Tento web je jedním z výstupů projektu věnovaného starým jazykům a dějinám Střední Asie, se zvláštním zaměřením na vzájemné vztahy indoevropských, altajských, sinotibetských nebo i jiných jazyků a národů.
Projekt "Jazykové interference Indoevropanů v Centrální Asii a Číně" (GAP406/12/0655, 2012-2015) řešený na Ústavu jazykovědy a baltistiky FF MU financovala Grantová agentura ČR.
Webová stránka je koncipována pro širší rámec výzkumů, které budou pokračovat i po ukončení zahajovacího projektu a později bude rozšiřována o nové sekce.
|
část buddhistických jeskyní v Kizilu u města Kuča, v popředí socha významného překladatele Kumáradžívy |
|
stúpa z velkého chrámového komplexu v Subashi u města Kuča |
|
část starého města Yarkhoto (čínsky Jiaohe) u města Turfan |
O projektu
Projekt Jazykové interference Indoevropanů v Centrální Asii a Číně financovaný Grantovou agenturou ČR (kód projektu: P406-12-0655, 2012–2015) se věnoval vztahům a vývoji indoevropských a neindoevropských jazyků v Tarimské pánvi a Centrální Asii. Různé metody lingvistických výzkumů umožnily rozšířit poznání starých indoevropských jazyků v oblastech etymologie, vzájemné tocharsko-čínské lexikální výměny, klasifikace a vývoje indoevropských jazyků a prehistorických migrací. Celkem 102 vydaných publikací je mnohonásobně víc, než řešitelský kolektiv původně plánoval. V souhrnu byly publikovány 3 monografie, 60 článků (včetně bio- a bibliografických statí na Web of Science), 11 kapitol v knihách, 9 článků ve sbornících z konferencí a 20 recenzí. Finální monografie Early Indo-Europeans in Central Asia and China. Cultural relations as reflected in language byla vydána v angličtině v renomované edici Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft, Neue Folge, Band 13) a v češtině jako Raní Indoevropané v Centrální Asii a Číně. Kulurní vztahy v zrcadle jazyka v Nakladatelství Lidové noviny. Rovněž v Nakladatelství Lidové noviny byla publikována dodatečně přidaná monografie Dějiny Mongolska, která vyšla v zavedené edici Dějiny států. Přehled publikací je dostupný v osobních profilech.
Rozsah monografií přesahuje v součtu 1000 stran a součet stran všech ostatních publikací mimo monografie (tj. články, kapitoly v knihách, články ve sbornících z konferencí) čítá dalších 1500 tiskových stran. Tyto publikace byly vedle českých periodik publikovány v případě důležitých studií přednostně v západních vydavatelstvích (Oxford: Wiley-Blackwell), v předních periodicích v oboru (Journal of Indo-European Studies /USA/, Indogermanische Forschungen /Německo/, Tocharian and Indo-European Studies /Dánsko/) nebo příspěvky zazněly na desítkách mezinárodních konferencí od Pekingu a Soulu na východě po Německo, Velkou Británii, Švýcarsko a Kanadu na západě. Přitom výzkum tocharštiny se ukazuje jako značně náročná subdisciplína orientální filologie a část dostupných tocharských rukopisů zůstává dodnes nepřečtena a nezpracována.
V první části anglické a české verze finální monografie byla nově podrobně přezkoumána tocharsko-čínská lexikální výměna v případech 25 tocharských lexémů v čínštině (v mnoha případech jde o zcela nové návrhy výpůjček) a naopak 36 případů čínských výpůjček v tocharštině, vše na širším základě shromážděných etymologických podkladů z indoevropské a sinotibetské jazykové rodiny a svědectví zápisů čínských slov např. v sinovietnamštině. Vzhledem ke komplexním lingvistickým vztahům v Tarimské pánvi byly identifikovány 3 výpůjčky ze třetího zdrojového jazyka a ve 14 případech je k dispozici více etymologických řešení, kdy zatím nelze s jistotou stanovit zdrojový jazyk. Dále bylo podrobeno přezkumu pět nečínských (zpravidla původem tocharských) glos v čínských textech a několik paralel mezi čínskými a indoevropskými rekonstruovanými tvary bez odpovídajících protějšků v tocharštině.
