Berta Bojetu – Filio není doma

Je březen. První teplý vítr hřeje zem na zahradě, kde sedávám a nahřívám si promrzlé tělo. Byla tam zima, ve sklepech, kde mě držely tři měsíce.

Ten den jsme uklízely vybílený a vymalovaný dům. Devět nás bylo. Spěchaly jsme, protože nás čekalo mnoho práce po dalších domech. Podzim byl dlouhý a teplý. Přehupoval se už do zimy, proto bylo stále více deštivých a chladných dní. Teplé dny už byly jen vzpomínkou, přesto jsme si v chladu a během úspěšné práce oddechly. Možná také proto, že se nestalo nic, čeho jsme se bály. Napětí ale nepominulo, navzdory dobré náladě. Bylo mezi námi něco, co nás plašilo.

Drhla jsem schody. S vykasanou sukní jsem se cítila mladší a silnější. Špinavá kolena způsobila smích a veselí nás všech. Měla jsem radost z jejich prostých a zdravých myšlenek, smíchu, který se otevřel pro všechny zapomenuté dny. Nemůžeme mnoho změnit. Musíme mít radost aspoň z vápna a barvy, aby byly domy čisté a krásné a děti s ruměncem ve tváři a syté.

Mnoho skrytého i hlasitého smíchu jsme si v těch dnech užily. Od domu k domu bylo stále více žen, které pomáhaly. Práce rychle postupovala. Polovina města už měla jinou tvář a svěže volala neupravené domy, aby se přidaly.

Vyprávěla jsem vtip ženě, která čistila zábradlí balkonu nade mnou. Otevřely se dveře z ulice. Klečíc jsem se ohlédla přes rameno a viděla Kate, jak postrkuje nějakou ženu a Mare ke mně. Hned jsem věděla. Přišly pro mne. Vstala jsem a upravila si sukni. Vyšla jsem jim vstříc. Zastavila jsem se před Kate, která byla skoro o hlavu větší než já. Dívala jsem se jí do obličeje a viděla vztek a odhodlání ve žlutých očích, přesvědčení, že má moc a nenechá si ji vzít.

Otočila jsem hlavu k ženám, které zůstaly stát a čekaly, co se bude dít. Otevřela jsem dveře na ulici. Mare mne silně chytila za loket a zadržela. Ještě jsem stihla říci do domu, že brzy přijdu, ale vzápětí mne ta druhá ženská chytila za druhou ruku a před Kate mne spolu vlekly někam pryč. Na okamžik jsme se zastavily před nějakým domem. Kate vstoupila první a čekala u dveří. Viděla jsem jí do obličeje, který byl uzavřený, a přesto jsem věděla, že se těší ze své moci. Měla mne a já nevěděla, co se mnou bude. Začala jsem se bát. Nebyl nikdo, kdo by se odvážil mi pomoci. Ani s ním jsem si v tu chvíli nemohla pomoci. Můžu si za to sama. Takový vztah jsem si přála a on mi nebyl povinný pomáhat. Vzdala jsem se a spoléhala na vše dobré. Třeba se obměkčí, možná pro mne přeci jen někdo něco udělá. Netušila jsem, že se někdy budu tolik bát žen.

Mare otevřela nějaké dveře. Šly jsme do sklepa. Postrčily mne a v první chvíli jsem nevěděla, kde jsem. Natáhla jsem ruce, abych ve tmě obešla prostor. Všemi směry jsem se pohnula jenom o krok a hned narazila do zdi. Stála jsem ve tmě a tělo se mi svíralo. Dřepla jsem si a čekala na zvuk, světlo, na něco, co by pohnulo touto chvílí tísně. Nic se nestalo. Bylo tam sotva tolik prostoru, abych s napůl skrčenýma nohama seděla.


Lehla jsem si. Nezlomí mne. Tlustou, širokou sukni jsem svlékla a ovinula si ji kolem těla. Dobře jsem se vyspala. Několikrát jsem zvedla nohy o stěnu. Jednou nebo dvakrát jsem vstala, abych protáhla tělo, a zase jsem usnula.

