Vzpomínka na Janusze Korczaka

Rok 2012 byl v Polsku vyhlášen rokem Janusze Korczaka, neboť jsme si v tomto roce připomenuli 70 let od jeho tragické smrti. Po celý rok probíhaly nejen na území Polska, ale i jinde ve světě, vzpomínkové akce, divadelní představení o jeho životě a zvláště o jeho poslední cestě s dětmi, pořádaly se konference, na nichž se hovořilo o odkazu jeho pedagogického, lékařského a literárního díla.

Janusz Korczak se narodil ve Varšavě v roce 1878 nebo 1879 – přesný rok jeho narození není znám. Jeho pravé jméno znělo Henryk Goldszmit (Inspirován tvorbou J. I. Kraszewského si zvolil svůj pseudonym Janusz Korczak). Narodil se do židovské rodiny, jeho otec byl renomovaný advokát. Když měl Janusz zhruba 10 let, jeho otec vážně onemocněl a po několika letech zemřel. Po otcově smrti se pro celou rodinu výrazně zhoršily životní podmínky. Aby se Janusz Korczak udržel na gymnáziu, musel dávat kondice. V kondicích neshledával jen zdroj výdělku, ale viděl v nich také možnost pracovat s dětmi a poznávat je. Možná právě už v této době se v něm probudil zájem o hlubší studium dětské psychiky. V průběhu studia na gymnáziu se rozhodl stát se dětským lékařem. Po maturitě se zapsal na varšavskou lékařskou fakultu a při studiu praktikoval v dětské nemocnici.

Jeho zájem upoutávaly převážně děti bez rodičů a domova, sirotci. Absolvoval mnoho zahraničních stáží (Berlín, Paříž, Londýn), při nichž se snažil sbírat nejen nové lékařské poznatky, ale také si všímal péče a výchovy sirotků. Byl si vědom toho, že tyto děti potřebují dvojí pomoc. Potřebují, aby se o ně někdo postaral materiálně, ale také duchovně. Aktivní péče o opuštěnou mládež přivedla Janusze Korczaka v roce 1909 do výboru varšavské společnosti „Pomoc dla Sierot“, v rámci něhož se začal aktivně podílet na vytvoření sirotčince pro židovské děti. K slavnostnímu otevření tohoto sirotčince došlo v únoru 1913. Nacházel se na ulici Krochmalna 92. Práce v tomto sirotčinci Korczaka zcela naplňovala, měl tu možnost plně rozvíjet všechny své tři odbornosti. Jako lékař se staral o zdraví svěřených dětí, jako ředitel ústavu působil rovněž jako vychovatel a pedagog. Ke všemu ještě byl spisovatel a děti pro něj byly jeho první čtenáři.

Korczak se snažil prolomit vnímání sirotčinců tehdejší společností, která je považovala jen za útulky pro osamělé děti, kde dostávaly šaty a stravu. Na výchovu se tehdy tolik nepohlíželo. Korczak chtěl o své chovance pečovat po všech stránkách. Dítě vnímal jako plnohodnotného člena společnosti. Ačkoliv považoval dětský svět za autonomní vůči světu dospělých, přikládal mu ve společnosti rovnocenné a důležité místo. Ve výchově se snažil preferovat rozvoj individuality dítěte v souladu s jeho nadáním. Vychovatel měl být tím, kdo dítěti nabízí a vytváří potřebné prostředí pro rozvoj dětského nadání, výchovně působí na dítě tak, aby se samo mohlo zapojovat do činností a zdokonalovat se.

Když došlo k vyhlášení 1. světové války, byl Janusz Korczak povolán do carské armády jako lékař divizní nemocnice. Ani na frontě nepřestal myslet na děti a v polních podmínkách napsal snad jednu ze svých nejlepších knih z oblasti pedagogiky, Jak kochać dziecko, v níž postuloval základní práva dítěte.

Po skončení války se vrátil do Varšavy a pokračoval ve své práci v židovském sirotčinci. Byl naprosto oddaný své práci, v sirotčinci v Krochmalné ulici dokonce bydlel, takže byl s dětmi v neustálém kontaktu. V této době se také rozhodl, že se nikdy neožení a nezaloží rodinu. Za svou rodinu považoval děti ze sirotčince.

