Dmitrij Nikolajevič Vergun jako reprezentant slavjanofilství

Dana Ferenčáková

Dmitrij Nikolajevič Vergun byl básníkem, žurnalistou, pedagogem, historikem a slavjanofilem.

Narodil se v městečku Gorodok v Haliči (nyní Lvovská oblast) v r. 1871. Po absolvování německého gymnázia ve Lvově přešel do Vídně, kde studoval slovanskou filologii a historii. Během přípravy sjezdu pokrokového studentstva byl Vergun osloven jako jednatel Akademického kroužku a pozván na sjezd. Bylo pro něj typické, že se zajímal především o to, co se míní slovem „pokrokový“? S odpovědí byl spokojen. Bylo mu řečeno, že „za pokrokové se pokládají ti studenti, kteří jsou proti jakékoli nadvládě národa nad národem, pohlaví nad pohlavím, třídy nad třídou, kdo pokládá náboženství za soukromou věc a nechce z něj učinit nástroj manipulace společností a kdo je pro nejširší svobody občanské“. Takto charakterizovaný program Vergunovi vyhovoval a pozvání tudíž přijal.

Významný vliv na něj měl chorvatský slavista prof. Vatroslav Jagić (1838–1923). Pod jeho vedením na vídeňské univerzitě Vergun obhájil doktorskou disertaci o Meletiji Smotrickém, autorovi církevněslovanské gramatiky, vzdorobiskupovi vystupujícímu proti Josafatovi Kuncevičovi a proti králi Zikmundovi III. na počátku 17. stol.

V rámci procesů s Omladinou na počátku devadesátých let byl Dmitrij Vergun zatčen v r. 1897 a obviněn, že je členem „červeno-ruské omladiny“. Po propuštění z vězení mu profesor Jagić doporučil, aby odjel na studia do Petrohradu. Tam navázal spolupráci s redakcí časopisu „Novoje vremja“ a po návratu do Vídně působil jako její vídeňský dopisovatel.

V roce 1901 literární kroužek lvovských studentů vydal sborník Vergunových veršů Ruské ohlasy z Červené Rusi.

Od r. 1900 ve Vídni začal vycházet čtrnáctideník Slovanský věk, jehož byl Vergun šéfredaktorem a v němž pravidelně zveřejňoval své studie. Na založení čtrnáctidenníku věnoval jisté finanční prostředky haličsko-ruský emigrant a kněz O. Cybík, ale přesto časopis trpěl nedostatkem peněz. Nehledě na to byl koncipován velmi velkoryse. Články v západoslovanských nebo jihoslovanských jazycích byly publikovány s paralelním překladem do ruštiny, němčiny nebo jiného jazyka. Časopis tedy mohl být distribuován i v Petrohradě a Moskvě. Žurnál měl velmi široký okruh přispěvatelů a všímal si nejen literárních a obecně kulturních otázek, ale také praktických záležitostí. Rozsáhlé články se týkaly například vzájemného obchodu mezi Ruskem a Rakouskem, problémů sblížení Slovanů v otázkách víry, napětí na Balkáně, nevraživosti mezi Poláky a Rusy, a dokonce i výsledků voleb do Českého zemského sněmu v r. 1901, kdy podle autora článku sociální demokracie ztratila poslance kvůli nepochopení národnostní otázky.

Velmi obšírná pojednání o panslavismu a pangermanismu zveřejňoval v časopise na pokračování J. V. Kamenský.

Časopis si všímal tvorby takových básníků, jako byl například F. I. Tjutčev nebo A. S. Chomjakov, s jehož slavjanofilskými idejemi šéfredaktor Vergun sympatizoval. Rovněž redakce neopomněla zmínit čtyřicáté výročí úmrtí dalšího ideologa panslavismu – K. S. Aksakova. V časopise byla také publikována tvorba Maxima Gorkého anebo básně Jana Kollára k padesátému výročí jeho úmrtí. Rovněž bylo v časopise zaznamenáno první výročí smrti karpatoruského národního buditele Adolfa Ivanoviče Dobrjanského, zemřelého v r. 1901.

