Za docentkou Květuší Lepilovou

Smuteční řeč na posledním rozloučení s doc. PhDr. Květuší Lepilovou, CSc., v Brně 5. ledna 2021



Vážený pane docente Lepile, vážená zarmoucená rodino, vážení přítomní, přišli jsme se dnes společně rozloučit s vaší drahou a milovanou paní, maminkou, babičkou, sestrou, členkou vaší rodiny, a také naší vzácnou kolegyní a přítelkyní, paní doc. Květuší Lepilovou. Opustila nás a svět, který milovala a v jehož životaschopnost nepřestávala do samého konce věřit, právě na Štědrý den, jako by nám tím na rozloučenou chtěla ještě něco důležitého sdělit a záleželo jí na tom, abychom toto symbolické sdělení pochopili. Sám pro sebe jsem si toto její poselství vyložil tak, že si přála, abychom na ni na jedné straně nikdy nezapomněli, ale současně, abychom pro ni ani v tento den netruchlili, i když nám bude už navždy chybět. Abychom si v duchu její životní filosofie uvědomili, že radost i smutek jsou jako spojené nádoby, jsou nedílnou součástí života, a vždy, když něco končí, něco nového se rodí. A pokud bych chtěl vyjádřit základní životní orientaci zesnulé ve zkratce dvěma slovy, pak by to bylo nekompromisní přitakání plnohodnotnému životu.

Když mi v posledních měsících paní Květuše pravidelně volávala, nic vnějškově nenasvědčovalo tomu, že se necítí dobře, nikdy si ani v nejmenším nepostěžovala a dotazy na svoje zdraví ignorovala, zato mi nikdy nezapomněla zazpívat, přičemž si dávala záležet, aby se písnička nebo spíš úryvek z ní nějak vztahoval k mé osobě, mému jménu, případně danému svátečnímu dni. Na druhé straně bylo z jejího klidného a laskavým jemným humorem prokládaného projevu cítit, že si sice uvědomuje pomalu ubývající síly, ale je na konci svého života se světem i sama se sebou smířená, vědomá si toho, že svou číši naplnila měrou vrchovatou a nikomu, ani sama sobě, nic nedluží.

Čas odchodu paní Květuše z toho světa (nikoliv však z našich myslí) vnímám jako symbolický ještě z jiného důvodu. Touto dobou, většinou přímo ve svátek Tří králů, který letos připadá na zítřejší den, jsme se z iniciativy paní docentky po dlouhá léta scházívali v úzkém kruhu přátel a blízkých kolegů v jejím brněnském příbytku, a při večeři i následném štědrém pohoštění jsme trávili vzácné chvíle pohody, sounáležitosti, intelektuálního souznění, vzpomínání, dobré zábavy, i prosté radosti z vzájemné blízkosti a porozumění. Z jejích osobních vzpomínek a rodinných historek bylo mimo jiné zcela zřejmé, jak podstatné je pro ni šťastné zázemí v rodině, v níž je milující a milovanou manželkou, matkou svých dvou dcer a babičkou svých vnoučat. Loučili jsme se vždy neradi, ale s novou chutí do dalších dnů a s vzácným pocitem, že při všech strázních a potížích, které nás neustále provázejí, má život smysl, a že svět, na který si tak často stěžujeme, je přes všechny problémy dobrým místem k žití. Optimismus, energie a chuť do života paní Květuše byly nakažlivé.

Paní Květuše se narodila 9. 4. 1933 v Ostravě manželům Františkovi a Ludmile Lýskovým a šťastné dětství v rodině sbormistra, hudebního pedagoga a folkloristy prof. Františka Lýska, tvůrce českého sborového zpěvu jako svébytného umění, rozhodujícím způsobem ovlivnilo celý její osobní, a později i profesní život.

Hudba ji provázela doslova od narození. Již v pěti letech zpívala sólo ve sboru Jistebnických zpěváčků a pod vedením svého otce nazpívala píseň Kdybych byla ptáčkem, jejíž zvukový záznam jsme před chvílí společně vyslechli. Jako členka jeho Brněnského dětského sboru pak poznala řadu významných osobností hudební kultury. Prožila tak nezapomenutelné dětství, jehož pohoda se odrazila na jejím charakteru a přístupu k životu. Téměř do konce svého života vracela otci tento vklad spolu se zpěváčky jeho sborů péčí o hudební odkaz jejich sbormistra v Lýskově nadačním fondu v Brně i péčí o Cenu Františka Lýska, udělovanou sbormistrům dětských a mládežnických pěveckých sborů.

I když Květuše Lýsková nešla přímo ve stopách svého otce, jablko od pověstného stromu nepadlo daleko, jelikož paralelně se studiem češtiny a ruštiny na FF MU v první polovině 50. let se věnovala i studiu sólového zpěvu a hry na klavír, které v r. 1953 zakončila státní zkouškou z obou disciplín na brněnské konzervatoři.

