Pařížské přítelkyně

Marina Cvetajevová a Natalie Gončarovová

Ke 120. výročí narození básnířky a k 50 letům od skonu malířky

(8. října 1892–1941) – (1881–17. října 1962) 


To první bylo světlo a to druhé prostor… kdyby tady nebyla střecha, byla by to poušť. Ale takhle je to jeskyně – jeskyně plná světla, kam tečou všechny podzemní řeky.“1

To byl první dojem Mariny Cvetajevové, když přišla do atelieru své nové pařížské přítelkyně Natalie Gončarovové. Seznámily se v Paříži v létě r. 1928 prostřednictvím společného přítele Marka Slonima, vydavatele pražského časopisu Volja Rossii (Svobodné Rusko), kde byla poprvé otištěna rozsáhlá studie Mariny Cvetajevové o dvou Gončarovových: krasavici Natálii, ženě Puškinově, a experimentální ruské malířce, vnučce bratra té nejkrásnější ze tří dcer zchudlého rodu Gončarovových. O jedenáct let starší, klidná a uzavřená žena, žijící jen svým uměním, básnířku přitahovala celou svou osobností. Z jejích dopisů Natálii Gončarovové je patrné, jak toužila po tom, aby se sblížily. Zvala ji na oslavu Nového roku i Tří králů, masopustu i Velikonoc. Byla by ji ráda přivítala v kouzelném okolí městečka Meudonu na březích Seiny, kam ráda jezdívala na jaře i v létě, kdy zde trávila prázdniny s dětmi – šestnáctiletou Ariadnou a čtyřletým Murem. Ariadna, jež měla dar slova i tvaru, se malovat učila nejdříve u Natálie Gončarovové. Teprve poté ji vzali na Uměleckou školu Louvru, kde jí vzhledem k jejímu talentu odpouštěli školné. Bývala tak často prostřednicí mezi oběma umělkyněmi. Nosila máminy dopisy malířce a od ní pak její odpovědi, jež se však bohužel nedochovaly, stejně jako mnohé z toho, co Marina Cvetajevová zanechala v Paříži r. 1939, kdy se rozhodla odjet za svou rodinou do Sovětského svazu. Přežila to jen Ariadna, odsouzená na řadu let do gulagu.

Na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se obě ženy stýkaly, však zbývalo ještě místo pro štěstí, i když materiálně se rodina Mariny Cvetajevové probíjela jen těžce. Manžel byl nezaměstnaný, takže museli vycházet s malou československou podporou, poskytovanou porevolučním emigrantům i pokud žili v zahraničí. Za verše se moc neplatilo, proto básnířka občas pořádala veřejné přednášky o významných ruských spisovatelích a začínala psát prózu. Kniha srovnávající obě Natálie Gončarovové byla v tomto směru klíčová. Na ní si autorka vyzkoušela, jak spojovat aktuální situaci se vzpomínkami, životní filozofií a estetickými názory, jež reflektovala tvorba toho, o němž psala.

„Proč si z celé Paříže Gončarovová vybrala právě tento dům? Malířka tak hýřící barvami zvolila dům staletími vyrudlý; dům, jehož někdejší obyvatelé již odpočívají na věčnosti déle než čtyři sta let, i když ona sama patří k největším experimentátorům své doby.“2 Odpověď jí dal sám dům: „Síla hledá sílu“.3

V průběhu návštěv u velké malířky, jež dobyla Paříž již v polovině desátých let svými scénickými návrhy pro Ďagilevovo pařížské divadlo, básnířka zjistila, že je spojuje vlastně i Moskva. Domy i stromy jejich dětství si byly tak blízko, že jim stačily jen dvě po sobě jdoucí číslice 7 a 8. Gončarovové se dokonce vybavilo, jak ji kdysi třídní požádala, aby s sebou vzala domů prvňáčka – dívenku, pro niž si nikdo nepřišel. Bydlely tam, kde kdysi bývaly tři rybníky, po nichž již zbyl jen název ulice „Trechprudnyj“ – „U tří rybníků“. Obě si pamatovaly na topol, pod nímž létala do výšky na houpačce Natáliina babička, když se chtěla zbavit vtíravých ženichů. Marině okamžitě vytanuly verše, jež napsala v šestnácti:

