Ich hejs a Jid

Jmenuji se Chasim, syn Baruchův. Narodil jsem se roku 1407 v Ostřihomi a budu vám vyprávět svůj příběh.

Své dětství a mládí jsem prožil v rodném městě, vychováván svým otcem a svojí babičkou. Moje matka zemřela, když mi byly pouhé dva roky. Můj otec kladl velký důraz na mé vzdělání, brzy jsem uměl číst, psát i počítat, a vedle jazyka maďarského, učil mne i jazyku slovanskému, německému, a především hebrejskému. V Ostřihomi jsem navštěvoval židovskou školu, kde jsem byl vzděláván v talmudu. Později mne můj otec přihlásil do ješivy, neboť si přál, abych se stal rabínem. Do ješivy jsem chodil jen rok, poté jsem se totiž nepohodl s otcem ohledně své budoucnosti. Už od dětství mne lákaly dálky a chtěl jsem se stát úspěšným obchodníkem, cestujícím po světě. Když mi můj otec sdělil, že si přeje, abych se stal rabínem, odpověděl jsem mu:
„Stát se rabínem a třít bídu s nouzí? To přece není povolání pro slušného Žida!“

Můj otec se kvůli tomu velmi rozhněval, ale já jsem nehodlal ustoupit, a tak přišel čas rozloučit se s rodným domem. S minimem finančních prostředků jsem se vydal do Vídně, nakoupil trochu zboží a zahájil svoji obchodnickou kariéru. Během následujících let jsem procestoval mnoho zemí a navštívil řadu měst, tak jak jsem o tom v mládí snil. Obchody se mi dařily a z mála jsem měl brzy hodně. Nebudu však čtenáře unavovat zdlouhavými popisy svých cest a přeskočím rovnou k dalším událostem. Po letech na cestách se začalo hlásit stáří, a tak jsem se rozhodl, že se konečně usadím. Koupil jsem si dům ve městě Boskovice, najal si několik pomocníků a užíval si klidu.

Jednou večer jsem tak seděl v místní krčmě a povídal si se zdejším rabínem. Když jsem mu vylíčil, s jakým málem jsem začínal, a jak se mi daří teď, uznale pokýval hlavou a řekl:
„Vidím, že tě Hospodin zahrnul svou přízní. To jistě proto, že jsi dobrý věřící.“
„Co tě nemá,“ odpověděl jsem. „Kdybych byl dobrým věřícím, dopadl bych jako ty, byl bych chudým rabínem kdesi v Uhrách.“

Jako by se mi ale rabín či Hospodin chtěl za tato slova pomstít, obchody se v dalších letech přestaly dařit. Nepomohla ani výměna pomocníků, nepomohlo, ani když jsem se sám znovu vydal na cesty. Rozhodl jsem se tedy pro změnu. Doneslo se ke mně, že v městě Třebíči se rozrůstá židovské ghetto a hned mi bylo jasné, že se tu nabízejí dobré podmínky pro schopného člověka. Odstěhoval jsem se tedy sem, otevřel si krčmu a žiji zde dodnes. Hned se mi tu zalíbilo, usadil jsem se, oženil a myslím, že už tu svůj život v poklidu dožiju.

∗∗∗

Mé jméno je Mojšele, syn Jákobův. Narodil jsem se roku 1599 v Židech u města Třebíč, kam moji předkové přišli přes sto padesáti lety. Počátky našeho rodu jsou zde spojeny s Chasimem, synem Baruchovým, úspěšným obchodníkem, který se zde usadil roku 1452 a provozoval krčmu. Štěstí mu však nepřálo dlouho a o šest let později zahynul při protižidovské bouři, zanechav po sobě svoji ženu a dvě děti.

