Jako u Jána Zambora (roč. 1947) takřka vždy, je i toto velmi dobrá kniha a většinou skvělé interpretace. Téma na Slovensku i jinde poněkud kontroverzní, i když asi nikdo nikdy seriózní nezpochybňoval, že Miroslav Válek (1927–1991) je páteří moderní slovenské poezie, nezpochybňuje to ani Valér Mikula, editor jeho popřevratového výboru jeho básnického díla (2005) a známé, leč poněkud jednoznačné konfrontace Tatarky a Válka (2010). Navíc má Zambor k Válkovi blízko už tím, že je básník, ale taky překladatel a ne ledajaký. Zambor dobře a uvážlivě volil strukturu knihy: soubor interpretací, konkrétnost, parcialita i klasický portrét podle sbírek (Dotyky, Priťažlivosť, Nepokoj, Milovanie v husej koži), věnoval se i značně invenčně překladům z Vozněsenského a Rilka. Na začátku však přece jen ukázal na dobovou obtížnost uchopení Válka: „Moja reflexia autorovej tvorby vznikala v špecifickej situácii; charakterizujú ju na jednej strane prihlásenia sa významných básnikov k jeho poézii, jej rezonancia vo vysokoškolskom študentskom prostředí (zde možná Zambor mluví o 60. letech 20. století, nezdá se mi, že o současnosti – ip), a na druhej strane príkro kritické hlasy s ideologickým rozmerom. Jedna mladšia literátka, ktorej som povedal, že o Válkovej poézii pripravujem knihu, sa ma dokonca opýtala, či sa nebojím. Takéto uvažovanie si nepripúšťam. Podľahnutie mu by som vnímal ako obmedzenie vecného slobodného literárnovedného rozhovoru o poézii. V situácii, keď vznikajú takéto otázky, musím jasne povedať, že môj záujem o Válka, ktorý bol aj politikom a dobová ideologická optika dosť nešťastne poznačila časť jeho tvorby, nie je politický a politologický, ale literárny a literárnovedný.“ (s. 5). To je jistě správné, ale je vůbec možné podat interpretaci a expurgovat ideje? Ani nás to nezbavuje povinnosti odpovědět na otázku o vzťahu poezie k Válkovej ideológii, neboť i ta se v jeho životě jistě vyvíjela, a poezie, politiky a poetiky: tam, kde je ideologický, tam je básnicky slabý a naopak? Je to tak opravdu? To, že Zambor vůbec zmiňuje onu „mladší literátku“, prakticky ukázal, že psát o Válkovi chce asi dodnes aspoň trochu odvahy a že nejlepším manévrem je věnovat se mu jen z hlediska literárněvědného, že je nefunkční věnovat se mu ve vzájemném propojení různých sfér; na to má autor ovšem svaté právo. Jak to říkají fenomenologové: uzávorkování. Představme si, že bychom takto „uzávorkovali“ třeba Byrona nebo Mickiewicze či Puškina. Někteří autoři jsou problematičtí, takže na ně mají monopol v každé době jiní s dobrým politickým krytím: včera jedni, dnes druzí, ale přijde i zítřek. Nebylo by lepší si „prokleté“ otázky položit hned tady a teď?

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce