Osm hlav šílenství. Poezie, próza, deníky a korespondence ruské lágrové básnířky

Anna Barkovová: Osm hlav šílenství. Poezie, próza, deníky a korespondence ruské lágrové básnířky. Přel. Radka Rubilina a Jakub Šedivý, Prostor, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

Lágrová nebo táborová se nazývá literatura vznikající častěji po gulagu než v gulagu: termín se ujal po napsání známé Solženicynovy knihy fiction i nonfiction Souostroví GULAG (rus. zkratkové slovo znamenající Státní vedení táborů). Konjunktura této literatury je obrovská a dosud v jistém smyslu pokračuje. Anna Barkovová (1901–1976) je u nás v podstatě neznámá, zatímco v Rusku spíše naopak: na ruském internetu je o ní fakticky vše podstatné. Její literární tvorba nezačala v gulagu ani později, ale mnohem dříve, už jako oblíbenkyně prvního sovětské ministra kultury, přesněji komisaře osvěty v Leninově Radě lidových komisařů, bydlela v moskevském Kremlu a vypadalo to, že jí kyne velká budoucnost umělkyně, neboť sám Lunačarskij, dnes zapomenutý intelektuál, ji prohlašoval za vynikající básnířku. Pak však přišel strmý pád: Lunačarskij se rozvedl, byl postupně upozaďován, až skončil jako sovětský velvyslanec ve Francii a Španělsku (tam také zemřel, snad přirozenou smrtí – patřil ke staré bolševické gardě a tu Stalin nemiloval). První zatčení za protisovětskou činnost bylo pouhým počátkem jejího pronásledování, jež pokračovalo až do 60. let: definitivně propuštěna byla až roku 1965. Parafrázujme volně doslov Radky Rubiliny: od konce dvacátých let mezi její hlavní témata patří hladomor, zatýkání a všeobjímající strach. Pozdější poezie psaná v lágru a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivnější podoby. Oba překladatelé a zejména R. Rubilina jako editorka udělala velký kus práce a jejich dílo je vynikajícím příspěvkem k poznání ruské literatury a k odhalení toho, co dřímalo pod povrchem oficiální sovětské literatury, ale bylo poměry zadušeno tak, že se nemohlo řádně rozvinout. Barkovová píše poezii a z té z 20. let 20. století na nás dýchne relativní svobodomyslností prvních sovětských let, kdy si aktéři revoluce mysleli, že povedou svobodné debaty o budoucnosti světa. Potom přichází hořkost a nakonec pronásledování a nenávist k režimu, který dusil vše svobodné. Ta poezie není špatná ani později. Potom přichází na řadu próza, zejména titulní, poměrně pozdní „Osm hlav šílenství“, ale jí předcházejí jiné prózy „Ocelový muž“, „Štěstí statistika Plačkina“ a „Huspenina“. Poezie je jakoby zralejší a samozřejmě cele zasažena tématy, o nichž byla řeč výše. Vše doplňují dopisy a deníky. Barkovová se vymykala ze svého prostředí, které jí bylo původně nakloněno, svou individualitou a originálními názory vyjadřovanými zcela otevřeně, navíc její lesbická orientace byla v té době vlastně trestným činem: projevuje se zejména v její lyrice, zvláště pozdní, kdy konečně našla lásku. Její tvorba – jakkoli výjimečná – má své oficiální sovětské souvislosti: např. tvorbu Jurije Oleši (Závist, 1927) a Andreje Platonova v próze, v poezii bychom jen stěží našli něco blízkého, je vcelku velmi osobitá. Právě v poezii bych viděl jádro její tvorby, jak to ostatně předvídal sám Lunačarskij. Červíček však hlodá: je vůbec možné běžně hodnotit tvorbu autorky, která prožila takový život? Jak se dívat na její poezii a prózu, na její dopisy a deníky, z nichž čiší každodenní ohrožení? Běžná estetická měřítka lze sic uplatnit, ale vždy jsou na hranici etiky. Těžko hodnotit to, co se nemohlo rozvinout, co nevznikalo v normální situaci. Uzavírám s tím, že dílo Anny Barkovové není strukturně literárně něco mimořádného: to, co přežívá, je spíše poezie než poněkud schematická próza připomínající díla, která stejné pocity vyjadřovala méně radikálními slovy. Součástí díla je i život autora: dílo je bez jejího života nemyslitelné. Určitě bude toto dílo a tento život oslovovat čtenáře a rád bych napsal, že spíše jako obraz zcela nepochopitelného a nekonečně vzdáleného světa, jenž zůstal nenávratně vzadu: ale na to jsem až příliš velký skeptik.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Translatologické inštrumentárium (Elena Nikolajová Kupferschmidtová)
2 | 2016
  1. Od jednotlivých studií k monografickému záběru (Alena Mikulášková a Alexej Mikulášek)
1 | 2016
  1. Česká a slovenská literatúra v kontaktoch (Eliška Gunišová)
2 | 2015
  1. Ještě jednou k Štúrovi: problém kompetence, názorové plurality a evropské dimenze (Ivo Pospíšil)
2 | 2014
  1. Historici o Východě (Ivo Pospíšil)