Můj otec byl vetešníkem a před svou smrtí mi předal svůj krám. Nejraději ze všeho jsem obchodoval s knihami, neboť jsem si jejich četbou krátil volné chvíle. Ačkoli knihy nešly příliš na odbyt, skupoval jsem všechny, které mi kdo donesl, a sám jsem se pídil po dalších po celém městě i okolí. Jednoho dne jsem se setkal s mužem, který mi nabídl několik knih o stavitelství. Řekl mi, že je známým stavitelem, avšak za třicetileté války přišla nouze, a tak potřebuje svoje knihy prodat. Když jsem knihy přečetl, vyhledal jsem toho muže znovu, protože jsem byl uměním stavitelským fascinován a požádal jsem ho proto, zda by mne do stavitelství více nezasvětil. I když jsem sám měl nouzi, nabídl jsem mu jistou částku a stavitel souhlasil. Několik dalších let jsem se od něj učil stavitelství a během našich setkání jsme se stali přáteli.

V Židech si ze mne mnozí tropili posměšky, že prý nemám na chleba, ale zabývám se hloupostmi, místo abych se postaral o vlastní rodinu. Jenže brzy jim moje znalosti přišly vhod. Náš rabín totiž získal od knížete Valdštejna povolení k výstavbě synagogy. A najednou jsem byl svým sousedům dobrý i se svým potrhlým přítelem. Byli jsme společně pověřeni stavbou a s chutí jsme se vrhli do práce. Léta teoretického vzdělávání jsem nyní konečně mohl zužitkovat v praxi. Vypracovali jsme plány, na kterých jsme usilovně pracovali ve dne v noci, ale když jsme viděli konečnou podobu a představili si, jak bude synagoga vypadat ve skutečnosti, nelitovali jsme. Můj přítel byl skutečný mistr ale i já jsem velkou měrou přispěl k tomu, že jsme naplánovali, troufám si tvrdit, nejkrásnější synagogu v Markrabství moravském. Když jsme však plány předložili rabínovi, zasmušil se a řekl nám, že jestli tohle předloží knížeti, bude nám zakázáno postavit nejen tuto synagogu, ale i jakoukoli jinou.

Bylo nám nařízeno vypracovat plány znovu, a to tak, aby se synagoga nikterak mezi ostatními budovami nevyjímala. Znovu jsme se tedy pustili do práce a pracovali na nových plánech. Nevyhnuli jsme se novým posměškům sousedů. Že prý si hrajeme na velké stavitele, ale nejsme schopni za tak dlouhou dobu naplánovat ani jednu synagogu. Vytrvale jsme však pracovali, a když rabín naše plány schválil a získal i souhlas knížete, pustili jsme se do samotné stavby. Zvenku synagoga vypadala podobně jako okolní budovy, ale uvnitř jsme si dali záležet, a tak jsme využili alespoň část původního plánu. Když sousedé viděli tu krásu, přestali si z nás konečně utahovat a pochvalně se vyjadřovali na naše umění, tváříc se, že oni se nám nikdy nevysmívali.

∗∗∗

Jmenuji se Simon, jsem synem třebíčského obchodníka Benjamina a jsem malíř. Když jsem byl ještě dítě, rozmýšlel můj otec, čím se jeho syn stane, a protože je zbožným věřícím, rozhodl se vložit můj osud do rukou Hospodinových. Položil na stůl tři věci a podle toho, kterou si vyberu, se rozhodne, čím budu. Kdybych si vzal tóru, stal bych se rabínem, když peníze, byl bych obchodníkem, a pokud bych si vzal láhev vodky, měl bych se stát krčmářem. Moje matka mi vyprávěla, že jsem přistoupil ke stolu, chvíli si věci prohlížel a potom shrábl všechny tři. Otec se prý podivil a řekl:
„To by mne nikdy nenapadlo, že se můj syn stane katolickým farářem.“

Jenže farářem jsem se nestal, ale možná by můj otec byl raději i za tohle. Už od mládí jsem obdivoval obrazy a umínil jsem si, že se také stanu malířem. Otec z počátku moje neustále malování toleroval, připadalo mu to jako neškodná kratochvíle. Ale když jsem stále častěji hovořil o tom, že chci být malířem, začal otec brát celou věc vážně. Poslední kapkou bylo, když objevil jeden můj obraz, na kterém jsem znázornil samotného Hospodina. Otec se rozlítil a zakázal mi cokoli malovat.

