Jindřich Zogata

Čymna nocka – čmava nocka

Od Skalitého ve slovenských a Kikule v polských horách se blýská. Na Šance Hrčavy a Jaworzynský Gruň.

Ovce zdechla od vedra, vlkovi zuby zmrzly, když okousal mez státní hranice.

– O dy jo sadzyvol‘ ty javory – zpívá Janek. Nechce slyšet starkovy levity: – Tluku se životem jak se dá.

Hory duní nejméně dvakrát v týdnu. Hory bez blesků být nemohou. Blesky v horách a hory v blescích jsou pokrevní příbuzní. Blýská se na časy a nečasy. O sto vidlí v seně. O každé stéblo a klas.

Až blesky trojzubcem vidlí proniknou skálami a potrvá jim dlouho než vidly vytáhnou, to bude týden! Dny bez deště. Oves se dá sklidit za chvíli. Snopky nezmoknou.

Století po století zůstává úroda pod Babím gruněm v naději. Ječmen žabám po uši chmury nerozežene. Nevysoký, nenízký jetel nezválejí jeleni a srnci. Pradávné smolné louče nebe neprosvítily tak, aby goroli včas vybrali mláďata blesků z černých hnízd. Petrolejky nepomohly. Elektřina protáhla bleskům vlákna. V kapli pomžikává věčné světlo. Kadidelnice line smolou rozpálený vonný slib. Daleko, všude je předaleko od hřmění.

Začalo poprchávat.

– Honem! – křikl Ondřej na Janka. Hodili na žebřiňák poslední snopky, opjali fůru pauzem, přitáhli řetěz a pobídli koně. Od podkov zasršely kamínky. Jeli počtvrté. Koně čpěli vůní potu do peřinek pod chomouty. Do vršku pot pěnil po plecích.

Jožko zazpíval:

– Čymna nocka – čmava nocka,
dobře s holkom spač,
neslyšel jsem nic Jinec
niž věter fukač…

Dojeli do stodoly. Střechu potrefil déšť. Ťukal na šindely, bubnoval, bušil, mlátil cepem. Chtěl do ovsa.

Na pole se už nevrátili. V dešti se brzy stmívá. K večeru rumplování na střeše ustalo.

Ondřej byl odpoledne prohlédnout místo kudy se dá v noci protáhnout chvojím plotu přes hranici. Loni byla hranice jen zoraná a uvláčená čtyři metry široká mez. Dala se přeskočit o žerdi. Vyšli po setmění. Ondřej jde napřed, opatrně jak jen dovede, zůstavuje bratra za sebou.

– Tudy. Opatrně. Nevlez do drátů.

Strážci hranice z posádky Na kasárně chvojný plot vylepšili dráty a drátky k raketkám. Odpalovali je zajíci a srny. Co chvíli byl poplach na obloze.

– Honem! – pobízí Ondřej mladšího Janka.

– Nevidím.

– Sviť si očima.

Janek jde přes hranici podruhé. Bázlivě se rozhlíží. Nesou pytle plné láhví špiritusu. Musejí si dávat pozor, aby je nerozbili a nedej Bože, nenarazili na vojáka schovaného v chrastině. Odpolední déšť je vyslal tuto noc. Vojáci budou Na kasárně sušit mundury. Šelma Měsíc ztratil se za mraky. Neslídí. Tma zhoustla na sukno. Ani mosazné knoflíky hvězd s iniciálami FJI nikdo nerozepjal.

Je středa. Janek se žení v sobotu. Stůj co stůj musí do Čech. V Čechách čekají ho šaty pro nevěstu.

