ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Otakar Zich

Zpracoval: Luděk Ondruška

Byl učitelem na gymnáziu, hudebním kritikem, teoretikem, skladatelem, divadelním teoretikem, estetikem, profesorem estetiky na UK. Ač se nedá z jistotou říci, že by nějakému z těchto zmíněných oborů ve svém životě věnoval více či méně, jsou z historického hlediska nejdůležitější právě jeho poznatky z oblasti teorie a estetiky dramatu a divadla.

V první polovině dvacátého století bychom totiž těžko hledali v Československu osobu, která obohatila českou teatrologii více než Otakar Zich. Dříve než se začneme věnovat jeho největšími přínosy pro divadelní teorii, je zapotřebí alespoň ve zkratce vylíčit jeho život, záliby, tedy vše co formovalo jeho nazírání na divadlo.

Narodil se 25. 3. 1879 v Městci Králové. V letech 1897 až 1901 byl studentem filozofické fakulty Karlovy univerzity, obor matematika-fyzika. Od ranného mládí se v něm projevoval dvojí talent. Matematický – v dětství se aktivně věnoval matematickým soutěžím a talent muzikální- na vysoké škole založil kvarteto , v němž hrál na violoncello.

Jeho zájmy se během studia ale definitivně obrátily k hudbě a k hudební estetice. První Zichova publikovaná vědecká studie se týkala hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Článek nazvaný Druhý Smetanův kvartet vyšel v roce 1903. Během svého života se k tomuto skladateli ještě mnohokrát vrátil v dalších odborných hudebních statích.

Paralelně s touto činností začíná Zich také komponovat vlastní skladby, nejdříve písně, následuje několik komorních skladeb, až se odváží na rekviem a na symfonickou předehru Konrád Wallenrod (1903). Z básníků, jejichž verše zhudebňuje naprosto převládá Jan Neruda. Mimo to sbíral, upravoval a vědecky zkoumal lidové písně, zejména chodské.

Zichova cesta k divadlu vedla přes operu. Kolem roku 1906-7 začal psát libreta vlastních oper. Své práce publikoval v časopise Lumír a v roce 1910 mu na dvakrát vyšla stať Hudební impresionismus. Zároveň s tím se zabýval sérií psychologicko estetických pokusů o tom, co je v hudebním vnímání působeno hudbou samotnou a co je způsobeno vzpomínkou. Výsledky těchto pokusů jsou uveřejněny v Zichově studii Estetika vnímání hudby.

V roce 1911 se stal docentem estetiky na Masarykově univerzitě v Brně.

Kromě hudební a literární estetiky se věnuje i vlastní hudební tvorbě, za zmínku stojí například opera Vina, kterou napsal v roce 1914, a která se stala díky svému nezdaru Zichovým velkým traumatem. Naproti tomu jeho další opera, Preciérky je všeobecně považována za Zichovu nejzdařilejší. Vytvořil nový typ české opery, znamenitě parodující salónní styl.

Díky předchozím nezdarům se ale dalo hovořit o Zichově odcizení se skladatelskému světu. O to více se začal věnovat samotné divadelní teorii, která se pro něj stala hlavním tématem následujícího desetiletí, na jehož konci se dal do psaní systematického díla o dramatickém umění. V roce 1931 vychází první vydání studie Estetika dramatického umění, která se stala díky své objevnosti nejznámější a nejdůležitějším dílem Otakara Zicha. Tři roky na to, tedy roku 1934 Otakar Zich umírá.

Měl dva syny Jaroslava a Otakara ml. Synové : Jaroslav Zich – narodil se 17.1.1912. Je také estetikem a skladatelem, mimo jiné učí hru na klavír na AMU v Praze.

Otakar Zich ml. – logik a matematik, zabývá se především filozofií logiky.

Teatrologická činnost:

Názory Otakara Zicha na dramatické umění byly více či méně hotovy už před světovou válkou. Zvláštností bylo, že ten, kdo v tomto případě hledal, byl matematik a fyzik a ne básník či romanopisec, takže co našel nebyly subjektivní poetické memoáry, ale uspořádaný deduktivní systém, jehož jednotlivé poznatky nevyplývají z odkazové literatury, ale jeden z druhého.

Ve své studii Estetika dramatického umění zavádí přesný sémiotický jazyk divadla, který pomáhá rozkrýt všechny možné nesrovnalosti v problematice dramatu a divadla.

Estetika dramatického umění:

V prvním vydání se studie dělí na tři části:

I. Pojem dramatického umění
II. Princip dramatičnosti
III. Princip stylizace

Poznámky z Estetiky dramatického umění:

Estetika dramatického umění vznikla z několika přednášek – nejdůležitější z nich se nazývala teoretická dramaturgie, kterou přednášel v roce 1914 na Masarykově univerzitě. Šlo mu o systematické zpracování nového umění. Jakožto jeden ze zakladatelů Pražského lingvistického kroužku- sdružení strukturalistů, používá sémiotický jazyk, který rozkrývá problematiku divadla a dramatu více, než do té doby platné teoretické postuláty.