Ten svět už brzy zmizí,

zkus se podívat potají,

teď, když topol ještě stojí

i dům než ho prodají.4


Tehdy, když si na to vzpomněla, již nebyl ani ten dům ani ty verše. Kolik však váží vzpomínky?

V Moskvě žila i ta druhá Natálie – spící krasavice, jež se pro největšího básníka Ruska stala femme fatale. Na rozdíl od Anny Achmatovové, k Puškinové ženě velmi kritické, Marina Cvetajevová, pro níž byla nejvyšší hodnotou láska, krásnou Natálii neodsuzovala. Vyjádřila to i v básni, již vložila do jednoho ze svých dopisů Gončarovové. Posílala jí tehdy šátek, o němž věřila, že jí bude slušet. Šátek a verše – jakoby cítila tu vnitřní souvislost básníků z různých konců světa. Téměř ve stejné době psal svou proslulou báseň Sbohem a šáteček Vítězslav Nezval v zahradě, do níž se právě dívám.


Smutek, štěstí, tak či tak -

verše – zpívá je snad pták?

K trojce bobří pelerínu

srdce napilo se blínu.

Je krutý, kdo nemiluje?

Žena básníka tak žije

dlouhobrvá

Natálie.

Smrtelný hřích nebo sen,

být kožešinou, vějířem,

verše – a co má být,

jsem mladá, chci žít,

kolikrát steskem svírám rty

a potom, z jiné planety

vzpomínat muže, dražšího než ty.


Verše ovšem vznikly dávno před tím, než se ty dvě potkaly – v listopadu r. 1916. 5 Žena rozumí ženě – i té, s níž nesouhlasí. Marina Cvetajevová ví, že Natálie Nikolajevna nemohla být vinna, protože muže nemilovala. Byla osudová žena a stejně osudové bylo i její manželství s Puškinem. Pro takové dvojice není naděje na tomto ani na onom světě. Natálie poznala lásku až ve svém druhém manželství s generálem Lanským, kterému byla věrná. Tehdy jezdila do uherské usedlosti své starší sestry Alexandry, jež si vzala vídeňského diplomata barona Friesenhoffa, působícího ve čtyřicátých letech v Rusku. Dodnes jsou o tom četné památky v brodzanském zámečku, přeměněném na muzeum ruské kultury.6

Ve srovnání těch dvou Natálií však vítězí ta druhá – ne ta, co vzala, ale ta, co dala. Ne ta, kvůli níž padl básník v osudovém souboji se sličným francouzským důstojníkem d´Anthèsem, jehož portrét mají rovněž v Brodzanech, ale ta, co po celý život vytvářela krásu. Začalo to již v Rusku, kde se v osmnácti potkala se stejně starým malířem Michailem Larionovem, s nímž posléze spojila svoji životní i profesní dráhu. Jejich avantgardní tvorba, kterou pro tu sluneční prozářenost nazvali rayonismem či rusky lučismem, protože „ luč“ je paprsek. Obrazce vytvářeli i na vlastních tvářích a takto se procházeli po moskevském Arbatu. Zatímco v Rusku vyvolávaly skandály, Paříž přijala r. 1914 scénické návrhy Natálie Gončarovové k opeře Rimského-Korsakova na slova známé Puškinovy pohádky Zlatý kohoutek s všeobecným nadšením. Appollinaire tehdy poznamenal s troškou hořkosti, že takového obdivu by se francouzskému malíři nedostalo. 7 Když Marina Cvetajevová bilancuje fakta a akta malířčiny biografie, konstatuje, že je to čistě mužský styl – jen samá akta, tvůrčí posedlost. Jejím výsledkem je však čistá radost. Nadarmo Gončarovová nemalovala tolik květin ve váze, v zahradách, na stromech i na triptichu světců věnčených girlandou růží.8 Pod jejíma rukama kvetou i ženy v Rusku či Španělsku, kam se dostala již r. 1916 s Ďagilevovým divadlem.

