Představitelé:

Georgios Gemistos Plethon (1355-1450); řecký učenec žijící v Itálii; z jeho podnětu založil Cosimo Medici florentskou Platónskou akademii De platonicae et aristotelicae philosophiae differentia,1439, Venedig 1532; Nomon syngrafé, 1858; proti Plethonovi: Georgius Trapezuntius 1396-1485/86; Comparationes philosophorum Aristotelis et Platonis, Venedig 1523; Bessarion (Nicaenus, 1403-1472); mezi nejvýznamnější platoniky 15. století patří: Mikuláš Kusánský(1401-1464), Marsilio Ficino (1433-1499), Giovanni Picco della Mirandola(1463-1494), Ficinův žák Francesco Cattani da Diacetto, Francesco Patrizzi (1529-1597), Agrippa z Nettesheimu(1486-1535). Z naturfilosofie: Giordano Bruno(1546-1600) a Johannes Kepler (1571-1630)

Platonismus se v renesanci zpočátku rozvíjel nejprve bez specifické znalosti platónského učení (jednalo se o kombinaci platónských a novoplatónských elementů, které byly zpočátku filtrovány stoletími křesťanské reflexe).

Gravitační pole platonismu bylo následující:

1) rozvíjení dialektiky jednoty a mnohosti (díky pozdním spisům, zvláště Parmenidés) a tím i spekulativí určení transcendence absolutního jedna - čili to, co se v novoplatónském pohledu rozumí jako platónská teologie. Důležitými se staly především komentáře k Parmenidovi od Prokla, středověké překlady Wilhelma z Moerbeke a dílo Pseudo Dionýzia Areopagity

2) učení o idejích, které představovalo u platoniků syntézu myšlenky boha, hypostaze duše (Plotínos) a v křesťanském myšlení podřízenost idejí Božímu slovu - toto učení bylo známé i díky výkladu Augustina

3) ve Faidónu a Faidru přítomné učení o nesmrtelnosti duše. Po Albinově kanonizaci Faidra bylo zprostředkováno novoplatónskou teorií transcendentní, immateriální a nezměnitelné hypostaze duše (Porfyrios, Plotínos), dále pozdněantickým komentářem k Faidónu od Olympiodora, Augustinovým a Boëthiovým výkladem a středověkým překladem Faidona od Henrica Aristippa

4) četba, komentáře a interpretace dialogu Timáios, tedy kosmologických témat: zvláště Chalkidiúv komentář a Boëthiova poetická kondenzace v Consolatio philosophiae (III, metrum 9);  tento typ kosmologie zaznamenal rozkvět ve 12. stol. v Chartreské škole (Bernhard, Thierry, Wilhelm z Conches)

5) specificky ranně křesťanská, patristická transformace platónského myšlení u Augustina, s propracovanou psychologií na jedné straně a s negativní teologií a její hierarchizovanou kosmologií Dionýzia Areopagity na straně druhé

Autoři 12. stol. rozuměli pod jménem Platón nikoli Platónovo učení, ale spíš různorodý materiál založený na helénském myšlení, čerpající z křeťanské, židovské či islámské náboženské zkušenosti a v hloubce opřený o stoické a další filozofické teze rozmanitého původu. Rozhodujícím datem pro znovuzrození platonismu byl úajně rok 1453 - pád Konstantinopolu s následnou intelektuální migrací (teologové, filosofové) západním směrem (Španělsko, Itálie). Ve svých "zavazadlech" přinesli byzantští učenci  platónské učení, které se latinskému středověku mohlo jevit jako nové. V době postupného odklonu od aristotelismu se objevil nový atraktivní typ filosofie, který byl současně ještě starší a tedy i úctyhodnější než dosavadní. Ne všichni s tímto názorem však souhlasí. Joachim Schumacher ve své knize Leonardo da Vinci der Maler-Philosoph (Ffm1974) píše, "že spojovat migraci řecko-byzantských učenců po dobytí K. Turky do Itálie se vznikem italské renesance je stejně groteskní, jako tvrdit, že němečtí emigranti s sebou přinesli do Ameriky New Deal" (s.45). Navíc mnozí byzantští učenci již v Itálii a Španělsku působili takřka století.

