti byly však přizpůsobeny nejen všechny dnes existující formy života. Úrovní a rozsahem přirozené biotické uspořádanosti je velmi jemně regulováno i klima naší planety, jejíž povrch, jak víme, se dnes nebezpečně otepluje. Ničením přirozených ekosystémů tak dochází ještě k jedné vážné hrozbě: ke ztrátě schopnosti redukovaných živých systémů (zelených rostlin) disipovat (pohltit) dopodající sluneční záření, zabránit jeho rychlé přeměně v neužitečné odpadní teplo
129 V tom však ještě nespočívá skutečná ontická odlišnost kultury od přírody. Ani v přírodě nevznikají nové struktury "zcela v souladu" s předchozí úrovní rozvoje přírodního řádu. Tato odlišnost spočívá až v tom, že nově konstituované kulturní struktury přirozeným způsobem nepřirůstají k tělu Země, že jsou konstruovány pro člověka a že schopnost biosféry včlenit je do svého funkčního celku je zatím zablokovaná jejich odlišnou strukturou a vysokými energetickými nároky.
130 Přirozený rozpad lidských kulturních artefaktů ohrožuje dnes vitalitu lokální kultury zejména tím, že při jejím reprodukčním zaostávání vznikají nepříznivé podmínky pro ekonomickou soutěž s ostatními kulturami. Vzhledem k dnešní tržní propojenosti všech regionů se tedy vytvoří závislost stagnující kultury na prosperujících kulturách, a proto zpravidla nastane vykořisťování z jejich strany. Rozsah a intenzita přirozeného rozpadu se pak mohou přiblížit rozsahu a intenzitě možností kulturní reprodukce.
131 Netradičně pojednává o kulturních preadaptacích hominidů Beneš, J.: Homo sapiens sapiens. Hominizace ve světle biologických behaviorálních a sociokulturních adaptací. Brno 1990.
132 K takové zjednodušené interpretaci laickou veřejnost často svádí dochovaná kamenná industrie starých kultur.
133 Ale rozhodně tomu tak není. Jednostranně, ale patrně věcně správně na to upozornil C. G. Jung: Ärchetypické obrazy docela určitě rozhodují... Rozhoduje nevědomá psychologie člověka, a ne to, co si myslíme a mluvíme v mozkové komůrce nahoře v podkrovní světničce". Jung, C. G.: Analytical Psychology. London, 1968, česky Analytická psychologie. Praha 1992, s. 172.
134 Lorenz, K.: Die acht Todsünden der zivilizierten Mennscheit. München 1973, česky 8 smrtelných hříchů. Praha 1990, s. 60.
135 Zdá se však, že za jistých podmínek se některé sociální adaptace člověka mohou částečně fixovat do DNA. Potvrzuje to současný výzkum tzv. genetické asimilace.
136 Toto dogma, jehož význam lze patrně rozšířit na oblast praktických aplikací kulturní informace, kdy také z vysoce uspořádaných artefaktů zpět do lidské hlavy informace samovolně neteče, bylo zformulováno už v roce 1957 F. H. C. Crickem. Dnes ovšem víme, že původní předpoklad neplatí absolutně, protože byl objeven "...enzym zvaný reverzní transkriptáza", který "dokáže zprostředkovat přenos informací z buněčné kyseliny ribonukleové (RNA) i 'obráceně', do DNA". Gould, S. J.: The Panda's Thumb. New York 1980, česky Pandin palec. Praha 1988, s. 80.
137 Také v tomto případě lze uvažovat o kulturních analogiích. Např. při vývozu výrobních dokumentací a licencí do jiných zemí nelze při zahájení výroby spoléhat pouze na jejich informační složku, ale je třeba spolu s nimi vysílat odborníky, provádět zaškolování lidí, vyvážet další pomocná technologická zařízení, zajišťovat servis atp.
138 Snad i to měl na mysli K. Lorenz, když v podobné souvislosti o kultuře napsal: "Člověk si může dovolit vléct s sebou víc neužitečného balastu než jakékoli divoce žijící zvíře." Lorenz, K.: Tamtéž, s. 58.