Není divu, že Cvetajevová ke své rozsáhlé studii, jež vycházela ve třech pokračováních v časopise Volja Rossii, připojila i čtyři reprodukce obrazů Natálie Gončarovové: kubisticky stylizovanou stojící Španělku s vějířem (Ispanka, 1915), Španělku v krajkové šále (Ispanka, 1925), fragment obrazu Podzim (Oseň, 1927, tehdy v majetku M. N. Wiborg, New York), a fragment kubisticky stylizované Krajiny (Pejzaž, 1927), který vlastnil chicagský Arts Club.9

Vztah obou umělkyň však nebyl jednostranný. Zatímco Marina Cvetajevová psala esej o Gončarovové, jejíž kratší verzi poslala do bělehradského časopisu Ruský archiv (Ruski archiv), malířka namalovala cyklus ilustrací k folklorně stylizované poemě Mariny Cvetajevové – Mládenec (Molodec), prvnímu jejímu dílu, vydanému r. 1924 v Praze. Jak tomu bylo v životě Mariny Cvetajevové, i v básni se láska stává absolutní hodnotou. Je jí podřízeno vše, život nejbližších a posléze i vlastní existence. Taková je Marusjina replika na Mládencovo varování:

Nechci ti přece ublížit!“

–„I v pekle je sladké s tebou žít“. 10


Ústředním tématem poemy je láska a smrt - krutá láska či ne-láska.Tradiční upírské téma Cvetajevová pozoruhodně inovuje sepětím s reáliemi ruské vesnice. Líčení tance koresponduje s tématem divokého hopaku v básni Andreje Bělého Jak se veselí v Rusku (Vesel´je na Rusi, 1906) i s  poetickými transformacemi vlastní tvorby, které Bělyj prováděl ve dvacátých letech.11 Na Bělého Cvetajevová navazuje i rozbíjením verše na jednotlivá slova. Na exponovaných místech zůstávají některé výrazy nedořečeny, čímž je zvyšováno napětí. Dům je u Cvetajevové spjat s momentem smrti, jejíž obětí se stává upírova nevěsta, a to jako třetí v pořadí - po bratrovi a matce. Téma prahu v poemě nabývá mýtické podoby v okamžiku, kdy pozůstalí plní dívčino poslední přání a její mrtvé tělo protahují pod prahem a pochovávají na rozcestí. Práh je totiž podle ruské tradice pokládán za místo předělu i v transcendentálním smyslu slova. Právě zde se pochovávala podle starobylého zvyku nekřtěňátka. Dodnes je v Rusku tabu podávat si ruce přes práh. Další synekdochickou tajenkou je mramor paláce, v němž se ve druhé části poemy setkává kníže s dívkou, žijící v květu, nalezeném uprostřed sněhu na rozcestí. Cvetajevová vychází ze syžetu Afanasjevova zápisu lidového vyprávění o upírovi, který si však sama upravuje.12 V duchu folklorních zákonitostí se proměna květu v krasavici odehrává o půlnoci. Téma namlouvání a lásky je stejně jako v první části spjato s tématem tance. Dívčina duchovní podstata je vyjadřována nehlučností jejího tanečního kroku, váznoucího v popelu podobně jako Rusko ve druhé sbírce Andreje Bělého Popel (Pepel, 1909). V duchu kouzelných pohádek jsou stanovena pravidla vzájemného soužití knížete s dívkou. Jejich porušení je provázeno trestem, probíhajícím ve třetím domě, jehož práh byl v rozporu s úmluvou překročen. Sakrálnost má křesťanskou podobu, stejně jako závěr, jehož rozporuplnost si autorka uvědomila při psaní nové redakce poemy, zesilující heretické vyznění skladby.

