ALL RIGHTS RESERVED !
 

· CHRONOLOGIE ·

Hry bratří Čapků

Zpracovala: Šárka Kysová

  1. Lásky hra osudná
  2. Ze života hmyzu
  3. Adam Stvořitel
  4. Bílá nemoc
  5. Matka

Lásky hra osudná

Lásky hra osudná je dramatickou prvotinou bratří Čapků. Vznikla v roce 1910 a o rok později vyšla na pokračování ve třech číslech časopisu Lumír. Knižně vyšla až v roce 1916 v Zářijových hlubinách a jiných prózách.

Stavbu hry tvoří prolog a 19 výstupů. Je psána formou italské komedie dell’arte, do níž autoři zapojili i postavy z její francouzské verze. (Podle autorů by sice při inscenaci měly být užity současné kostýmy, nikoliv tradiční kostýmy komedie dell’arte, ale základní rysy ustálených typů postav mají být zachovány.) Ve hře vystupuje osm postav.

Postavy: Prolog
Gilles, zvaný Peppe Nappa
Trivalin
Dottore Baloardo
Scaramouche
Brighella, zvaný Fichetto, Finochetto nebo
Zane
Isabella
Zerbine, její teta

Promluvy postav jsou psány prózou nebo veršem. Na některých místech je patrná tendence k refrénovitosti textu, která je užita například k vyzdvižení ctností charakterů zdůrazněných (Prologem) už na začátku hry.

Prolog (v prologu):
…zde stojí T r i v a l i n ; je silný Trivalin,
toť živel epický, pln vášní bouřlivých…(ČAPEK, 1982:180)

Brighella (9. výstup):
…mé dámy, Trivalin. Je silný Trivalin,
Typ muže hrdinný, vždy k činu připraven. (ČAPEK, 1982:198)

Z autorských poznámek se dozvídáme, že hra má být inscenována jako divadlo na divadle a že se její děj odehrává v současné době. Už v požadavku „divadla na divadle” se projevuje antiiluzivní povaha díla. Postavy, které se právě neúčastní děje, mají sedět na lavičkách po stranách jeviště. Antiiluzivnost podporuje také Prologův počáteční monolog, v němž divákům sděluje, že postavy děje jsou jen předváděny herci – umělci – a jejich líčení, jeviště atd. je užito jen k účelu představení. Méně patrně je toto pojetí naznačováno i v dalších výstupech hry.

Hlavním tématem je boj o ženu, v němž hrají důležitou roli intriky a moc peněz. Už v prologu, kdy postava (vypadající jako „obyčejný divadelní ředitel”) zvaná Prolog představuje obecenstvu ostatní postavy, dochází ke konfliktu. Gilles, lyrický charakter, je rozhořčen tím, že Prolog označuje intrikána Brighellu za dobrého člověka. Už v této souvislosti Gilles ukazuje na svoji fyzickou slabost, která má kontrastovat s mužnou silou jeho soka v lásce - Trivalina, hrdiny epického. Oba muži bojují o Isabellu, která žije pod dohledem své tety, kuplířky Zerbine. Brighella oběma nápadníkům zdánlivě napomáhá získat Isabellino srdce. Tato pomoc je však jen součástí jeho intrik, jimiž chce oba mladíky připravit nejen o jejich majetek, ale i o možnost oženit se s Isabellou. Trivalin a Gilles se utkají v souboji, v němž je Gilles zabit. Brighella nakonec odjíždí pryč s Isabellou i se svou kořistí, získaným majetkem.

Obvyklá zápletka komedie dell’arte, při níž se mladí po sobě toužící milenci po překonání různých překážek nakonec šťastně shledají, ve hře bratří Čapků naplněna není. Věrnější vztah ke vzoru, komedii dell´arte, zachovávají typizované postavy (především Dottore, Brighella atd.).

V tvorbě bratří Čapků je velmi patrný vliv expresionismu. Lásky hra osudná má v sobě také zahrnuty jeho rysy. Expresionisty často zdůrazňovaná pudová stránka člověka je zobrazena především v postavě Brighelly, který je ztělesněním fyzické síly, mužnosti a sexuality, což ho výrazně odlišuje od Trivalina, jenž se snaží získat si Isabellu svým duchem a dovedností.

