Mág ruské avantgardy Velemir Chlebnikov

(9. listopadu 1885 – 28. června 1922)



Danuše Kšicová

Je tomu již 130 let, co se v kalmycké stepi u Astrachaně narodil jeden z největších experimentátorů ruského jazyka a verše Velemir Chlebnikov. Byla to podivuhodná osobnost, vymykající se z životních i jazykových norem. Jeden z jeho dopisů rodičům je psán z vězení, kam se dostal jako student matematiky Kazaňské univerzity, když nechtěl utéci ze studentské demonstrace, protože „někdo za to přece musí odpovídat.“1 Moskvu navštívil v devatenácti a již tehdy byl patrný jeho asketismus a vášnivá touha po poznání. Po úmorné dvoudenní cestě vlakem ve stoje se bez oddechu vydal poznávat moskevská muzea a galerie. 2 A tak tomu bylo po celý jeho kočovný život, kdy se zúčastňoval otcových ornitologických expedic v okolí Astrachaně či později již samostatně v Dagestánu a na Urale. 3 Za studií matematiky a poté orientalistiky v Petrohradě navštěvoval literární salony symbolistických básníků Vjačeslava Ivanova, Alexeje Remizova aj. Záhy se však sblížil s futuristy – rusky zvanými „budětljane“, věřících ve schopnost utvářet budoucnost. R. 1912 Chlebnikov vydal knížku Učitel a žák (Učitel' i Učenik. Razgovor), 4 v níž na základě jím odhaleného „zákona času“ předpovídá revoluce r. 1917 a pád carismu. Jako uznávaný experimentální básník přednáší o svých futurologických výpočtech po celém Rusku, vydává se svými přáteli – výtvarníky a básníky Davidem Burljukem a bratry Kručonychovými – provokativní sborníky, tiskne svoje verše, prózy i dramatické texty. Skandální rozruch způsobila zvláště knížka Políček veřejnému vkusu (1912), na níž se podílel vedle zmíněných autorů i Vladimír Majakovskij. Mezi těmi, jež mládež svrhla s paluby současnosti, se ocitli i Puškin, Dostojevskij či Tolstoj, které ovšem všichni znali nazpaměť a od nichž se učili psát. 5

Je zajímavé, že tento provokativní materiál, blízký tomu, co se v téže době dělo v Paříži v okruhu G. Apollinaira, neunikl pozornosti českého historiografa a překladatele, benediktinského mnicha z Rajhradu u Brna Aloise Augustina Vrzala (1864–1930), jenž pod pseudonymem A. G. Stín vydal první česky psanou Historii literatury ruské XIX stol. (1893), na níž po letech navázal svou Ruskou literaturou v XX stol. (1926). Augustin Vrzal, jenž pozorně sledoval i ruskou modernistickou literaturu, 6 spolupracoval s brněnským katolickým časopisem Hlídka, kde byl manifest ruského futurismu r. 1913 překřtěn na Potíže společenskému vkusu, v němž se prezentují „idiotské vzory nového způsobu psaní“ . 7 Chlebnikovova tvorba tehdy ostatně nebyla známá ani v samotném Rusku. Jeho verše vycházely v malých nákladech zásluhou básníkových nejbližších přátel, kteří si jeho talentu velmi vážili. Patřil k nim i pozdější zakladatel americké slavistiky Roman Jakobson, jenž začátkem 20. let přijel do Prahy jako představitel Červeného kříže. Do českého literárního povědomí se dostal již tehdy, protože v Praze vydal programní knížku Nejnovější ruská poezie, 8 provázenou řadou citací děl Velemira Chlebnikova, o jehož genialitě byl přesvědčen. Na jeho programní stať, věnovanou problematice asémantického jazyka, futuristy nazvaného „zaum“ (z podvědomí), upozornil časopis Kmen otištěním části stati v českém překladu. 9 Roman Jakobson se ve třicátých letech habilitoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde působil až do svého tajného odjezdu do zahraničí počátkem r. 1939. Na svého přítele upozornil r. 1927 v souvislosti s pražskou přednáškou někdejšího futuristy Vladimíra Majakovského. 10 V té době již uplynulo pět let od Chlebnikovovy předčasné smrti, na niž reagoval konzervativní časopis Zvon opožděně a nekriticky: „Ve vesnici Saptonovo zemřel v červnu t. r. básník-futurista V. Chlebnikov, jeden z těch, kteří užili zmatku v politických poměrech k zavedení zmatku v poezii.“ 11 Přesto se občas objevovaly české překlady jeho veršů. Nejvýznamnější bylo přebásnění jedné ze stěžejních Chlebnikovových básní o smíchu z pera legionáře Františka Kubky, otištěné pod názvem Smíškové (Smechači, Zakljatije smechom) v brněnském časopise Host. 12 Básníka si všímala i česká odborná kritika, 13 popudem k dalším překladům bylo desáté výročí jeho smrti. Psalo se o prvním souborném vydání jeho díla, jež později bylo díky mnichovskému přetisku z počátku šedesátých let jediným přístupným pramenem. Za druhé světové války se díky svému pobytu v Sovětském svazu podařilo hlouběji poznat Chlebnikovovo dílo Jiřímu Taufrovi, jenž se po válce stal po dlouhá léta dominantním překladatelem a propagátorem jeho tvorby u nás. 14