Opozitem domu jako sepětí s místem dávajícím pocit jistoty, je tajemná neznámá cesty. Před jejím započetím je třeba provést obřad zasvěcení. Hrdinové dramat Alexandra Ostrovského dodržují starý ruský zvyk a před cestou na chvíli usedají. Rerichův poutník před odchodem několikrát obchází dům, který opouští. 13 Jeho chování je z rodu arménských obětních rituálů. Na jezeře Sevan musí ženich před svatbou třikrát obejít chrám s obětním beranem. Jen tak si může zajistit budoucí štěstí. Pro Marinu Cvetajevovou je cesta vykoupením. V poemě Mládenec Cvetajevová vkládá do úst rozjařeného bárina, ujíždějícího trojkou po sněhových pláních, pozoruhodné dvojverší:

Komu čest, tomu čest,

kdo pomohl zrodu cest. 14

S tématem smrti a pohřbívání je motiv cesty a rozcestí spjat i v analyzované poemě Mládenec. Mrtvý ženich se v noci vrací na hřbitov. Dívka, kterou zahubí, je pochována na rozcestí, jehož záludnost vyjadřují mnohé folklorní texty. Motiv domu nabývá podoby hřbitovní kaple, kde upír kanibalsky ukusuje z nebožtíka, i rakve, jež uvízla na zádech mrtvého milého jako symbol antidomu, tak dobře známého z Bürgerovy Lenory, Žukovského Ludmily či z Erbenových Svatebních košilí.

Marusja se probouzí k novému životu v mramorovém paláci pána, který si ji v podobě rudé květiny odvezl domů. Osudová transformace květiny v krásnou dívku je spjata s archetypickým časovým údajem – dvanáctým úderem půlnočního zvonu. Pohansko-křesťanská konotace tématu světla s hořícím keřem nebo stromem, do něhož je zakleta krásná dívka, je jakousi předehrou ke druhé fázi Marusjina života, kdy se stává pánovou ženou.

Z kompozičního hlediska mají obě části poemy zrcadlový charakter. Milostná zápletka začíná vždy tancem. Obě části poemy končí obrazem smrti, jež má kultovně obětní charakter. Porušený slib usmrtí dívku podruhé a definitivně. Její druhé zrození a smrt jsou opět identické - jsou spjaty se září plamene, v jehož světle Marusja poznává v závěrečné scéně svou první lásku - krásného Mládence. Vysoké schodiště mramorového paláce je analogií žebříku, po němž jako kočka šplhá upír s nitkou zachycenou na knoflíku. Klubíčko, jež se za ním rozmotává a označuje jeho noční putování, Cvetajevovou spojuje s archetypickým motivem kouzelných pohádek, s tématem přadlen a věčné příze z Blokovy Noční fialky (1905-06) i s antickou mytologií, především s nití bájné Ariadny.

Ilustrace Natálie Gončarovové přivedly Marinu Cvetajevovou k myšlence přeložit Mládence do francouzštiny. To byl nadlidský úkol, který si básnířka začala uvědomovat, když začala překládat. Nakonec z toho vzniklo nové dílo, jež však spatřilo světlo světa až po mnoha letech v Rusku, ovšem v odborné edici, určené především badatelům.15