Zajímavé byly příspěvky týkající se činnosti ruských kroužků ve Vídni a v Brně, v nichž přednášel i Vergun. Oba kroužky organizovaly také koncerty a společenské akce, které obohacovaly kulturní život v těchto městech. Dmitrij Vergun byl tedy spojnicí mezi slovanským světem v zahraničí a předsedou ruského kroužku v Brně lékařem Františkem Veselým a také dalším členem brněnského kroužku Leošem Janáčkem.

K prvním stálým odběratelům Slovanského věku patřil např. Svatopluk Čech, který do redakce zaslal velmi vřelý a povzbuzující dopis.

Časopis popularizoval nejvýznamnější slovanské aktuality té doby – např. IV. sokolský slet v Praze na Letenské pláni v r. 1901, kdy Prahou pochodovalo na 11 000 cvičenců a který byl doprovázen představeními v Národním divadle anebo koncerty na Žofíně, dále referoval o koncertě umělců z pražského Národního divadla v Petrohradě v r. 1901 v redakci časopisu Kolem světa, kde mezi lidovými popěvky zazněla i Škroupova píseň Kde domov můj, atd.

Bohužel od roku 1904, zejména pak po vypuknutí rusko-japonské války, když se cenzura začala intenzivně vměšovat do práce redakce, časopis ztratil v Rusku mnoho odběratelů a nakonec zanikl. V posledním, 92. čísle ještě byla zveřejněna mapa původního slovanského osídlení, nacházejícího se v té době pod cizí nadvládou, avšak byl to pozdrav na rozloučenou. Dmitrij Vergun byl znovu vyšetřován pro svou účast v slovanském hnutí. Po propuštění odjel z Vídně do Petrohradu, kde řídil slovanské oddělení v časopise Novoje vremja.

Své kritiky německé politiky se Vergun nevzdal. Jeho článek Německý Drang nach Osten v číslech a faktech byl přeložen v r. 1905 do několika jazyků.

Kromě účasti na sokolských sletech v r. 1901 a 1907, které se konaly na Letenské pláni v Praze, Vergunovy cesty směřovaly do Čech i kvůli přípravě slovanského sjezdu v r. 1908. Ruská Stolypinova vláda měla pro tyto aktivity pochopení do té míry, v jaké vyhovovaly jejím státním zájmům. Podpořila například svolání Klubu veřejných pracovníků do Petrohradu v květnu 1908 na Den Cyrila a Metoděje, kam mezi jinými přijeli Čech Kramář, Slovinec Hribar a haličský Rus Glěbovickij.

Dmitrij Vergun odjel do Prahy na Slovanský sjezd v létě r. 1908 jako tajemník ruské delegace. Sjezd usiloval o vytvoření široké jednoty Slovanů jak z Rakousko-Uherska, tak dalších zemí, protože jen tak bylo možno prosazovat společné kulturní a hospodářské zájmy. Mělo jít o aktivity na základě neoslavistické koncepce, jejímž představitelem byl v Čechách Karel Kramář, a ten také sjezdu předsedal. Zajímavé je, že na tomto sjezdu předložil svou koncepci na vytvoření slovanské banky Kramářův mladší politický souputník Jaroslav Preiss, který jako ředitel Živnostenské banky se v té době zasloužil o otevření poboček Živnobanky v Krakově, Sofii a Bělehradu.

Během následujícího roku se Vergun zúčastnil v Petrohradě přípravy dalšího sjezdu Slovanstva jako tajemník Všeslovanského výkonného výboru. Podporoval neoslavistickou koncepci rovnoprávné spolupráce všech slovanských národů bez ohledu na to, zda existují v samostatném státě anebo zda si ho dosud nevydobyli. V r. 1910 odjel na tento sjezd do Sofie a tam se potvrdilo, že slovanské hnutí živoří zejména kvůli rozporům rusko-polským a bulharsko-srbským.

