Roman Mrázek jako člověk a filologický syntetik

Od smrti prof. Romana Mrázka uplynulo již mnoho let (zemřel 17. 11. 1989) a od jeho narození rovná stovka (nar. v Letovicích 21. listopadu 1921). Brněnská rusistická a slavistická pracoviště, jejichž byl vůdčím představitelem, vzpomněla jeho osobnost a díla od počátku 90. let minulého věku vícekrát a sám jsem se všech aktivně účastnil – byť nikoli v úzkém slova smyslu jako lingvista – konkrétními příspěvky, které byly publikovány.1

Roman Mrázek, můj učitel v první polovině 70. let 20. století, mi byl blízký z mnoha hledisek. Jednak svým vědeckým zaměřením, způsobem, jakým svou látku a názory vykládal, jak se nám, „obyčejným“ studentům svěřoval se svým bádáním (nemám rád v našich spekulativních vědách technicistní slovo „výzkum“, o slově „výzkumník“, jež je nám dnes v podstatě přikázáno, ani nemluvě); vědeckou práci jako by dělal ve spolupráci s námi a tím povzbuzoval naše sebevědomí, přirozeným pedagogickým talentem, jenž nepotřeboval ani kurzy vysokoškolské pedagogiky, který jsme posléze jako začínající vysokoškolští asistenti museli absolvovat, i když jsme je koneckonců měli rádi díky prof. Vladimíru Jůvovi blahé paměti, ani žádná školení od celých institucí a někdy i našich žáků. Vždy zdůrazňoval, že učitel je herec, taky trochu mim, nebál se ani slova „šašek“: to nám v dobrém slova smyslu při výuce předváděl. Měl rád – jako takřka každý Čech – recesi, ovšem také politickou. V pátém ročníku konal pro nás diplomanty speciální seminář, ve kterém modeloval naše myšlení o jazyce: vždy si na to vzpomenu zvláště dnes, tedy na to myšlení o jazyce, jak tak sleduji to, co se u nás děje. Jednou si k jazykovému rozboru (kdo znal jeho názory, nemohl v tom nevidět jednu z jeho proslulých recesí, jíž parodoval požadavek společenské angažovanosti, což ani dnes není zcela mrtvý pojem) vybral ruský text Internacionály, dlouhá léta sovětské hymny, a na ní ukazoval vše od synchronního rozboru sémanticko-syntaktického po historický vývoj (přednášel nám po tehdy nemocném prof. Bořivoji Novákovi historickou mluvnici ruštiny): např. na verších z refrénu (rus. припев) „вoспрянет род людской“ rozebral ono staroslověnské „vosprjanet“ sémanticky a etymologicky a spojil je přirozeně se „spring“ a „springen“, tedy s pohybem vzhůru (staroslověnské předpony vos-, voz-, vs-, vz-). Také nám ukazoval, že ruština má staroslověnskou/církevněslovanskou gramatiku a do značné míry i lexikum; to mi pomohlo k pochopení moderní ruštiny, samozřejmě i jazyka literatury, takže mi pojem „drevnerusskij jazyk“ připadá jako nesprávný, nesený spíše vlasteneckým úsilím než jazykovou realitou, tedy ruština je v podstatě jazyk do značné míry jihoslovanský, stejně jako angličtina dnes a čím dál víc jazykem greko-latinsko-románským. Ukazoval také, že znalost tohoto umělého jazyka vytvořeného patrně na bázi slovanských dialektů egejské Makedonie má pro zvládnutí a porozumění ruskému jazyku význam zcela základní a podivoval se, že bohemisté, jimž je staroslověnština z praktického jazykového hlediska (když pomineme jistou pietu: např. Dobrovského a jeho Institutiones; jak mi řekla jedna bohemistka: je to něco jako pro románské jazyky latina, ale neměla zcela pravdu, neboť tyto jazyky s latinou souvisejí úžeji, snad s jistou výjimkou strukturně a foneticky poněkud odlišnější francouzštiny) k ničemu (zbylo nám v naší tradici snad jen ono „Hospodine, pomiluj ny“, možná jediná její stopa u nás), mají vyšší hodinovou dotaci než rusisté (a to jsme tehdy měli dva semestry přednášky a semináře, úhrnem v počtu 4 hodiny týdně). Kde ty loňské sněhy jsou! Dnes rusisté o staroslověnštinu sotva zavadí a když mají číst staré texty, obvykle se jim to vůbec nelíbí. S tím však už nikdo nepohne.

Byl jsem shodou okolností u toho, když přišla zpráva, že „zemřel“ při přednáškovém pobytu v Německu. Na konci 60. let se prof. Mrázek snažil si znovu zajistit přednáškový pobyt v tehdejším západním Německu (NSR, později SRN), kam byl vícekrát zván, komunikací s naším ministerstvem školství, ale to mu vyneslo „kádrové“ problémy. Teprve s „táním“ 80. let 20. století mu bylo umožněno využít pozvání a do západního Německa odjet. Když přišla z ministerstva zpráva o jeho úmrtí (z nějakých důvodů je přepojili na mě), zavolal jsem pro jistotu jeho zeti, aby to ověřil telefonátem přímo z Německa, neboť jsem předpokládal nějaké jazykové šumy – a skutečně: prof. Mrázka vezla po krátkém pobytu v nemocnici sanitka domů živého.