Bylo světleji, když jsem se znova vzbudila. Přivedly mne před večerem, proto jsem se domnívala, že je venku den. Zaslechla jsem hlasy někde blízko a klidně seděla.

Tak se prostřídalo několik spaní a bdění a stále se nic nedělo. Krmily mne vodou a starým chlebem skrze nečekaně otevřenou škvíru. Světlo a vzduch, které přitom pronikaly dovnitř, ještě umocnily stísněnost prostoru. Vždy jsem se potom zhroutila a rozbrečela. Na nic nebylo dost místa v té díře a potřebovala jsem všechnu svoji sílu a zkušenost, abych se uklidnila a snažila se uklidnit i myšlenky, které samy divočely a honily mne. Strašná bolest rukou a nohou, které neměly prostor na více než krok, sílila, napínala se a já jsem hryzanci do ruky, ramene, údery hlavou o stěnu zachraňovala tělo a všechnu svoji čest. Byla bych je prosila o procházku, o vzduch, o tři kroky tam a zpět, o něco docela malého, kdybych nevěděla, že jim tím udělám radost. Musím překonat tuto krizi, zas a znova, jinak nezlomím tu zeď moci a systému, odsouzena budu k hlouposti a omezenosti. Teď už z ostrova nemohu, teď už by mne ani nepustili, proto musím vydržet. A i ráda bych zůstala.

Na co čekaly? Že je třeba budu o něco prosit, že něco slíbím? Kolik času vydržím, jsem nevěděla. Bylo to těžké, ačkoliv se mi dařilo hodně spát. Tunel, ve kterém jsem se ocitla, byl příliš dlouhý, unavoval mne, proto jsem se chvílemi bála, že mne prostor stiskne, obejme a zadusí. Tehdy jsem si sedla, objala kolena a prozpěvovala si. Nutila jsem se ke klidu, ačkoliv jsem často vstala a nervózně přešlapovala, a zároveň se bála, že začnu křičet a prosit o více prostoru a vzduchu.

Dusilo mne ten den, krčila jsem ruce i nohy, bolela mne hlava, bolestně mě píchalo v zádech a z hrůzy z malého prostoru jsem se potila a svíjela na zemi jako nemocný pes.

Otevřely se dveře. Zklidnila jsem se a otřela do rukávu, než mne světlo ukázalo. Se skloněnou hlavou jsem čekala, co bude. Někdo mne tvrdě chytil za ruku a zvedl mne. Byla to ta třetí ženská, kterou jsem v první chvíli nepoznala. Odvlekla mne po schodech nahoru a postrčila mne do nějaké místnosti. Nejdříve jsem nic neviděla. Nevím, kolik uplynulo dní, nicméně světlo pro mne bylo muka. Viděla jsem jen tu, která mne přivedla. Strčila mne na židli. Sedla jsem si a zavřela oči. Předběhnout je musím ve všem, proto jsem se vzchopila. Musím vědět, kde jsem a s kým, abych se připravila. Kate jsem poznala po hlase. Zvedla jsem hlavu a viděla ji. Seděla pod oknem s Mare a za nimi stálo několik ženských, které se opovržlivě opíraly o zeď a čekaly, co se bude dít. Bílá stěna za nimi zvýrazňovala jejich kavčí obličeje a zlobu. Všechny na mne překvapeně hleděly nějakou chvíli a myslím, že byly zklamané. Očekávaly mne zlomenou, uplakanou a ustrašenou, možná umazanou od vlastních odpadků. Tu radost vám neudělám, pomyslela jsem si a ještě více se vzchopila. Byla jsem čistá. Košile, která zůstala v kýblu, roztrhaná na kousíčky, mi sloužila ke všemu, protože jsem potřebovala nezapáchat.

Zadívala jsem se k ženským a zcela klidná, bez nenávisti jsem se postavila, jako člověk, který přišel diskutovat. Kate mávla směrem ke mně, až jsem ucítila závan vzduchu, když promluvila.

