Martin Zborník
Když v krátkých kapsách mám
dlouhé chvíle
- jsem sám.
A když má okna do světa
porostou falešnými květy,
přichází mráz.
A rty samotou nalíznuty
praskají snáz.
To deštěm
probouzím sedmikrásky
pod kluzištěm,
to na hřbetě mostu
ježím srst,
když jsem sám...
Když jsem sám
mám rozeplou vestu
a mráz u krku
nehlídám...
Do tramvajových kolejí
zatéká spěch
a na rtech noci
se hvězda svléká
jen na dlaždičkách v podchodech
najdeš vzkaz fixou od člověka:
...jsem ve dne stín
a v noci sen,
jsem větev škráblá průvanem,
list, který se žene dál
aniž by na něj kdo kdy psal...
Vysnít si lásku a tu si pak vzít,
je přelud větší, než po vodě jít,
ač srdce hoří Ti a rozum spává,
vybíráš z lásek jen, které svět dává.
Kdyby svět nabízel jen lásky na míru,
zemřel bys bez kouzel, pro růže z papíru,
láska je kompromis, snění i chápání,
leccos se přiučíš a nedáš na změny.
Létá jako myšlenka po prázdném domě,
tu a tam se pohoupe,
zavzpomíná
a přilne ke stěnám...
Velkým se člověk cítí tehdy,
pokud se měří s menšími.
Mohlo by vás z této kategorie také zajímat
- Výběr z Dignitas I (Sergej Dolgij)
- Jako první láska (Eduard Roreček)
- Na Benešově ulici (Simeona Jedličková)
- Замазкой на тетради две анархии (Galina Prokudina)