Nezájem předválečného francouzského tisku o otištění poemy Le gars byl pravděpodobně způsoben nejen

jazykovou nezvyklostí, citlivě vnímanou v textu cizinky i jinou verzologickou tradici.16 Hlavním důvodem však bylo zřejmě provokativně antiklerikální vyznění celé skladby, které vadilo i ruské emigraci, jak to pociťovala a komentovala sama autorka. Nasvědčuje tomu i marný pokus otisknout novou verzi v překladu do angličtiny17. Nevydány proto zůstaly i kresby Natálie Gončarovové, které se dostaly do Ruska r. 1988 na základě poslední vůle malířky. Dnes jsou uloženy v oddělení kresby 20. století ve fondech Ruského muzea v Petrohradě. Vzhledem k tomu, že francouzská verze poemy vznikla až poté, co byly ilustrace N. Gončarovové hotové, nemohla k ní malířka přihlížet, i když ji Cvetajevová s francouzským zněním seznamovala.18 Obálka, viněty, grafické lemování stránek jsou kubisticky stylizované. Kresba mramorového paláce s bohatým sloupovím, završeným na střeše řadou jehlanovitých špicí a věžiček, je zjevně ovlivněná soudobým stylem art deco. Zvláště zajímavé však je, že figurativní kresby Gončarovové jsou výrazně neoklasicistické . Podivuhodně jsou blízké cyklu kreseb mladé Cvetajevové, jež se dochovaly v rukopisném oddělení Ruské knihovny v Moskvě. Zvláště půvabná dívčí hlava nakreslená mladou Marinou je typologicky blízká tomu, jak Gončarovová zachycuje milostné i mateřské štěstí Marusji za jejího druhého života. Jakoby i tato cesta malířky od avantgardy k neoklasicismu naznačovala duchovní spřízněnost obou žen dávno před tím, než se poznaly. Naplněním uměleckých záměrů, jež je spojovaly, však kontakty umělkyň končí. Poslední dopis Mariny Cvetajevové je z prvního května r. 1932: „Kristus vstal z mrtvých, milá Natalie Sergejevno! Kdy se my dvě nakonec uvidíme? Vždyť to není Paříž a Moskva, ale jen Paříž a Clamart.“ 19 Ale pokračuje zase pracovně –zmínkou o autobiografii, kterou v té době Gončarovová psala pro Srbsko, kam sama chystala esej Umění a svědomí.20 Píše však i o malém Murovi, jemuž už bylo sedm let a šel poprvé ke zpovědi. Smutnou korespondenční tečkou je dopis ruského historika a filozofa L. P. Karsavina z 9. srpna 193121 prosící členy ruské society v Paříži, aby přispěli strádající rodině M. Cvetajevové, jíž se tehdy snažila podporovat i mladičká Ariadna příležitostnými přivýdělky.22 Není divu, že po zániku Československa, na něž Cvetajevová reagovala cyklem procítěných veršů, zbýval zlomené ženě jen návrat tam, kde ji čekalo zoufalství a smrt.


Danuše Kšicová

1 Marina Cvetajeva, Natal´ja Gončarova, žizň i tvorčestvo. In: Cvety i gončarnja. Dom-muzej Mariny Cvetajevoj, Moskva 2006, s. 57-58. Překlad DK.

2 Tamtéž, s. 60.

3 Tamtéž, s. 61.

4 Tamtéž, s. 63, překlad DK

5 Překlad DK. Další báseň, začínající veršem „Пунш и полночь. Пунш и Пушкин“ je označena č. 2. Obě básně jsou přepsány oboustranně na stroji na papíře formátu A 4 a přiloženy k citovanému dopisu. Rukopisný fond Gončarovové a Larionova v Treťjakovské galerii v Moskvě, č. 180.

6 D. Kšicová, Po stopách Puškinových na Slovensko. In: Táž, Ruská literatura 19. a začátku 20. století v českých překladech. Kapitoly z dějin literárních vztahů. SPN, Praha 1988, s. 49-52.

7 René Apollinaire, O umění.

8 Archangel Gavriiil, Celitel´ Pantelejmon, fragmenty z l. 1909-10. In: Natalia Gončarova, Gody v Rossii. Gos. Russkij muzej, SPb 2002, kat. 81-82.