Pro novověký platonismus měli klíčový význam dva byzantští učenci: Georgios Gemistos Plethon (cca 1360-1452) a Georgios Trapezuntios (1396-1472). Kontroverzí mezi platoniky a aristoteliky v 15. stol se účastnil i Johannes Bessarion (1403-1472).

Pléthón je některými považován za kultovní figuru, za guru. Vydal spis O rozdílech mezi Aristotelem a Platónem, který vyvolal vleklý spor, v němž se za Platóna postavil i Pléthónův žák kardinál Bessarión, a to ve spise Proti pomlouvači Platóna (In calumniatorem Platonis, 1469). Hájí Platóna jako metafyzika, ale uznává Aristotelovi zásluhy o vědu. Soudí se, že první spisy Platóna pronikly do Itálie kolem r. 1423. Pro Italy byl Plethon „inkarnací“ Platóna. Do Itálie přišel v r. 1439 a právě v Cosimovi Medici vzbudil zájem o Platóna.

Akademický exkurs - vzpomínka na Platóna:

Akademie sama trvala od 387 před. po uzavření filosofických škol Iustinianem r. 529. O vědeckém a filosofickém programu se dočtete v 7. knize Ústavy, kde se popisuje, jak mají být filosofové vzděláváni. (aritmetika, geometrie, stereometrie, astronomie, nauka o harmonii). Tyto vědecké disciplíny jsou označovány za předehru k nejvyšší formě rozumové činnosti - k dialektice. Dělení:

Starší (stará) Akademie - od Platóna do Kratéta (+286 př.). Patřil sem i Aristotelés, Eudoxos z Knidu, Hérakleidés z Pontu, Filippos z Opúntu (kolem r. 400 před.) - matematik, atronom a vydavatel Platónových Zákonů. Nejortodoxnějšími platóniky: Speusippos scholarcha v 347- 339, Xenokratés 339-314, Polemón 314- 270, Kratés sch. 270-268, Krantór. Navazovali především na dogmatické, tj. pýthagorovské prvky Platónova učení a pěstovali hlavně ontologii. kosmologii a theologii.

Střední Akademie - Arkesiláos sch. 268 -+ 241 odpůrce stoy, navazoval na aporetické a skeptické momenty Platónova učení a dovolávalse přímo Sókratovy skepse. Ojeho nástupcích je známo velmi málo. Lakydes 241-215, Telekles, Eudóros, Hégésín (+v 2. před.),

Novější (nová) Akademie: po Arkesiláovi pokračoval ještě radikálněji Karneadés (219-129) sc. 164/60-137/6) zaútočil na stoické kritérion pravdy tzv. fantasiá kataléptiké (uchopující představu). Z jeho názorů hojně čerpali stoupenci skepse. Ústup od Karneadových názorů nastal u Filóna z Larissy a byl dovršen u Antiocha z Asklónu (+ kolem 68 př.), Ciceronova učitele. Antiochos měl značné eklektické sklony a zdůrazňoval příbuznost mezi učením Platónovým, Aristotelovým a stoickým. Po Antiochovi jsou již osudy Akademie málo známy. (Platónovo učení působilo i mimo A.: Plútarchos, Apuleios a stalo se základem nejrozšířenějšího systému pozdní antiky - novoplatónismu.

Novoplatonici se sice považovali za vykladače Platóna, ale jejich filosofie byla syntézou prvků platónských, aristotelovských, stoických a novopýthagorovských (vstřebal rovněž mnoho z antických a orientálních náb. představ.