Zvláštní pozornost si zasluhuje pojetí mladé svůdné ženy - Isabelly. Ačkoliv je moc peněz velmi zjevně spojena s postavou Brighelly, touhu po majetku přisuzují autoři ženě. Isabella na konci hry s tímto bohatým a nehezkým intrikánem utíká od pro ni neperspektivních milovníků. V knize Premiéry bratří Čapků František Černý Isabellu popisuje jako mladou ženu, která „bezděčně i uvědoměle vábí muže”(ČERNÝ, 2000), což je výstižné. Kromě hamižné povahy v ní také autoři zobrazují bytost ovládanou sexem. Počátkem 20. století bylo takové pojetí ženy neobvyklé, nicméně nebylo ojedinělé (vlivem dobového antifeminismu). Je však třeba si uvědomit, jaké ženské postavy se ještě před několika lety objevovaly v dramatech např. Gabriely Preissové a v hrách bratří Mrštíků nebo také v dílech A. P. Čechova.

Nelichotivé zobrazení ženského charakteru se neobjevilo jen v tomto díle bratří Čapků, ale i v následujících hrách. František Černý ve své knize dále píše: „Autoři sami po letech […] přiznali, že ,v době nezkaženého svého mládí psali…o ženách a lásce krutě a nestydatě.”( ČERNÝ, 2000) Je ovšem třeba dodat, že ani mužské postavy nebyly ušetřeny neatraktivních charakterových rysů.

Veršované pasáže ve hře byly použity především v rozhovorech Gillesa a Trivalina s Isabellou. Oba milovníci jí poezií vyznali svou lásku. Zajímavá je Gillesova jambická óda na Isabellin kapesník:

Isabella (6. výstup):
Ach, pane Gillese, ne,
mně vraťte kapesník.
Gilles: To není kapesník,
to krásná žena jest, jež stojí u okna,
a bílé šaty má a myslí na lásku,
snad myslí na lásku a o Gillesovi sní,
Gilles chodí pod okny a hraje na housle,
a luna svítí tam na bílý kapesník,
jenž vypil slzu teď - -
Mne včera pojal sen
tak sladce přeletný jak spící dívky dech;
já o vás, Bello, snil, že pro vás umřel jsem,
váš křišťálový pláč se ronil bolestně
v mé rány zející, a já jsem vykřikl
svou náruč rozepnuv: Já nejsem mrtev již,
když ty mne miluješ! (ČAPEK, 1982:192)

Ze života hmyzu

Třetí společnou hrou bratří Čapků byla komedie Ze života hmyzu. (Jde o jejich druhé dramatické dílo, které společně ukončili a uvedli na divadle pod svými jmény.) Její premiéra byla uvedena 3. února 1922 v Národním divadle v Brně v režii Bohuše Stejskala. (V režii K. H. Hilara v Národním divadle v Praze s výpravou Josefa Čapka měla premiéru 8. dubna 1922.)

Tři dějství jsou uvedena předehrou a završena epilogem. První akt má podtitul Motýlové, druhý akt se odehrává ve společnosti kořistníků a ve třetím jednání je zobrazován svět mravenců. I epilog nese podtitul - Život a smrt.

Ve hře vystupuje značné množství postav. Celistvost textu svojí přítomností po celou dobu děje podporuje postava Tuláka. Tulák do děje vstupuje v předehře a během tří aktů je svědkem hmyzího počínání. Téměř všechny ostatní postavy vystupují vždy jen v jednom dějství. Výjimku, a jakousi hmyzí paralelu k postavě Tuláka – člověka, tvoří Kukla. Objeví se ve druhém dějství a až do epilogu, v němž se z ní zrodí jepice, připravuje okolí na svůj příchod, který má být významnou událostí.