139 Lorenz, K.: Tamtéž, s. 59.
140 Fenomenologie z tohoto hlediska oprávněně zdůrazňuje mimořádný význam "Lebensweltu", původní strukturace předvědeckého světa. "Základní pojmy, jež prostupují celou vědu a určují tím smysl její předmětné sféry a jejích teorií, vznikly naivně, mají neurčité intencionální horizonty, jsou útvary neznámých, pouze v hrubé naivnosti probíhajících intencionálních výkonů. To platí nejenom pro speciální vědy, nýbrž také pro tradiční logiku..." Husserl, E.: Cartesianische Meditationen. Haag 1963, česky Karteziánské meditace. Praha 1968, s. 146-147.
141 Gould, S. J.: The Panda's Thumb. New York 1980, česky Pandin palec. Praha 1988, s. 56. C. G. Jung však v této souvislosti upozorňuje na ještě jeden důležitý moment, na trvalou přítomnost původních struktur: "Mozek se rodí s hotovou strukturou, bude pracovat moderním způsobem, avšak tento mozek má svou historii. Byl budován během miliónů let, reprezentuje historii, které je výsledkem". Jung, C. G.: Analytical Psychology: ist Theory and Praktice. London 1968, česky Analytická psychologie, její teorie a praxe. Praha 1992, s. 52.
142 Potenciální polyfunkčnost složitých struktur je dána především způsobem jejich konstrukce. "Celky vyprojektované k určitým účelům jsou díky své strukturální složitosti s to vykonávat i úkony jiné". Gould, S. J.: Tamtéž, s. 56. Polyfunkční však mohou být i relativně jednoduché struktury, např. molekuly, atomy, ale také písmena abecedy, prvky stavebních a strojních konstrukcí, nástroje, atp. Reálné systémy zužují polyfunkčnost svých prvků a subsystémů tak, že je, obrazně řečeno, nutí odevzdávat do výsledného systému jen takové vlastnosti a funkce, které si konstrukce systému z jejich nabídky "vybírá". Zdá se, že to platí i pro kulturní nadindividuální systémy, tj. i pro společenské organizace a instituce, jejichž prvky jsou lidé.
143 Domníváme se, že selekce kulturní informace, která je patrně důležitou podmínkou vysokého tempa kulturní evoluce, probíhá minimálně na třech úrovních: na úrovni získávání a zpracování informace; na úrovni procesu praktické aplikace informace; na úrovni relativně samostatného života kulturou vytvořených poznatků, teorií, uměleckých děl, institucí, věcí, konstrukcí atp.
144 Z organizační úrovně makroskopických předmětů byla odvozena většina pojmů přirozeného jazyka, naše běžné koncepty prostoru, času a pohybu, ale i základní kulturní interpretační schemata, hodnoty, normy, ideály.
145 Také z tohoto hlediska je dnešní radikální kritika vědy oprávněná. Věda klasického období převzala značnou část svérázného předvědeckého redukcionismu, především redukci skutečnosti na jednu organizační úroveň a na poznání "povrchu" věcí. Kritice "mýtu povrchové skutečnosti" ve vědě věnuje značnou pozornost Neubauer, Z.: Nový Areopág. Praha 1992, s. 71-83.
146 Na tento problém podnětným způsobem upozornil A. Gehlen. Autor má za to, že technickému ovládnutí vnějších přírodních sil předcházelo jejich ovládnutí fiktivní, pomocí nadpřirozené techniky, tedy magie. "Fascinace automatismem znamená pro techniku předracionální a mimopraktický popud..." Gehlen, A.: Die Seele im technischen Zeitalter. Hamburk 1957, česky Duch ve světě techniky. Praha 1972, s. 39. "Práce s nástrojem je namáhavá, zato však magická slovní formule stačí, aby se ustálilo počasí nebo pojistil návrat jara." Tamtéž, s. 43.
147 Na zásadní význam symbolismu v evoluci kultury upozorňuje L. von Bertalanffy: "Symbolický svět kultury je v podstatě nepřírodní, daleko přesahující a velmi často negující biologickou přírodu, pudy, užitečnost a adaptaci". Bertalanffy, L. von: Robots, Men and Minds. New York 1967, česky Člověk-robot a myšlení. Praha 1972, s. 58-59.