Ondřej se rozhlíží po bratrovi. Nezavadili o drátky k raketkám. Jen rozum zůstává stát. Přes strach. Přes čáru státu. Zrušený rozum. Srdce přestávalo tlouct. Přešli. Ohňostroj nejančí. Granica. Čertův chvost. Spadla po vojně. Vypadla z patrontaše. Chvost vojny. Hranice. Chvostice. Zůstala, i když za války nebyla. Konec vojny. Zbytek. Mrskla obratlíky obrtlíků a byla on. Had na drátky. Rozdělila co rozdělit nelze. A je rozděleno. Odtáhla ruce k podání. Daná. Cizota, která nemůže se ujat a ujala se, vnucená.

Had. Zároží vojny. Ďáblův roh a chvost. Výheň centrálních měst. Vloupaná. Zpoza buka. A za peníze k proprání smluv mezi centrálními městy za bukem.

Jsou v Čechách! Komíhání světla mezi stromy zhaslo. Pokradmu hustým tichem našlapují dál. Přeběhli cestu do protějšího lesa a kryti stromy jdou k dědině. Jen, aby šaty byly už na smluveném místě. Janek je rád, že bratra přemluvil, aby šel s ním. Opět poprchává. Oves je sklizený. Svatba může být. Zastavili se pod bukem, odlehčili ramenům. Hořící cigarety kryjí dlaněmi. Ohlížejí se. Zpátky se jim půjde lehčeji. Spadne z nich déšť a uschne. Nemohou kvůli karabinami hlídané dědině od dědiny myslet jinak a myslí. Svatba je za dva dny.

Jankova Hanka nespí. Vidí tmou. Zklidnil se jí dech. Cítí, že Janek prošel do Čech. V bázni a strachu přenesla ho údolím v lodičkách očí.Vzdálena možnosti s Jankem promluvit právě teď cítí, že jsou si blíž. Neví proč.

Měsíc prorazil roh mrakem. Rozhoupal na nebi kolébku nad baraním čelem a ztratil se. Takové noci strážci hranic nemají rádi. Sedí v suchu, suší si mundury. V takových nocích chlapi drží zem v otáčkách kolem neviditelného Slunce a baby v skrytu luny zalidňují svět. Neshoda je posiluje. Čekání až se chlapi vrátí a baby přijmou je otevřenou náručí.

Záda pod pytli leptá pot. Chlapi došli k dědině. Chalupy svítí. Psi oštěkávají trkavého barana za mraky. Vychází, zalézá.

– Obhlédnu vzduch – řekl Ondřej. Položil pytel do kopřiv za dřevěnou hasičskou zbrojničkou a oklikou mezi chalupami a stodolami vyšel na cestu ke krčmě. Oknem šenku pohlédl dovnitř. Okny tkané svazečky páry rozhrnuly záclonu. Šenk šumí. U stolů není nikdo v munduru. Přehodili si pytle přes ramena a podél stěn dřevěnek došli k smluvené chalupě. Prosmýkli se dveřmi brugu, zahrabali pytle do slámy a po špičkách došli ke dveřím jizby. Chvíli poslouchali hlasy zevnitř, než Ondřej zaklepal.

– Jezus Maria, vitejte, – ulevilo se stryně. Zatáhla záclonu. Janek skočil do brugu, přinesl lahvičku špiritusu a podal ji strykovi.

Stryno přinesla z komory balíček. Ženich bál se ho dotknout. Teta musela ho sama rozbalit. Janek sepnul ruce. Tak krásné, tak liliové šaty pro svou mladuchu nečekal. Svítí nad květy jablůněk městečka Jablunkova v Čechách. Chlapec nestačí děkovat.Opatrně skládá šaty se závojem do balíčku, pomalu, nemůže se vynadívat.

Teprve teď si mohou se strykem, otcovým bratrem a jeho babou promluvit. O svatbě, o robotě v poli, o příbuzných. V brugu může být cokoliv. Kdoví kdo si tam co schoval. Ondřej zředil špiritus vodou, stryk podal a naplnil kelíšky.

– Stryku, stryno, na vás – zvedl Janek kelíšek. – Příjdete mi na svatbu?

– Nevím, nevím – říká stryk, -nemáme propustky.