Přesto jsem v malování tajně pokračoval. Barvy a štětce jsem schovával na různých místech a kdykoli byla příležitost, pokračoval jsem ve zlepšování svého umu. Mým vzorem se stal jeden z mých předků, jistý Mojšele, který žil před dvě stě lety. Ač mu okolí nepřálo, splnil se mu jeho sen a stal se stavitelem. Překonal všechna úskalí, posměch, i zákaz postavit impozantní synagogu podle svých původních plánů. Léta byl všem pro legraci, jeho příbuzní se na něj jistě hněvali stejně jako můj otec na mne, ale nakonec, když postavil synagogu, byl všemi obdivován. Co na tom, že jeho jméno upadlo v zapomnění. Co na tom, že jeho mistrovské dílo bylo o sto let později trnem v oku kněžně Lichtenštejnové, kterou slavnostní osvětlení synagogy, jež viděla ze svého zámku, tak rozčilovalo, až přikázala synagogu o jedno patro snížit. Stejně si myslím, že Mojšele dobře věděl, že nejvyšší patro bude pro osazenstvo zámku trnem v oku, a postavil ho tak právě proto, aby se jim pomstil za to, že jej nenechali postavit synagogu podle původního plánu. Jen je škoda, že Mojšele neměl možnost ukázat ještě více ze svého umění. Zůstal bohužel jen u jediného díla. Několik let po dostavění synagogy pobýval krátce v Brně a během švédského obléhání města byl označen za špiona a popraven. Ale já na tom budu jistě lépe. Časy se změnily. Máme rok 1848, Židé byli zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem, můžeme se z ghett svobodně stěhovat do jiných částí města, a koneckonců mohu i svobodně malovat a otec mi v tom nezabraní. A kdyby snad nepřišel k rozumu, odejdu z domova a budu se živit malířstvím. Však už jsem i prodal několik obrazů, a to je mi teprve sedmnáct let.

∗∗∗

Mé jméno je Leopold a jsem obchodníkem v Třebíči. Nedávno jsem koupil dům na hlavním náměstí a jsem nesmírně šťastný, že mohu žít v této době. Dnes už není ničím divným, když Žid má dům či obchod na Karlově náměstí. Ještě nedávno to ale tak snadné jako dnes nebylo. Když si zde na náměstí otevřel první židovský obchodních v roce 1850 obchod, vyvolalo to protižidovskou bouři. Okna obchodu i obytných domů, které koupili Židé, byla vybita, zboží zničeno a nepokoje si vyžádaly i několik zraněných. Jedním ze zraněných byl i bratr mého otce Simon, který, po jedné z mnoha hádek s mým dědem, odešel z rodného domu a přijal práci pomocníka v onom obchodě na náměstí. Při útoku na obchod přišel o oko a na druhé potom velmi špatně viděl, až nakonec ztratil po několika letech zrak zcela. Domů se ale vrátit nemohl, jeho otec na něj zanevřel a od jeho odchodu tvrdil, že má jen jednoho syna, mého otce. Simon potom dožil v chudobinci a říká se, že se po několika letech dočista pomátl na rozumu.

Protižidovské bouře několikrát vzplály i v dalších dvaceti letech. Křesťané se nemohli smířit s tím, že Židé se stěhují do města, přitom sami se mnohdy stěhovali do Židů. Vždyť dnes už jich je tam více než dvakrát tolik než židovských usedlíků. Nyní už se ale, zdá se, blýská na lepší časy. Už několik desítek let je tu klid. V roce 1890 byla založena Židovská kulturní obec, která se má čile k světu. Já jsem se nedávno stal jejím místopředsedou a mám tak hodně napilno. Obchod, obec, navíc jsem aktivním členem třebíčského Sokola, a také bych se rád angažoval v politice. Moje pročeské smýšlení sice někteří Židé příliš nechápou, ale já myslím, že bychom se měli ztotožnit se zemí, v které žijeme, a s jejími obyvateli. A že české země patří Čechům a ne Němcům, o tom vůbec nepochybuji.

