Fedor Jankovič, učitel z Uher, u počátků ruského lidového školství

Dana Ferenčáková

1) Pozornost panovnických dvorů, věnovaná vzdělávání

Snad nejpozději během osvícenectví si evropské panovnické dvory uvědomily, že vzdělávání dětí nemůže být jen jednou z funkcí církve, ale musí být svěřeno státu. Touto myšlenkou byla jistě ovlivněna císařovna Marie Terezie (1717–1780), když 6. 12. 1774 vydala „Všeobecný školní řád pro německé… školy ve všech c. k. dědičných zemích.“ V jeho úvodu sice poněkud nezávazně napsala: „Rádi bychom viděli, kdyby rodiče své děti do školy posílali…“, ale přání císařovny nebylo možno nevyslyšet. Zpracováním školního řádu císařovna pověřila opata augustiniánského kláštera v Zaháni Johanna Ignaze Felbigera (1724 v Glogowě – 1788 v Bratislavě) a podle jeho návrhu školu měli navštěvovat hoši i dívky od šestého roku věku. Na pomoc začínajícím učitelům opat Felbiger sestavil metodickou pomůcku „Methodenbuch“, která byla vydána německy v r. 1775 a o dva roky později také německo-česky. Dětem sloužil slabikář.

Podobným záměrem se řídila také ruská panovnice Kateřina II. (1729–1796, vládla od 1762), když pověřila svého tajemníka Ivana Ivanoviče Beckého (I. I. Beckoj žil 1704 až 1795), aby popsal, jak má vypadat „Vzdělávací institut pro mládež obojího pohlaví“ (Генеральное учреждение, касающееся воспитания обоего пола юношества в России). Podle jeho plánu, zveřejněného 1764, měli být vzděláváni hoši i dívky vyššího a středního stavu od věku sedmi let. Plán počítal se zřizováním dvojtřídek v centrech újezdů a čtyřtřídek v gubernských městech. Prosazování tohoto záměru však naráželo nejen na nezájem, ale též na finanční potíže a řadu dalších překážek, souvisejících především s tím, že pozornost dvora byla přednostně upřena k válečným úspěchům impéria. Veškerým liberálním reformám rovněž stál v cestě strach z rebelie příliš vzdělaných poddaných, neboť právě v tomto období, tedy v letech 1773 až 1775, proběhlo povstání pod vedením Jemeljana Pugačeva.

Pro intenzivnější pokrok v oblasti vzdělávání byla posléze v r. 1782 zřízena komise pro lidové školy, která měla pečovat o všeobecnou základní výuku. Do čela komise byl jmenován oblíbenec Kateřiny II. Petr Vasiljevič Zavadovskij (1739–1812), který zahájil svou kariéru na válečném poli během rusko turecké války v letech 1768–1774. Jeho nadějný postup v armádních hodnostech byl doprovázen rovněž zajímavým pověřením ve vedení státní úvěrové banky v Petrohradě a poté úspěšně vyvrcholil tím, že P. V. Zavadovskij se stal prvním ministrem vzdělávání v Rusku v letech 1802 až 1810. Skutečných odborníků v oblasti vzdělávání však bylo stále poskrovnu a dvůr tedy hledal specialisty v zahraničí.

Příležitost se naskytla během setkání Kateřiny II. a Josefa II. v Mogilevu v r. 1780.