V její profesní dráze se nicméně projevily především otcovské geny kantorské. Po ukončení studií na brněnské filozofické fakultě působila celkem 17 let jako středoškolská profesorka na gymnáziích ve Zlíně a v Olomouci, kde navázala na pozapomenutou tradici předválečných středoškolských profesorů jak činností publikač¬ní, tak obhájením doktorátu r. 1971. Posléze na dalších 17 let zakotvila jako vysokoškolská učitelka na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a během zdejšího působení obhájila v r. 1981 na Karlově univerzitě kandidátskou disertaci a o dva roky později tamtéž získala vědecko-pedagogickou hodnost docentky. Na začátku nelehkých 90. let pak přešla na Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde strávila 15 let plodné vědecké i organizační práce v čele organizačně se proměňujících rusistických pracovišť.

Profesní zájmy doc. Lepilové byly velmi všestranné a zahrnovaly hned několik oblastí odborné a pedagogicko-organizační činnosti.

Jejím celoživotním zájmem byla obecně kultura a kulturní život – svoji základní „parketu“ pak našla v tématu spjatém s výchovou ke kulturnímu cítění a kulturním znalostem – konkrétně ve sledování čtenářství a čtenářské gramotnosti, tedy toho, jak se z dítěte stává čtenář, jak jej lze ke čtenářství vychovávat a ovlivňovat tak jeho schopnost pronikat skrze svět knih do reálného světa a připravovat se na něj. Šlo o dlouhodobé prakticky zaměřené výzkumné aktivity, během kterých dokázala získat nejen potřebné odborné poznatky, ale i spoustu dětí, které se staly „jejími“, protože kontakt s mnohými z nich udržovala prakticky do konce života.

Její odborný zájem patřil i otázkám komunikace, a to jak praktické, tak literární. Její jméno je spjato např. s ediční řadou ostravských sborníků Rossica Ostraviensia, v nichž byly publikovány příspěvky ze stejnojmenných konferencí, na kterých sama aktivně vystupovala a které reflektovaly vzrůstající potřebu aplikace filologické teorie na oblast komunikace ve sféře podnikatelství a obchodu. Projevovala při tom organizační schopnosti kombinované s otevřeným přístupem, který jí umožnil navázat opravdu dlouhou řádku osobních kontaktů významně přesahujících hranice republiky.

Pro doc. Lepilovou bylo příznačné, že neměla v oblibě suché teoretizování, smysl veškeré své odborné, pedagogické a organizační činnosti spatřovala ve službě praxi a jejím reálným potřebám, proto i její filologická badatelská a publikační činnost měla výrazně pragmatický charakter, o čemž svědčí například její autorství či spoluautorství publikací K cizojazyčné řečové komunikaci ve sféře podnikání, Přesvědčivá komunikace manažera nebo Rusky na cesty. Své umělecké akribie pak využívala při psaní učebních textů z ob¬lasti ruské kultury.

Svoje organizační schopnosti K. Lepilová neúnavně uplatňovala i v řadě odborných a vědeckých společností jako spoluzakládající členka pobočky ČAR FF OU a Slavistické společnosti Franka Wollmana, členka výboru České asociace slavistů v Brně, vědecké rady Slovanské knihov¬ny v Praze či Programové rady Festivalu Poodří Františka Lýska.

Za své zásluhy na poli popularizátorské, překladatelské a umělecko-organizační činnosti byla mimo jiné oceněna Jungmanovou medailí a Cenou Bedřicha Smetany.

Mám-li na závěr tohoto stručného přehledu její profesní dráhy krátce zmínit tu oblast její činnosti, v níž jsem Květinku, jak jí její nejbližší přátelé říkali, nejblíže poznal osobně, pak musím připomenout především její zásluhy na poli celoživotního vzdělávání učitelů ruštiny na školách, zejména pak v posledním období jejího aktivního profesního působení na Ústavu slavistiky FF MU v letech 2007-2017, tedy z doby, kdy jsem měl možnost s ní pravidelně spolupracovat, a při řadě pracovních i neformálních příležitostí ji poznat blíže jak po profesní, tak po osobnostní stránce.

Dlouholetá neúnavná a obětavá organizátorská činnost v oblasti dalšího vzdělávání učitelů ruštiny má své počátky na samém počátku 90. let, kdy Květuše Lepilová působila jako vedoucí katedry slavistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Ani po dosažení důchodového věku se však nevzdala úsilí o prosazování těsnějšího sepětí teoretické filologie se školskou praxí a po vzájemné dohodě přenesla těžiště svých snah na další spřízněné pracoviště – Ústav slavistky brněnské Filozofické fakulty, kde v letech 2007-2010 s nasazením sobě vlastním iniciovala a ve spolupráci s pracovníky ústavu obsahově i organizačně zajišťovala akreditovaný vzdělávací program Inovace postgraduálního vzdělávání učitelů ruštiny, určený především pro učitele základních a středních škol Jihomoravského a Zlínského kraje a kraje Vysočina. Doc. Lepilová zde plodně zúročila jak své dosavadní dlouholeté zkušenosti v oblasti dalšího vzdělávání učitelů, tak četné osobní kontakty s odborníky z celé České republiky, ale také Slovenska a Ruska, kteří v programu působili jako lektoři nebo se podíleli na vydávání výstupů z projektu.

