Ivan Fedechko

V současné době globalizace můžeme říci, že se cestování stalo jasným mainstreamem v chování lidí. Turismus se ve všech svých podobách stal populárním způsobem, jak trávit volný čas. A nejen volný. Existují lidé, kteří si styl svého života přizpůsobují tak, aby byl jednou dlouhou cestou nebo nekonečným touláním těmi nejzajímavějšími a nejrozmanitějšími kouty naší planety. Jsou i tací, kteří se vydávají na cesty, aby našli sebe sama, přehodnotili svůj pohled na svět a svůj život. Ovšem většina lidí cestuje, aniž by to mělo nějaké logické vysvětlení. Je celkem jasné, že předchůdkyní současné turistické cesty, v jakémkoliv chápání tohoto slova, bylo jakékoliv putování našich předků. Hlavními činiteli, kteří je nutili cestovat, byla buď potřeba ovládnout území vhodná k přežití a osvojení si různých druhů činností; anebo lidská zvědavost, přání poznat okolní svět. Můžeme připustit, že cesta je určité archetypální jednání, dědictví našich předků, kteří staletími migrovali a tím obydleli větší část našeho světa. Sféra turismu se od dob cest poutníků po Evropě a do Svaté země do doby začátku organizovaného turismu – za jehož otce můžeme považovat Thomase Cooka – rozvoje průmyslu a jeho postavení jako masového jevu v polovině 19. století dočkala značných změn. Významnou roli v popularizaci cestování sehráli také spisovatelé. Stačí jmenovat tato díla, popisy cest jako Cesta z Paříže do Jeruzaléma Chateaubrianda, Římské procházky Henri Stendhala, Cesta do Egypta Alexandra Dumase, Kniha cest Gustave Flauberta nebo Italské listy a Anglické listy Karla Čapka. Někteří z těchto spisovatelů, jako například Francouz Alexandre Dumas (otec) nebo Čech Karel Čapek, líčili všelijaké pikantní podrobnosti tradic a zvyků určitých území, a tím k těmto zemím přitahovali pozornost turistů.

Často samotné cesty mohou být impulsem k napsání literárního díla. Zajímavým příkladem v ukrajinské literatuře počátku 20. století je dílo Stíny zapomenutých předků Mychajla Kocjubynského, které autor napsal na základě svých dojmů z pobytu na Huculštině¹. Spisovatel si několik let dopisoval s významným ukrajinským folkloristou Volodymyrem Hnaťukem. V roce 1910, když se vracel z Itálie, se Kocjubynskyj spolu s Hnaťukem vydali na svoji první cestu na Huculštinu do vesnice Kryvorivňa, která se nachází v samotném srdci ukrajinských Karpat. Po roce se Kocjubynskyj znovu vydává do Kryvorivni, ale už ne kvůli odpočinku. Důkladně zde studuje život Huculů, jejich zvyky, seznamuje se s folklorem, zapisuje nářečí, názvy rostlin. Tento kraj ho nepochybně zaujal jako spisovatele-badatele života. V dopise Jevhenu Čykalenkovi z tohoto období napsal tato slova nadšení: „Kdybyste jen věděl, jaká je tady překrásná příroda, jaký zajímavý národ jsou Huculové, s nádhernou, svébytnou psychikou, s bujnou fantazií, divnými zvyky a jazykem!“ Spisovatel život v Karpatech neidealizuje. V povídce není patrný ani slepý obdiv k exotické etnografii. Naopak, v díle vidíme popis nelehkých, někdy až krutých životních podmínek v tomto kraji: často se zde objevují tragické příběhy dřevorubců, těžká práce pastevců ovcí a dobytka, těžké hospodaření v nekonečném boji s přírodními živly. Země Huculštiny není bohatá na osevní plochy, a proto nejdůležitějším úkolem jejích obyvatel byl, a někde i zůstal do dnešní doby, chov dobytka a ovcí. Proto se tedy k dobytku, který je krmil, pěkně chovali, snažili se ho ochránit před zlými duchy, čarovat pro něho.

