Nesnesitelná tíha zpracování bratrských vztahů Čechů a Poláků

Michał Przeperski: Nieznośny ciężar braterstwa. Konflikty polsko-czeskie w XX wieku. Kraków: Wydawnictwo Literackie. 2016.


Kniha je vztyčeným prstem, jak vypadá popularizační práce nad vztahy dvou národů, psaná pouze z pramenů a literatury jedné strany. Autor naskočil na polskou vlnu obliby všeho českého, ovšem bez znalosti české literatury a zřejmě i českého jazyka. Vnitřní zákonitosti české politiky jsou pominuty a je na ně pohlíženo náhledem (dnešní) polské zahraniční politiky, kde je prubířským kamenem vztah k Rusku.

Tomáš G. Masaryk se tak obklopuje pravicovými, zřejmě proruskými, spolupracovníky (jeho spory s katolickou církví a lidovou stranou, stejně jako nedůvěra k agrárníkům a nedorozumění s poslancem Durychem byly zřejmě konflikty s levicí) a chce společnou hranici Československa s Ruskem na úkor polských území (autor nevysvětluje jakých, v Masarykových spisech jsem nic takového nenašel, na rozdíl od projektu sjednocení malých národů od Finska po Řecko). Taktéž Edvard Beneš je označován za rusofila (s. 341), polského badatele ani nenapadne, že hledání spojence ve Stalinovi byl Benešův způsob vyrovnání se s Mnichovem, nátlakem a pomstou vládám Británie a Francie. Sovětský režim je dále líčen jako klíčový faktor při neuzavření československo-polské federace. Deníky československých politiků ale ukazují jiný obrázek, totiž že se exiloví činitelé báli o své politické kariéry v budoucím státě či konfederaci, kde by početní převahu měli Poláci. Do obrázku československé exilové vlády ve vleku SSSR také nezapadá otálení s uznáním prosovětské lublinské vlády (čs. exilová vláda v Londýně brala ohledy na polskou exilovou vládu v Londýně) v lednu 1945 (čili měsíc po Francii a až po nátlaku z britské strany) – ale i to je v knize podáno jako „první z úderů polské exilové vládě“ „v okamžiku, kdy Češi [československá exilová vláda i s účastí slovenských ministrů – Bečko, Lichner, Slávik, Viest – poznámka J. Š.] neodvolatelně vsadili na sovětskou kartu.“ (s. 365). Jako prokomunistický a proruský je líčen zákaz transportu zbraní Polsku během války proti bolševismu o dvě desetiletí dříve. Stejný zákaz byl v Evropě poměrně běžný (Belgie, Gdaňsk, Norsko, Rakousko).

Tento vnější přístup připomíná názory západních mocností na Masaryka a Piłsudského – oba politici spjatí s levicí (Piłsudski zakládal polskou socialistickou stranu) byli pro své ničení statu quo ante 1914 považováni za nacionalistické vůdce.

Další nedostatky plynou z neznalosti české literatury. Chyby týkající se středověku (Rudolf Habsburský nebyl rakouským hrabětem a v bitvě u Grunwaldu nebojovali čeští husité) lze v publikaci o novodobých dějinách odpustit. Horší je jednostrannost v dějinách 20. století. V konfliktu na Těšínsku nepáchala válečné zločiny a šikanu druhé strany pouze československá armáda a administrativa (hlavní pramen je záhodno brát kriticky už kvůli názvu: Biała księga zbrodni popełnionych w dniach 23.–29.01.1919 r. na Śląsku Cieszyńskim przez wojska Gen. Josefa Šnejdárka). Není divu, pramenem pro popis ozbrojeného konfliktu jsou polské memoáry (čs. rozkazy jsou citovány podle pamětí generála Franciszka Latinika), v menší míře oficiální dokumenty Polské republiky. Pražské archivy zůstaly netknuté.

Autor prokazuje v lepším případě svoji neznalost také polské literatury a pramenů, v horším případě tendenčnost. Připojení Těšínska je tak líčeno jako nezávislý polský krok, založený na špatných československo-polských vztazích, který byl napraven válečnou spoluprací během druhé světové války. Rozhovory polského velvyslance v Berlíně Józefa Lipského o připojení Těšínska od ledna 1938 a následná spolupráce (např. rozhovor Lipski – Hitler, 20. září 1938) v knize chybí. Podobně je zamlčována koordinace činností Związku Polaków w Czechosłowacji s německou menšinou ve stejné době.

Stereotypně je také zobrazena situace na Těšínsku, a to jako potýkání Čechů a Poláků bez jakékoliv snahy o nějaký kompromis. Dlouholetý starosta Českého Těšína Józef Kożdoń se dočká dvou zmínek a bolševizující levice (E. Chobot, K. Śliwka) jedné.

Největším nedostatkem knihy je to, co co v ní chybí. Zmíněna je polská rozvědka na Těšínsku (není zmíněn Komitet Siedmiu, který měl od září 1935 připravovat připojení Těšínska k Polsku), nedozvídáme se ale nic o akcích československé kontrarozvědky. Hluchým místem je také boj mezi československou rozvědkou a polskou kontrarozvědkou na území Polska. A také, nepřekvapivě, působení českých diplomatů tamtéž.

Často je v knize opomíjena existence Slovenska a jeho politického zastoupení, které mělo nezanedbatelný vliv na zahraniční politiku multietnického státu. Ačkoli je zmiňována maďarsko-polská akce Lom na Podkarpatské Rusi (datovaná do listopadu, i když probíhala od 22. října), polsko-slovenským vztahům se žádné pozornosti nedostává (kromě Autonomistického bloku ve volbách roku 1935). To je jistě škoda, při existenci propolského křídla HSĽS kolem Karola Sidora, které počítalo s polskou, nikoliv německou aliancí.

Kniha Nesnesitelná tíha bratrství je tak velkým zklamáním. Místo poctivého studia oficiálních pramenů autor zvolil metodu opakování stereotypů, klišé a politických programů sledované doby. Jako ústřední nit se publikací prolíná smrtelné ohrožení slovanských národů Německem (s vedlejšími pozitivními účinky) a politici neschopní hájit zájmy svých národů, tj. spojit se s Polskem, méně Československem. Tedy kombinace Palackého stýkání a potýkání s Němci a Piłsudského nedůvěry vůči politikům a jejich politikaření.

Diletantismus a stranický přístup recenzované knihy je ještě více zarážející v porovnání s vysokou úrovní polských bohemik, jak publicistických (Szczygieł, Surosz), tak i vědeckých, které občas dokonce vyplňují mezery v domácím bádání (stále chybí překlad skvělého Jana Lucemburského od Wojciecha Iwańczaka). Místo objektivního posouzení česko-polských vztahů, které povede k jejich zlepšování, tak komerční úspěch knížky bude prohlubovat stereotypní vnímání Čechů v Polsku.

Jan Škvrňák

Jan Škvrňák je doktorandským studentem české historie na FF MU, současně vyučuje polské dějiny tamtéž. Profesně se věnuje hospodářským a sociálním dějinám středověku a také česko-polským dějinám.

Kontakt: jan.skvrnak@gmail.com


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Dvakrát stále záhadný Bezruč (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Kniha není mrtvá (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Pohádky v dárkovém balení (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Jedno velké dílo (Ivo Pospíšil)
2 | 2011
  1. Nad prvním svazkem Havlových her (Ivo Pospíšil)