Za nejdůležitější výsledek lingvistického výzkumu lze považovat nový model genetické klasifikace íránských jazyků. Výsledkem aplikace tzv. rekalibrované glottochronologie na íránské jazyky je závěr o počátku jejich rozpadu v 19. stol. př. n. l., kdy se od hlavního proudu oddělil předchůdce avestštiny. Hypotetický třetí člen lze identifikovat v nejodchylnějším pamírském jazyce – váchánštině; čtvrtým členem by mohl být jazyk Skythů ze severopontských stepí a Centrální Asie. Druhý velký rozpad zřejmě probíhal ve 12. stol. př. n. l., kdy se oddělily a jako samostatné jazykové jednotky vykrystalizovaly předkové sačtiny (z Chotanu i Tumšuqu), společný předek jazyků pamírských a paštské skupiny, chórezmijština, sarmatština/alanština tj. předkové osetinštiny, baktrijština, sogdijština a předek západoíránských jazyků. Na konci 9. stol. př. n. l. se oddělily větve pamírských jazyků a skupina paštó; v tuto dobu se také v asyrských textech objevují první médská vlastní jména. Na konci 8. stol. př. n. l. však také došlo ke kontaktům pra-váchánštiny s předky pamírských jazyků. V polovině 7. stol. př. n. l. došlo k oddělení předchůdců parthštiny a střední perštiny, které lze spojovat s médštinou a staroperštinou. V průběhu 6. a 5. stol. př. n. l. se paštská skupina rozpadá na vlastní jazyk paštó a jazyky paráčí a ormuri. Na začátku 4. stol. př. n. l. se kontinuum pamírských jazyků štěpí na větve munji-yidghskou a iškašimsko-šughnijskou. Za Achajmenovské říše (6.-4. stol. př. n. l.) dochází ke konvergenci západoíránských jazyků/dialektů do jednoho více či méně homogenního dialektového kontinua. Jeho následný rozpad začal až v 1. stol. př. n. l. a v polovině tohoto století se izoluje iškašimština od jazghulámsko-šughnijské skupiny a před přelomem letopočtu se od sogdštiny odděluje předek jaghnóbí. V prvních dvou stoletích n. l. krystalizují tři předchůdci moderních západoíránských jazyků: kurdsko-zazacký, balóčský a persko-sangisarský. Sangisarština se od hlavní perštiny odděluje v polovině 6. stol. n. l., šughnijština a jazghulámština se pak oddělují na konci 7. stol. Během prvního tisíciletí n. l. vymírá většina středoíránských jazyků (tedy přinejmenším v jejich písemné podobě): baktrijština v 3. stol., parthština ve 4. stol., chotanská sačtina, sogdština a střední perština v 10. stol. Jen chórezmijština přetrvala až do 14. stol. K posledním rozpadům došlo mezi jazyky munji a yidgha v polovině 12. stol. n. l., dále mezi osetskou digorštinou a ironštinou v polovině 15. stol. a na konci 15. stol. mezi perštinou a tádžičtinou.
Naše systemizace jazykových kontaktů a vztahů jazyků v severozápadní Číně přináší redefinici silnějšího vlivu čínštiny v Tarimské pánvi a také redefinici statutu tocharštiny A jako mluveného, a nikoliv jen liturgického jazyka. Dále je nejpravděpodobnější, že předky mluvčích tocharštiny A lze nejblíže do minulosti stopovat na jih Tarimské pánve, kde tzv. tocharština C dochovaná ve výpůjčkách v prákrtových dokumentech nebyla samostatný dialekt tocharštiny, ale nejspíše jen předek tocharštiny A před tím, než její mluvčí migrovali do severních lokalit.
V etymologických studiích byly předloženy nové výklady tocharských jmen pro kovy, které dokazují na jedné straně archaické vztahy k větvi anatolských jazyků a na druhé straně poměrně pozdní vliv íránských jazyků. První poznatek potvrzuje chronologii rozpadu indoevropské jazykové rodiny, kde se jako první oddělily větve anatolská a tocharská, a to jak podle lexikostatistických, tak i gramatických klasifikací. Nově předkládáme čínské etymologie tocharských označení pro „železo“ a „olovo“. Etymologická studie starých toponym z Centrální Asie a Severozápadní Číny přináší svědectví, že tocharská a íránská jména předcházejí pozdějším toponymům turkického a čínského původu. Nejvýchodnější hranicí tocharských a íránských toponym se přitom zdá být čínská provincie Gansu. Studie vzájemných výpůjček také přináší nové výsledky, které oproti předchozím poznatkům dokládají mnohem intenzívnější tocharsko-čínské výpůjčky v obou směrech. Také vliv íránských jazyků na tocharštinu a čínštinu byl zjevně mnohem silnější, než se dosud předpokládalo. Vztahy turkických a dalších altajských populací byly popsány odděleně v článcích a monografii Dějiny Mongolska, která byla do projektu zařazena dodatečně.