Zakladatel: Ammónios Sakkás (1. pol. 3. stol. n.l.) skoro nic se nedochovalo; propracovaný systém vytvořil Plótínos (205-270) (np.š. v Římě - Porfyrios, Iamblichos, Proklos); škola athénská (Proklos, Simplikios); syrská škola (Iamblichos), pergamská škola (Iulianus Apostata) a škola alexandrijská (Hypatiá).

Jedním z nejvýznačnějších rysů novoplatónské ontologie je učení o stupňovitosti jsoucna a odvozenosti nižších stupňů z vyšších. Základní stupně jsou: 1. božský prazáklad (jedno, dobro), o jehož absolutní dokonalosti nelze nic vypovídat; 2. světový rozum (nús. kosmos, noétos) zahrnující platónský svět idejí; 3. světová duše (psýché), princip zprostředkující mezi světovým rozumem a hmotným světem; 4. látka (hýlé), pasivní, beztvará a nepoznatelná látka, schopná pouze přijímat různé tvary (ideje) od formující duše. U pozdějších novoplatoniků byla tendencerozmnožovat počet stupňů jsoucna (hypostazí) vsunováním dalších mezičlánků (Iamblichos). V epistemologii a etice: racionalita i mystika; člověk jakožto mikrokosmos má obdobnou strukturu jako vesmír (makrokosmos) a ve své činnosti má napodobovat jeho nejvznešenější složky. Pěstováním mravních ctností se duše osvobozuje od poskvrňujícího spojení s tělem, rozvíjením intelektuální činnosti se připodobňuje světovému rozumu a konečně v mystické extázi se sjednocuje s božským prazákladem.

NP tendence k převrácenému odvozování jednotlivého od obecného, k hypostazování (zpředmětňování) abstrakcí, ke zbožšťování psychických funkcí člověka a jejich promítání do světového celku jsou v np dovedeny do krajních důsledků. Vzniklo mnoho komntářů k dílům Pl. a Ar. a ty měly velký vliv na pojetí Ar. učení ve středověku.

Potom křesťanské přivlastnění si Platóna: Kléméns Alexandrijský (2. stol.), Basileos, Grégorios z Nyssy, Grégorios z Nazianzu, Origenes (3. stol.), Augustinus (4./5. Stol.) klíčová figura pro zprostředkování platónského myšlení ve středověku. Ale již u Augustina můžeme předpokládat, že znal některé platónské texty pouze z novoplatónských pramenů, nebo z Cicera. Klíč ke středověkému pojetí Platóna se již neopírá o autentického Platóna. Škoda, že nerealizoval svůj překladatelský plán Böethius (ještě ovládal řečtinu) - mohlo lecos vypadat jinak (480- 524).

Odehrávalo se ve třech relativně oddělených tradicích

Latinsko-křesťanská tradice: kromě komentáře k Timaovi od Chalkidia (Calcidius) nebyly prakticky žádné jiné P. texty. Existoval ještě překlad Faidóna od Apuleia (2. stol. před.), ale jeho existence se nedá doložit po 6. stol. Používaly se citáty obsažené v Augustinovi, Cicerovi, Dionýziovi Areopagitovi. Ještě lidé, kteří již měli přístup k Platónovi, byli konfrontováni nejprve s platonismem (u C., A. D.A. a rovněž u M. Kusánského)

Arabská tradice: nevycházela z přímého kontaktu s Řeky, ale se syrskými křesťany, kteří pronikli v několika vlnách do arabského světa (Bagdád). První překlady vznily kolem roku 800. To, co znali arabové v 9/10. stol. Překračovalo znalost celého křesťanského středověku (Klibansky, Raymond: The Continuity of the Platonic Tradition During the Middle Ages. London; 1939)

Byzantská tradice: ta je zřejmě nejdůležitější, má největší kontinuitu od uzavření Akademie až po Ficina. I pro ni platí nejprve spojení Platóna a novoplatonismu. Již v raném středověku již zde byl kultivován speciální gramatický a filologický zájem na kultivaci platónského jazyka. Normou byl jazyk Xenofona a Platóna a v 11. století došlo k rozhodující události při znovuzrození platonismu. Tento obrat je spjat se jménem Michael Psellos, který založil tradici filosofického platonismu, která se od něj díky bezprostředním žákům vine až do 14. století. To je právě odkaz, kterým, jsou nadšeni v Itálii v 15. století..