Hra není objektivním zobrazením světa hmyzu. Jsou v ní však pomocí příměru k hmyzímu chování ukazovány vlastnosti člověka. Výběr těchto přirovnání je však soustředěn výhradně na negativní stránky lidského chování. Bratři Čapkové tedy za postavy zvolili především škůdce a neužitečný hmyz. Užitečnému hmyzu, a tedy i ztvárnění kladných vlastností, se vyhnuli. I tam, kde by klady mohly být nalezeny, jsou zdůrazněny spíš rysy odpuzující. Například mravenci jsou pojati neobvykle jako bojechtivé společenství, což odporuje tradičním představám o jejich užitečnosti a ušlechtilosti. Jak však (opět v knize Premiéry bratří Čapků) poznamenává František Černý, člověku zcela nepříjemné živočichy (např. šváby, blechy atd.) autoři do hry nezapojili.

V předehře Tulák vrávoravě vstupuje na zelenou lesní mýtinu. Vede monolog, v němž komentuje svůj pád do trávy, hovoří o svém tuláctví a lehce při tom filozofuje. Přiběhne Pedant chytající motýly. Vysvětluje Tulákovi, že motýly chytá z lásky k přírodě, aby si je mohl špendlíkem připíchnout do své skříňky, v níž má sbírku motýlů. Tulák přiznává, že je opilý, a usíná v trávě.

V prvním jednání vystupují Motýlové. Podle scénických poznámek mají být na barevné scéně pestré sklenice s nápoji, batikované polštářky, květy, barové židličky, stolek, zrcadlo atd. Tulák se probouzí a pozoruje okolní dění. Motýlí samičky zde laškují s motýlími samci. Odvíjí se kratochvilná konverzace, která má zřejmě evokovat prostředí společenských salónů. Tlachání je střídáno milostnými vyznáními a klišovitými verši. Tímto způsobem autoři zobrazují marnotratný svět motýlů, který velmi nápadně připomíná lidské společenské dýchánky.

Felix: Neopakujte tu báseň!
Iris: Složte nějakou na mne, rychle! Nějakou vášnivou!
Felix: Když v nejzazší chvíli křikl jsem:
ó smrti, slyš mou výzvu,
kde bývalo srdce, vlož ruku sem,
a najdeš jedinou jizvu –
tu láska mé srdce oděla
v démantový kyrys
a vdechla mi sílu anděla –
Iris, Iris, Iris! Iris: Iris – kyrys! Jak je to krásné! (ČAPEK, 1982:238)

Ve druhém jednání bratři Čapkové zobrazují touhu vlastnit majetek a lidskou nenasytnost. Na scéně má být písčitý kopeček, vlevo chodba Lumka a vpravo opuštěná Cvrčkova díra. Tulák zpočátku opět spí na proscéniu. Dějství začíná šarvátkou, v níž se o Kuklu připoutanou na stéble perou loupeživí brouci. Kukla ohlašuje počátek svého velkého zrození. Velmi vtipně působí dvojice kořistníků Chrobačky a Chrobáka, kteří si valí a střeží svoji kuličku z trusu. Repliky hrubé a nenasytné Larvičky a jejího milujícího tatínka Lumka zní místy až surově. Mladý manželský pár Cvrčků se těší na příchod svého potomka a zařizuje si byteček, který zůstal prázdný poté, co byl jeho majitel napíchnut na trn.

Chrobákům je v nestřeženém okamžiku jejich kulička ukradena Jiným chrobákem a Lumek pro svou Larvičku ukořistí Cvrčky. Tulák se snaží do děje zasáhnout, ale přihlížející Parazit ho od toho odrazuje.

V autorské poznámce na začátku třetího dějství je scéna popsána velmi stručně. Dějištěm je zelený les. Nejdříve Tulák přemýšlí nad tím, čeho byl doposud svědkem. Vyjadřuje politování nad hamižností a malostí tvorů. Do jeho monologu se vměšuje Kukla, která pateticky zvěstuje blížící se hodinu spásy – její příchod na svět.