V r. 1911 v Petrohradě vyšel pod jeho redakcí sborník Lado, kam přispěl básní Slovanský orel a článkem o austroslavismu a neoslavismu. Ve sborníku byl také zveřejněn program ruských novoslavistů, kteří od českých národních socialistů převzali symbol zkříženého pera a kladiva.

Po vypuknutí balkánské války se Vergun snažil, aby Slovanský výbor vahou své autority pomohl mírově vyřešit střety mezi jihoslovanskými národy, ale po vyhlášení války Rakouskem Srbsku 28. července 1914 už nebylo možno odvrátit řetězovité rozšíření válečného konfliktu po evropském kontinentu.

První světovou válku Dmitrij Vergun okomentoval v srpnu 1914 článkem Rusko a Slovanstvo v Historickém věstníku, který od r. 1880 vydávali v Sankt-Petěrburgu Suvorin a Šubinský. V článku se D. M. Vergun snažil odhadnout roli Ruska jak v této válce, tak v budoucím vývoji Evropy. Brzy poté narukoval na karpatskou frontu a po roce se stal vojenským korespondentem z fronty na Dunaji. Byl vyznamenán Georgijevským křížem a řádem sv. Sávy.

V r.1919 odjel na Pařížskou mírovou konferenci, kde usiloval o vytvoření autonomní Karpatoruské republiky, ale neuspěl.

Revoluční události v Rusku ho odradily od návratu do rodné země rozvrácené válkou. Usadil se tedy v Praze, kde vyučoval ruský jazyk a slovanské dějiny na Vyšší obchodní škole (1922–1928) a na Ruské pedagogické škole J. A. Komenského (1923–1925). Přednášel také v Ruské lidové univerzitě (přejmenované později na Svobodnou ruskou univerzitu) těm ruským studentům, kteří emigrovali z Ruska před bolševiky. Uspořádal přednášku o historických tématech na obrazech Alfonse Muchy a také o generálu třetí carské armády Radko Dmitrijevovi, který pronesl pozdravný projev k České družině, když v r. 1914 skládala v Kyjevě přísahu.

Dmitrij Vergun nejen sympatizoval se sokolským hnutím, ale byl také jeho aktivním členem. Stal se proto předsedou sokolstva v zahraničí a americko-ruský kalendář z r. 1933 zveřejnil jeho fotografii v sokolském kroji. V kalendáři byl také uveden text jeho pochodové písně, k níž složil hudbu V. Hlaváč.

Blížící se druhá světová válka Verguna přiměla, aby opustil Prahu. V r. 1940 tedy emigroval přes Jugoslávii do USA a zemřel v Houstonu v r. 1951.

Ach, pane Vergune! Prožil jsme jen polovinu dvacátého století, kterému jste prorokoval, že bude „slovanským věkem“. Jak byste asi zhodnotil podíl slovanských národů na celém jeho průběhu? Pokud jste uplynulé dvacáté století viděl jako dějiště urputného a krvavého střetnutí mezi pangermánským a panslavistickým expanzionismem, dala vám historie za pravdu? A jaké faktory zůstaly mimo vaše zorné pole? Našel jste vysvětlení pro selhání toho, do čeho jste vkládal naděje? Ach ano, vy sám jste se věnoval především žurnalistické a také organizační práci, která přinášela bezprostřední plody. Přesto zůstává otázka: nezůstali Slované ledacos dlužni tomu světu, jehož ideál jste nosil v srdci?

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Ze zákulisí výuky češtiny jako druhého jazyka (Radan Kapucián)
1 | 2022
  1. Sto let od vzniku „DRUŽSTEVNÍ PRÁCE“ (Dana Ferenčáková)
1 | 2020
  1. Bez porozumění, zato se záští (Dana Ferenčáková)
2 | 2019
  1. História a skúsenosť, pamäť a poznanie (Viera Žemberová)
1 | 2019
  1. Človek v čase umenia a literatúry (Viera Žemberová)