ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Najde se nevěsta?

Zpracovala: Ariana Kosteasová

Jako téma své práce k předmětu Osvobozené divadlo jsem zvolila rozbor divadelní hry Nevěsta Adolfa Hoffmeistera. Tento český spisovatel, malíř, karikaturista, publicista, dramatik, ale i profesor, rektor a velvyslanec byl nejmladším členem první poválečné umělecké generace, která se na sklonku roku 1919 usnesla založit Umělecký svaz Devětsil. Později začal spolupracovat s Osvobozeným divadlem, jehož vznik popisuje v předmluvě ke své knize Hry z avantgardy : „V Devětsilu začala se pomalu scházet podivná společnost velice výrazných individualit, které se seskupily v dramatický odbor Devětsilu, nazvaný od roku 1927 Osvobozené divadlo. […] heslem této skupiny bylo ‚osvobodit divadelní atmosféru ze stylizátorství, z nereálnosti prostředků a hereckých manýr, z nedojímavosti, z emotivní chudoby,…’ [Hoffmeister, 1963: 12]. Dále pak popisuje co bylo na Osvobozeném divadle realizováno: „Jindřich Honzl uskutečňuje na scéně Osvobozeného divadla program poetismu v duchu manifestů Nezvala a Teigeho a s nelíčeným upřímným obdivem pro cirkus, fotbal, šantány, jarmarky a první filmové grotesky. Ač má Osvobozené jméno po Tairovi, vzorem je mu především Mejerchold.” [Hoffmeister, 1963: 16]. Dle Hoffmeisterových slov je jaro 1927 asi nejvýznamnějším mezníkem mladého moderního českého divadelnictví vůbec a v tomto roce měla premiéru i jeho Nevěsta . „Dne 25. května 1927 byla v Osvobozeném divadle, sekci S.M.K. Devětsilu, premiéra mé taneční hry Park a mé americké veselohry ve třech jednáních Nevěsta . Představení mělo tempo. Výpravu jsem si dělal sám. […] Nedávno však hráli v divadle DISK (19. září 1959) v Lukavského režii mou Nevěstu znovu posluchači AMU a byl jsem překvapen, že lze ještě vidět hru, která nese všechny typické znaky nedospělé avantgardy a všecky slabosti mladosti. […] Nevěsta byla v řadě her, které umělečtí šéfové Osvobozeného divadla Nezval a Honzl vybírali pro svou koncepci poetismu. Že jsem vždy jak na divadle, tak v reportážích i v karikaturách míchal poezii s karikaturou a karikaturu s poezií, to jim nevadilo. Představení se rozvíjelo od milostné básně po grotesku a zpět pod přísným dozorem Honzlovým. Obecenstvo se místy dokonce smálo.” [Hoffmeister, 1963: 18]

Děj Nevěsty není nijak komplikovaný, tedy jde, stručně řečeno, o milostný příběh s dobrým koncem. Napětí je docíleno díky časové podmínce, tedy jak stojí ve hře samotné – kondicio modu. Konkrétněji: na počátku hry se hlavní hrdina – nezajištěný mladík Harry - ocitá v kavárně, kde se náhodně seznamuje se sympatickou dívkou z venkova Anny. Mezitím se prostřednictvím kamelota dovídáme, že umírá Harryho strýc, nejbohatší muž světa, jehož synovec byl ustanoven univerzálním dědicem. O Harryho se okamžitě rozpoutává boj lítých žen, které prahnou po penězích. Avšak je tu již zmíněná podmínka pro získání dědictví, tedy Harry se musí v den smrti svého strýce do půlnoci oženit s pannou. Čímž nastává zásadní problém, neboť i po důkladném prozkoumání celého světa se žádná kandidátka nenachází, jen Anny jenž je neznámo kde. Je tedy vymyšlena lest – Harry se má oženit s voskovou figurínou. „Co je to? (Pod záclonou je vosková socha od holiče) Panna.” [Hoffmeister, 1963: 55] Naštěstí se při obřadu na scéně objevuje Anny, se svatbou souhlasí a vše dobře dopadne.

Jednoduchost děje je vykompenzována humorem, pomocí kterého je zobrazena absurdita zkomercionalizovaného světa. Nesmyslnost dění je velmi dobře vystihnuta na konci hry, kdy je hrdina jen krůček od oženění se s voskovou pannou, neboť pastorovi namluví, že je jeho družka hluchá, němá a chromá, tedy hluchoněmochromá. Na naprostou nepřítomnost jakéhokoli zbytku slušnosti velmi dobře poukazuje hrdinovo jednání po úmrtí strýce: „Harry: Číšníku, kolik je hodin? Číšník: pět prosím. […] Misses: Co se stalo? Harry: Umřel mi strýček […] Misses: Jak to víte? Harry: Z novin […] Je pět hodin. Strýček je mrtev. Lékař: Ano. Umřel. Musil. Řekli jsme to již včera.” [Hoffmeister, 1963: 44]. Svět ve kterém se hra odehrává je ovládán jen penězi, city a poctivost z něj vymizely, došlo k naprosté demoralizaci. Všeho lze dosáhnout pomocí úplatků, tato skutečnost byla dovedena ad absurdno v závěru dramatu – notář je přesvědčen, že k získání dědictví postačí hrdinovi oženit se s voskovou pannou. „Denby: Pane notáři, myslím skutečně, že slečna z výkladu od holiče vyhovuje. 5 000 000 dolarů. Není-liž pravda? Notář: Ne. Musím jako notář trvat… Denby: Přeřekl jste se, pane notáři, já se také přeřekl. 10 000 000 dolarů. Vyhovuje podmínce? Notář: Úplně.” [Hoffmeister, 1963: 56]. Hodnotu peněz skvěle symbolizuje i ve hře přítomná báseň, kterou vysloví jedna z tanečnic: „Otázce kolik se ano odvětí