9 Marina Cvetajeva, Natal´ja Gončarova. (Žizň i tvorčestvo). Volja Rossii 1929, č. 5-6, s. 38-69; č. 7, s. 31-44; č. 8-9, s. 88-121, ilustrace jsou otištěny v č. 5, s. 36, 45 a v č. 8, s. 90-91.

10 M. Cvetajeva, Móloděc. O. c.2003, 25. Překlad DK.

11 D. Kšicová, Proměny lyrických cyklů Andreje Bělého. Téma a obraz. In: Táž, Od moderny k avantgardě.Rusko-.české paralely. MU, Brno 2007, 317-339.

12 Srov. Komentář Anny Saakjanc k vydání Marina Cvetajeva, Stichotvorenija i poemy. Moskva, Ripol klassik 2002, 836. Srov. také: Upyr´. In: Narodnyje russkije skazki A. N. Afanas´jeva v 3 tt. No. 363. Moskva, Nauka 1986, t. III, 70-73. Rasskazy o mertvecach. Tamtéž, No. 351, O. C. 60-61. Srov.: Marina Cvetajeva, Poemy. 1920-27, SPb., Abris 1994, 354-359. Tamtéž jsou přetištěny recenze současníků M. Cvetajevové. O poemě Moloděc srov.: V. Chodasevič, Zametki o stichach. M. Cvetajeva. Mólodec, o. c. 363-367. D. Svjatopolk-Mirskij, Marina Cvetajeva, Mólodec. Skazka. Izd. Plamja, Praga 1924, o. c. 368-371.

13 D. Kšicová, Secese. Slovo a tvar. Brno, MU 1998, 264-278. Táž, N. K. Rerich - chudožnik i poet. Rossica. l, 1998-99, 10-32.

14 M. Cvetajeva, Molodec. Plamja, Praga, 1924, 47, dále viz str. v textu.

15

16 Tuto domněnku vyslovuje Viktorija Švejcar v monografii Byt i bytije Mariny Cvetajevoj. Moskva, SP Interprint 1992‚ 412-413.

17 R. 1931 přeložil skladbu básník a překladatel Alec Brown (1900-1962), s nímž byla Cvetajevová v kontaktu.

Je. G. Etkind upozornil na to, že básnířka záměrně volila francouzské archaismy a inovace, přestože se vydávala do nebezpečí, že to bude chápáno jako negramotnost. Srov.: Je. G. Etkind, Tam, vnutri: O russkoj poezii XX v., SPb. 1997, 434.

18 Srov. cit. dopis Cvetajevové ze 3. března 1930, který poslala Gončarovové po dcerce Ale. Cvetajevová zde píše: «Блины будут в 5 ч... Почитаю Вам новое из Молодца, за которого взялась. Если не можете завтра, то в четверг, в то-же время и с теми же планами. Моему английскому переводчику написала, скоро ответ. На вокзале встретим. Аля Вам скажет, когда... Целую Вас и жду. Очень рада буду, если и М. О. сможет. Привет ему М. Ц.» Fond 180, archiv Treťjakovské galerie.

19 Cvety i gončarnja. O. c., s. 43.

20 Iskusstvo při svete sovesti. Fragmenty z ní byly otištěna v srbském překladu v časopise Ruski archiv, No. 18-19.

21 Cvety i gončarnja. O. c., s. 49-50.

22 N. Gromova, Pis ma M. Cvetajevoj k N. Gončarovoj. Tamtéž, s. 5-18.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Trestanec ze Sibiře ozdobený řádem (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Mág ruské avantgardy Velemir Chlebnikov (Danuše Kšicová)
1 | 2014
  1. Lermontov po dvou stoletích (Danuše Kšicová)
2 | 2012
  1. Pařížské přítelkyně (Danuše Kšicová)
2 | 2011
  1. Česko-německé literární paralely Sylvie Stanovské (Ivo Pospíšil)