Zich si uvědomuje, že teorie a estetika, jak ji v sobě zahrnuje, je novum.

Estetické vyšetřování je širší než teoretické. Při zkoumání umění se prostupují obě dvě stanoviska, teoretické i estetické. V praxi je nejlepší obě spojit. Zich hovoří v této souvislosti o vědecké estetice - induktivně odvozuje výsledky z materiálu, daného zkušeností.

Zajímavost: Dramatické umění podle něj v sobě zahrnuje i operu, která bývá zařazená do hudby. Proto má v Estetice své místo i rozbor opery. Zich například text role herce srovnává s notovou partiturou hudebníka. Režiséra pak srovnává s dirigentem. Zde se projevuje jeho vztah k hudbě, kterému se nevyhla ani Estetika dramatického umění.

Zajímavost z jeho myšlenek: jak se projevuje dramatická postava na jevišti. Text – materiál, není dílem básnickým, slouží jen pro potřebu herce, dramaturga, režiséra. Z čehož vyplývá jeho vztah k dramatu samotnému, které nepovažoval za svébytné básnické dílo. Zde se rozchází z řadou teatrologů, kteří Zichův názor považují za scestný.

Nastolenou otázku vyřešil rozdělením výsledného celku na dvě složky – hereckou postavu a dramatickou osobu. „Sémiotický vědecký pohled byl od počátku významný v oblasti umění a jeho účinku tím, že zkoumal to, co si jinak představit, pojmenovat nedokážeme.” (Procházka, 1988:244) Jedna složka nelze oddělit od druhé, vzájemně tvoří vztah označující (herecká postava) a označované (dramatická osoba).

Dramatická osoba se skládá ze dvou hlavních skupin. První z nich nese název Stálý vjemový komplex S  a druhá se nazývá Proměnlivý komplex P . Ty v sobě dále zahrnují podcelky. Stálý vjemový komplex S se dělí na oblek a tělesný zjev, je zadán pomocí vnějších a vnitřních vlastností dramatické osoby. Proměnlivý vjemový komplex P obsahuje vjemy sluchové – mluva osoby, a zrakové – chování a činy.

Toto lze považovat za přesné empiricky opodstatněné vysvětlení obsahu pojmu dramatická osoba sémiotickým vnímáním divadla. Ale jak již bylo uvedeno, výsledný dojem, který si divák odnáší z představení, netvoří jenom přítomnost dramatické osoby.

Druhý znak, jenž společně s dramatickou osobou tvoří onen celek vnímaný v divadelním představení, je nástrojem /označující/ dramatické postavy v metatextové struktuře – herecká postava. Jestliže dramatickou osobu Otakar Zich označil za pojem psychický, herecká postava , tento termín nese jeho vlastní označení, je znakem technickým, zhmotněným. Ivo Osolsobě v doslovu II. vydání Estetiky dramatického umění upozorňuje, že se nesmí zaměňovat herec za hereckou postavu. Řečeno zjednodušeně: Na jevišti herec není, ten zůstává v šatně, na jevišti je jeho tělesný aparát znázorňující dramatickou osobu. Pan H /herec/ se divákovi nezjevuje, zjevuje se mu jeho tělesná konstituce představující jinou osobu; osobu jako psychologické individuum. Toto zjednodušení ale podle samotného Osolsoběho nelze brát doslovně, protože herec, jako umělecký subjekt, nikdy nemůže tvořit mimo sebe, mimo svou osobnost.

Ze stanoviska technické představy jsou složkami herecké postavy kostým, maska a mluva. Masku Zich pojímá jako stálé vzezření postavy, které je dáno vnitřním hmatovým vjemem. Hercovo tělo by mělo být schopno vyhovět všem požadavkům dramatické osoby.

Tento výklad ale ještě není úplný. Herec musí mít intenzivní představu „vnitřku” dramatické osoby, stupňující se po citové stránce až po skutečný vnitřní vjem. „Herec je tedy útvar primárně fyziologický, sekundárně psychologický.” (Zich, 1986:109)

Na ozřejmění rozdílu mezi hereckou postavou a dramatickou osobou vidím ten význam, že tím, jak se oba znaky představované dramatické postavy rozliší, dojde k poznání nejprimárnějšího vztahu mezi nimi. K různým přístupům k představování dramatické postavy dochází podle toho, jaký postoj soubory znaků (skládají se přece z množiny znaků) k sobě zaujímají v určené situaci.

Otakar Zich měl a má spoustu následovníků, ať už z řad teoretiků, či historiků, kteří jeho odkaz dále rozvíjeli, ač ne všichni byli stoupenci strukturální sémiotiky. Tento fakt přesvědčivě dokládá, jak byly myšlenky jim vyřčené inspirující, ale také provokující.

„Teorie ale nedělá umění, k tomu jsou umělci. Ale i umělci se musí vyvíjet, k tomu je nápomocna právě teorie - dobrá teorie vede dobře a přímo, špatná pak zavádí”.

ALL RIGHTS RESERVED !