„Spoustu jsem jich vzpamatovala. Tebe zvládnu taky. Nebo tě zničím. Nikdy nepochopím, proč tě neposlal ihned pryč, jestli proto, že tě chtěl, takovou jaká jsi, hubenou jak lunt, nebo žes možná moc viděla. Teď jsi prostě tady a podřídíš se. Dávno bylo rozhodnuto, že budou žít odděleně, aby byli užitečnější, když žijou sami pro sebe, že podle výpočtů z tabulí necháme rodit retardovanou rasu, která dělá a pak umře. S tebou jsou muži povolnější. Upozorňuju je, že jsi puklina, která roztrhne zeď, ale oni mi nevěří. Však ono je to naučí. Žádné příkazy ještě nemám, co se tebe týče. Zůstaneš a promyslíš si, co je pro tebe lepší. Zklidnit se, nebo zůstat ve sklepě.“

Vzala prut, který ležel před ní na stole, a druhou rukou ho ohýbala. Pružně se kýval v jejích rukou a hrozil mi. Vzpomněla jsem si na slova hospodyně. Bez opatrnosti jsem řekla:

„Přivedla mne náhoda a ta mě také zadržela. Na všechno ostatní jsem zvyklá, protože musím přežít,“ řekla jsem a už mne udeřila po tváři a vzápětí mě mlátila prutem po zádech, které jsem jí ze strachu nastavila. Rukama jsem si bránila hlavu, když zaletěla rána i tam, bez varování a vší silou. Čekala jsem, až se unaví, přestože jsem se bála, že budu zvracet z bolesti a rozhořčení. Byla jsem stále těžší, dlouho to trvalo, a kdyby nepřestala, nemohla bych to skrýt. Vstala jsem, abych se jí vzepřela, a podívala se na ni. Už neuhodila. Přesunula se za stůl a vyhnala mne ven. Slyšela jsem ji něco říci. Jedna z ženských mne popostrčila a odvedla mne do sklepa. Odemkla větší dveře a nechala mne chvíli stát před nimi. V prostoru jsem spatřila několik žen různého stáří. Nepoznala jsem je, byla jsem příliš zničená a zbitá. Přidržela jsem se zdi a vstoupila. Udělaly mi místo na deskách, kde seděly. Kolena mne už nenesla, sotva jsem tam došla. Zavřela dříve, než jsem se rozplakala. Nehlídala jsem slzy. Po všem, co jsem tady prožila, jsou i ty slzy jejich součástí. Nebudou mi je vyčítat. Kolem bolavých ramen mne objala ruka a konejšila mne. Mám je ráda.

Tak ty týdny minuly. Nic důležitého se nestalo, už mne nezavolala. Žila jsem jako všechny, o špatném jídle a odstáté vodě, střídaly se vězenkyně i dny, které přinášely dobré zprávy. Ženy opravovaly domy a ony je zavíraly a mlátily a zase pouštěly.

Kate jsem od té doby, co jsem venku, ještě neviděla. Rány se mi rychle zacelily. Vždycky jsem byla zdravá. Den, kdy mne bila, ale už navždy zůstane se mnou.

Vybrala jsem si druhou polovinu života zde a prožiji ji v nejdivnějším místě a prostředí, o kterém se těm na pevnině ani nezdá. Jak daleko je na pevninu? Kde jsem? Jak je tak nesmyslně chytili a tak dlouho už je drží? Jednou se to uvolní. Možná poleví pán, až zestárne a nebude mladých, kteří by převzali.

Je večer. Půjdu si lehnout. Mám ráda svoji postel a polštář, který jsem si s sebou přinesla z domova. Ani směr neznám, odkud jsem přišla. Stalo se, že jsem tu, a musím zůstat. Je mi skoro padesát let a je jedno, kde zestárnu. Sama nebo s někým. Mám ženské, ty neodejdou všechny najednou.

Překlad ze slovinštiny do češtiny pro časopis připravila Eliška Papcunová.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Psalm murmurando (Janusz Majewski)
1 | 2016
  1. Тони, вишня и хор (Galina Prokudina)
2 | 2015
  1. Фея моих проводо в (Galina Prokudina)
2 | 2014
  1. Peter Svetina – Moudrost hrochů (Eliška Papcunová)
2 | 2012
  1. Nejurozenějšímu vládci všech věřících (Milan Strmiska)