∗∗∗

Moje jméno je Josef, narodil jsem se roku 1885 v Židech a žiji zde celý svůj život. Jsem obchodník, stejně jako byl můj otec, i jeho otec, a také můj bratr. Moje rodina tu žije po staletí a kam až paměť sahá, byli všichni moji předci obchodníci a spořádaní věřící. Snad jen ten můj bratr. Angažoval se v politice a vůbec dělal všemožné zvláštnosti. Ale spořádaným věřícím byl, to zase ano. A vážil si rodné hroudy. Za své ztřeštěnosti ale zaplatil životem. Na stará kolena blázen vstoupil za velké války do legií a padl kdesi v Africe. To jeho češství stálo jeho děti otce. Ale vždyť měl na druhou stranu pravdu. I já se cítím být nejen Židem, ale i Čechem. I když Židem víc. Určitě bych nešel střílet za nějaké pochybné ideály. Vždyť i za císaře nám bylo dobře. Ale to není to, o čem chci mluvit.

Jak už jsem řekl, moji předkové byli spořádaní věřící. Však jste to viděli sami. Jen si, milý čtenáři, vzpomeň na Chasima, který se skoro stal rabínem, na Mojšeleho, jenž postavil synagogu, anebo na mého bratra, místopředsedu Židovské obce. Ale ten můj syn. Ach, takové trápení. Sotva trochu povyrostl, přestalo se mu chtít chodit do synagogy. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Když skončil gymnázium, poslal jsem ho na studia do Prahy. Doufal jsem, že z něj něco bude, studia mu šla dobře, ale s kým se tam dal dohromady. Škoda mluvit! Jednoho dne přijel domů a povídá mi, že by se chtěl odstěhovat do země zaslíbené. Prý se organizuje velké hnutí pro návrat Židů do vlasti a židovské znovuosídlení Palestiny. Myslel jsem, že mne raní mrtvice. Cožpak ten hlupák neví, že naším údělem je žít v diaspoře až do příchodu mesiáše? Místo aby si vážil země, v které žije jeho rodina po staletí, a za kterou jeho strýc položil život, chce se protivit osudu našeho národa?

Důrazně jsem mu zakázal, aby se s těmito lidmi stýkal a přikázal mu, ať se raději věnuje studiu, jinak ho přestanu finančně podporovat. Jenže on si, holomek, nedal říct. A před třemi léty dokonce, když se konal v Praze sionistický kongres, tak se ho účastnil! A tak jsem ho vydědil a hotovo! Když si chce odjet do Palestiny, tak prosím, ale pro mne už neexistuje!

Jenže tak snadné to není. Syn do Palestiny prý skutečně odjel a od té doby o něm nemám žádné zprávy. A s odstupem času je mi to líto. Možná jsem na něj neměl být tak přísný. Ale co už nadělám. Můžu jen doufat, že se snad vrátí.

∗∗∗

Mé jméno je David a jsem úspěšným izraelským obchodníkem. Do země zaslíbené jsem přišel koncem třicátých let, za války jsem byl členem Hagany a přispěl jsem tak k vytvoření státu Izrael, který jsem v roce 1948 bránil proti arabské přesile. Po válce jsem začal obchodovat s diamanty a během několika let jsem rychle zbohatl.

Jednou jsem tak byl na obchodní cestě v Anglii, jel jsem vlakem a zrovna přišel čas na modlitbu mincha. Nechtěl jsem ji odkládat, a tak jsem se začal modlit ve vlaku. Slyšel jsem ironické poznámky svých spolucestujících, ale modlitbu jsem v klidu dokončil, a až poté jsem se na jednoho z posměváčků obrátil a řekl mu:
„Můžete mi, prosím, rozměnit stolibrovou bankovku?“
„Bohužel pane, tolik peněz u sebe nemám,“ odpověděl posměváček.
„Tak tedy padesátilibrovou?“
„To také nemohu.“
„A dvacetilibrovou můžete?“
„Ne, ani tolik nemám.“
„Ani dvacet nemáte,“ řekl jsem, „a přesto si dovolujete dělat legraci ze zbožného Žida?“