Zprostředkování Platónova díla je připisováno cařihradskému patriarchovi kardinálu Bessarionovi (vl. jm. Basilius; 1403-1472) z Trapezuntu, který zběhl z Cařihradu, filosof, teolog (Adversus calumniatorem Platonis, 1469); Giovanni Francesco Pico della Mirandola (1463-1494; De hominis dignitate oratio, 1486, Bologna 1496) žák M. Ficina; zpočátku studoval aristotelskou filosofii, později (1484) ve Florencii člen Platónské akademie; snažil se o syntézu Platóna a Aristotela (De concordia Platonis et Aristotelis); ovládal řečtinu, latinu, hebrejštinu a arabštinu; zpohanštění víry a potvrzení voluntarismu, odmítnutí astrologie (Adversus astrologos), která nepřipouští svobodu člověka (byl přesvědčen, že člověk je svoboden, utváří sám sebe a stává se tím, čím se sám učiní), ale na druhé straně zájem o magii a kabalu; v jeho myšlení představovala příroda systém vystavený vůli poznání a přesvědčení o poznatelnosti všeho („De omnio scibili“); Conclusiones philosophicae, cabalisticae et theologicae, Roma 1486; Conclusiones DCCC publice disputandae - Devět set tezí, 1486: pokus o univerzální filosofii a teologii, který by překonal všechny rozpory mezi dosavadními filosofickými školami a náboženstvími - jako úvod k tomuto pojednání napsal pojednání Oratio de hominis dignitate: O důstojnosti člověka: představa o člověku jako mikrokosmu a člověka postavil takřka na roveň bohu, jako spojující článek celé tvořivé přírody; člověk je vnitřně spřízněn s nadzemským světem a navenek je králem a pánem tvorů této země; je mu vlastní světlo ducha a dar vysvětlit všechno bytí; jeho život není dílem okamžiku, ale netrvá věčně, představuje spojující pouto, manželský svazek světa a andělů; Heptoplús; Disputatio contra astrologiam - v nich hájí možnost vědeckého zkoumání zákonů pohybu nebeských těles; Opera omnia, Garin, E. vyd.,1-2, Torino 1972 (1469-1536).

Petrarca a platonismus (modernismus)

První a rozhodující impuls k obnovení platonismu v Itálii vyšel od Petrarky (1304 -1374) - vykazuje explicitně stanovisko k Platónovi. Petrarka učinil velké rétoricko- historické gesto: žijeme v době pokračujícího zániku, na konci a v nejnižším bodě vývoje k barbarství. Obnovení může vzejít pouze z něčeho, co je staší než počátek tohoto vývoje - z klasického latinského a řeckého světa. Zde dochází k onomu paradoxnímu užívání pojmu "moderní": nové, které je schopné ukázat jinou a světlou budoucnost může jen něčím prastarým (mýtus o "zlaté době"). Obnovení může být očekáváno pouze z něčeho velmi starého - že by právě to bylo obsahem pojmu renesance? Obrození, znovuzrození starého se jevila jako jediná možnost původu něčeho zcela nového. Tam, kde Petrarka toto gesto provede, odkazuje na Platóna - s jeho objevením a recepcí může nová doba nastoupit. Antipod aristotelismu. Platón současně vystupuje jako pravý křesťanský filosof - tato rétorická figura bude provázet celý rozvoj platonismu v 15. a 16. stol. V ranném stadiu platónské pragandy je Petrarkova polemika zcela nefundovaná, je to čistá propaganda a mocný entuziasmus, který italskému humanismu vydržel po celou dobu existence. Nicméně se v ní konstituoval specifický dějinně filosofický význam znovuzrození, renesance a s tímto gestem se namířilo pečlivěji na dílo Platóna samotného: od Platóna se nyní něco očekává. Ve vrcholné bodě filosofické sebereflexe v dialogu Faidón se právě o onom pojmu entuziasmu, nadšeného šílenství hovoří.