Na prvním vzpomínkovém semináři počátkem 90. let byla přítomna jeho paní a dcera Jitka, provdaná Pokorná, moje spolužačka z tzv. studijního kruhu, nyní již také bohužel zesnulá, jeho švagr, klasický filolog dr. Antonín Hartmann a jeho manželka Zora, Mrázkova sestra – ovšem kromě jiných významných. Dále už naše řady řídly a dnes prof. Mrázka na fakultě pamatuje jen několik jeho žáků.

To, co bylo pro něho typické: svoboda, recese, provokace, taktické směřování proti proudu nebo obezřetné chození na červenou, láska k podivnostem a pitoresknostem, ale i náhlé proměny chování. Asi by neobstál v době politické korektnosti. Pamatuji se, jak nám jednou na přednášce ze syntaxe položil otázku (byla tak trochu – takříkajíc – „na bednu“) a za správnou odpověď nabídl pětikorunu. Syntax mě vždy zajímala a dokonce jsem svého času – jako kdysi na střední škole v případě chemie – uvažoval, že bych se jí věnoval speciálně; nakonec jsem odpověď našel a pan profesor mi věnoval slíbenou minci. Bylo to úsměvné; psal se myslím rok 1973, pětikorunové mince, jež nahradily dřívější malé zelené bankovky, byly podobné těm dnešním a dnes za takovou minci platí sběratelé kolem 250 dnešních korun. Nicméně po přednášce si mě zavolal a požádal mě, abych mu minci vrátil – udělal jsem to s úsměvem, ale i s údivem. Také chlapce (moc nás tam nebylo) napomínal, když utírali tabuli popsanou křídou jeho výklady, slovy: „Вам мыслить, а девушкам стирать с доски.“ To by dnes neobstálo a měl by z toho jistě nejméně disciplinární řízení, možná i v té době nějakou výtku nebo důtku, ale tehdy jsme se tomu zasmáli, a to i dívky, které to braly jako jeho recesi; měl štěstí, že žil v době, kdy se to ještě bralo jako legrace. Rozhodně si žen hluboce vážil. Dnes se bereme smrtelně vážně (původně jsem chtěl tuto historku podrobit obvyklé autocenzuře, ale potom mi bylo líto ji nezmínit; těm, které uráží, se omlouvám).

V prvním příspěvku na semináři začátkem 90. let jsem zdůraznil, že lingvista Mrázek se zabýval také literaturou; sice okrajově, ale o to výrazněji. Jeho oblíbeným dílem i předmětem debat bylo Slovo o pluku Igorově, o jehož středověkém původu zjevně pochyboval, ale otevřeně to nevyjádřil – bylo to poněkud nebezpečné, když si uvědomíme osud jediného sovětského odpůrce Alexandra Zimina. Trochu se v tom podivoval, ale bez komentáře, jednoznačnému stanovisku svého jmenovce Romana Jakobsona, který tehdy ještě žil. Dalším tématem – kromě řady dalších (Dostojevskij, Zamjatin aj.) býval Nikolaj Semjonovič Leskov, jenž ho zajímal také jako kumštýře (studoval, jak známo, na konzervatoři, k čemuž ho přivedlo uzavření českých vysokých škol německými nacisty) a jazykovědce, tedy Leskovův jazykový manýrismus (rusky často: вычурность, tedy vyumělkovanost, extravagance).

V druhém jsem už otevřeně poukázal na to, že Roman Mrázek – stejně jako jeho brněnský předchůdce na stolici ruské filologie Jakobson – byl filolog v širokém slova smyslu. Literatuře se sice speciálně nevěnoval, ale bral ji silně v úvahu. Filologie a terminologie jsem se dotkl mnohem později, když jsem před časem zorganizoval dva mezinárodní tematické bloky v slovenském časopise příznačně zvaném Philologia.2