V díle Stíny zapomenutých předků není jasně uvedeno, kde přesně, v jaké vesnici se odehrává děj, je zde pouze zmínka o hřbetu Ihrec, který se nachází nedaleko od vesnice Kryvorivňa, a při dětské hře hlavních hrdinů Ivana a Maričky je zmíněna také nedaleká vesnice Javoriv. Je možné, že autor schválně nesvazuje dílo s nějakým určitým místem, aby mu přidal větší tajemnost, a tak se tedy tato historie, popsaná v díle, mohla stát v jakékoliv horské vesničce. Každopádně pevně spojit dílo Stíny zapomenutých předků s vesničkou Kryvorivňa napomohl stejnojmenný film, který v roce 1964 natočilo Kyjevské filmové studium uměleckých filmů Olexandra Dovženka. Režisérem a autorem scénáře byl Serhij Paradžanov². Ve filmu se hlavní hrdina Ivan, který přišel na poloninu k pastevcům ovcí, představil jako syn Petra Palijčuka z Kryvorivni. Film se natáčel přímo v Krivorivni a v jejím okolí. Do masových a obřadních scén byli zapojeni i obyvatelé vesnice. V chalupě „Graždě“, ve které byly natočeny některé scény filmu, kdysi na návštěvě pobývali Mychajlo Kocjubynskyj a Ivan Franko. Teď se zde nachází muzeum.

Vesnička Kryvorivňa, o které je zde řeč, není obyčejným zákoutím ukrajinských Karpat, často bývá nazývána „ukrajinskými Athénami“ ³. Určitou dobu byla uměleckým centrem, módními lázněmi, do kterých kromě Kocjubynského přijížděla spousta jiných spisovatelů a občanských činitelů. Velmi rád zde odpočíval Ivan Franko – právě díky jeho lehké ruce byla po tomto zákoutí velká poptávka od Lesji Ukrajinky a její nejlepší kamarádky Olhy Kobyljanské, Osypa Makoveja, do kterého byla Kobyljanská zamilovaná, a jejich společného přítele Vasyla Stefanyka. Pobývali zde také Mychajlo Hruševskyj, Hnat Chotkevyč, Ivan Truš a jiní. Ovšem do vesničky nepřijížděli jen ukrajinští spisovatelé. Odpočívala zde také známá herečka té doby Olga Knipper, manželka Antona Čechova. Jako vzpomínka na tyto bohémské časy Kryvorivni zůstalo několik muzeí.

Zvláštní shodou okolností se Kryvorivňa, vesnička v centru amfiteátru vysokých a malebných hor se svými legendárními návštěvníky počátku minulého století, místo, kde Mychajlo Kocjubynskyj čerpal inspiraci k napsání díla Stíny zapomenutých předků, jež se stalo klasikou ukrajinské literatury, a kde se natáčel jeden z nejlepších ukrajinských (sovětských) filmů, zůstalo bez pozornosti masového ukrajinského turismu. Přijíždějí sem lidé, ale v porovnání s jinými horskými lázeňskými místy ukrajinských Karpat je to nepatrné množství. Kdo ví, možná je to i výhoda... Špatné dopravní spojení a odříznutí od ostatních velkých sousedních měst kromě Verchovyny zpomalily v Kryvorivni a nejbližších vesnicích rozvoj a výstavbu velikých hotelů a komplexů, a to v podmínkách „divokého kapitalismu“ a absence zdravého rozumu.

Toto odříznutí umožnilo Kryvorivni a jejím obyvatelům uchovat „stíny již zapomenutých předků“, svůj praobraz, svoji individualitu, svůj platonův obraz. Díky tomu je zde dosud možné potkat molfary, naučit se zaříkávání, která jsou neobyčejně bohatá na poetiku a rytmickou melodiku, poslechnout si hlasitou hru trembity, která ohlašuje něčí smrt, podívat se, jak tancují „arkán“ ⁴ vysoko v horách. To vše nám umožňuje pochopit, že věci, které se zde před několika staletími zrodily, se vůbec nemění a neumírají, jsou stálé a pevné díky hluboké tradici a vlastní izolaci. Je zde dosud možné potkat staré Huculky, jejichž věk není vpravdě nikomu znám, a které rády povypráví, jak chodily s Kocjubynským nebo Frankem sbírat borůvky. Pokud by některý z huculských molárů mohl jen na vteřinku vrátit toho samého Franka v Kryvorivnu, ale ne 20. ale už 21. století, vzpomenul by si na každou cestičku, po které kdysi dávno chodil. Protože v této vesničce se čas zastavil a naštěstí často krutá ruka civilizace nezruinovala ani archetypálnost vesnice, ani romantiku prostého, ale zároveň také tajemného huculského života.

Mgr. Ivan Fedechko – absolvent bohemistiky a ukrajinistiky na Lvovské národní univerzitě Ivana Franka. V současné době doktorand (obor: Teorie a dějiny slovanských literatur) na Masarykově univerzitě, který se ve své doktorské práci věnuje mytologickým motivům ve tvorbě ukrajinských spisovatelů začátku 20. století. Kromě toho pracuje v „The Old Lion Publishing House“ (Lvov, Ukrajina).

Kontakt: 320615@mail.muni.cz