Vyvrcholením brněnské etapy organizátorské a vzdělávací činnosti doc. Lepilové pak byl její významný podíl na realizaci grantového projektu Inovace postgraduálního vzdělávání učitelů ruského jazyka na ZŠ a SŠ (2010-2012) v DVPP pro JMK, spolufinancovaného Evropským sociálním fondem v letech 2010-2012 a jeho následné pokračování v letech 2012-2017. V červnu 2017 po nešťastném úrazu byla doc. Lepilová nucena ukončit spolupráci s účelově zřízeným Centrem dalšího vzdělávání učitelů ruštiny při Ústavu slavistiky FF MU, které v r. 2010 pomáhala zřizovat.

Během svého desetiletého externího působení na brněnském pracovišti se jako neúnavná a stále pro věc zapálená organizátorka, propagátorka, lektorka, editorka a spolu¬autorka metodických učebních textů zásadním způsobem zasloužila o etablování pracoviště, které v současnosti jako jediné v ČR dlouhodobě a kontinuálně nabízí certifikované programy dalšího vzdělávání učitelů ruštiny na základních a středních školách nejen Jihomoravského kraje. U příležitosti jejího životního jubilea v r. 2018 obdržela doc. Lepilová za tuto záslužnou činnost děkovný dopis od děkana FF MU.

Dovolte mi, abych po těchto vybraných faktografických údajích o celoživotním díle Květuše Lepilové ocitoval malou část z textu medailonu, který jsme před časem s kolegou prof. Josefem Dohnalem napsali pro časopis Opera Slavica (Slavistické rozhledy) u příležitosti jejího výše zmíněného půlkulatého životního jubilea:

„Doc. Lepilová patří k těm, kdo vyhledávají výzvy – a když výzvy váhají, sami si je vytvářejí. Osobu a osobnost Květuše Lepilové nelze přehlédnout, kdekoli se objeví. Není slučitelná s pojmy nečinnost, neprůbojnost, konformnost, závětří. Její kole¬gové, četní přátelé, studenti i frekventanti jejích kurzů a seminářů ji znají jako člověka, jenž do svého okolí neustále vyzařuje energii, vtip, veselost a nakažlivého ducha činorodosti, družné pospolitosti a tvořivé spolupráce. Svoji přítomnost nikde neutají: kudy projde, tam se zpívá. Svou bezprostředností, vitalitou, otevřenou nechutí podílet se na byrokratizaci vzdělávacího systému a neochotou podřizovat se uměle vytvářeným překážkám a omezením na cestě k cílům, o jejichž nezbytnosti a správnosti je přesvědčená, si získala přízeň a respekt jedněch, stejně jako nepřízeň a odmítání druhých – jak je tomu konec konců u každé skutečné osobnosti.“

Na závěr mi dovolte moji poslední osobní vzpomínku na paní Květuši. Byl bych nerad, kdyby měla vyznít nemístně pateticky, nedokázal jsem ji nicméně pro sebe zformulovat jinak. Když jsme spolu asi před měsícem mluvili po telefonu naposled a vyměňovali si názory na tuto prapodivnou dobu, a já jsem se skepticky a poněkud malomyslně vyjádřil o budoucnosti tohoto světa, docela jemně mě „napomenula“ a klidně až měkce, ale přesto velmi přesvědčivě doslova prohlásila, že věří v lidstvo a v to, že svět a životy lidí v něm se přes všechny hrůzy a katastrofy zdokonalují, a lidé si nakonec vždy se všemi problémy poradí a bude zase dobře na světě. Když jsem si tato její slova po zprávě o jejím úmrtí připomněl, uvědomil jsem si, jakou nesmírnou vnitřní silou musí být obdařena osobnost člověka, který neztrácí víru v budoucnost světa a lidstva ani ve chvílích, kdy se životní jistoty všech otřásají v základech, a on sám si začíná plně uvědomovat konečnost života vlastního.

Přijměme tento odkaz paní Květuše jako hlavní ukazatel směru pro naše vlastní životy a v následujících chvílích vzpomeňme na ni a na její radost ze života, kterou přenášela na svou rodinu a přátele, za poslechu několika skladeb v podání Brněnského dětského sboru, kde zpívala, provázela a tlumočila jako jeho členka na zahraničních koncertních turné.

Pokoj její duši a čest její památce!

Jiří Gazda


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2018
  1. Keď sa vytratí šepkár a náhoda odnesie autora (Viera Žemberová)
1 | 2017
  1. Rozlúčenie s Jaroslavou Blažkovou (Viera Žemberová)
  2. Rozlúčenie so Zdenkom Kasáčom (Viera Žemberová)
  3. Svrchovanost lidského rozumu (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Vzpomínka na Janusze Korczaka (Markéta Páralová Tardy)