Janek poznal, že stryk žertuje. Připili si.

– Na tvých dvacet roku – řekla stryno.

– Brzy strkáš hlavu do chomoutu, rozmysli si to – směje se stryk. Bratři chtějí jít.

– Vypij si synku – říká stryk. –Nežeň se za tím co ti neuteče.

– Tobě už uteklo – řekla stryno.

– Víš ty ženichu s mlékem na bradě, že jsi mohl pár roků počkat? Kdo se má na světě nejlépe, co myslíš?

Janek pokrčil rameny.

– Nic nevíš a ženíš se. Na světě se mají nejlépe nikdy nenarozené děti. Musíš se ženit?

Janek usmál se a řekl: – Tak to být nemůže.

– Jak se vám šlo? – zeptala se stryno.

– Půl cesty dobře, teraz uvidíme – řekl Ondřej.

Janek rozhrnul záclonu a pohlédl z okna. Měsíc prorazil chmury oběma rohy. Divoce se rozkolébal. Vítr sviští a skučí. Janka hřejí mladušiny šaty. Za necelé tři dny bude mladý pán. Přivede Hanku před oltář v andělských šatech. Nenechá ji na poli a v chlévě, a když je mezi robotou kdy, honem, honem ohánět se u plotny. Hajný mu slíbil robotu v lese a v nově otevřeném lomu potřebují silné ruce. Vydělá. Matka naříká, revma zkroutila jí ruce, ale nepřestává peskovat. Vadí se s ním, i kdyby přetrhl se. Za pár týdnů bude svým pánem. Mladý pán. Příště přinese Hance blůzku z Čech, sukýnku a botky. Vypadají jinak. Mladé baby budou závidět. Není jak bývalo. Postará se o živobytí jaké neznali matka a otec. Hanka teď nespí. Bojí se Předříkává růženec. Čeká.

Vrzavý skřípot smrků za okny odpovídá větru. Skřipek by se v nich nedořezal. Strhne je vítr a déšť.

– Ondřej, pojďme – obrátil se Janek do jizby.

Rozloučili se. Sejdou se na svatbě. Nebudou mluvit šeptem.

– Odkud máš muzikanty? – zeptal se stryk.

– Od Maľyša.

Byli před chalupou. Odhadli cestu. Potmě a v slotě nikdo nechodí. Rychle vykročili k lesu. Museli minout krčmu. Uslyšeli hlomoz za sebou.

– Stůj!- křikl někdo ze dveří krčmy.

– Stůj!

V běhu se ohlédli. Na schůdcích k síňce stál český financ. Utíkali jak nejrychleji mohli. K hasičské zbrojničce za níž mohli se ztratit.

– Stůj!- vpíjel se očima do tmy financ. Mířil očima najiskřenýma kořalou.

Nezastavili.

Železná četyna od financova ramene třeskla světlem. Oheň zapraskal trním olova do noci.

Janek upadl. Chytil se hlíny. Zaryl prsty do země. Padal a padal. Níž a níž. Nehty neudržel rozkymácenou zem. Strašná bolest propálila záda. Okamžikem blesku. Šlehem, jejž neuhasí déšť. Okamžikem proměňujícím světlo v jas temnoty suchého lesa a ohněm praskající četyny. Slyšel Hančin hlas. Výš a níž střída světla a tmy rozklenula a rozevlála pod ním šaty pro nevěstu. Srdce zaplavilo je všemi místy kudy zem brala si jeho krev.

Jindřich Zogata
Ilustrace Mirky Zogatové-Fikrové

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Psalm murmurando (Janusz Majewski)
2 | 2016
  1. Аптека навеяла (Galina Prokudina)
  2. Утро (зарисовка) (Galina Prokudina)
1 | 2016
  1. Тони, вишня и хор (Galina Prokudina)
2 | 2015
  1. Фея моих проводо в (Galina Prokudina)