2) F. I. Jankovič v centru zájmu

a) Činnost F. I. Jankoviče v Rakousku-Uhersku

Velvyslancem Ruska ve Vídni byl v letech 1761 až 1792 Dmitrij Michajlovič Golicyn (1721–1793), který byl ve vídeňských kruzích znám též jako štědrý mecenáš a sběratel. Jeho palác na Krugenstrasse a rovněž jeho vila za městem se pyšnily zajímavými sbírkami obrazů i starožitností a na koncertech tam vystupoval dokonce mladý Amadeus Mozart. Prostřednictvím knížete Golicyna tedy Josef II. vzkázal ruské panovnici Kateřině II., že by uvítal vzájemné setkání. Došlo k němu v Mogilevu v r. 1780, když Josef II. uskutečnil cestu na zapřenou po východních územích Rakousko-Uherska. Jako dárek přivezl Kateřině II. učebnice pro základní školy, které v církevněslovanském jazyku sestavil pro mládež v Temešvárském banátu Fedor Ivanovič Jankovič (de Mirievo) (1741 v Sremske Kamenici – 1814 v Sankt-Petěrburgu). Při vzájemném setkání panovníků šlo především o to, aby jeden druhého podpořil při hájení zájmů obou impérií v Černomoří a na Balkánu, přesto však mezi řečí došlo i na to, že je třeba zpracovat řád pro vzdělávání mládeže. F. I. Jankovič se tak ocitl v centru pozornosti.

Srbská rodina Fedora Jankoviče se přistěhovala do Uher z území obsazeného Turky. Fedor Jankovič vystudoval právo na Vídeňské univerzitě a stal se tajemníkem temešvárského pravoslavného biskupa Vikentije Ioanoviče Vidaka. Tento biskup i jeho o jedenáct let mladší tajemník byli stoupenci osvíceneckých reforem vídeňského dvora a snažili se o povznesení své krajiny, kterou jako Temešvárský banát dobyla habsburská vojska v letech 1716 až 1718. Šlo o území, které se rozkládalo v nynější západní části Rumunska a východní části Srbska.

V roce 1773, ve svých dvaatřiceti letech, byl Jankovič jmenován ředitelem škol pro pravoslavné obyvatelstvo, kterou navštěvovaly především děti Srbů, Chorvatů anebo Slovinců. Jankovič byl stoupencem pedagogických metod J. A. Komenského s jeho zásadami o názornosti vyučování, přičemž dovednosti žáků měly být procvičovány na reálných příkladech z každodenního života. Pro potřebu základních škol Jankovič sestavil „Příručku, vhodnou pro výuku v ilyrských neuniatských základních školách“ (Ручная книга, потребная магистрам … малых школ), načež v r. 1774 byl za zásluhy povýšen do šlechtického stavu s predikátem „de Mirievo“. Bohužel se v Mirijevu nenacházelo jeho panství, ale název této předměstské části Bělehradu byl zvolen proto, že se tam před časem usídlili jeho rodiče.

b) Působení F. I. Jankoviče v Rusku

Jankovičova osobnost natolik zaujala císařovnu Kateřinu II., že ho pozvala do Ruska. Od r. 1782 se tedy učitel Jankovič účastnil práce v Zavadovského vzdělávací komisi v Petrohradě. Jejím úkolem bylo postupné realizování sítě veřejných lidových škol, vyškolení učitelů pro tento úkol a přeložení vhodných učebnic do ruštiny. Předložený plán byl schválen 21. září 1782 a Jankovič jako ředitel veřejných lidových škol v Sankt-Petěrburské gubernii byl pověřen též řízením petrohradské hlavní veřejné školy, připravující učitele. Ve funkci ředitele učitelského semináře setrval do r. 1785, kdy sestavil celou řadu učebnic a podílel se na zlepšení osnov některých odborných škol – například dělostřeleckého učiliště. Jeho zásluhou bylo například i to, že podle jeho příkazu byly za nežádoucí považovány tělesné tresty.

V r. 1783 byl Jankovič zvolen členem Ruské akademie a vnesl svůj vklad rovněž do sestavování naučného slovníku.

Když v roce 1802 vzniklo Ministerstvo vzdělávání pod vedením P. V. Zavadovského a když na tomto ministerstvu byla zřízena „hlavní rada škol“ v r. 1803, Fjodor Jankovič se stal jejím členem. Ruské školství se snažil rozvíjet podle rakouského vzoru. Hoši i dívky měli navštěvovat školu od 7 let v oddělených třídách a tyto veřejné lidové školy měly mít tři stupně. Malé školy byly tvořeny dvojtřídkami, kde se vyučovalo čtení, psaní, počítání a katechismus, následovaly střední školy jako

trojtřídky, kde k těmto předmětům přibyly základy historie a zeměpisu, poté ve větších městech byly zřizovány hlavní školy o čtyřech třídách, v nichž byl rozvrh rozšířen o hodiny geometrie a rýsování, fyziky a mechaniky.

