Praha avantgardní. Literární průvodce metropolí v letech 1918-1938

Kateřina Piorecká, Karel Piorecký: Praha avantgardní. Literární průvodce metropolí v letech 1918-1938. Academia, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

Jakže to napsal Vítězslav Nezval v Pražském chodci? „Má touha mne vodí po Praze, jež se mi zdá býti zázračná.“ Těmito slovy se také otvírá silná a těžká kniha (tíhu způsobuje křídový papír plný textů a fotoreprodukcí), jinak však vzdušná svým pohybem po metropoli pro ni ve zlatých letech první Československé republiky, kdy se po Národní třídě promenovali extravagantně oblečení bratři Čapkové vysmíváni komunistickými avantgardisty, jimž se dnes raději stydlivě říká levicoví nebo levicově orientovaní, maximálně tak radikálně levicoví: je to ožehavé, vždyť byl mezi nimi i jeden nositel Nobelovy ceny! Od kavárny Louvre, přes nakladatelství Borový, bary, vinárny a kavárničky, vznosné restauranty, kavárnu Slavii, most Legií, přes nějž se přiopilí básníci nad ránem vracívali domů, hlavu plnou poezie a absintu. Literární topografie – po letech obrovské konjunktury – dosahuje zde jednoho ze svých vrcholů. Doslova obžerství textů popisujících určitá literární místa a místečka. Nicméně lehce bychom mohli vytipovat nejčastěji uváděné klíčové prameny, jimiž jsou Seifertovy paměti Všecky krásy světa (1985) memoáry Marie Prušákové-Honzákové Když hoří obrazy (1989), knihu Karla Honzíka Ze života avantgardy (1963), paměti Vítězslava Nezvala Z mého života (1959), Jiřího Svobody Můj přítel Vítězslav Nezval (1966), Otakara Štorcha-Mariena Sladké je žít (1966), Zdeňka Kalisty Po proudu života I (1997), Julia Firta Knihy a osudy (1991), Ilji Erenburga Spleen průměru (1926–27), Lenky Reinerové Kavárna nad Prahou (2001), Bedřicha Rohana Kafka bydlel za rohem (1997), E. A. Longena Jaroslav Hašek (1928), Františka Langra Byli a bylo (2003), Karla Dvořáka Sochař vypravuje (1958), Michala Mareše Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince (1999) aj. Podle mapy, kterou je celá kniha uvedena, se procházíme po stopách tehdejších literátů a hledáme stopy meziválečné Prahy zaváté současnou zástavbou, zčásti obnovované, zčásti již nevratně změněné nebo zmizelé a zničené. Prameny obou editorů a sestavovatelů nebyly však zdaleka jen paměti, ale přímo literární artefakty, básně Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, včetně jeho Zpátečního lístku s básní „Pochod rudé internacionály“, nejprve zakázané, potom sociálně demokratickým ministrem spravedlnosti povolené, texty Karla Teiga, Jiřího Wolkra, Jindřicha Hořejšího, Jindřicha Chalupeckého, je toho prostě mnoho, ovšem kromě skvostných reprodukcí donových plakátů svědčících o návštěvách Andrého Bretona, Ilji Erenburga, Vladimira Majakovského, najdeme tu i skvělou báseň Nezvalovu věnovanou Romanu Jakobsonovi nebo Seifertovu báseň Večer v kavárně: „Nad visutou zahradou, na které uvadly hvězdy/ když vášnivý spáč a dobrodruh krásy/opřen o teplo amerických kamen jakoby usnout chtěl navždy/ vzpomínal jsem na zmrzlé ananasy“. Napsat, že byl tehdy v Praze – na rozdíl od dneška – dokonalý umělecký a myšlenkový brain trust – by bylo slabé slovo. I když odhlédneme od všelikých idealizací, vidíme například v básni Konstantina Biebla „Indián“, že tito „salonní komunisté“ skutečně sociálně cítili, ale byli současně i lidmi humánně založenými a politicky tolerantními. První Československá republika nebyla jistě ideálním státem a levicová meziválečná avantgarda to věděla nejlépe, ale umožnila rozvoj různých proudů a směrů, z nichž některé ji ovšem pohřbily, ale tak tomu bývá. To, co vzniklo v tomto období, je však nepominutelné ve vývoji české a slovenské literatury, kultury, umění a vědy, ale docházelo tu i k plodnému střetávání s kulturou německou, maďarskou, židovskou jazykově orientovanou především na němčinu, ale i na maďarštinu, češtinu a slovenštinu, působila tu i silná východoslovanská, zejména ruská, emigrace většinou levicového zaměření (směnověchovci, euroasiaté): tento kulturní kadlub byl zničen nástupem nacismu a obnovit ho už nelze, stejně jako nelze vrátit čas. Ovšem jako inspirace může sloužit dosud i se všemi problémy. Kniha je důležitým příspěvkem k prostorovému poznání meziválečné Prahy. Strávit tak dva tři týdny v Praze a chodit po stopách meziválečné avantgardy, může skýtat nejen zábavu a poučení, ale i silný zážitek: genius loci Prahy lze evokovat, i když to dnes tvář v tvář dobovým poměrům není lehké.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Záznamy a úvahy o minulém (František Všetička)
1 | 2019
  1. Eseje v rozpětí padesáti let (Ivo Pospíšil)
2 | 2017
  1. Reflexia ako bonus dejinnej syntézy (Viera Žemberová)
2 | 2015
  1. Co vysílá svět (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Ľubomír Feldek: Ťahák z dejín slovenskej literatúry alebo Od Lomidreva po Malkáča (Martina Petríková)