Jedu na venkov…

Takže zas jednu na venkov. Je zima a pár kilometrů za městem metry sněhu. Jedinou výhodou stáří je to, že hodně pamatuje, pokud si ještě pamatuje. Rozhodně jsem zažil zimy zimovatější a sněhu bylo víc a byl i slušný mráz. V čem byl tedy rozdíl: především v tom, že bylo kde chodit. Venkov dnes připomíná zakletou krajinu: od nádraží vede do vsi cestička, kam se dvě nohy vejdou jen stěží. Silnice zplundrované (nikoli náhodou je to slovo z třicetileté války), všichni za okny čekají, co bude dál. Až roztaje. Až se vyčasí… Mám rád přírodu a jsem vždy nakloněn rozumným ekologickým iniciativám, zvláště když jsem zjistil, že i zuřivé ekologové mají auta, jimiž dokonce jezdí. Ale mám v přírodě rád – jako člověk – i člověka. Jistě k ní přiměřeně citlivého, ale zase ne tak, že si jen sype popel (z čeho?) na hlavu, jak je k ní necitelný. Ostatně venkované přírodu znali nejlépe a uměli se k ní chovat uctivě a jen doufám, že je ta zdravá znalost vlivem masmédií zcela neopustila. Člověk v přírodě musí zabíjet, zvířata také zabíjejí, člověk musí o přírodu dbát, ale i do ní zasahovat, proč by tu jinak byl? Musí jen vědět, kdy začít a kdy přestat. Člověk je součástí přírody nikoli jako její trpná součást, je aktivní, proč by nebyl? Všechno v životě – i přírody – souvisí s mírou, není jen buď a nebo. Člověk dává přírodě svou duši. Dříve na každé vesnické železniční stanici byli zaměstnanci: přednosta, traťmistr, zřízenci, kteří tuto stanici zalidňovali a na ní pracovali. Nejsou na ně peníze, dráha se nevyplácí – a myriádám špičkových manažerů se jaksi kosit shnilou trávu v příkopech nebo odmetat sníh nechce, na to nemají kvalifikaci. V čekárnách se kdysi topilo, a i když to nebyla dotovaná větrná energie, bylo tam teplo a čisto. Dnešní venkovská nádraží připomínají pustiny, za které by se nemusela stydět ani severní Sibiř. Je to možná dobré pro fyzickou kondici, ale nevím, nevím… Cesty neprometené, silnice sjízdné jen na vzorcích pneumatik, nezřídka TIR, jež se z nějakých důvodů vyhýbají dálnici. Nikdo nic nemusí, nemůže, nechce. Před zimou a závějemi lze přece odjet do teplých krajin, jako to činí naše celebrity, jet třeba něco nafotit pro Playboy do Karibiku, i když letos může snad sněžit i tam! Není člověka hospodáře, který nemyslí jen na sebe, který má nadosobní ideály, váží si pořádku, čistoty, toho, pro co nám kdysi říkali „slovanští Němci“. Tam, kde se kdysi míhaly lopaty a hrabla, je jen nekonečná závěj. Český, moravský a slezský venkov je v zimě smutný, jako by čekal na vysvobození. Dokonale odmetená cesta vede jen k hřbitovu…Smutno je na tomto světě, pánové!

Ivo Pospíšil

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Ze zákulisí výuky češtiny jako druhého jazyka (Radan Kapucián)
1 | 2022
  1. Před obrazovkou, z níž nemizí záběry z bojů na Ukrajině (Dana Ferenčáková)
2 | 2018
  1. Co zbylo z našeho/jejich humanismu (Ivo Pospíšil)
2 | 2013
  1. Znáte jezdíky? (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Svět v soumraku (Ivo Pospíšil)