Smrt má jen smysl závěti

Ček je vždy motiv pro balet

Účet lásky je účtem toalet” [Hoffmeister, 1963: 42], z té je evidentní, že smrt nesymbolizuje nic smutného ani dojemného, ale že člověk umírá jen proto, aby po sobě mohl něco zanechat, pokud možno co nejvyšší hmotnou částku. A dokonce i takový cit jako láska je jen o penězích, tedy, kdo koupí dražší róbu, ten získá větší přízeň. Skvěle je do hry vsazeno známé přísloví – čas jsou peníze. Tedy zde myšleno doslova – pokud hrdinu čas nedožene, stihne se oženit do půlnoci, získá peníze. Ale mnohem zajímavější než vyslovování tohoto je propracované zobrazení onoho neúprosného běhu času: „Hrůzostrašná logika sletových cviků. Počítač s počitadlem. Pravidelnost úderů. Kukaččino kukání. Piano. Jednoslabičná recitace a otáčivý terč hodin.” [Hoffmeister, 1963: 54]. Ovšem krom soustředění se na všemocné peníze je znemravnělost světa zobrazena hlavně důkazy již téměř neexistujícího panenství. Představené kláštera vložil Hoffmeister do úst slova: „Zaručujeme panenství za malý honorář. Písemně. Ale jen do dvanácti let.” [Hoffmeister, 1963: 52]. Dámy, které se zajímají o Harryho, deklamují:

„Neumřem na poli padneme v náručí.

My jsme ta společnost, co za nic neručí.

Padneme v náručí, neumřem na poli.

Svědomí je nemoc, která nás nebolí.” [Hoffmeister, 1963: 48]. A konečně mluví i notář: „Obrátil jsem se na sběratele starožitností, nemají panen. V muzeích se všechna inventární čísla během času zkazila.” [Hoffmeister, 1963: 53].

Avšak kromě jistého duchovního poslání a poskytnutí zamyšlení se nad stavem věcí je hra nabitá i po formální stránce. Velmi mne například zaujaly odkazy na jiná umělecká odvětví - na filmové médium: „Anny a Harry se dlouze líbají jako ve filmu.” [Hoffmeister, 1963: 58] a také na literaturu: „Hodiny jdou. Roste napětí detektivek.” [Hoffmeister, 1963: 55]. Tyto narážky jakoby podtrhovaly iluzi v reálu se odehrávajícího příběhu, avšak v protikladu k nim je ve hře použit zcizovací prostředek. Ten připomíná divákům/čtenářům kým doopravdy jsou – tedy pouhými pozorovateli vykonstruovaného příběhu odehrávajícího se pouze na jevišti: „To je ona. To je má partnerka v této hře, to je ženská vůdčí role!” [Hoffmeister, 1963: 48]. Mnohem působivěji, tedy ve větší míře je však tento prostředek použit na konci díla: „Harry: Anny! (Vyskočí a běží do hlediště, kde sedí Anny) Anny, vy jste tady v divadle? […] Vy vidíte, že mne tu žení na scéně a vy byste to dopustila? […] Prosím vás Denby, jděte tak trochu tamhle, - tak, - a pane Hlaváčku, spusťte tu oponu, prosím vás.” [Hoffmeister, 1963: 58].

Děj dramatu se sice odehrává v Americe, avšak jeho poslání je obecnější, což vyplývá již z úplného počátku hry, kde je jasně poukázáno na podobnost světa v kterémkoli jeho místě: „Kavárenské stolky jsou na celém světě stejné […] Číšníci velkých hotelů jsou samá korektnost v náprsence.” [Hoffmeister, 1963: 35]. Lidé se příliš soustřeďují na peníze a hmotné hodnoty, přestaly je zajímat city a vše důležité.

Hra je velmi dobře čitelná, humorná a nutí čtenáře/diváka k zamyšlení se nad světem i sebou samým. I přesto, že Hoffmeister sám o hře řekl, že „nese všechny typické znaky nedospělé avantgardy” jistě stojí za povšimnutí. A s přimhouřením oka hra dostála motta skupiny – prostředky jsou reálné, stylizátorství přítomno není a mnohé jistě dojme.

Bibliografie:

HOFFMEISTER, Adolf: Hry z avantgardy: Praha: Orbis; 1963, s. 268.

ALL RIGHTS RESERVED !