Petrarca a jeho humanističtí následovníci

Petrarca nereprezentoval pouze trend k uctívání Platóna, nýbrž pozemský aspekt rekonstrukce dějin. Jeho náklonnost k Platónovi nebyla pouze platonická, ale měla i smyslově tělesný aspekt: vlastnil rukopisy Pl. textů v řeckých originálech. Zakládajícím aktem humanismu bylo s trochou nadsázky získání řeckých Platónových rukopisů. Avšak sám řecky neuměl a nepodařilo se mu řecky naučit. Objekt touhy pro něj nebyl přímo dosažitelný. Byl odkázán na minimální prameny jako v zásadě křesťansko-latinský středověk. V ideologicko - symbolické rovině ale vlastnictví textů vše změnilo. V Itálii nastala honba za řeckými texty, Platonovými zvláště. Důležitá indicie: jazykový problém. Zhruba 130 let se tato konstelace příliš nezměnila: zpočátku byli fascinováni něčím, co jim leželo u nohou jako stále neodjištěná bomba. Celou dobu byl Platón spíše očekáván než znám. Vše bylo spjato s rozšířením znalosti řečtiny, do té doby byli humanisté pouhými Platónovými fanoušky. Před tím, než dosáhl renesanční humanismus své velikosti, museli se jeho představitelé naučit řecky. Ve 14. století znala většina italských humanistů řecky buď málo nebo vůbec a takřka neexistovala výuka řečtiny. Ani Petrarka ani Salutati řečtinu neznali a jejich vzdělání bylo založeno výhradně na latiských pramenech a na řeckých spisech, které byly přeloženy do latiny.

Překladatelé

Překladatelé byli klíčovými postavami, které značily dějiny napjatého čekání na Platóna. Petrarca 1374 umírá a jako ochránce a propagátora svého duchovního odkazu viděl Boccaccia (péče o knihovnu). Ten však zemřel rok po Petrarkovi. Následovali další: Niccolo Niccoli a Luigi Marsigli (1342 -1394; byl Petrarkovým žákem). Tradice byla předána k muži jménem Coluccio Salutati (1331-1406), který se stal monumentální figurou humanismu. Petrarku osobně neznal, pouze z dopisů. Od 1375 do své smrti byl kancléřem ve Florencii. Přiměl byzantského učence Manuela Chrysolorase k tomu, aby zůstal ve Florencii (1375) a zřídil "katedru" řečtiny. Chrysoloras učil do té doby na různých italských univerzitách. Takže řečtina byla ve Florencii vyučována od r. 1397. Po roce 1400 již byla řečtina vyučována na mnoha italských univerzitch a od poloviny 15. stol. se začalo studium řečtiny rozšiřovat i do ostatních západních zemí. Učitelé byli buď byzantští učenci, kteří působili po pádu Konstantinopole v Itálii nebo učenci italští, kteří studovali v Konstantinopolu u byzantských profesorů (např. Guarino a Filelfo). Salutati se ji sám sice nenaučil, ale z první generace Chrysolaových žáků vzešel Leonardo Bruni (1374-1444). Salutati ho určil jako svého následníka v úřadu kancléře. Leonardo Bruni byl první, kdo přeložil větší množství Platónových textů: 1404/05 Faidon, 1409 Gorgias, 1423/27 Kriton, od 1424 Apologii a Faidra. Bruni přeložil i část Symposionu a Níkomachovy etiky. Několik desetiletí po té začne poslední fáze objevení Platóna spojená se jmény Cosimo de´Medici a Marsilio Ficino.

