Vzpomínky Jindřicha Zogaty: duchovní přesah

Jindřich Zogata: Zdař Bůh (Pocta Páteru Oldřichovi). Jan Sojnek – Galium, Brno 2016.

Jindřich Zogata: MIMOdeníky MIMOvěku (neuzavřené letokruhy). Jan Sojnek – Galium, Brno 2016.


Ty dvě knihy patří k sobě. A nejen kvůli autorovi a vydavateli. Český básník slezského původu, překladatel polské poezie, také prozaik a romanopisec, napsal drobnou knížku jako poctu katolickému duchovnímu Oldřichu Prachařovi (roč. 1936), členu řádu minoritů, který působil ve Slezsku, konkrétně ve Vendryni, Bohumíně i jinde, nyní v Praze. Začíná mladistvou vzpomínkou na mladého kaplana a končí hořkými slovy parafrázovanými z jejich korespondence, když páter Oldřich mezitím poznamenal svými kroky celý jeho život včetně sňatku s jeho současnou manželkou. Doslova křížovou cestou prochází v těžkém období 50.–60. let minulého století. Byl vzpurný, chytrý, měl blízko k lidem. Byl na obtíž nejen tehdejším církevním tajemníkům, ale i některým z jeho vlastní církve. Posílali ho na nejhorší štace, a vždy kolem sebe dokázal shromáždit blízké lidi. Bylo o něm moc slyšet, a to se nikdy nevyplácí. Krátká doba po roce 1989 mu přinesla trochu zadostiučinění a hlavně hodně práce, ale křížová cesta pokračuje svým způsobem dál. Tak to básník vystihuje v stejnojmenné básni: „Přes chmury rozedrané/ Světlo zemská tíž/ Sedmkrát rozpažené pláně/ Věčnosti kříže mříž/ O nebeské hraně.“ Z korespondence: „Psal jsi, ať se vrátím na Jablunkovsko. Nikdo by mi nemusel říkat dvakrát. Ale zjistil jsem, že bohužel, pro mě NENÍ místo. To si rozebrali jiní, i mladší kupodivu, ambicióznější lidé… zase bych zůstal někde na konci okresu – tak to je. Až příliš mne znali jako toho, kdo moc veřejně vystupoval proti režimu a dnes je tu zase režim; děkuji Bohu za dar svobody a beru vše tak, jako ON znovu vstoupil do dějin… vysvobodil nás od egyptských plných hrnců nesvobody a jdeme pouští do Zaslíbené země, a to pro lidi není. Ti chtějí především ty plné hrnce. A tady v Praze leccos vidím blíže, i tu mafii, je tady, je to mafie jiných ateistů, už teď znovu propuká ve školách nenápadná propaganda duchovna bez Boha. Je jen Kristovo: Budou znamení na nebi, na zemi, Vy pak se nebojte (1991).“

Ta rozsáhlá kniha lyrizovaných pamětí zabírá v podobě roztříštěných fragmentů spojených promyšleně v jeden celek desetiletí dlouhého básníkova života: jeho dětství a mládí ve Slezsku, studia v Brně, vstup do poezie, návraty domů a hledání a nalezení nového domova v české poezii a posléze zlom, doba zákazu a nový rozbřesk zhořklý novou realitou, s níž se neztotožnil. Mohli bychom toto Zogatovo svědectví o jeho životě, ale také o osudu umění v kataklyzmatech doby, nahlížet jen z důvodu zajímavých témat, ale pro mě je to především jeden z kvalitativních vrcholů Zogatovy tvorby, prozaický experiment a způsob, jak se vyrovnat v dnešní době s tvarem memoárů: každý hledá svoji formu a Zogata našel tu svou v mozaikovitosti fragmentů, mistrně propojených červenou nití jazykově ozvláštněných, nedokončených příběhů s leitmotivy nespravedlnosti, křivd, hledání a nacházení Boha, vzrušení a uklidnění, věčné hořkosti. Již názvy jednotlivých částí jsou příznačné: Přetržité souvislosti, Kukaččí drůbežárna, Předpjatý beton, Panely zbylé po rozkradení biopanelárny. Kdo by v tom hledal tradiční memoáry? A přece to jsou barvité vzpomínky s velmi přesnou realistickou drobnokresbou, jak ji Zogata umí, nakloněnou k satiře a sarkasmu. Jsou tu i narážky, aluze na dobové reálie, drobné črty, snad i anatomie a fyziologie prostředí, slezského i brněnského, ale i citlivá vyznání rodičům a vlastní ženě, přátelům, kteří prošli jeho životem. Je to vyznání složité, jakoby kostrbaté, ale promyšlené, působivé, smutné, hořké, ale také plné naděje. Pro mě jsou i alternativní formou moderních memoárů, jež tu ještě nebyla. A páter Oldřich Prachař představený drobnou vsuvkou, jež obě knihy spojuje; jeho křížová cesta naší zemí je výrazem největší hořkosti, ale i naděje: čím větší deziluze, tím větší je síla dobra.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Silná kniha bez senzací (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Poučení, zábava, historické vědomí (Ivo Pospíšil)
  2. Slovenská literatura v Rumunsku (Ivo Pospíšil)
  3. Slovensko a Slováci 1945–1948 (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Čtyřikrát Alois Lang (Ivo Pospíšil)