Meziválečné období bylo pro něj tím nejproduktivnějším, aktivně se v té době věnoval pedagogické činnosti. Neustálý kontakt s dětmi byl pro něj velkým zdrojem informací a podnětů pro stanovení výchovných zásad těchto dětí. Své poznatky shrnul v dílech iedy znów będę mały (1926), Prawo dziecka do szacunku a Prawidła życia (1930).

Koczak se stal ve Varšavě váženou a uznávanou autoritou, přednášel o výchově, do jeho sirotčince chodili studenti pedagogiky na praxi. Korczak pravidelně pořádal tzv. „burzy“, při nichž se diskutovalo a docházelo k výměně názorů. Korczak navíc studentům nabízel zdarma nocleh a stravu výměnou za jejich účast při činnostech s dětmi, při nichž studenti získávali cenné praktické zkušenosti.

Zvláštní pozornost Korczak věnoval kolektivu, neboť v sirotčinci se děti ocitaly v odlišných podmínkách než děti v rodinách. Každé dítě vedl k odpovědnosti za sebe i za druhé, učil je vzájemnému respektu a pomoci. Podněcoval je k práci ve skupinách tak, aby každé dítě bylo plnohodnotně dle svých možností zapojeno. Korczak rovněž inicioval vznik dětské samosprávy v sirotčinci, jenž měla tři orgány – radu, kamarádský soud a dětský sněm. Účast dětí v těchto orgánech je měla předně naučit schopnosti se samostatně rozhodovat a nést odpovědnost za své rozhodnutí. Korczak za stejně důležitou považoval dětskou práci, smysluplnou náplň dne, dny měly svůj pravidelný režim a program, sirotčinec se snažil být co nejméně závislý.

V meziválečném období se také věnoval své literární tvorbě, v té době vznikají díla o dětském hrdinovi králi Matýskovi, Król Maciuś Pierwszy a Król Maciuś na wyspie bezludnej Obě knihy si získaly dětské čtenáře, což bylo pro Korczaka motivací pro další tvorbu. V těchto dílech poprvé vyslovil své názory na rovnoprávnost dětí a dospělých. V hlavním hrdinovi ukázal, že děti touží po této rovnoprávnosti a jsou ochotny bojovat za zlepšení světa a za přeměnu společnosti. Záhy vydává další knihu dětských příběhů Bankructwo małego Dżeka v němž opět dává čtenářům mravní příklad ušlechtilým chováním. I když souhra náhod a okolností způsobují, že Dżekovy plány a tužby jsou nenaplněné, přetrvává v něm naděje.

Korczakovi se splnilo jeho přání, kterým bylo vydávání časopisu pro děti a mládež. Podařilo se toto prosadit, a tak vznikla příloha k deníku Nasz Przegląd do něhož přispívali také mladí. Nesl název Mały Przegląd.

O Korczakovu tvorbu a práci projevil zájem také polský rozhlas. Vznikl tak cyklus rozhlasových besed Korczaka s dětmi. Korczak v nich vystupoval jako Stary doktor. Tyto rozhlasové besedy byly oblíbené, a tak se Korczakovi začalo říkat „starý doktor” i mimo rozhlasové vlny. Vlivem sílení antisemitismu v Polsku bylo však Korczakovi ještě před začátkem 2. světové války znemožněno vystupovat v rozhlase.

Toto období bylo pro stárnoucího lékaře velmi nepříjemné, procházel osobní krizí a dokonce zvažoval emigraci. Jeho přátelé v zahraničí mu z obavy před nacisty nabízeli, že by mohl odjet do Palestiny. Korczak Palestinu navštívil v roce 1937, ale přesto se rozhodl vrátit do Polska. Nedokázal natrvalo opustit milovanou Varšavu a zanechat práci s dětmi.

Na sklonku třicátých let vznikají další knihy pro děti: román Uparty chłopiec, jehož předlohou byl život L. Pasteura, v němž chtěl malým čtenářům ukázat plody houževnaté a cílevědomé práce, a povídky Trzy wyprawy Herszka. Současně Korczak knižně zpracoval své rozhlasové besedy a vydal je pod názvem Pedagogika żartobliwa.

Po německém napadení Polska v září 1939 Janusz Korczak opět obléká uniformu. V té době má 60/61 let. Korczak však považoval za svou vlasteneckou povinnost postavit se proti okupantům. Po vojenské porážce Polska nadále působil ve varšavském sirotčinci a snažil se o to, aby materiální nouze postihla chovance co nejméně. Jde mu o to, aby život v sirotčinci plynul stále stejně, děti se dále učí, pracují, pořádají veselé večery a představení.