Dobová filozofická knihovna

Po roce 1200 se prakticky ničím nepřispěje do korpusu platónského díla známého do 12. stol. Počátek 13. stol.: jediný dostupný z Platóna: zlomek z Timaia v Chalkidiově překladu, Menón a Faidón - přeložil Jindřich Aristippos z Catanie. Zásadní pronikání Platóna až v 15. století. Začne překladem Ústavy (Manuel Chrysoloras 1402 za pomoci Ulberta Decembria); dále Bruni: Faidón, Gorgias, Kritón a Obrana Sókrata, Listy, Alkibiadova řeč ze Sympozia; dále překlady Platóna a Plótína M. Ficinem. 1484.

Pokud se odkazuje ve scholastice 13. stol. na Menón a Faidón, pak zprostředkovaně (např. z Themistiova komentáře k Aristotelovým Druhým analytikám), nejvíce z Cicera, Boëthia, Augustina a Nemésia z Emesy. Existoval svědek autentického platonismu, zlomkovitý překlad shrnutí Platónových dialogů pořízený ve 2. století (Summarium librorum Platonis, 2. stol.), který se uchoval ve vatikánském rukopise z r. 1572, nebyl ve 13. stol. znám.

Střední platonismus byl znám díky dílu Cicerona, Seneky, Aula Gellia, Apuleia a pseudo-Apuleia. Nejlépe na tom byl novoplatonismus: Chalkidius, Boëthius, Proklovy Základy fyziky nebo In Parmenidem.

Platón: středověkému čtenáři byly k dispozici dílčí části z Timáia, a to prostřednictvím Cicera a Chalkidia - jejich zprostředkování bylo to jediné, co z Platóna bylo k dispozici. 12.stol.: cirkulovaly verze Menóna a Faidóna, 14.stol.humanisty stimulovaly k překladům poznámky u Augustina a Cicera, Petrarka ho považoval za klíčového filozofa, shromáždil jeho dílo, ale ještě je nemohl číst. Od roku 1397 začal Platóna číst v řečtine Manuel Chrysoloras a jeho florentští žáci. Vyprodukovali první překlady: Ústavu, Zákonů, Gorgia a Faidra. Pak nastupuje Ficino, který s finanční podporou Cosima de´Medici přeložil Platónův textový korpus do latiny a doplnil jednotlivá díla komentáři. Řecké texty nebyly před rokem 1499 tištěny a Ficinovy latinské překlady se staly doslova bestselerem. První edice z roku 1484 byla vytištěna v počtu 1025 kopií. V následujícím století se Ficinův překlad a komentáře postaraly o Platónovu značnou slávu (jako filozof a básník) a to díky mnoha dalším vydáním. Za zmínku stojí, že bětší poptávka byla po Ficinových komentářích než po originálním Platónovi. Nutno však také říci, že Platónovo dílo nedosáhlo takového rozšíření jako díla Ciceronova či Aristotelova. Spíše se učily novoplatónské interpretace, Plotínos a části Prokla. Jako platónský zdroj se také často bral Hermes Trismegistos - takže Platón v renesanci byl velmi vzdálen od originálu.

Cicero: jeho díla byla nejpopulárnější příručkou rétoriky, modelem pro vedení filozofických dialogů a zdrojem informací o antických filozofických školách. Byla k dipozici ve středověku, ale neúplná. Petrarka mohl zařadit na seznam svých oblíbených knih kromě šesté knihy Ústavy tyto spisy. Tusculans, De officiis, Academica priora, De amicitia, De senectute, De divinatione, De natura deorum, Paradoxa, De inventione, De oratore (neúplné) a Rhetorica ad Herennium. Největí zájem vzbudily kompletní texty De oratore, Orator a Brutus nalezenév roce 1421 a vydané jako rukopis. Tisknout se začal od roku 1470 a v 16.stol. patřil mezi nejznámější filology na světa (Erasmus, Pier Vettori, Denys Lambin a Paulus Manutius), jehož dílo bylo kompletně k dispozici