148 "Důsledky lidské symbolické aktivity jsou obrovské... Fylogenetická evoluce, založená na dědičných změnách, byla vytlačena historií, založenou na tradici symbolů..., symbolické světy vytvořené člověkem získaly autonomii, jako by měly vlastní život". Bertalanffy, L. von: Tamtéž, s. 60-61. "Symbolismus je, chcete-li, božská jiskra, která odlišuje nejchudší vzorek pravého člověka od nejlépe adaptovaného zvířete. Symbolismus je differentia specifica homo sapiens..." Tamtéž, s. 67.
149 Kosmonauté poprvé v dějinách lidstva üviděli Zemi v její zářící kráse - modrý a bílý globus plující v hluboké černi kosmu..." Barevné snímky Země v její celistvosti jsou "...snad nejvýznamnějším výsledkem celého vesmírného programu". Capra, F.: Wendezeit. Bausteine für ein neues Weltbild. Bern - München - Wien. 1987, S. 315.
150 Přestože vytvoření nového systému hodnot pro technickou civilizaci úzce souvisí s tímto intelektuálním pochopením dnešní globální situace, brání mu kromě jiného i ztráta lidského smyslového kontaktu s přírodou. Bez tohoto úzkého kontaktu nelze v živé přírodě uvidět a pochopit některé struktury a vztahy, nelze uznat její hodnotu o sobě. Zdá se, že formálním vyjádřením hodnoty přírody pro člověka té které kultury může být i počet slov, kterými lidé popisují a označují přírodní struktury, zejména rostliny, hmyz, zvířata. Srovnej Lévi-Strauss, C.: La pensée savage. Paris 1966, česky Myšlení přírodních národů. Praha 1971, s. 60-110.
151 Pěkně to vyjádřil K. Lorenz: "Vědecká pravda je více než kterýkoli jiný kulturní statek kolektivním vlastnictvím celého lidstva. Je jím proto, že není vytvořena lidskými mozky jako umění a filosofie - ač i ona je poezií, i když v nejvyšším a nejušlechtilejším smyslu řeckého slova POIEZIS - zplodit, vytvořit. Vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nevytvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, jež ho obklopuje." Lorenz, K.: Tamtéž, s. 228
152 Přestože souhlasíme s E. Husserlem, který v podobné souvislosti píše, že "geometrická a přírodověděcká matematizace naměřuje našemu předvědeckému světu... dobře padnoucí ideový šat", a který upozorňuje na "...podvržení idealizované přírody za předvědecky názornou přírodu", zdá se nám, že ani návrat k předvědeckému světu nemůže sám o sobě odstranit nebezpečnou redukci skutečnosti na jednu organizační úroveň. Srovnej Husserl, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Praha 1972, s. 71-73.
153 "Kdo si jako psycholog všímá kouzla, jímž na naši mládež působí automobily, nemůže ani trochu pochybovat, že zde přicházejí ke slovu prvotnější zájmy, než jsou racionální a praktické ohledy..." Gehlen, A.: Tamtéž, s. 39.
154 Wilson, E. O.: On Human Nature. Harvard Universty Press. 1978, česky O lidské přirozenosti. Praha 1993, s. 161. Také K. Lorenz uvažuje podobně. "Člověk, který by odložil vše takzvaně zvířecí..., člověk jako čistě rozumová bytost by vůbec nebyl andělem, nýbrž daleko spíše jeho opakem". Lorenz, K.: Das Sogenannte Böse. Wien 1963, česky Takzvané zlo. Praha 1992, s. 215.
155 Ä musí udivovat každého, kdo o tom uvažuje, že se filosofové vážně namáhají vypracovat vědu o světě přírody, který zná jedině Bůh, protože on jej stvořil; a že neuvažují... o světě občanském, o kterém by lidé mohli vypracovat vědu, protože jej oni stvořili." Vico, G.: Principi di scienza nuova d'intorno alla comune natura delle nazioni. 1744, česky Základy nové vědy o společné přirozenosti národů. Praha 1991, s. 26.
156 Tuto souvislost si v každodenním životě neuvědomujeme. Přitom se nejedná se jen o atmosférický kyslík, ochrannou vrstvu ozónu a fosilní paliva. Jde také o všechny typy vápencových hornin, železné rudy atp. Takže i ocel a beton, dva základní konstrukční materiály dnešní technické civilizace, pocházejí spíše z "dílny biosféry", než z dílny kultury.
157 Na příkladu půdy vyjádřil souvislost života s abiotickým prostředím L. Thomas. "Bakterie se nám začínají jevit jako sociální živočichové..., žijí spoluprací, pronájmem, výměnou a kompemzací. Bakterie a houby, pravděpodobně za pomoci komunikačního systému založeného na virech, zakládají tkáň, parenchym půdy (kdosi razil představu, že kyselina huminová, k jejímuž vytváření mikrobi přispívají, je jakýmsi protějškem základní hmoty našich vlastních tkání)." Thomas, L.: Myšlenky pozdě v noci. Praha 1989, s. 12.
158 Tomuto problému věnuje rozsáhlou práci nedávno zesnulý filosof Hanz Jonas: Das Princip Verantwortung. Versuch einer Ethik für die technologische Zivilisation. Frankfurt am Main 1979.
159 "Stavět lze jen za cenu odpovídající destrukce". Teilhard de Chardin: Le phenoméne humain. Paris 1955, česky Vesmír a lidstvo. Praha 1990, s. 44.
160 Také pozorohodné práce R. Richty a kol. o technice a vědeckotechnické revoluci z šedesátých let se vyznačují absencí analýzy přírodní dimenze techniky. K tomuto problému viz: Šmajs, J.: Fenomén techniky v české filosofii. In: Kapitoly z dějin české filosofie 20. století. Brno 1992, s. 141-146.
161 Podrobněji viz: Šmajs, J.: K logice historického vývoje techniky. In: Filosofický časopis 1988, č. 3, s. 321-327.
162 Technický automat sám o sobě není ovšem otevřeným samoorganizujícím se systémem. Je to stále ještě mechanismus se zabudovanými systémy zpětných vazeb, které zajišťují samoregulaci, nikoli však vzestup uspořádanosti.
163 Morální stárnutí technických konstrukcí - na rozdíl od módy v odívání - nemusí mít nutně ekologicky negativní důsledky. Vede sice k rychlé obměně technických systémů, ale její materiálové a energetické nároky mohou být z části kompenzovány úsporným režimem jejich provozu a snížením produkce škodlivin (např. osobní automobily s klesající spotřebou a katalyzátory).
164 P. Teilhard de Chardin: Le phenoméne humain. Paris 1955, česky Vesmír a lidstvo. Praha 1990, s. 236. Äž po reflexi byla dědičnost možná pasívní, teď se však polidšťuje a vyráží jako vrcholná aktivita v "noosférické" podobě". Tamtéž, s. 189.
165 Právě na evoluci techniky dobře vidíme, že genotypická informační změna poskytuje systému více flexibility než dodatečné místní přizpůsobení, než změna fenotypická.
166 N. Wiener je ve schematické zkratce radikálnější. "Tento první náraz je známý jako průmyslová revoluce a týkal se stroje, který prostě nahrazuje lidský sval". Wiener, N.: The Human Use of Human Beings. Cybernetics and Society. New York 1954, česky Kybernetika a společnost. Praha 1963, s. 132.
167 A. Gehlen správně připomíná, že "...svět techniky je jakýsi "makročlověk": důmyslný a vynalézavý, šiřitel a ničitel života jako člověk sám..." Gehlen, A.: Die Seele im technischen Zeitalter. Hamburg 1957, česky Duch ve světě techniky. Praha 1972, s. 32.
168 Koncentrace oxidu uhličitého, který je z velké části odpovědný za tzv. skleníkový efekt se hrozivě zvýšila "...od průmyslové revoluce více než za posledních 16 000 let, a to díky spalování fosilních paliv..." King, A., Schneider, B.: První globální revoluce. Praha 1991, s. 44.