Podle školního řádu, stvrzeného v r. 1786, dohled nad státními i soukromými školami byl svěřen inspektorátu, kterému však nepodléhali domácí učitelé, což vyvolávalo nespokojenost. Přesto Jankovičova školská reforma představovala významný pokrok. Rozdíl oproti Rakousko-Uherskému veřejnému školství spočíval především v tom, že veřejné lidové školy v Rusku byly určeny pro děti střední a vyšší vrstvy, nikoli pro děti nevolníků. Při velkých vzdálenostech mezi vesnicemi a centry se školami se nebylo co divit. Svou roli ovšem sehrál i strach z faktu, že současně se vzděláním by mohlo vzrůstat i sebevědomí poddaných a úměrně s tím i jejich nebezpečné požadavky.

Statistiky z r. 1897 uvádějí, že v evropském Rusku bylo gramotných 29,3 % mužů a pouze 13,1 % žen, na Sibiři to bylo průměrně jen 12,4 % mužů a zanedbatelná tři procenta žen. Bylo zřejmé, že Ruské impérium v těchto ukazatelích silně zaostávalo za západní Evropou. Ministr vzdělávání Pavel Nikolajevič Ignatěv (1870 Konstantinopol – 1945 Kanada, ministrem vzdělávání byl od 1915 do 1916/17) udával k roku 1916 asi 56 % gramotných, což bylo asi nadsazené číslo. Sám Ignatěv byl zastáncem liberálních školských reforem, které však nestačil uskutečnit. Podle zahraničních pozorovatelů v předříjnové době v Ruském impériu umělo číst i psát jen asi 25 % až 30 % lidí. (Částečně gramotných obyvatel – tedy těch, kdo uměli pouze číst, ale nedokázali psát – bylo o něco více.)

Vraťme se však ke Fjodoru Jankovičovi.

Za svůj přínos do ruského vzdělávacího systému byl Fjodor Jankovič vyznamenán řádem sv.

Vladimíra 4. st. v r. 1784 a také 3. st. v r. 1786. Navíc v r. 1791 ho Kateřina II. povznesla mezi ruskou šlechtu tím, že ho obdarovala panstvím v Mogilevské gubernii. Bohužel jeho aktivní věk se již chýlil ke konci, roku 1814 totiž zemřel a je pochován na Lazarevském hřbitově Alexandro-Něvského kláštera.

V září 2022

Literatura

FRAIS, J. Reformy Marie Terezie a Josefa II., Třebíč, Akcent, 2005.

JANÍK, J. Zahraniční politika Ruska za Kateřiny II., bakalář. práce FF UK, 2015.

KASPER, Tomáš, KASPEROVÁ, Dana. Dějiny pedagogiky, Grada, 2008.

MORKES, F. Devětkrát o českém školství, Praha, Muzeum J. A. Komenského, 2004.

RÝDL, K. K vývoji správy a řízení školství v českých zemích 1774–1989, Univerzita Pardubice, 2010.

VYDRA, Z. a kol. Dějiny Ruska, NLN, Praha, 2017.

ВОРОНОВ, А. Ф. И. Янкович – де Мириево, или народные училища в России при императрице Екатерине II. СПб., 1858.

ТОЛСТОЙ, Д. А. Городские училища и царствование императрицы Екатерины II., СПб., 1886.

Энциклопедический словарь Брокгауза и Ефрона в 86 томах, СПб., 1890–1907.

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Nad knihami Karla Pacnera (1936–2021) (Dana Ferenčáková)
1 | 2021
  1. Zemřel prof. Miroslav Zahrádka (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Rozlúčenie so Zdenkom Kasáčom (Viera Žemberová)
2 | 2012
  1. Vzpomínka na Janusze Korczaka (Markéta Páralová Tardy)
  2. Zemřel Boris Natanovič Strugackij (Konstantin Šindelář)