Na počátku platonismu bylo tedy nadšení, ale chyběl jazyk, posléze se naučí jazyk, ale objeví se další překážky pro vlastní filosofickou recepci. Ta je spjata až s M. Ficinem, ale ani zde nenabral platonismus podobu platónského zkoumání jako je známe třeba dnes. Někteří badatelé zabývající se tímto problémem se domnívají, že žádnému z těchto novověkých platoniků nešlo o odlišení různých mínění u Platóna a Plotína - to nebyl problém, který by byl kladen. Vycházeli z toho, že Plotínos představoval konsekventní rozvoj platónské filosofie. Mezi Platónem a Plotínem nebyl spatřován žádný významný rozdíl. Stále je patrné, že bází platónského zkoumání v tomto období byl novoplatonismus.

Poslední fáze dějin objevů nového Platóna končí tam, kde teprve může začít vývoj dějin novověkého Platóna - tedy u Ficina, který přeložil celé Pl. dílo z řečtiny do latiny, průběžně je komentoval, parafrázoval a travestoval a tudíž stvořil podobu platónské filosofie. Machiavelli ho nazval v Dějinách Florencie "druhým otcem platónské filosofie". Tato fáze je však spjata i se jménem Cosimo Medici, přesněji Medici a jeho rodina, zvláště strýc Lorenzo Magnifico. Pro Platóna nadchnul Ficina především Cosimo. Cosimo byl filosoficky nadšený humanista typu L. Bruniho. Právě Cosimo se seznámil s Pléthónem a Bessarionem. Pléthón byl v té době již starý (1360 -1452), Bessarionovi bylo v té době 36 let. Údajně právě Cosimo rozeznal nebývalou hodnotu platónské filosofie a v Plethonovi viděl autentického pokračovatele. Rozpoznal, že platonismus měl kontinuální existenci až po dobu od uzavření Akademie po přítomnost (tedy 910 let) a proto usiloval o znovuotevření Akademie, popostrčil Ficina do funkce "vedoucího" Akademie a daroval mu vilu u Carregi. Cosimo věřil, že Platónovi myšlenky jsou přímo určeny pro ozdravění lidstva. K tomu ale bylo nutné jeho dílo nejprve shromáždit a posléze vysoce kvalifikovaně přeložit. Než byly obě podmínky splněny uběhlo dobrých 20 let. V roce 1459 (Ficinovi bylo tehdy 26 let) začal Ficino (tehdy již vzdělaný filosof) se studiem řečtiny. Tehdy Ficino uveřejnil malý spis s názvem: Institutiones platonicae. V něm je patrné co se má na mysli, když se hovoří o před ficinovské platónské literatuře: opírá se především o středověký platonismus, stavícím na Cicerovi, Macrobiovi, Apuleiovi, Augustinovi a Calcidiovi.

V letech mezi 1456 a 1462 tedy došlo ve Ficinově individuální biografii k posunu od očekávání k filosofické recepci. 1462 mu Cosimo daroval zmíněnou vilu (dočtete se o tom, v Machiavelliho dějinách Florencie) a předložil mu Platónovy texty a Ficino začal pracovat. V polovině 1464 bylo prvních 10 dialogů hotových. 1. srpna 1464 zemřel Cosimo Medici (vypráví se, že mu Ficino četl na smrtelné posteli pasáže o smrti Sókrata z Faidóna). Kompletní překlady byly k dispozici kolem roku 1470 a 1484 byla sbírka poprvé vytištěna. V původním rukopise měl každý dialog krátké argumentum - krátký vysvětlující text. Později napsal Ficino rozsáhlejší samostatné komentáře k mnohým dialogům - komentář k Sympozionu se stal jedním z nejvydávanějších a nejvlivnějších.

V pozdějších vydáních jsou tyto komentáře umístěny před vlastním textem. Ficinovo opus magnum Theologia Platonica (podobně jako De Vita Libri Tres) tedy vznikalo ve velmi úzké vazbě na tyto překlady a komentáře.