Roman Mrázek byl především vědec sui generis, takový, který spojoval vědeckou akribii s uměleckými sklony, s literaturou a hudbou. Potom to byl filolog, skutečný milovník a znalec jazyka a jeho textových produktů. Dále to byl vědec-učitel: lásku k studentům nedeklaroval, ale každodenně uplatňoval. Považoval nás za své rovnocenné partnery, nepodbízel se, nemusel ani slyšet naše hodnocení způsobu výuky, viděl ty reakce ostatně implicitně sám; nepřinášel vše na stříbrném podnose, nevyhledával nám literaturu, jen doporučoval, byl autoritativní, ale laskavý, náročný, ale s nadhledem a odstupem, vyjadřoval se svobodně, jasně, často i odvážně, jindy obezřetně, dával prostor názorům jiných, skutečný univerzitní profesor hodný toho jména. Byl to i učitel-herec, skvělý pedagog, takový, který se nerodí často, jenž vedl studenty k myšlení o jazyce, k spojení faktografie a úvahy, jako stoupenec tezí Pražského lingvistického kroužku dbal o synchronii, ale nepomíjel ani diachronii. V metodice neváhal uplatnit mnemotechniku, dnes také zcela odsunutou stranou. Skvělý byl jeho dnes již zapomenutý článek v dávno – bohužel – zrušeném časopise Ruský jazyk, o tom, jak se naučit ruskému přízvuku. Čas od času jej poskytuji svým studentům i dnes, když slyším, jak čtou ruské verše.3

Na počátku 70. let minulého století Mrázek při výkladech ruské syntaxe experimentálně uplatňoval generativní metodu Noama Chomského, jehož otec pocházel z ruské židovské rodiny z území dnešní Ukrajiny, předkové matky zase z Běloruska (ona sama se však už narodila v USA). To nás některé jako anglisty a rusisty (byli tehdy mezi námi i bohemisté a polonisté) zaujalo. Aplikoval na syntax ruštiny Chomského dnes již poněkud démodé Syntactic Structures (1957) a další jeho rané práce, aniž ovšem tušil, že se tento lingvista stane za čas kontroverzním politologem, jemuž se podaří nezalíbit se všem… Měl ovšem svůj vlastní výklad a interpretaci: např. konstrukce typu „снегом занесло дорогу“ vysvětloval nejen jako prolnutí dvou bázových struktur, jak to předpokládal jeho vzor, ale také „magicky“ jako výsledek víry ve vyšší, skryté síly.

Je šťastným osudem, když po člověku zbude něco duchovního, co si více generací pamatuje: u vědců Mrázkova typu je to síla osobnosti, ale na to se s odchodem jeho žáků obvykle zapomene, jak to vidíme již dnes. Osobnost se však zrcadlí v díle, jež trvá alespoň potud, pokud bude filologie a filologové.

Pracovní verze referátu předneseného na vzpomínkovém online symposiu UČITEL, VĚDEC A SPOLUPRACOVNÍK, NA KTERÉHO SE NAZAPOMÍNÁ (k 100. výročí narození významného českého pedagoga, jazykovědce, slavisty a rusisty prof. Romana Mrázka), pořádaném Ústavem slavistiky FF MU v rámci oslav 100. výročí zahájení výuky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, v pátek 3. 12. 2021 od 9 hod. (MS Teams)

Ivo Pospíšil


[1]Viz naše stati Lingvista a ruská literatura (o R. Mrázkovi). Opera Slavica 1992, 2, s. 5–8. Jazyk a literatura, lingvistika a literární věda: obnova ztracené jednoty? Opera Slavica. Supplementum. Eds: Aleš Brandner, Jiří Gazda. Roč. XXII, 1/2012, s. 4–15. Jeho památce jsem věnoval i článek o Slovu o pluku Igorově, o němž jsme spolu mnohokrát diskutovali, stejně jako o díle N. S. Leskova, jeho oblíbeného ruského spisovatele: Slovo o pluku Igorově v kontextu současných významů: Keenanova hypotéza a její souvislosti (K pokusu o „nové řešení“ dávného problému původu Slova o pluku Igorově). Památce prof. Romana Mrázka. Slavica Slovaca, roč. 42, 2007, č. 1, s. 37–48.

[2]Nová filológia: pokusy o oživenie filologickej jednoty. Zostavovateľ tematického bloku prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. (Ústav slavistiky FF MU, Brno). In: Philologia XXVI/2, časopis Ústavu filologických štúdií Pedagogickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, Univerzita Komenského v Bratislavě, 2016, s. 7–123. Filologie jako zakletí i svoboda: pokusy o novou filologii. Philologia XXVI/2, časopis Ústavu filologických štúdií Pedagogickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, Univerzita Komenského v Bratislavě, 2016, s. 7–15. Edice bloku studií o literárněvědné terminologii. Philologia XXVIII/2, 2018, časopis Ústavu filologických štúdií Pedagogickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, s. 7–68. Labyrinty literárněvědné terminologie. Philologia XXVIII/2, 2018, časopis Ústavu filologických štúdií Pedagogickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, s. 7–20.

[3]R. Mrázek: Pravidla a mnemotechnika při osvojování ruského přízvuku. Ruský jazyk 1961/66, s. 109–118.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Roman Mrázek jako člověk a filologický syntetik (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Rozlúčenie so Zdenkom Kasáčom (Viera Žemberová)
2 | 2016
  1. Jiskřivost a hloubka: in memoriam Františka Kautmana (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Ti, kteří se neprovinili (Dana Ferenčáková)
2 | 2012
  1. Zemřel Boris Natanovič Strugackij (Konstantin Šindelář)