Podobné příhody se mi na obchodních cestách stávali častěji a přitom, věřte tomu nebo ne, můj otec mne považoval za neznaboha. A to jen proto, že jsem chtěl odejít do Palestiny. Když jsem byl na studiích v Praze, sledoval jsem politickou situaci v Evropě a vývoj dění mi dělal velké starosti. Předpokládal jsem, že události v Německu nepřinesou nic dobrého, i když takový konec jsem nečekal ani já. Proto jsem chtěl, aby moje rodina odjela z Evropy, kde nás stejně za celá staletí potkala spousta pohrom a další byla tehdy na spadnutí. Ale můj otec byl ze staré školy a nechtěl o tom ani slyšet. Dokonce mne nakonec vyhodil z domu. Přesto ale vždy, když si na něj vzpomenu, derou se mi do očí slzy. Za svoji zásadovost a své ideály zaplatil cenou nejvyšší. Jen několik let po mém odchodu byl spolu s dalšími Židy z Třebíče naložen do transportu do Terezína, odkud jej pak odvezli do Osvětimi, kde skonal ve velkém utrpení. Dnes je mi líto, že jsem to tak rychle vzdal. Měl jsem se víc snažit a třeba bych ho přesvědčil k odjezdu. A když ne, zemřel bych alespoň po jeho boku a nemusel trpět při vzpomínce na něj.

V Izraeli by nám nic nechybělo. Život tu sice není lehký, ale situace se postupně zlepšuje a věřím, že tu náš národ konečně najde klid. Okolní země sice vyhrožují, ale už jednou odešly z Izraele jako zpráskaní psi a znovu si netroufnou.

∗∗∗

Jmenuji se Hannah a je mi dvacet dva let. Žiju s manželem a roční dcerou v Haifě, kde se před šedesáti lety usadil můj pradědeček David, který přišel z Evropy. Pradědeček byl úspěšným obchodníkem a později se stal i politikem. Moji rodiče mi vyprávěli, že neměl rád Araby, a právě proto se začal angažovat v politice. Chtěl je všechny vysídlit z okupovaných území, která Izrael obsadil po válce v roce 1967. Možná právě kvůli té jeho nenávisti se však nedočkal přirozené smrti. Zahynul během bombardování za Jomkipurské války v roce 1972.

Chápu jeho pohnutky, které ho vedly k nenávisti, naši předci i on sám si prošli těžkými časy v Evropě, pradědeček zažil dvě války, v kterých umírali jeho přátelé i příbuzní, včetně nejstaršího syna. Přesto si myslím, že bychom těžkému osudu neměli podlehnout. Vždyť i na druhé straně jsou vždy lidé, kteří jsou ve stejné situaci. Když mi bylo devět, jen o vlásek jsem unikla smrti při sebevražedném atentátu. Ale nezahořkla jsem. Možná proto, že jsem byla dítě, možná proto, že jsem jiná. Dnes je mojí nejlepší kamarádkou izraelská Arabka a já věřím, že když se můžeme přátelit my dvě, mohou v míru žít i naše dva národy. A udělám proto vše, co bude v mých silách. Nechci, aby moje děti vyrůstaly v takových podmínkách, v jakých žil David.

∗∗∗

Moje jméno je Liron. Je mi jeden rok a žiju se svými rodiči v Haifě. A jaký bude náš osud?

Milan Strmiska

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2017
  1. David Albahari – Svake noći u drugom gradu (překlad do češtiny) (Eliška Jiráňová)
1 | 2016
  1. Тони, вишня и хор (Galina Prokudina)
2 | 2015
  1. Лионель (Galina Prokudina)
  2. Фея моих проводо в (Galina Prokudina)
1 | 2015
  1. Bifurkční bod (Filip Zrno)