K významným kulturním i politickým osobnostem Krnovska patří Albert Hodic (16. 5. 1706 Slezské Rudoltice – 18. 3. 1778 Postupim). Do zdejšího kulturního života vnesl rokokový styl a ve společenské sféře cosi na způsob raného osvícenství. Zámek ve Slezských Rudolticích, který Albert Hodic zdědil po otci hraběti Karlu Josephu z Hodic a Olbramic v r. 1741, nechal nákladně přestavět v barokním stylu a vybudoval zde středisko umění, řemesel, poezie a intelektuálních setkání významných osobností. Zavítali k němu téměř všichni představitelé moravského osvícenství, mj. Lambergové, Jan Nepomuk Mittrovský ad. Albert Hodic byl také členem zednářské lóže Aux trois squelettes ve Vratislavi, jejímž velmistrem byl pozdější vratislavský biskup Filip Gotthard von Schaffgotsch, který vyslal Hodice do Vídně, aby zde založil první zednářskou lóži. Lóže Aux trois canons byla Hodicem skutečně založena v r. 1742, Hodic se stal jejím prvním velmistrem, avšak jen na několik dnů, než se vrátil do Slezska.

Ještě za panování Hodicova otce byla na zámku vybudována vynikající knihovna, kterou pak Albert Hodic obohacoval cennými svazky při svých cestách po Evropě. Soupis knih této knihovny objevil v Kroměříži Milan Myška. Knihovně rudoltického zámku byl za života Alberta Josefa hr. Hodice vyhrazen rozměrný sál ve druhém podlaží východního křídla zámecké budovy. V době svého rozkvětu čítala údajně až šest tisíc svazků. Albert Hodic se na počátku sedmdesátých let pro své dluhy dostal do finanční tísně a jako jedno z dočasných východisek volil rozprodávání knih ze své knihovny. Správce Hodicovy pozůstalosti v r. 1778 podával v dubnu 1778 zprávu o pouhých dva a půl tisíci svazcích, které v ní zůstaly. Po inventarizaci šlo asi o počet 2 450 svazků knih. Převažovaly knihy v němčině a francouzštině. Zastoupeny byly i jiné jazyky – italština, španělština, latina, výjimečně stará řečtina. Knihovna neobsahovala ani jeden titul ve slovanských jazycích, i když jistý zájem o slovanskou problematiku (avšak nikoli o českou, nýbrž o ruskou a polskou) se dá doložit. Z hlediska tématu převládají knihy o historii, menší skupinu reprezentují filozofické práce, přičemž dominují filozofové osvícenství v čele s Voltairem. Milan Myška je ovšem toho názoru, že informace o Voltairově pobytu na Hodicově zámku v r. 1758 je „houževnatě se udržujícím, zcela nepodloženým mýtem.“ Řada knih se vztahuje k právu a právním normám. Výjimečně je zastoupení přírodních věd, naopak poměrně početně je zastoupena literatura z oboru chemie. To souvisí pravděpodobně se zálibou obou Hodiců v chemických pokusech, které provozovali na zámku v alchymistické laboratoři. Zájmu o přírodní vědy odpovídá i několik publikací z oboru medicíny a „lidového“ léčitelství. Některé publikace svědčí o snaze Alberta Hodice poučit se a čerpat inspiraci při budování své neobyčejné zámecké zahrady. Dále jsou tu knihy o včelařství, ovocnářství, pěstování ovcí, o vodních zařízeních, vodotryscích apod. Velkou část knihovny představují divadelní hry, což nepochybně souviselo s provozování zámeckého divadla, publikace o divadle a divadelnictví, patří sem i divadelní periodika. Poměrně slabě je zastoupena beletrie. Nacházejí se zde základní tituly evropských literatur staré i novější doby (Hesiodos, Vergilius, Ovidius, Plutarchos, Xenofontes, Cicero, Erasmus Rotterdamský, Cervantes, Daniel Defoe, La Fontaine, Voltaire), byly však zastoupeny jen v úzkém výběru a malém množství.

Hrabě Albert Hodic příležitostně psal verše, dokonce ve čtyřech jazycích. Na zdi zámeckého pokoje ve Slezských Rudolticích zanechal vzkaz svým poddaným: „Rosswälder, gute Nacht, / die Rolle geht zu Ende. / Hab ich sie gut gemacht, / so klatschet in die Hände.“ („Rudoltičtí, dobrou noc, / ke konci se role chýlí. / A jestli jsem ji hrál dobře, / tak tleskejte do dlaní.“).

Albert Hodic je důležitý spíše jako mecenáš umění, který v Rudolticích vybudoval proslulé středisko kultury, jež obdivoval i Bedřich II. Pruský král navštívil zámek v r. 1756, podruhé r. 1770 při své cestě za císařem Josefem II. Pro vzácné hosty uspořádal Hodic mimořádné přijetí (slavnosti, koncerty, ohňostroje), kterého si povšimly i pařížské noviny. Na přípravě hudebních oslav se podílel i skladatel Karl Ditters von Dittersdorf, jenž sem přibyl z Jánského Vrchu. Mezi Hodicem a Bedřichem II. Velikým trvala bohatá korespondence (dochovalo se 105 dopisů).

Rovněž mezi velkými umělci své doby byl Albert Hodic obdivovanou osobností, například George Sandová se jím inspirovala při vytvoření jedné epizodické postavy svého románu Consuelo (1842, č. Consuela 1988) a král Bedřich II. složil na jeho počest dvě francouzské poemy z let 1770 a 1774. Slezský německý spisovatel Bruno Hanns Wittek o Hodicovi rozepsal román Der Narr im Rokoko, který ale nedokončil. Albert Hodic, jeho zámek se zahradou a proslulé zábavy, jejichž slávu odvála doba, byli inspirací i pro české obrozenské spisovatele, například pro epigram Josefa Krasoslava Chmelenského, pro dvě znělky Jana Kollára ve Slávy dceři (1824) nebo i pro současné autory; krnovský spisovatel a výtvarný pedagog Jiří Daehne je autorem eseje o Hodicovi Kouzelník z Rosswaldu.

V hodnocení osobnosti Alberta Josefa Hodice se historikové rozcházejí: „Byl napůl osvícencem, napůl pověrčivým šlechticem odcházející doby,“ napsal historik M. Myška.