Po zvednutí zadní opony se má na scéně objevit rudá několikapatrová budova, v níž se podle počítání Slepého mravence pohybují při práci ostatní mravenci. Dva inženýři řídí a zefektivňují jejich činnost. Vše musí být podle nich konáno pro blaho Celku. Jejich stát, Mravenika, je velmi přísně veden k vnitřnímu rozvoji, aby byl připraven k podnikání expanze. První inženýr se s rozvojem vojenského aparátu stává Diktátorem a Druhý inženýr Náčelníkem generálního štábu. Ke konci dějství dochází ke střetu s vojskem Žlutých, kteří armádu Mraveniky porazí.

Ačkoliv jednotlivá dějství na sebe přímo nenavazují, a mohla by tedy být inscenována i v jiném pořadí, je zřejmě nejlepší ponechat Mravence na místě třetího aktu. Lze totiž hovořit o tom, že jsou v něm zobrazené negativní rysy lidské povahy dovedeny do krajnosti. Dochází k umocnění motivů z předchozích dějství (touha vlastnit, lhostejnost atd.) a k rozšíření o motivy nové. Je zobrazována touha po absolutní moci, vojenská agresivita a brutalita, mašinérie hromadného ničení, zaslepenost ideologií a nalezneme zde i prvky rasismu.

V uvedené citaci lze postřehnout i velmi absurdní paradox, kdy se Diktátor při svých brutálních rozkazech dovolává boží pomoci k jejich úspěšnému uskutečnění. Později je tato velmi pozoruhodná kritika modlících se diktátorů přivedena až ke grotesknosti:

Diktátor: Naše vítězství! (Klesá na kolena a snímá přílbu.) Veliký bože mravenců, dal jsi zvítězit právu! Jmenuji tě plukovníkem. (Vyskočí). Třetí divize na nepřítele! Všechny zálohy za ním! Nikoho neživit! Žádní zajatci! Kupředu! (Vrhá se na kolena.) Spravedlivý bože síly, ty víš, že naše svatá věc – (Vyskočí.) Jen na ně! Na ně! Útočit! Hnát je! Všechno pobít! Vláda nad světem rozhodnuta! (Pokleká.) Bože mravenců, v této veliké chvíli… (Tiše se modlí.)

Podtitul epilogu zní Život a smrt. Tulák se probouzí do noci. Nastává zmatek, v němž se ozývají hlasy a úlomky replik z předchozího děje. Rozzáří se světlo a z Kukly se zrodí jepice. Následuje rej, v němž jepice opěvují svůj život. Postupně všechny padají mrtvé k zemi - i ta, která byla ještě před chvílí Kuklou. Tulák se nad ní sklání, potom sám pociťuje příchod smrti. Jeho zápas se smrtí komentují dva Slimáci. Jejich šišlání působí velmi komicky. Tulákovu situaci považují za legrační a pochvalují si, že oni sami jsou živi. Mrtvého Tuláka najde ráno Dřevorubec a Tetka nesoucí dítě ke křtu, čímž je smrt postavena vedle zrození.

Na závěr je ještě v dodatku případným inscenátorům hry nabídnuta varianta smírnějšího konce, v němž Tulák neumírá.

Adam Stvořitel

František Černý ve své knize Premiéry bratří Čapků v kapitole věnované dílu Ze života hmyzu píše: „Žádná jiná hra z dílny bratří Čapků nekladla na čtenáře či diváka takové nároky jako Adam Stvořitel, její interpretace není snadná záležitost.”(ČERNÝ, 2000)

Hra měla premiéru 12. dubna 1927 v Národním divadle v Praze v režii K. H. Hilara. V tomtéž roce byla také poprvé vydána.

Adam Stvořitel je komedií v sedmi obrazech. Vystupuje v ní kolem třiceti postav, z nichž za hlavní lze označit Adama. Hra má poměrně bohatý děj a můžeme v ní najít prvky revue. Díky množství zajímavých podnětů k úvahám a myšlenkám se velmi patrně blíží filozofickému či sociologickému eseji. Vážné problémy jsou zobrazovány komediální formou, která se projevuje v dialozích i ve vývoji jednotlivých situací. V textu si lze navíc povšimnout i vlivu děl některých filozofů, například Friedricha Nietzscheho (mimo jiné např. v postavě Nadčlověka Milese).