Je však ještě jedna pozoruhodná shoda zájmů, jež zcela nezávisle na sobě sbližuje Chlebnikovovu tvorbu s dílem Leoše Janáčka. Je těžko říci, zda se velký brněnský skladatel k jeho tvorbě nějak dostal, i když to není vzhledem k jeho úzkému vztahu k ruské kultuře vyloučené. Janáček byl jedním ze zakladatelů Ruského kroužku v Brně roku 1897, od sedmdesátých let se periodicky učil rusky, Rusko třikrát navštívil. V Rusku pobývali jeho bratři Josef a František, u něhož bydlela za svého studia ruštiny v Petrohradě Janáčkova dcera Olga. Ruská literatura jej inspirovala k napsání řady děl. 15 V daném případě však jde o shodu, jež vznikla zcela spontánně a nezávisle – o zájem obou tvůrců proniknout ke kořenům jazyka, jeho sémantiky a hudebnosti. Oba proto téměř ve stejné době zapisovali lidské hlasové projevy i zpěv ptáků a vydali o tom písemné svědectví. V Janáčkově pozůstalosti se dochovaly i jeho četné zápisy ruských sentencí, zachycených za jeho ruských pobytů. Jejich dikce Janáček posléze využíval při komponování svých oper na ruská témata. Všechen tento unikátní materiál, shromažďovaný po řadu let, je dnes v rámci grantového projektu Janáčkovy akademie múzických umění a Nadace Leoše Janáčka předmětem intenzivního studia. Díky digitalizaci je postupně zpřístupňován veřejnosti, 16 k níž se ostatně skladatel obracel již ve svých fejetonech, uveřejňovaných ve dvacátých letech v Lidových novinách a částečně vydaných r. 1954 v útlé knížce, nazvané Hukvaldské studánky. 17 Janáčkovy fejetony jsou pozoruhodné nejen svým obsahem, ale i brilantní stylistikou. Díky tomu lze sledovat, jak se týž umělecký záměr proměňuje v hotový tvar. Janáček pořizoval notové záznamy ptačího zpěvu v brněnských Lužánkách, kam to měl ze svého domku u Varhanní školy co by kamenem dohodil. Tam poslouchal svého stehlíčka ze stejnojmenného fejetonu z 1. června r. 1921 i milostné hrátky drozdovy, vylíčené ve fejetonu Ty lásky z 16. dubna 1922.

Chlebnikovův básnický hrdina Zangezi ze stejnojmenné „nadpovídky“ z let 1921–1922, naslouchá zpěvu ptáků a řeči bohů z kamenné plošiny mezi útesy skal, pod nimiž dole šumí jedle. Zangezi je stejně jako Nietzscheův Zarathustra duchovní vůdce žijící osaměle v lesích, takže ho střízliví lidé pokládají za blázna, přestože mu mnozí chodí naslouchat. Chlebnikov, stejně jako Janáček, převádí zpěv ptáků do onomatopoických zvuků. Ruský básník, podobně jako český skladatel, zapisuje i hlasy lidí, jimž však předcházejí ještě zápisy hlasů bohů, jež tvoří jakýsi mezistupeň, neboť již vytvářejí větné celky, které Janáček někdy slyší i v ptačích popěvcích. Bohové, jimž naslouchá Zangezi, hnízdí vysoko v oblacích. Jejich hlas je blízký volání tažných ptáků. S celou galerií bohů se ostatně setkávají i hrdinové Apollinairova protiválečného dramatu Barva doby. Pacifistické poslání plní i skladba Chlebnikovova. Ze slova válka zůstává jen poslední slabika, jež se stává symbolem útoku a násilného vpádu. Rachot děl i loveckých pušek „tra-ta-ta“, troubení trub koresponduje s písmenem „Er a slabikami RA, Ro“, jež tvoří základ slova Rusko. Jeho opozicí, jež se musela dlouho skrývat v podzemí, je „El“, jímž hovoří laskání, lenost, ale i láska. Válečníci abecedy, Er, Ka, El a Ge, se utkali v nesmiřitelném boji, v němž nakonec zvítězil El. Před mohutným hlasem pronášejícím slova „Mohu, můžeme!“ prchají bohové, plující pod oblaky a vydávající zvuky jako hejno divokých kachen. 18 Poselství Zangeziho tak nabývá na síle a zahrnuje mnohá vítězství a porážky, protože bitvy mají vždy vítěze a poražené a to, co po nich zůstává, zobrazil již Vasilij Vereščagin na svém plátně Apotheosa války (1871–72) v podobě mohyly navršené z lidských kostí a lebek uprostřed sálající pouště. Na rozdíl od Janáčkových fejetonů, zachycujících milostnou pohodu ptačích námluv v tichém brněnském zátiší, Chlebnikovova básnická próza, začleňující krvavou básníkovu současnost do řady historických konotací, je burcujícím protiválečným protestem. Její tvůrce ostatně záhy poté umírá na následky strastiplného putování na střechách železničních vagonů, když se vracel ze své asketické pouti do Persie.

prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc. – profesorka Masarykovy univerzity, ve své vědecké činnosti se zaměřuje na problematiku komparatistiky v širokém smyslu slova. Zabývá se binárními i multilaterálními vztahy i problematikou poetiky a translatologie. Intenzívně se věnuje mezidisciplinární komparatistice – zvláště vztahu literatury a výtvarného umění.

Kontakt: ksicova@phil.muni.cz


[1] Dopis z kazaňského vězení ze 3. 12. 2003. Srov.: Je. N. i V. A. Chlebnikovym //Velemir Chlebnikov, Sobranije sočinenij v 3 tt. T. 3, Akademičeskij projekt, SPb. 2001, s.315.

[2] Srov. Chlebnikovovy dopisy rodičům z r. 1904 v cit. vydání, s. 315-317.

[3] STARKINA, S. Velemir Chlebnikov. Molodaja gvardija, Moskva 2007, s. 28-31.

[4] Н.А. Богомолов, Об одном из источников диалога Хлебникова «Учитель и Ученик»//Русская литература начала ХХ vека и оккультизм. М. 2000. С. 264–270. (http://e-spassky.ru/friends/hlebnikov1.html); http://www.ka2.ru/nauka/bogomolov_1.html/CIT. 2015-10-29.

[5] KŠICOVÁ, D. Puškinovské tradice a antitradice v poémách Velemíra Chlebnikova//Táž, Poéma za romantismu a novoromantismu. Rusko-české paralely. UJEP, Brno 1983, s.153-165.

[6] Srov. POSPÍŠIL, I. Srdce literatury. Alois Augustin Vrzal (1864-1930) , Brno 1993.

[7] BURLJUK, D., KRUČONYCH, A., MAJAKOVSKIJ, V. a CHLEBNIKOV, V. Potíže společenskému vkusu. Hlídka 30, 1913, č. 4, s. 306-307.

[8] JAKOBSON, R. Novejšaja russkaja poezija. Nabrosok pervyj. Viktor Chlebnikov. Politika, Praga 1921// JAKOBSON, R. Selected Writings. Vol. V: On Verse, Its Masters and Explorers. - The Hague; Paris; New York: Mouton, 1979, s. 299–354. <http://philologos.narod.ru/classics/jakobson-nrp.htm/> cit. 2015-10-22.

[9] Vivisekce jakožto nejbližší úkol vědy o umění. Z právě vyšlé knihy R. Jakobsona Novější poezie ruská. Kmen 4, 1921, s. 545–546.

[10] JAKOBSON, R. Vladimir Majakovskij. Národní osvobození 4, č. 11, s. 3, 25. 4. 1927.

[11] -btk-, Ve vesnici Saptonovo… Zvon 23, 1922–1923, s. 16.

[12] CHLEBNIKOV, V. Smíškové, přel. F. Kubka, Host 4, 1924-1925, s. 52.

[13] MATHESIUS, B. Nová ruská literatura, V. Chlebnikov, Literární rozhledy 14, 1929-1930, č. 2, s. 38–40.

[14] KŠICOVÁ, D. České překlady Velemíra Chlebnikova. Čs. rusistika 29, 1984, s. 203-207.

[15] RACEK, J. Janáček a Rusko// Týž, Leoš Janáček. Index, Olomouc 1938, Veronika Vejvodová, Ruské fragmenty Leoše Janáčka. <http://www.ped.muni.cz/wmus/souteze/veda/janacek/html/vejvodova.html/> cit. 2015-10-23.

[17] JANÁČEK, L. Hukvaldské studánky, Čs. spisovatel, Praha 1954.

[18] KŠICOVÁ, D. Jazyk – mytický hrdina ruské moderny a avantgardy. Andrej Bělej: Glossalolia, Velemír Chlebnikov: Zangezi. In: Ruská poezie 20. století. Recepční, genologické a strukturně analytické pohledy. Sborník studií. Red. Helena Ulbrechtová, Mária Kusá. Slovanský ústav AV ČR, Praha 2007, 35-48. ISBN 80-86420-25-6.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2016
  1. Władysław Tatarkiewicz, polský vědec a akademik (Hana Vondrů)
1 | 2014
  1. Lermontov po dvou stoletích (Danuše Kšicová)
2 | 2012
  1. Pařížské přítelkyně (Danuše Kšicová)
2 | 2011
  1. Česko-německé literární paralely Sylvie Stanovské (Ivo Pospíšil)
1 | 2011
  1. Lev Nikolajevič Tolstoj (Danuše Kšicová)