(...pokračování: II/III)

Téma Jindřicha Zogaty

V roce 1998 objevila se zničehonic Zogatova próza Černý vzduch – a je to vlastně pandán k jeho nové básnické sbírce Oheň křičí tmu. Protějšek k Černému vzduchu, nikoli po stránce stylové, ale tematické. Tatam jsou naráz klišé hornického románu, vršící se fráze a kupící se floskule Třeneckého či Stana, které ten román pohřbívaly – a naopak se vztyčuje jeho zmrtvýchvstání. V poloze striktně reálné leží ona vrstva Zogatova sdělení, která se opírá o realitu jako takovou. Je to jen zdánlivě logické, neboť při vší té obdivuhodné znalosti tak výjimečného milieu, věcnosti tam, kde jde o jeho specifikum, důvěrný vztah k nástrojům a plné vědomí o jejich funkci či poslání – Zogata nadto umocňuje reálie a dramatizuje je patosem, povýšením věcnosti na znak či symbol. A v tom je otevřenost té prózy, ale i básnické sbírky, že je mnohovýznamová a že je v ní neustále přítomen prvek tajemství, podtext mýtotvorný a mysteriózní.

To právě mimo jiné zní echem nejen v Černém vzduchu, ale i v Zogatově nové poezii. A tak tomu je napořád: mnohovrstevnatost vykazuje i konfliktní fakticita sociální, plná střetů a potom sarkasmu, útočná ironie i odporuvzhledného šklebu. To vše převádí Zogata do sféry grotesky jako protestu, obludné bizarnosti a nesmyslné absurdity. A ovšem – i tato nízká poloha má svá podlaží, skrytý, baladický, dramatický výraz mytické zvrácenosti i mystéria zla… Třetí vrstva textů ukazuje pak přímo k mýtu, který je jakoby orchestrálně pojat coby mystérium. Miliardy let, kdy kamenělo nitro země, prales, trilobiti, věky znehybnělé ryby či raci, zuhelnatělí ptáci, pohřbené prvohory kdesi v dálce času znějí dnes varhanami věků, celých staletí. Pasáže prózy a nyní i veršů proměňují se ve věčné poemy na havírnu, na havíře v tom znásobeném mytickém smyslu. Ty podzemní katedrály či hlubinné mrakodrapy vzpírají se v mýtus promítané a všemi smysly hmatatelné, těžké superreality, jež tlela i rostla v skrytu věků. Mýtotvorba vede až k „objevu“ v hloubce pochovaných elfů, čertů, permoníků, ale i Krista, kteří v temnu té pukající země zastupují vnitřní „já“, lidské svědomí, tušení zla i dobra. Jsou vykladači a strážci naděje – a nechci-li užít laciného optimismu – tedy v nekonečné perspektivě probleskujícího koryfeje věčného života na zemi, Slunce, sestupujícího urputně do tmy.

Těch tři sta milionů let, během nichž se udál pohyb zemské kůry, její klenutí i pokles, proměňující se tvary uvnitř setrvávajících pochodů a procesy v srdci země a jejich dokončení, vedlo po jejich dozrání k zvůli, krutosti, drancování, rabování, dokonávanému peklu a pohromám, jejichž obětí byl havíř. Namyšlený člověk bez svědomí žene do ďábelských temnot kataklyzmatu i podsvětí svého raba a vystavuje ho smrti. Jakkoli je tu i Kristus, vesmírný havíř se svými proroctvími, ale i bolestmi a utrpením.

Drahomír Šajtar
1;2;3

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2018
  1. Literárnovedné návraty Kláry Jarunkovej (Viera Žemberová)
  2. Srdce Evropy? Srdce temnoty? (Tomáš Erhart)
2 | 2017
  1. Fórum slovanských kultúr a Fórum pre alternatívnu kultúru a vzdelávanie (Viera Žemberová)
1 | 2017
  1. Chvála knihy (Eduard Roreček)
1 | 2015
  1. Tri osudy Ivana Bunina (Lenka Paučová)