Děj hry vychází ze situace, v níž se Adam, nespokojený se světem, rozhodne Kanónem negace svět zničit. Stane se. Velmi pozoruhodný je (autory ironizovaný) Manifest, v němž Adam hovoří o svých důvodech ke zničení světa:

Po výstřelu z Kanónu zmizí veškerá scenérie. Adam vede dialog s Hlasem božím o tom, co ho vedlo ke zničení světa. Hlas boží, zřejmě aby dal Adamovi zakusit těžkou práci stvořitele, mu uloží úkol stvořit si nový svět podle vlastních představ.

Adam uvažuje o tom, co má z Hlíny tvoření vyrobit nejdřív. Vytyčuje si cíl, že jeho výtvory budou mnohem dokonalejší než lidé starého světa. Když provede úspěšný pokus se stvořením blechy, rozhodne se vdechnout život nadčlověku. Své rozhodnutí však během jeho tvorby změní a stvoří dokonalou ženu – bohyni. Eva se však k němu ihned po procitnutí chová velmi povýšeně a odchází k výšinám – do hor.

Podobnou zkušenost učiní i s nadčlověkem Milesem. Proto pro sebe stvoří bytost mnohem prostší – velmi oddanou ženu Lilith. Ve třetím obraze Adam, v touze po člověku jemu myšlenkově blízkému, vyrobí z Hlíny tvoření své Alter Ego. Od tohoto okamžiku se se svým druhým Já věnuje tvoření dalších bytostí, což vede ke stále přibývajícím problémům.

Svět je záhy rozdělen napolovic. V pátém obraze jsou příbytky obou tvořitelů změněny na dvě rozdílná města. Ve scénické poznámce autoři hovoří o romantické věžovité architektuře města Adamova na pravé straně jeviště a velikém městě připomínajícím Manhattan na straně levé, které patří Alter Egovi. Oběma stvořitelům se jejich potomci rozhodnou postavit pamětní desku s nápisem „Zde bylo vykonáno dílo stvoření”. Dochází mezi nimi ke sporu. Ke konci šestého obrazu se však lidé obou světů na schůzi dohodnou o padnutí hranic a zavržení autority Stvořitele. Oba stvořitelé jsou popřeni a akt Stvoření prohlášen za pouhý mýtus.

V epilogu se Adam i Alter Ego objevují jako starci v otrhaných rouchách a lidmi, které stvořili, už jim není prokazována ani nejmenší úcta. Alter Ego nabádá Adama, aby znovu použil (jako kdysi) Kanón negace, z něhož však už byl ulit zvon. Z textu se však lze domnívat, ačkoliv to není nejdříve zcela jasné, že by Adam Kanónu negace znovu neužil. (Zřejmě by tak neučinil z obavy, že by se vše vyvíjelo znovu a velmi podobně.)

Alter Ego však zjišťuje že Kanón negace je pryč. Na úplném konci hry Adama opět oslovuje Hlas boží a pokládá mu stejnou otázku jakou mu před chvílí položil Alter Ego:

František Černý v souvislosti se vznikem Adama Stvořitele napsal: „Čapkové také připomněli určitou zkušenost, kterou s lidstvem udělali, že totiž svět ničí spory o pravdu, čest,vlast atd., války všeho druhu, hlad a bída”(ČERNÝ, 2000). Černý dále hovoří o tom, že se v tomto díle divákům a čtenářům svěřili se svým přesvědčením, že skutečně zásadní proměna lidstva (tedy povahy lidí) není možná.

V hrách bratří Čapků se ve velké míře projevuje tendence kriticky nahlížet soudobou společnost. Od ztvárnění charakterových rysů jednotlivců se dostávají až k problematice, kterou s sebou přináší militarismus a touha po absolutní moci – často opět odkazující k jednotlivcům. Bratři Čapkové svá témata často rozvíjejí s ironií a vtipem, ačkoliv jde mnohdy o problémy velmi závažné.

Ani v jedné ze tří uvedených her se nesetkáváme, kromě varianty epilogu ve hře Ze života hmyzu, se šťastným koncem. Ve spojení se složitými problémy, které hry nastolují, může tento fakt vést i k pocitu deziluze. Zajisté bychom mohli Čapky obviňovat ze zbytečného naddimenzování jednotlivých problémů, jež často přivádějí až do krajnosti, nicméně nesmíme zapomínat na to, že mnohé jejich děsivé modely byly (především za druhé světové války) naplněny a bohužel snad i překonány.

Bílá nemoc, Matka

Na konci třicátých let dvacátého století se Karel Čapek (po více než desetileté odmlce) vrátil k dramatické tvorbě. Napsal dvě hry, do nichž se velmi patrně promítla dobová politická situace. Zpravidla jsou obě hry považovány za Čapkovu osobitou reakci na nástup a expanzi fašismu.

Bílá nemoc (1937)

Hra vyšla knižně poprvé v lednu roku 1937. 29. ledna téhož roku měly současně premiéru její dvě inscenace. Jedna z nich se konala ve Stavovském divadle v Praze a druhá v Zemském divadle v Brně. Pražskou inscenaci režíroval Karel Dostal za výtvarné spolupráce Vlastislava Hofmana. Brněnského zpracování se režijně ujal Alois Podhorský. V říjnu roku 1937 dostal Karel Čapek za Bílou nemoc státní cenu.

Text Bílé nemoci je rozčleněn do tří aktů, které se dále dělí na obrazy (celkem 14 obrazů). Každé ze tří dějství nese podtitul, jenž je totožný se jménem jednoho ze tří oponentů hlavního hrdiny, Doktora Galéna (dále jen Galén).

Děj hry se odehrává v neurčitém státě, na různých místech (nemocnice, Galénova ordinace, Maršálova pracovna atd.). Maršál, muž na nejvyšším postu mocenské struktury, se svými spojenci, Dvorním radou a Krügem , počíná realizovat válečnou expanzi. Současně však musí čelit stále se rozmáhající nákaze bílou nemocí, na niž umírají lidé středního věku. Maršál sám sebe považuje za výjimečně silného jedince a odmítá možnost, že by sám mohl být chorobou nakažen.

Galén je humanisticky smýšlející člověk, lékař, který touží po nastolení světového míru. Jako jediný zná lék na bílou nemoc. (Z textu hry není patrné, jak se Galén k léku dostal – zda jeho chemickou formuli vynalezl sám či k ní přišel jiným způsobem.) Rozhodne se s jeho pomocí o nastolení míru usilovat, a to tak, že jej odmítne podávat nakaženým osobám, které jsou dobře finančně a společensky situované. Svůj lék poskytuje jen chudým lidem, protože je přesvědčen, že jen bohatí a mocní mohou přispět k nastolení míru. Galén je neúplatný a neustupuje ani před hrozbami mocných, lék bez výjimky podává jen chudým pacientům.

Maršál také neústupně odolává Galénovu nátlaku (nátlaku na principu vydírání). Odmítá mír, nechává své „poddané”, dokonce i svého přítele Krüga, umírat na bílou nemoc. S přijetím Galénovy podmínky pro vydání léku váhá i ve chvíli, kdy zjistí, že je už on sám také nemocen. Když se přecejen rozhodne požádat Galéna o lék výměnou za nastolení míru, zasáhne do děje zfanatizovaný dav, který před Maršálovým úřadem skanduje proválečná hesla. Galén nesoucí Maršálovi lék začne davu neuváženě odporovat zaníceným pronášením protiválečných slov. Dav ho v zuřivosti usmrtí a zničí i jeho lék, čímž nepřímo způsobí i smrt svého vůdce – Maršála. Válečný konflikt je však v tu chvíli už nezadržitelně rozpoután.

V tematické složce hry se nachází prvky sci-fi. Skromný lékař Galén jako jediný zná lék na chorobu, která napadá osoby středního věku, je velmi nakažlivá a bez Galénovy léčby vždy smrtelná. Jde o chorobu smyšlenou, jež se však částečně shoduje s některými příznaky lepry. Čapek do svého textu zapojil představu epidemie takové nemoci a její vliv na průběh aktuálních událostí ve smyšleném státě. Čapkovu katastrofickou vizi doplňuje lékař, který jako jediný umí chorobu vyléčit. Tato skutečnost z něj dělá člověka, který může být vnímán jako spasitel. Smrt, jež nastane krátce před naplněním jeho poslání, tak završuje autorovu představu o zkáze lidstva (či rozkladu bílé rasy).

Matka (1938)

Poslední drama Karla Čapka vzniklo koncem roku 1937. (Námět Čapkovi poskytla jeho žena Olga Scheinpflugová.) Matka měla premiéru 12. února 1938 ve Stavovském divadle v režii Karla Dostala, opět za výtvarné spolupráce Vlastislava Hofmana.

I text dramatu Matka Karel Čapek, podobně jako text Bílé nemoci, rozvrhl do tří dějství. Ve srovnání s Bílou nemocí jde o hru komornější. Vystupuje v ní méně postav a dějiště se nemění. (Místo děje, otcův pokoj, se proměňuje jen přítomností či nepřítomností určitých rekvizit na scéně.)

Čapek nás ve svém posledním dramatu přivádí do domácnosti, v níž žije Matka se svými čtyřmi syny. Starostlivá žena je vdovou po vojenském důstojníkovi a rovněž matkou lékaře Ondřeje , pátého syna, který zemřel v cizině při výzkumu léku na žlutou zimnici.

Žena postupně přichází i o své další syny. Jiří , letec, zahyne při riskantním testování letecké techniky, dvojčata Petr a Kornel padnou ve válce. Svého posledního syna, Toniho, Matka úzkostlivě střeží a odmítá ho pustit bránit vlast po vzoru jeho vrstevníků.

Důležitou a pozoruhodnou složkou hry je skutečnost, že Čapek nechává zemřelé osoby vstupovat do děje, a to tak, že je Matka jako jediná vidí a že jen ona s nimi může rozmlouvat. Rozhovory Matky a jejích mrtvých blízkých se odehrávají rovněž v otcově pokoji, zpravidla za nepřítomnosti jiných (kromě Matky) živých osob. Nejdříve Matka hovoří jen se svým zesnulým manželem. Do rozhovorů Matky a Otce, popřípadě i Starého pána, se zapojují postupně umírající synové. Velmi působivé jsou chvíle, v nichž se Matka dozví o smrti svého syna nikoliv od živé osoby, nýbrž tím, že je domněle živý syn náhle schopen zapojit se do rozmluvy Matky s mrtvými. (Mrtví jsou ve hře schopni se vzájemně vnímat a hovořit spolu, a také s Matkou, ne však s ostatními živými.)

Matka svému muži i svým synům (po jejich smrti) vyčítá, že se nechali zbytečně zabít a že ani nepomysleli na její utrpení. Každý z mužů se jí snaží vysvětlit své pohnutky k činu, který naneštěstí skončil jejich smrtí. Obvykle své odůvodnění končí povzdechem, že by Matka jejich motivaci stejně nepochopila. Mrtví muži nešťastnou ženu přemlouvají k tomu, aby umožnila Tonimu jít bojovat za svou vlast. Matka to neústupně odmítá. Nakonec však i ona pocítí nutnost (či lidskou povinnost) poslat do války i svého posledního syna. K tomuto jejímu novému přesvědčení ji přivedou zprávy z rozhlasu o hrůzných činech (především násilí na dětech), které napáchal nepřítel vlasti – matky. Matka – jako metafora vlasti – tedy do války posílá i svého posledního syna.

Na závěr je třeba zmínit, jakým způsobem si autor přál, aby byla hra realizována:

„(…) Jen pro jevištní realizaci prosí autor, aby mrtví, kteří se v jeho hře kupí kolem Matky, nebyli pojati jako strašidla, nýbrž jako živí, milí a důvěrní lidé, pohybující se zcela přirozeně ve svém starém domově, v okruhu rodinné lampy. Jsou takoví, jako když žili, neboť žijí dál v představách své matky; jsou mrtvi jen tím, že už je ona nemůže vzít do rukou – a že nadělají o něco míň hluku než my živí.” (Čapek, 1959:5)

Použitá literatura:

ALL RIGHTS RESERVED !