Za svou péči o opuštěné židovské děti, byl nacisty poslán do vězení na Pawiaku, odkud jej vykoupili jeho bývalí chovanci. V roce 1940 se Korczakovi podařilo pro děti uspořádat poslední letní tábor, pak už to nebylo možné. Poté, co bylo nacisty vytvořeno ve Varšavě židovské ghetto, musel se také sirotčinec na Krochmalné ulici přestěhovat za zdi ghetta. Podmínky sirotčince v ghettu byly mnohem horší, výrazně se také zvýšila nemocnost dětí. Korczak se snažil nadále pracovat a vytvářet zdání normálního života, proto s dětmi nacvičoval různá divadelní představení, učil se a hrál si s nimi.

V květnu 1942 se pouští do psaní svých pamětí, jejichž sepsání dlouho zamýšlel a které původně měly být takovým završením jeho celoživotní práce. Místo toho se na jejich stránkách vyrovnává s nelidským životem v ghettu, se současnou situací v Polsku, zamýšlí se nad smyslem války a také se vrací do svého dětství, do prvních let své lékařské praxe. Korczak psal tyto vzpomínky po nocích, kdy nemohl spát. Oddělen jen tenkou bílou plentou od nemocných a umírajících dětí se snažil při psaní zaměstnat svou mysl něčím pozitivnějším, ačkoliv, jak sám píše, moc se mu to nedařilo.

Němci začínají systematicky likvidovat ghetto. V červenci 1942 se Korczakovi naskytla možnost utéct z ghetta na bezpečné místo, byla mu nabídnuta pomoc a dokonce přátelé pro něj vyrobili také potřebné falešné doklady. Janusz Korczak však tuto nabídku odmítl. Bez dětí odejít nechtěl. Dne 17. července se v sirotčinci konalo poslední divadelní vystoupení pro děti. Hrála se hra Poczta od Rabíndranátha Thákura. Tato hra vypráví o malém nemocném chlapci, který nesmí vycházet z domu, a tak celý svět pozoruje jen oknem svého pokoje. Je velmi smutný. Nakonec přichází pro něj vysvobození v podobě dopisu od krále, který jej zve na dalekou cestu, na jejímž konci ho čeká šťastný život. Hra končí optimisticky a Korczak ji záměrně vybral, aby dětem dodal naději před jejich poslední cestou. Nechtěl, aby děti šly na smrt vystrašené, nechtěl, aby do poslední chvíle věděly, co je čeká. Děti ze sirotčince se vydávají na svou poslední cestu na Umschlagplatz, kde měly být naloženy do dobytčích vagonů a odvezeny do vyhlazovacího tábora v Treblince, dne 5. 8. 1942 (někdy se uvádí 6.8.).

Děti na jejich cestě do transportu doprovázela zelená vlajka naděje, která byla častým Korczakovým symbolem a objevuje se v jeho dílech. Stejně tak, když Korczak léčil, oblékal si lékařskou zástěru zelené barvy.

Korczakův odkaz, především v jeho obsáhlém a rozmanitém díle, promlouvá i do dnešní doby. Jeho snaha vytvořit lepší společnost, která bude zodpovědná za své činy a vyvaruje se páchání násilí na druhých, se jeví stále jako aktuální. Také jeho pohled na dítě jako na rovnocenného člena společnosti. Korczaka je možné považovat za prvního polského obhájce dětských práv. Jeho dílo je o dětech a pro děti, ve snaze o to, aby je společnost lépe poznala a změnila k nim svůj postoj.



Markéta Páralová Tardy

Literatura:

Maria: Kalendarz życia, działalności i twórczości Janusza Korczaka. Warszawa: Nasza księgarnia, 1989.

Alicja: Janusz Korczak, Warszawa: Wydawnictwo Szkolne i Pedagogiczne, 1979.

Julius: Janusz Korczak – lékař, pedagog, spisovatel, Praha: SPN, 1986.

Film:

Korczak, režie: Andrzej Wajda, scénář: Agnieszka Holland, rok výroby: 1990 (černobílý)


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2018
  1. Keď sa vytratí šepkár a náhoda odnesie autora (Viera Žemberová)
1 | 2017
  1. Svrchovanost lidského rozumu (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Jiskřivost a hloubka: in memoriam Františka Kautmana (Ivo Pospíšil)
2 | 2013
  1. Spi klidně, Františku (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Vzpomínka na Janusze Korczaka (Markéta Páralová Tardy)